Ze všeho nejdříve je ale nutné položit si otázku, proč vlastně vznikla mediální bublina kolem celého dění v oblasti známé jedním z nejlepších světových fotbalových klubů – FC Barcelona, stále nedostavěnou katedrálou Sagrada Família či svým specifickým jazykem – katalánštinou Zájem všech významnějších světových médií si tento 7,5 miliónový region získal proto, že se vzepřel vůli španělské vlády sídlící v ne příliš oblíbeném Madridu. Sledujeme tedy příběh (nejen, ale i právně) legitimního katalánského požadavku, nebo jde pouze o projev „zlobivého dítěte, které se vzepřelo svým rodičům“?
Krátký historický exkurz – katalánské snahy minulé
Katalánci se o úplné osamostatnění pokoušeli v historii už několikrát. Nezávislost vyhlásili katalánští představitelé už v dubnu roku 1931. Ve třicátých letech nebyla španělská vláda příliš silná, tudíž byla ráda, že se jí povedlo přimět Katalánce k jednání. Výsledkem tohoto jednání byla autonomie. Méně úspěšní byli Katalánci v roce 1934, kdy opět deklarovali nezávislost. Tentokrát však narazili na odpor španělské vlády – do katalánského autonomního regionu vyslala armádu a nechala uvěznit čelní představitele separatistických sil.
Postupné oslabení bylo na katalánské straně ještě zřetelnější s nástupem generála Francisca Franca k moci. V období nazývaném také jako Francova diktatura byli Katalánci donuceni potlačit všechny své projevy mířící k samostatnosti, což se mimo jiné projevilo zákazem vyvěšování katalánské vlajky či zákazem užívání katalánštiny.
Po pro Katalánsko temném období koncem sedmdesátých let dvacátého století opět umožnila centrální španělská vláda autonomii Katalánska. Od té doby jsou v této ekonomicky velmi důležité součásti (nebo snad příslušenství?) Španělska více či méně zřetelné snahy o oddělení se od zbytku větší ze dvou zemí na Pyrenejském poloostrově. [1]
V roce 2014 se v Katalánsku schylovalo také k referendu, o jehož realizaci se snažil tehdejší předseda katalánské vlády Artur Mas. Nakonec katalánští čelní představitelé od snah vyhlásit referendum ustoupili. Na místo něj zrealizovali takzvané neoficiální hlasování o nezávislosti. Hlasování se zúčastnilo, podobně jako v nynějším referendu, přes dva milióny katalánských občanů, přičemž pro nezávislost se vyslovilo přibližně 80 % z nich. [2]
Zahraniční inspirace?
Katalánci jsou ve svých separačních snahách podporováni skotskými nacionalisty, jejichž situace je však zcela odlišná. Britské právo totiž umožňuje, aby se konalo referendum v některé z částí Velké Británie. Proto jakékoli vypsané referendum, které splňuje zákonné požadavky, je v rámci Velké Británie legální. Další možné srovnání je s krymským referendem. To však neodpovídalo mezinárodním standardům, proto nemohou být jeho výsledky nikterak závazné. [5]
Značně decentralistické a separatistické tendence jsme mohli sledovat počátkem roku 2014, kdy s podobným výsledkem jako nyní dopadlo referendum o odtržení se od zbytku Itálie, které se konalo v Benátkách. Tenze mezi „bohatým Severem“ a „chudým Jihem“ prolínají celou historii takzvané první i druhé Italské republiky. [14]
Nejpodobnější se mi jeví příběh Kosov. To je dalším územím oddělujícím se od jemu nadřízenému státu, Srbsku. Ačkoli jej Srbové dodnes neuznali, stát Kosovo existuje a je na Srbsku nezávislý.
Jak to celé bylo, jak to celé skončilo...
Na počátku byla na jedné straně španělská centrální vláda, jejíž představitelé v čele s premiérem Marianem Rajoyem byli přesvědčeni, že se referendum v Katalánsku neuskuteční. Na straně druhé však bylo odhodlání a neústupnost katalánských čelních představitelů vedených stávajícím předsedou katalánské vlády Carlesem Puigdemontem. První strana opírala své přesvědčení o právo na územní celistvost a o dodržování španělské Ústavy, zatímco druhá skupina neochvějně tvrdila, že jde o její právo na sebeurčení. Odhodlání Katalánců vystihuje Puigdemontův výrok před referendem: „Pokud si region zvolí nezávislost, do osmačtyřiceti hodin od zveřejnění výsledků ji vyhlásím.“ Na tomto výroku je pozoruhodný už jen ten fakt, že dle španělského generálního prokurátora by Puigdemontovi mohlo hrozit soudní stíhání, a dokonce vězení. [3] I navzdory této hrozbě se Puigdemont odhodlal k podobným silným prohlášením.
