Nezávislá média jsou iluze

~KOMENTÁŘ~

Miloš Zeman při svém inauguračním projevu udělal to, co dělá při každé příležitosti. Vykálel se někomu na hlavu. Obvinil jmenovitě Hospodářské noviny, týdeník Respekt a server Aktuálně.cz z ovlivňování veřejného mínění ve prospěch jejich majitele Zdeňka Bakaly. Českou televizi potom obvinil z neobjektivity a nadržování straně TOP 09. Kritizoval také dva nejmenované politické komentátory.

Zeman byl ve své kritice médií tentokrát oproti některým svým dřívějším výrokům (jako „novináři jsou pitomci, hnůj a fekálie“) poměrně zdrženlivý. Kupodivu se však dotkl dokonce svého kamaráda Václava Klause, který mu prostřednictvím svého institutu vzkázal, že poskvrnil posvátnost inaugurace. Poslancům a senátorům, kteří demonstrativně opustili Vladislavský sál, vadila zejména kritika veřejnoprávní České televize. Podle Výzvy na podporu České televize vzniklé v rámci Českých lvů je potom útok na Českou televizi jakožto nezávislé médium dokonce přímo útokem na demokracii.

Odstíny (ne)závislosti

Je jednoduché kritizovat Miloše Zemana za další urážlivý či jiným způsobem nevhodný projev. Zemanovu kritiku médií však nelze bagatelizovat pouze odkazem na její nemístnost v kontextu inauguračního projevu a nedávné vraždy slovenského novináře Jána Kuciaka.

O nezávislosti médií lze totiž mluvit pouze teoreticky. Média jsou byznys, který potřebuje vydělávat peníze. Všechny mediální platformy mají své cílové skupiny, které udávají charakter jejich obsahu. Nikdo asi nebude pochybovat o tom, že týdeník Respekt je zaměřený na liberální, spíše levicové čtenáře. Na jaké straně hřiště hrají Parlamentní listy Iva Valenty nebo TV Barrandov Jaromíra Soukupa, je také zcela jasné.  

Dále lze připomenout zejména cíleně negativní informování o uprchlících na Primě nebo ovlivňování zpravodajství MF Dnes Andrejem Babišem. Nebyla žádná náhoda, že Andrej Babiš před vstupem do politiky nakoupil balíček zpravodajských serverů. Je nepravděpodobné, že uvedené případy cíleného ovlivňování veřejného mínění prostřednictvím médií jsou ojedinělé.

Česká televize by díky svému veřejnoprávnímu statusu těmto vlivům teoreticky podléhat neměla. Skutečné objektivity a nestrannosti však nelze dosáhnout nikdy. Zpravodajství je konec konců výsledkem činnosti konkrétních lidí, kteří mají svá vlastní politická přesvědčení a osobní postoje.

Stoprocentní nestrannost veřejnoprávních médií nicméně není ani žádoucí. Pokud mají veřejnoprávní média plnit svoji funkci, nemohou být hodnotově neutrální, nýbrž se musí hlásit k zásadám demokratického právního státu. V kontextu politického zpravodajství proto nelze přistupovat neutrálně k subjektům, které tyto zásady podrývají.

Sluší se však podotknout, že Miloš Zeman namítanou zaujatost České televize ve prospěch strany TOP 09 odůvodňoval analýzou Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, jejíž věrohodnost byla opakovaně zpochybněna.

Konstruktivní kritika je nutná

Politicky motivovaná demagogická kritika médií je bezesporu nepřijatelná. Bylo by však absurdní tvrdit, že média (včetně těch veřejnoprávních) mají být ušetřena konstruktivní kritiky. Kritika médií je důležitá právě s ohledem na to, jaký mají vliv na veřejné mínění.

Osobně jsem odpůrcem konfrontačního stylu vedení rozhovorů, který je dominantní mezi současnými i bývalými moderátory České televize. Moderátoři jako Daniela Drtinová, Martin Veselovský nebo Světlana Witovská se snaží hrát role neosobních automatů na otázky, které se urputně snaží hosta (zejména politika) nachytat na hruškách. Tím svoje hosty často zcela bezdůvodně antagonizují.

Tento styl vedení rozhovorů má patrně vyvolat dojem nestrannosti. Ke všem hostům však nelze přistupovat stejně. V předvolební debatě mezi Jiřím Drahošem a Milošem Zemanem na České televizi důraz na nestrannost vedl k tomu, že za každý vlas zkřivený na hlavě Miloše Zemana byl zkřiven jeden na hlavě Jiřího Drahoše. Miloš Zeman za pět let svého prezidentského řádění nasbíral nespočet důvodů ke zcela oprávněné kritice. U Jiřího Drahoše však takový přístup působil jako pokus o diskreditaci.   

I seriozní investigativní rozhovor s politikem lze přitom vést kolegiálním nebo uctivým způsobem, který může být mnohem efektivnější než suché otázky na tělo. Příkladem takového přístupu jsou například slavné rozhovory mezi americkým prezidentem Richardem Nixonem a Davidem Frostem, při kterých David Frost vymámil z Nixona omluvu za jeho jednání v souvislosti s aférou Watergate.   

Kapitola sama pro sebe jsou potom komentáře na českých zpravodajských serverech, které často působí dojmem, že byly nahrány do diktafonu ráno na záchodě a odeslány do redakce pět minut před uzávěrkou. Takový vznik připisuji zejména komentářům Václava Klause mladšího publikovaným na serveru Novinky.cz nebo komentářům Martina Fendrycha na serveru Aktuálně.cz. V tomto bodě byla proto Zemanova kritika poměrně trefná.

Dívat se na svět vlastníma očima

Představa stoprocentní objektivity a nezávislosti médií je iluze, která nám má umožnit věřit vlastním očím, když sledujeme zprávy. Určitá zaujatost je médiím vlastní a nelze ji vždy považovat za nežádoucí. Snaha ochránit Českou televizi a jiná média před politickými útoky nemůže vést k univerzálnímu odmítání jejich kritiky, a to ani ze strany politiků. Takový přístup přehlíží existující nedostatky těchto médií a může mít za následek další snížení jejich důvěryhodnosti u těch, kteří k nim již mají své výhrady.

Všechna média samozřejmě nejsou stejně kvalitní či hodnotná a výše uvedené závěry nemohou nijak legitimizovat dezinformační weby nebo jiné pochybné mediální platformy. Právě tyto subjekty, které cíleně šíří nepravdivé informace a relativizují fakta, představují ohrožení demokracie v západním světě.

Boj proti nim nelze vyhrát návratem k „majáku pravdy“, například v podobě České televize. Určitou cestu však může představovat přístup, který mediální obsah hodnotí s odstupem a s vědomím jejich nedostatků. Pokud se díváme vlastníma očima, můžeme s klidem sledovat Českou televizi stejně jako TV Barrandov.