Cesta makasarové stěny z Právnické fakulty zpět do vily Tugendhat

Kromě jídelní příčky zvolil architekt Ludwig Mies van der Rohe vzácné indonéské dřevo k dýhování dalších objektů v obytné místnosti (knihovna, bridžový stolek, pracovní stůl). Jinými nevšedními prvky v místnosti byl onyx propouštějící sluneční světlo či elektrické spouštění oken. Samotná makasarová stěna o jedenácti panelech obklopovala rozkládací kulatý stůl z hruškového dřeva s pergamenem potaženými židlemi „Brno“. K levé části příčky byla připevněna mramorová odkládací plocha. Opuštění vily jejími židovskými obyvateli roku 1938 znamenalo, že část nábytku byla přepravena do emigrace, zatímco jiné části vybavení ve vile zůstaly. Některé v budově přetrvaly dodnes, avšak významné procento bylo v průběhu války (případně později) odvezeno či zničeno. Makasarová příčka před podzimem 1940 z budovy zmizela a jelikož tvrzení ze šedesátých let o využití dýhy k výrobě nábytku nebylo dokázáno, zůstávaly její osudy dlouho záhadou. „Všichni jsme tu stěnu považovali za ztracenou věc, která neexistuje,“ uvádí kunsthistorik Miroslav Ambroz.   

Právě tento badatel je pro vysvětlení celého příběhu zásadní osobností, neboť to byl on, kdo před lety nalezl značnou část původní makasarové stěny z vily Tugendhat, a sice v zadní místnosti menzy Právnické fakulty v podobě obkladů stěn. Budova za protektorátu sloužila jako ústředí Gestapa a umístění dýhy z demontované jídelní příčky na stěny dnešní menzy (tehdy důstojnické kantýny) bylo jednou z mnoha změn, kterou stavba prošla. Odborníkům ovšem souvislost fakulty s Miesovou stěnou dlouho unikala. První krok k identifikaci přišel v květnu 2003, kdy Ambroz zavítal do zadního salonku menzy Právnické fakulty. Právě zde si s ním dala schůzku jeho současná životní partnerka (tehdy doktorandka Přírodovědecké fakulty). Přestože objektem jeho zájmu rozhodně nebylo obložení stěn, jako kunsthistorik nemohl přehlédnout cenné, byť opotřebené dýhované obklady. „Okamžitě jsem poznal, že to je makasar, a okamžitě mě napadlo, že by mohl být z vily Tugendhat,“ vzpomíná. „Ale ta myšlenka mi přišla ze spousty důvodů absurdní.“ Mezi těmito důvody byla skutečnost, že van der Rohe navrhl panely jako zaoblené, zatímco dýha na obkladech v menze byla rovná. Obklady byly navíc umístěny horizontálně a nedosahovaly takových rozměrů jako panely z jídelní stěny. V centrále Gestapa prošla dýha zkrátka takovými zásahy (rozřezání, nanesení na rovnou plochu), že jídelní stěnu příliš nepřipomínala.

. „Proběhlo mi hlavou, že by si toho přece už dávno někdo všimnul.“ Nakonec usoudil, že obklady  byly na fakultě již od třicátých let, a na vzácný materiál po léta prakticky nepomyslel.

„Je zvláštní, jak funguje mozek, na ten makasar jsem si totiž vzpomněl ve snu po pěti letech,“ uvádí dále Miroslav Ambroz. Po probuzení neváhal a v době chystání obědů zavítal s fotoaparátem za souhlasu zdejších zaměstnanců do menzy. „Doma jsem snímky porovnal s těmi původními černobílými fotografiemi, kde je dýha vidět, je to jako otisk prstu,“ vysvětluje. „Na základě toho jsem identifikoval jednotlivé panely jídelní stěny. Byla to neuvěřitelná náhoda, neboť právě v této době jsem se zabýval rešeršemi v různých archivech ohledně dějin vily Tugendhat za druhé světové války.“ Členy mezinárodní komise THICOM Ambroz o svém zjištění poprvé informoval v říjnu 2010 (tedy několik měsíců po zahájení rekonstrukce vily), neboť předtím měl o správnosti takového kroku pochybnosti. „Třeba by fakulta řekla, že dýhu nechce vydat, protože z tehdejšího velitelství Gestapa vozili lidi na popravy, a tím pádem mohl být makasar považován za památku,“ objasňuje možný problém, který naštěstí později nenastal. Podstatnějším důvodem pro nesdělování nálezu stěny ovšem byla rozvášněná atmosféra související s plánovanou rekonstrukcí vily Tugendhat. „Soutěž na projektanta byla zmanipulovaná a v roce 2008 antimonopolním úřadem na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušena,“ hodnotí tehdejší situaci brněnský kunsthistorik a doplňuje, že dalším problémem byla žádost o navrácení vily, kterou tehdy podali potomci rodiny Tugendhatových. 