Nyní k samotnému střetu dvou výše zmíněných práv. Podle Petra Kiliána, mimo jiné odborníka na mezinárodní právo, je z pohledu mezinárodního práva nevýznamné, co se nyní v Katalánsku děje. Jedná se toliko o vnitrostátní problém, do kterého dosud nejsou přímo zataženy mezinárodní organizace. [1] Lichý je též argument právem na sebeurčení vyplývající z přirozeného práva i Charty Organizace spojených národů, protože je nutné rozlišovat externí sebeurčení, tedy sebeurčení oddělením části území od existujícího státu, od interního sebeurčení, které je vyjádřeno tak, že centrální vláda daného státu umožní určitému územnímu celku vyznávat své kulturní tradice, hovořit svým jazykem, jehož výuka může být povolena na školách v tamním regionu, a podobně. [4] Do této chvíle požívalo Katalánsko velmi silné autonomie, která vycházela a stále vychází ze španělské Ústavy. Interní sebeurčení tedy nebylo a není pro Katalánce ničím cizím. Otázkou je, do jaké míry je oprávněný jejich požadavek na úplné osamostatnění se a vytvoření nového státu, nezávislého na centrální španělské vládě, a do jaké míry můžeme z jednání katalánských vysledovat uplatňování takzvané salámové taktiky, kdy se nejdříve zasadili a získávali (a nakonec i získali) pro svůj region stále silnější autonomii, načež po Španělském království požadují, aby jim umožnilo se zcela odtrhnout a jít vlastní cestou.
Chartou OSN je chráněno rovněž právo na územní celistvost, a to ve vztahu k jiným státům. Toto právo se tedy nevztahuje na rozkoly v daném státu. Petr Kilián v komentáři katalánských událostí řekl, že v Katalánsku můžeme z pohledu mezinárodního práva sledovat situaci podobnou té v Kosovu. Mezinárodní soudní dvůr ke kosovské otázce vyslovil názor, že mezinárodní právo negarantuje nárok na vyhlášení nezávislosti, avšak takovému vyhlášení ani nebrání. Výkladem názoru Mezinárodního soudního dvora můžeme dospět k názoru, že k žádnému střetu dvou práv nedochází. [1]
I přes žádost španělské vládní garnitury, aby Katalánci s realizací referenda posečkali, než o jeho ústavnosti rozhodne španělský Ústavní soud, se katalánští představitelé rozhodli deklarované referendum uskutečnit. Španělé neotáleli a vyslali do Katalánska policejní oddíly, aby zjednaly pořádek a nejlépe, aby zamezily konání referenda. Jak upozornil Martin Faix z Katedry mezinárodního a evropského práva olomoucké Univerzity Palackého, představitelé mezinárodních organizací kladli velký důraz na to, aby byl v rámci potlačení katalánských snah dodržen princip přiměřenosti zásahu. [5]
Referenda se přes odpor španělských pořádkových složek zúčastnilo přibližně 40 % z oprávněných voličů, z čehož se 90 % vyslovilo pro katalánskou samostatnost. Je otázkou, nakolik bylo uskutečněné lidové hlasování relevantní pro faktické právní kroky. Předně je nutné upozornit na názor španělského Ústavního soudu, že v případě uskutečnění referenda by Katalánci porušili pro ně závaznou španělskou Ústavu. [3] Toho se ihned ujali členové španělské vlády, když například ministr spravedlnosti řekl následující: „Pokud někdo předstírá vyhlášení nezávislosti části území, i když nemá žádné právo tak udělat, protože to nespadá do jeho kompetencí, pak musíme učinit vše, co nám zákony dovolí, abychom tomu zabránili.“ Naopak o nezávislosti španělského Ústavního soudu pochybuje brněnský Katalánec David Utreta Domínguez, když říká, že by soud mohl být ovlivněn španělskými čelními politiky. [4]
…a co nového začalo?
Po uskutečněném referendu se rozhořelo mnoho debat. Jedna z nich se týká přiměřenosti zásahu policie vyslané centrální vládou. Další jsou o významu referenda a jeho poselství. Jiné o legitimitě kroků směřujících k vyhlášení nezávislosti Katalánska na zbytku Španělska, ale třeba také o možných následcích pro stávající autonomní statut katalánského regionu a o spekulacích, co by se stalo, pokud by se fakticky (nikoli právně) Katalánci od zbytku země oddělili a jak by byl potenciální nový stát vnímám mezinárodní komunitou.
