V rámci boje proti koronaviru omezila vláda téměř na měsíc přítomnost otců u porodu. Veřejný ochránce práv Stanislav Křeček se vyjádřil, že nejde o lidské právo. Omezení přítomnosti není dle něj pochybením a nevidí důvod, proč by měl v době nouzového stavu obtěžovat vládu a ministry se šetřením podnětů. V rozporu s tímto tvrzením Křeček opakovaně odmítl, že by věc nešetřil. Pátrání po tom, zda ombudsman věc skutečně šetřil, se nyní zdá být u konce. To vše díky oficiální žádosti o poskytnutí informací.
Zjistit, zda ombudsman prošetřil podněty stěžovatelů na již zrušené mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví, připomíná otrhávání okvětních lístků kopretiny. Na svém Facebooku a v médiích totiž Stanislav Křeček uváděl řadu protichůdných tvrzení, kterými své šetření současně potvrzoval i vyvracel. Lze uvést jeden výrok za všechny, který zazněl v rozhovoru pro DVTV [1]: Není pravda, že já bych tu věc nešetřil. (2:45) Já jsem to samozřejmě prošetřil, jak bylo potřeba (3:20). Jak jsem to dostal na stůl, tak jsem to začal šetřit (4:09). To že bych to nešetřil, je krutá nespravedlivá pomluva, která se mě osobně dotýká. (4:18) Následně v tomtéž rozhovoru uvedl: Jestliže ministr řekne, že je dočasný zákaz přítomnosti otců u porodu, co na tom chcete šetřit? (7:05).
Pochybnosti o významu pojmu „šetření“ se vyjasnily až poté, co jsem se obrátil na Kancelář veřejného ochránce práv s žádostí o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Kanceláři jsem položil jednoduchý dotaz, zda ombudsman šetření vedl a s jakým výsledkem. Požádal jsem též o zaslání doručených podnětů a sdělení způsobu jejich vyřízení.
Z odpovědi Kanceláře vyplývá, že se na ombudsmana obrátilo celkem jedenáct stěžovatelů (včetně jednoho zastánčího spolku za práva pacientů) a že ani v jednom případě ombudsman šetření nezahájil. Doslovně Kancelář veřejného ochránce práv ve své odpovědi uvádí: „Veřejný ochránce práv nevede v záležitosti omezení přítomnosti osob u porodu šetření.“ Jedinou aktivitou ombudsmana byl dopis ministru zdravotnictví, který však nelze za šetření ve smyslu zákona o veřejném ochránci práv v žádném případě považovat.
Podle zákona o veřejném ochránci práv může ochránce podnět odložit, například pokud jde o věc, která je projednávána soudem nebo již byla soudem rozhodnuta, pokud nespadá podnět do jeho působnosti či z důvodu, že je podnět zjevně neopodstatněný. Když ombudsman podnět neodloží, má povinnost šetření zahájit.
Kancelář veřejného ochránce práv ve vyřízení žádosti o informace uvedla, že všechna podání byla vyřízena podle § 12 odst. 2 písm. d) zákona o veřejném ochránci práv (jde o odložení podnětu z důvodu, že věc, které se podnět týká, je projednávána soudem nebo již byla soudem rozhodnuta).
Ve svých podnětech stěžovatelé často uváděli závažné skutečnosti, jakými opatření Ministerstva zdravotnictví zasáhlo do jejich základního práva na ochranu soukromého a rodinného života chráněného čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Řada z nich poukazovala na nepřiměřenost a nelogičnost zákazu, na způsobenou citovou újmu, obavy z porodnického násilí bez přítomnosti otce, který by na porod dohlížel, a celkový pocit nespravedlnosti.
Ombudsman podněty vyřídil stručným dopisem ve smyslu, že je situace v době pandemie mimořádná a zjednodušeně řečeno se nedá nic dělat. Do většiny dopisů je zkopírovaný tento text:
„Zákaz návštěv v lůžkových zdravotnických zařízeních (ač existují výjimky) chápu jako významný zásah do představ o právech občanů, ale i zásah do radostného očekávání, spojeného s narozením dítěte. Prosím však o pochopení toho, že se všichni nacházíme ve zcela mimořádné situaci, která nemá srovnání s čímkoliv, co jsme za posledních několik desítek let prožívali, a proto i opatření vlády a jednotlivých ministerstev je třeba považovat za mimořádná, nemající jinak místo v řádné správě věcí veřejných."
