Právo trpí chronickou nesrozumitelností a jeho lidská tvář se zjevuje výhradně na podobně obskurních místech, jako tvář Ježíše. Nejde však primárně o problém platného práva, ale o problém právní kultury, která si právo takto představuje.
Nejeden právník si v právní praxi uvědomí, že Kafkův Proces není zdaleka taková nadsázka, jak by se mohlo běžnému čtenáři zdát. Slavná pasáž popisující úděl venkovana před bránou do zákona připomíná běžné jednání na úřadě. Soudní kanceláře na nevětrané půdě jsou pak jen předzvěstí začátků Nejvyššího správního soudu v nynějším sídle Odvolacího finančního ředitelství.
Na bizarní a nesrozumitelnou podobu českého právního řádu v současnosti poukazují i významní představitelé justice jako např. Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu, nebo Roman Fiala, místopředseda Nejvyššího soudu. V množství pravidelně novelizovaných zákonů se nevyznají ani právníci, natož laici. Vymahatelnost práva je nízká a soudní spory trvají roky. Ačkoliv zaznívají návrhy dílčích řešení například ve formě změny soustavy okresních a krajských soudů, o které hovoří Josef Baxa, skutečná změna uvedeného status quo se nachází v říši fantazie.
Jádro problému se však nemusí nacházet v podobě platného práva, nýbrž v právní kultuře. Americký právní teoretik Peter Gabel, jeden z představitelů proudu Critical Legal Studies, ve své eseji Imagine Law [1] kritizuje způsob, kterým americká právní kultura formuje myšlení adresátů práva. Jedním z prvků tohoto působení je podle Gabela kontradiktorní soudní řízení, které zakořeňuje představu práva jako střetu dvou „nepřátelských“ stran, kdy se jedna snaží za každou cenu prosadit svůj nárok na úkor druhé.
Uvedenou tezi lze snadno přenést také na českou právní kulturu. Právě antagonistická povaha práva je v očích mnoha tím, co dělá právo právem. Soud není místem řešení problémů, ale místem konfliktu a pomsty. I triviální a nesmyslné spory vedou k mnohaletým procesům, které přinášejí žalobcům a žalovaným jen utrpení a stávají se smyslem jejich života. V trestním právu jde pak v očích veřejnosti především o potrestání pachatele, bez ohledu na jeho osobní a sociální poměry.
K takovému vnímání práva přispívají aktéři napříč společností. Politici, média, právní profesionálové i běžní občané. Především pro média představuje antagonistické vnímání práva snadnou kořist, což je vidět na způsobu medializace ostře sledovaných procesů s Davidem Rathem nebo Janou Nečasovou. Miloši Zemanovi je potom jasné, že pokud někoho chytí s krabicí plnou peněz, jednoznačně je vinen. Realita je však většinou složitější.
Peter Gabel vidí řešení ve změně přístupu k právnímu řešení sporů. To by mělo klást důraz na empatii, soucítění a vzájemné porozumění. Spory by měly být řešeny v kontextu dotčené komunity a měl by být zohledňován jejich etický rozměr.
Takový posun se neobejde bez filozofického základu, který Gabel spatřuje v konceptu „politics of meaning“, jenž má odhalovat ideologické pozadí společenských vztahů a institucí, a vést k porozumění mezi odcizenými společenskými skupinami. Současné přístupy k právu podle Gabela podporují hierarchizaci společnosti, která normalizuje odcizování, dominanci a krutost, a odpírá tak lidskou touhu po sounáležitosti. Právo by namísto toho mělo směřovat k sociálnímu smíru a hledat řešení, která prospějí všem zúčastněným. V případě právních konfliktů je třeba vnímat bolest, křivdy a příkoří, která strany k jejich jednání motivuje.
Gabelův přístup může působit naivně. Není však nijak vzdálený realitě. Jeho příkladem je například koncept restorativní justice, který se snaží prostřednictvím mediace a zapojením komunity dosáhnout řešení svědčícího všem zúčastněným. Pachatel musí přijmout odpovědnost za svůj čin a komunita mu musí dát možnost jej odčinit. Oběť má možnost konfrontovat pachatele s dopadem, který na ni trestný čin měl. Gabel v tomto kontextu také zmiňuje působení Komise pro pravdu a smíření, která v Jihoafrické republice po zrušení apartheidu v roce 1994 umožnila veřejně vystoupit obětem i pachatelům politicky motivovaného porušování lidských práv. Pachatelé měli možnost získat amnestii, pokud se k porušení lidských práv doznali a přiznali své pochybení.
Nelze také přehlížet skutečnost, že platné právo se k etickým zásadám hlásí. Kromě Ústavy a Listiny základních práv a svobod jde například o úvodní ustanovení občanského zákoníku z roku 2012 a řadu dalších institutů soukromého i veřejného práva. Ačkoliv tedy český právní řád není v žádném směru dokonalý, je na čem stavět. Ve vztahu k právníkům vyvstává požadavek na etickou praxi, která vnímá problémy v jejich celkovém kontextu. Ve vztahu k široké veřejnosti jde o změnu vnímání práva jako takového, což je mnohem větší výzva.
Tyto jevy nelze rovnocenně promítnout do všech právních odvětví, nicméně je zřejmé, že zahlcenost soudů nebo nízká vymahatelnost práva jsou určitým společenským jevem, a nikoliv pouze výsledkem nedostatků platného práva. Při řešení těchto problémů je proto třeba uchopit jejich celkový společenský rozměr. V rovině běžných právních sporů je potom nutné mít na zřeteli jejich mimoprávní rozměr a zvažovat, co skutečně jejich řešení přinese a komu. V opačném případě člověk dopadne jako Josef K, který se nikdy nedozvěděl, o čem jeho proces vůbec byl.
Autor: Petr Suchánek
[1] GABEL, Peter. Imagine Law. In Another Way of Seeing: Essays on Transforming Law, Politics and Culture. New Orleans, Louisiana: Quid Pro Books, 2013.
Ve Francii právě za velkého zájmu médií probíhá trestní proces s mužem, který po dlouhá léta na internetu nabízel svou zdrogovanou manželku jiným mužům. Tato žena teď trvá na tom, aby bylo řízení veřejné a vyburcovalo...
Ve výuce dějepisu si rozhodně nelze stěžovat na nedostatek právních dokumentů. Mnozí si jistě vybaví Zlatou bulu sicilskou, Pragmatickou sankci, Versailleskou mírovou smlouvu či Mnichovskou dohodu. S řadou důležitých...