O přiměřenosti zásahu španělských policejních složek by se dalo velmi spekulovat a po dlouhých debatách, zda užité násilí a zranění stovek lidí domáhajících se vstupu do volebních místností bylo souladné s požadavkem přiměřenosti, bychom pravděpodobně došli k názoru, že k obraně ústavnosti mohlo dojít méně násilnými prostředky. Na druhou stranu je nutné vžít se do situace konajících policistů, kteří ve vypjaté atmosféře podobající se sudu plného střelného prachu těsně před vybuchnutím, měli zkrotit dav domáhající se hlasovat v (podle názoru španělského Ústavního soudu) protiústavním referendu. Nicméně za použití násilí, které způsobilo mnohá zranění, se španělská vláda omluvila. [6]
Od skončení referenda bylo dění v ulicích Barcelony přehlídkou či demonstrací síly, kdy na jedné straně byla skupina pro nezávislost Katalánska, na straně druhé pak skupina zastupující názor poloviny Katalánců zachovat územní celistvost Španělska. Názor druhé skupiny je nepřekvapivě v souladu s názorem španělského krále Felipeho VI., který separatistické snahy Katalánců odsoudil. [7] [8]
Stejně jako jsme mohli sledovat dohadování mezi Madridem a Barcelonou o konání referenda, je po-referendové dění přehlídkou mnoha silných prohlášení. Zatímco Carles Pigdemont druhý den po konání referenda vyhlásil výsledky a chtěl na jím svolaném parlamentním zasedání katalánského parlamentu získat podporu pro tzv. deklaraci nezávislosti, katalánská opozice podala ke španělskému Ústavnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření, jež by mělo spočívat v zákazu konání schůze katalánského parlamentu. To se také stalo, Ústavní soud přerušil schůzi katalánského parlamentu [11], avšak z toho si nic nedělala většina katalánského parlamentu v čele s předsedou vlády Katalánska. [4]
Puigdemont tedy stojí hned proti několika soupeřům, jimiž jsou španělský král, španělská vláda, španělský Ústavní soud, katalánská opozice a také například starostka Barcelony Ada Colau, která řekla, že „výsledky referenda z 1. října (2017) nemohou sloužit jako pilíř pro vyhlášení nezávislosti.“ [1] Této přesily se však nezalekl, což prokázal tím, že i navzdory zákazu španělského Ústavního soudu svolal schůzi katalánského parlamentu, na kterém byla přijata takzvaná deklarace nezávislosti. Nyní se ve Španělsku vedou debaty o tom, co to vlastně fakticky znamená. Španělský premiér Mariano Rajoy chce slyšet od katalánských představitelů jasný názor, zda nezávislost vyhlašují, či nikoli. [10] K tomu je nutné dodat, že z hlediska právního není deklarace právně závazná, jak v rozhovoru uvedl Petr Kilián [1].
Pokud by však katalánští představitelé naznali, že je jimi deklarovaná nezávislost závazná a začali by se podle toho ve vztahu ke Španělsku chovat, mohla by nastat situace, kdy by se už Katalánci necítili být vázáni španělským právním řádem, tudíž by nejednali v jeho souladu, na což by mělo Španělsko právo, a dokonce i ústavní povinnost zareagovat silověji, než tomu bylo v případě konaného referenda. Silovější řešení samozřejmě nemusí spočívat v pověstném „harašení se zbraněmi“, nýbrž v aplikaci čl. 155 španělské Ústavy [9]. Ten umožňuje omezit autonomii jakéhokoli regionu v případě potřeby a nutnosti k zachování územní celistvosti a suverenity Španělského království. Petr Kilián dále naznačuje, že by mohlo dojít k vyslání španělských (polo)vojenských jednotek, aby v Katalánsku obnovily status quo například tak, že by převzaly faktickou kontrolu nad některými španělskými institucemi, jako jsou katalánský parlament nebo také katalánská policie. [4]
Dohoda v nedohlednu
Co dodat závěrem? Bude zajímavé sledovat, zdali se obě strany umoudří. K jednání vyzval znesvářené strany též Evropský parlament. Europoslanci jsou pro to, aby Španělsko s Katalánci vedlo dialog. [12] O tom však nechce nic slyšet centrální vláda v čele s premiérem Marianem Rajoyem. Kataláncům vzkázal, aby upustili od separatistických plánů. [13] Podle mého názoru je nezbytné, aby emočně vypjaté chvíle odešly a aby byly vystřídány chvílemi racionálního jednání o budoucnosti španělsko-katalánských vztahů.