Ani v jednom dopise, kterým ombudsman reagoval na stížnosti, nenajdeme žádnou zmínku, byť náznakem, že by se zabýval argumenty stěžovatelů, tedy zásahem do ústavně zaručených práv. Nelze v nich překvapivě nalézt ani to, na základě jakého zákonného důvodu se podnět odkládá. Odkaz na § 12 odst. 2 písm. d) zákona o veřejném ochránci práv, který umožňuje ombudsmanovi podání odložit z důvodu konání soudního řízení, najdeme až v odpovědi na žádost o poskytnutí informací. Pokud ombudsman všechny podněty odložil z tohoto důvodu, je s podivem, že se informace o probíhajícím sporu před soudy neobjevila v žádné odpovědi stěžovatelům.
Vzhledem k obsahu těchto dopisů a předchozím vyjádřením ombudsmana vyznívá způsob vyřízení těchto podnětů spíše tak, že ombudsman dospěl k závěru, že jsou tyto podněty zjevně neopodstatněné (tj. „k porušení nedošlo, není důvod šetřit“). Je však zřejmé, že takové zdůvodnění by bylo z hlediska práva neudržitelné. Platí totiž, že pokud jsou ve hře ústavou zaručená základní práva a existuje celá řada přesvědčivých argumentů poukazujících na jejich porušení, není možné hovořit o neopodstatněnosti takového podnětu.
Ombudsman nemůže tvrdit, že věc „šetřil“ tím, že se obrátil na ministra zdravotnictví. Je pravdou, že v tomto dopise ministrovi sdělil některé své výhrady (apeloval konkrétně na srozumitelnější odůvodnění opatření a jeho časové ohraničení). Nicméně nazývat tento dopis „šetřením“, přestože žádné šetření podle zákona zahájeno nebylo, je ze strany Stanislava Křečka přinejmenším mlžení. Takové mediální vystupování ombudsmana totiž těží z toho, že veřejnost nezná jasně vymezené zákonné pojmy a pod „šetřením“ laicky rozumí i onen dopis. Pokud by však ochránce skutečně šetření zahájil, muselo by se jednat o postup podle § 14 zákona o veřejném ochránci práv, o čemž by musel stěžovatele písemně vyrozumět. Mohl jej také zahájit z vlastní iniciativy podle § 9 odst. d) ve spojení s § 21 tohoto zákona. Nic takového se však nestalo.
Otázka, zda porušil svým postupem Stanislav Křeček zákon o veřejném ochránci práv, je nasnadě. V každém případě platí, že pokud veřejný ochránce práv obdržel podněty, v nichž stěžovatelé uváděli konkrétní argumenty o zásahu do svých práv úřadem, který se nachází v jeho působnosti, měl povinnost šetření zahájit. Víme, že ve věci omezení přítomnosti otců u porodu neproběhlo – to však ještě neznamená, že byl porušen zákon, protože podněty byly formálně odloženy. Že lze toto odložení považovat za toliko „formální“ a poněkud zvláštní, dokládá text výše. Za situace, kdy ombudsman šetření z nějakého důvodu nezahájil, bylo jeho povinností tento zákonný důvod stěžovateli sdělit a přesvědčivě odůvodnit. To se však bohužel ani v jednom případě nestalo.
Lze se proto ptát: Má být pro ombudsmana nouzový stav či koronavirus signálem k uzamčení dveří jeho kanceláře? A jaký je vlastně smysl „ochránce“, který v nouzi jen pokrčí rameny?
Autor: Pavel Doubek
[1] Celý rozhovor se Stanislavem Křečkem pro DVTV je dostupný zde: https://video.aktualne.cz/dvtv/krecek-celim-nedustojne-kampani-ze-jsem-otce-u-porodu-neresi/r~e6054e1c80e711ea842f0cc47ab5f122/
Projekt #PRVNÍCH100LET vyhlásil výsledky třetího ročníku česko-slovenského ocenění Flamma. Mezi letošními laureátkami jsou zástupkyně justice, advokacie, akademie i neziskového sektoru. Do Síně slávy projektu byla...
Mnoho budoucích maturantů se potýká s otázkou, kam po střední škole na vysokou. Bude to Praha, Brno, Olomouc, nebo Hradec? Či snad úplně jiné město? Dovolte mi vám předestřít, proč byla volba Brna pro mě tou správnou...
