Nepřehlédnutelnou dominantou moravské metropole je hrad Špilberk, který se stal během své dlouhé historie dějištěm řady význačných událostí. Mezi ty smutnější patří doba císaře Josefa II., kdy hrad po pět a půl roku sloužil jako místo vykonávání nejtvrdšího možného trestu. Navštívíte-li expozice v proslulých špilberských kasematách, sami se o nelidskosti této praxe přesvědčíte díky replikám tzv. josefínských kobek.
Právě kasematy, dlouhé klenuté chodby v příkopech hradu, pozbyly roku 1783 na příkaz Josefa II. původní vojenskou funkci a proměnily se v nehostinné vězení pro těžké zločince z českých zemí. Tedy vrahy, lupiče, falšovatele listin či žháře. Spaní na dřevěných pryčnách, náročná práce či minimum teplých jídel rozhodně nezní jako ráj na zemi.
Výše uvedené ale bledne ve srovnání s tím, čemu císař nechal vystavit muže odsouzené za vraždu s přitěžujícími okolnostmi. Tyto muže vydělil jako samostatnou skupinu na podzim roku 1784, kdy padl příkaz postavit ve spodním patře severních kasemat dřevěné komůrky, tzv. josefínské kobky. Jakmile se viník ocitl mezi dřevěnými stěnami těchto kobek, začalo pro něj skutečné peklo.
V čem nesnesitelnost celkem dvaadvaceti josefínských kobek spočívala? Na rozdíl od ostatních vězňů byli nejtěžší zločinci natrvalo přikováni řetězy k zadní stěně a celu nesměli opustit dokonce ani kvůli nemoci. Josefínská kobka navíc neobsahovala lůžko, chybělo vytápění i dostatek větrání a pomineme-li návštěvy dozorců, vězňové kvůli absenci světlíků postrádali také sluneční svit.
Další nevýhodou oproti zbytku byla strava redukovaná na malé dávky chleba bez nároku na teplý příkrm či polévku. Není divu, že v takovém prostředí lidé umírali již po měsících a jen výjimečně se někomu podařilo vzdorovat nesnesitelné tíze své viny alespoň dva roky. Časem sice přišly malé ústupky jako třeba dočasné sejmutí okovů kvůli otokům či dávky kysaného zelí proti kurdějím pramenícím z nedostatku vitaminu C. Kvůli otřesným životním podmínkám se nicméně nedalo čekat, že tyto kroky výrazně zvýší šanci na přežití.
Ačkoliv za Josefa II. byl analogický trest realizován i na rakouském Šlosberku, tamější zločince čekala alespoň jistá forma vytápění a osvětlení. Trestněprávní paradox, že trest smrti nahradil císař trestem v podstatě srovnatelným (či spíše horším), se tudíž nejvíce projevil v Brně.
Buďme rádi, že špilberská tryzna záhy skončila. Josefův nástupce Leopold II. usoudil, že utrpení má své hranice, a následovalo tak zrušení krutého trestu. V květnu roku 1790 tak přešli nejtěžší viníci do cel ostatních vězňů v kasematách.
Stín viny se ovšem jen tak z hradu Špilberk neodplížil. Jako žalář sloužily kasematy do roku 1833, následně byli vězni umísťování do hradních křídel až do roku 1855. Za Protektorátu byli v hradu drženi odpůrci režimu. Nic z toho však již patrně nepřineslo něco tak děsivého, čím byly temnota a chlad josefínských kobek.
Ve Francii právě za velkého zájmu médií probíhá trestní proces s mužem, který po dlouhá léta na internetu nabízel svou zdrogovanou manželku jiným mužům. Tato žena teď trvá na tom, aby bylo řízení veřejné a vyburcovalo...
Ve výuce dějepisu si rozhodně nelze stěžovat na nedostatek právních dokumentů. Mnozí si jistě vybaví Zlatou bulu sicilskou, Pragmatickou sankci, Versailleskou mírovou smlouvu či Mnichovskou dohodu. S řadou důležitých...