Zásadní roli sehrají oba hlavní protagonisté, tedy pánové Rajoy a Pigdemont, kteří by měli slevit ze svých nároků a snažit se vše urovnat, než se situace vyhrotí v nežádoucí posílení radikálně nacionalistických sil, ať už na španělské či katalánské straně. Smutným vyústěním celé situace by rovněž bylo jakékoli silové řešení, počínaje ozbrojenými potlačeními demonstrací a konče občanskou válkou. Míním, že žádný z mnou výše vyřčených scénářů by nevysvětlil svým voličům ani jeden z pánů, byť by byli sebelepšími rétory.
[1] Studio ČT24. Česká televize [online]. 10. 10. 2017 [cit. 12. 10. 2017]. Dostupné na: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10101491767-studio-ct24/217411058261010
[2] Hospodářské noviny. Katalánské odcházení. Země tvoří 20 procent španělského HDP a připadá na ni čtvrtina exportu. HN [online]. 03. 10. 2017 [cit. 09. 10. 2017]. Dostupné na: https://archiv.ihned.cz/c1-65900440-katalanske-odchazeni-zeme-tvori-20-procent-spanelskeho-hdp-a-odchazi-odtud-ctvrtina-exportu
[3] Kryzánek, Ladislav. Katalánsko velebí nového hrdinu, co hraje vabank. V Madridu je za zrádce. iDnes.cz. 03. 10. 2017 [cit. 08. 10. 2017]. Dostupné na: http://zpravy.idnes.cz/katalansko-carles-puigdemont-d2d-/zahranicni.aspx?c=A171002_105727_zahranicni_bur
[4] Týden v justici. Právní důsledky sporu o nezávislost Katalánska. Česká televize [online]. 08. 10. 2017 [cit. 09. 10. 2017]. Dostupné na: http://www.ceskatelevize.cz/porady/11129264015-tyden-v-justici/317281381901008/
[5] Studio ČT24. Česká televize [online]. 29. 09. 2017 [cit. 14. 10. 2017]. Dostupné na: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10101491767-studio-ct24/217411058030929/
[6] BBC. Catalonia referendum: Spain apologises to injured Catalans. BBC [online]. 06. 10. 2017 [cit. 14. 10. 2017]. Dostupné na: http://www.bbc.com/news/world-europe-41523250
[7] ČTK. Statisíce lidí vyšly do ulic Barcelony, král odsoudil separatisty. České noviny [online]. 03. 10., akt. 04. 10. 2017 [cit. 13. 10. 2017]. Dostupné na: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/statisice-lidi-vysly-do-ulic-barcelony-kral-odsoudil-separatisty/1533818
[8] ČTK. V Barceloně demonstrují tisíce odpůrců nezávislosti Katalánska. České noviny [online]. 08. 10. 2017 [cit. 13. 10. 2017]. Dostupné na: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/v-barcelone-demonstruji-tisice-odpurcu-nezavislosti-katalanska/1535792
[9] BBC. Catalan referendum: Region's independence 'in matter of days'. BBC [online]. 04. 10. 2017 [cit. 14. 10. 2017]. Dostupné na: http://www.bbc.com/news/world-europe-41493014
[10] ČTK. Rajoy chce od Barcelony jasné vyjádření, zda vyhlásila nezávislost. České noviny [online]. 11. 10. 2017 [cit. 14. 10. 2017]. Dostupné na: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/rajoy-chce-od-barcelony-jasne-vyjadreni-zda-vyhlasila-nezavislost/1536867
[11] ČTK. Španělský ústavní soud pozastavil schůzi katalánského parlamentu. České noviny [online]. 05. 10. 2017 [cit. 14. 10. 2017]. Dostupné na: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/spanelsky-ustavni-soud-pozastavil-schuzi-katalanskeho-parlamentu/1534907
[12] ČTK. Evropský parlament vyzval Španělsko k dialogu s Katalánci. České noviny [online]. 04. 10. 2017 [cit. 14. 10. 2017]. Dostupné na: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/evropsky-parlament-vyzval-spanelsko-k-dialogu-s-katalanci/1534227
[13] ČTK. Rajoy vyzval Katalánce, aby se vzdali plánů na nezávislost. České noviny [online]. 05. 10. 2017 [cit. 14. 10. 2017]. Dostupné na: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/rajoy-vyzval-katalance-aby-se-vzdali-planu-na-nezavislost/1535012
[14] ČTK, iDnes.cz. Odtrhněme se od Itálie, hlasovala v referendu drtivá většina Benátčanů. iDnes.cz. 21. 03. 2014 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné na: http://zpravy.idnes.cz/benatky-internetove-referendum-dn6-/zahranicni.aspx?c=A140321_224253_zahranicni_wlk