„Město Brno se sice nakonec rozhodlo problematický projekt použít, pro odborný dozor však naštěstí jmenovalo mezinárodní komisi expertů THICOM,“ vysvětluje Ambroz. „Právě existence tohoto panelu odborníků mě přesvědčila o smysluplnosti oznámení mého objevu.“ Ono „objevení“ stěny přitom mělo opravdový přídech senzace, jelikož makasar z vily Tugendhat vlastně vůbec nebyl schován, a naopak byl od roku 1945 na očích velkému množství lidí. Po oznámení svého nálezu zavedl Miroslav Ambroz dva ze členů THICOMu do fakultní menzy, kde oba jeho závěry potvrdili. V létě 2011 se s vedením Právnické fakulty podařilo domluvit odvezení materiálu do vily a náhradou byly do menzy nainstalovány nové obklady v podobném duchu.

Znovuvytvoření makasarové příčky však nebylo snadné, musela být totiž například vybudována ztracená konstrukce, na níž byla dýha kdysi nanesena. Makasarský eben z fakulty navíc tvoří jen většinu vnitřního obvodu stěny, takže pro vnější stranu a k doplnění chybějících dýhy na vnitřku se využil obdobný materiál. Pátrání po tomto materiálu začalo již před rekonstrukcí a vyžadovalo značné úsilí, neboť dnes se tato chráněná dřevina nesmí kácet. „Dodavatelská firma dělala průzkum trhu a nakonec zjistila, že v Salzburgu je továrna, která disponuje makasarským ebenem. Šlo o kmeny, které byly skáceny dávno v minulosti," popisuje ředitelka vily Iveta Černá. Musel se odkoupit celý kmen (tedy více ebenu, než bylo potřeba) a v Židenicích se z něj nakrouhaly tenké vrstvy. Díky Ambrozově objevu autentického dřeva nakonec tato nová dýha nemusela být vyrobena v původně předpokládaném rozsahu, originál z Právnické fakulty nicméně vyžadoval velkou péči. „Z původních zhruba tří milimetrů měla dýha místy zhruba milimetr a půl a chyběly boční i spodní partie jednotlivých panelů, které se musely doplnit identickou či velmi podobnou strukturou," uvádí Černá. „Materiál byl navíc dotčen, když se do prostor menzy sekundárně umisťovalo nové topení, tehdy bylo dřevo na řadě míst provrtáno.“ Z autentického i nově pořízeného ebenu byla každopádně vytvořena důstojná kopie Miesovy stěny. Dýha z menzy navíc i po řadě let nesla vrstvu původního laku. Díky tomu byl pro zbylé části stěny namíchán lak odpovídající neobvyklé receptuře z roku 1930.                         

Na závěr je třeba zmínit nepravdivý příběh o nálezu makasarské stěny uvedený v mnoha internetových médiích. Dle něj Miroslav Ambroz původní eben našel díky deníku německého vojáka Louise Schobertha, jenž si vilu Tugendhat na podzim 1940 prohlédl. Je sice pravdou, že brněnský badatel se díky Schoberthovým potomkům k deníku dostal, jenomže o makasarské příčce, potažmo samotné vile Tugendhat se zde nic nedočetl. Jak Ambroz poznamenává, před lety nějaký novinář spojil nesouvisející informace (objev stěny a nález deníku) do jedné a jeho omyl byl pak nejednou přebrán. Snad alespoň tento článek žádné mýty o pozoruhodné stěně z vily Tugendhat neobsahuje.