Kristina Colloredo-Mansfeldová téměř 30 let bojuje o zámek Opočno

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 1283/17 nevyhověl restitučnímu nároku Kristiny Colloredo-Mansfeldové na zámek v Opočně. Jedná se už o třetí rozhodnutí Ústavního soudu v kauze Opočno. Kdysi Kristině obecné soudy dokonce i vyhověly, Ústavní soud však měl názor opačný a jejich rozhodnutí zvrátil v neprospěch dědičky tohoto rodového majetku. S nově nalezenými důkazy židovské perzekuce šlechtické rodiny jí následně Ústavní soud podal pomocnou ruku, když druhým nálezem otevřel dveře k obnově řízení. Nyní se zdá, že v obnoveném řízení boj definitivně prohrála. Třetí zamítavý nález sp. zn. III. ÚS 1283/17 však hýbe odbornou veřejností.

19. 10. 2020 Ivana Scholzová


Foto: Zámek Opočno, Herbert Frank, Wikipedia Commons, CC BY 2.0

Devalvace šlechty a znárodnění majetku probíhaly v etapách

Šlechtické rody vlastnící majetek na území bývalého Československa o něj přišly v několika etapách. V roce 1919 došlo k zabavení půdy při pozemkové reformě. Ovšem o většinu majetku přišla tehdejší šlechta až v letech 1945–⁠1947 na základě Benešových dekretů. Poslední zásah přišel v roce 1948 při další pozemkové reformě.[1]

Jedním z prvních zákonů, jež přijala nově vzniklá Československá republika, byl i zákon č. 61/1918 Sb.,[2] kterým došlo ke zrušení šlechtických titulů s platností ke dni 18. prosince 1918. O rok později začala pozemková reforma, při níž třetina půdy změnila svého majitele. Z rukou šlechty přešla do vlastnictví středních a malých rolníků, avšak za cenu předválečnou, která byla třetinová než ta poválečná.[3]

V roce 1945 vstoupil v platnost Dekret č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Ten dopadl i na část bývalé šlechty a ze zhruba 2 000 českých a moravských hradů a zámků jich bylo 514 zkonfiskováno. Zbytek majetku byl šlechtě odebrán v roce 1948 při nové pozemkové reformě.[4] V únoru 1948 došlo k převratu a nastala éra komunistického režimu, která trvala až do sametové revoluce v roce 1989.

Ke zmírnění majetkových, ale i jiných křivd měl mimo jiné sloužit zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V této souvislosti podali potomci dotčené šlechty na začátku 90. let minulého století kolem dvou set žádostí o navrácení převážně nemovitého majetku. Mezi nimi bylo i 75 žádostí o navrácení majetku, jež byl konfiskován na základě Benešových dekretů.[5] Jednou z těchto rodin byli i Colloredo-Mansfeldové. Jeroným Colloredo-Mansfeld žádal o vrácení zámků Dobříš a Zbiroh[6], čemuž bylo nakonec vyhověno. Kristina Colloredo-Mansfeldová se od roku 1991 domáhá restituce zámku Opočno.[7] Nyní Ústavní soud opět rozhodl v kauze zámku v Opočně. Zda jde o konec tohoto sporu se však uvidí až časem – ostatně již jednou (a poměrně v nedávné době) byl v restituční kauze týkající se vybavení zámku dokonce celý spor před českými soudy obnoven na základě zásahu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP).[8] O tom, zda se Kristina Colloredo-Mansfeldová na ESLP obrátí i v pro ni neúspěšné kauze opočenského zámku, můžeme zatím pouze spekulovat. Zámek v Opočně a jeho mobiliář však nesdílí stejný právní osud, a tak se v tomto článku budu dále věnovat jen této nemovitosti.

První nález Ústavního soudu v kauze zámku Opočno

Kristina Colloredo-Mansfeldová podala žalobu k okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, jíž se domáhala uzavření dohody s vedlejší účastnicí o vydání nemovitostí. Okresní soud poukázal na to, že otec stěžovatelky neuplatnil nárok na vrácení majetku dle zákona č. 128/1946 Sb., o některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Vlastnické právo k tomuto majetku tak nebylo obnoveno. Rovněž podle soudu nebyla splněna podmínka § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť ke konfiskaci majetku nedošlo na základě rasové perzekuce. Na základě toho soud žalobu zamítl.[9]

Tento judikatorní závěr potvrdil i Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací. Nejvyšší soud (NS) však dospěl k opačnému závěru, posléze tak okresní soud (vázán právním názorem NS) uložil vedlejší účastnici uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí. Krajský soud tento rozsudek potvrdil, rovněž následné dovolání bylo odmítnuto. Všechna tato rozhodnutí byla nicméně zásahem Ústavního soudu zrušena, a to nálezem ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/2004 (dále též „první nález Ústavního soudu“).

Hned v úvodu Ústavní soud konstatoval, že posuzovaná věc je mimořádně složitá, o čemž svědčí například to, že byla projednávána opakovaně v několika správních a občanskoprávních řízeních, v nichž různé státní orgány či opravné instance docházely k odlišným závěrům. Považoval za důležité, aby byla věnována dostatečná pozornost zjišťování skutkového stavu a rovněž právní kvalifikaci. Tomu však obecné soudy podle prvního nálezu Ústavního soudu nedostály a pochybily jak v množství relevantních a věrohodných podkladů, tak i v hodnocení důkazů.[10]

Ústavní soud poznamenal, že restituční zákony vydané po roce 1989 vymezují takzvané rozhodné období pro újmu na majetku, náprava je tedy možná jen v případě, že je splněn jak časový, tak věcný rozsah. Rozhodným obdobím podle zákona o mimosoudních rehabilitacích je časový úsek od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, v němž muselo dojít k majetkové, případně jiné újmě. Zatímco se obecné soudy domnívaly, že tato podmínka byla splněna, Ústavní soud s tímto tvrzením nesouhlasil, neboť k převzetí majetku (tedy jeho konfiskaci) došlo již v roce 1945. Ovšem je sporné, zda se tak stalo na základě jednoho z Benešových dekretů číslo 5, 12 nebo 108 či na základě zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, který byl účinný od 17. května 1946.[11]

Ústavní soud rovněž nesdílel názor obecných soudů, že došlo ke konfiskaci majetku z důvodu rasové perzekuce v roce 1942, tento argument byl přitom klíčový pro naplnění podmínek § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Jinými slovy, pokud otci Kristiny Colloredo-Mansfeldové majetek nezabrali nacisté z důvodu rasové perzekuce, jeho dědička nyní není oprávněnou osobou pro vydání majetku.

Ústavní soud připomněl, že v původním znění zákona o mimosoudních rehabilitacích se s touto konstrukcí dodatečné nápravy křivd, které nastaly již za nacistické okupace, vůbec nepočítalo. Stát měl v plánu odčinit jen křivdy z období socialismu. Teprve novelizace v roce 1994 připustila tuto možnost. Tato výjimka však ve své podstatě rozšiřuje rozsah rozhodného období a má sloužit k odčinění do nebe volající křivdy, páchané nacistickým režimem zejména na Židech, kteří se stali obětí holocaustu. Jedná se bezpochyby o mimořádnou okolnost, jejíž mnohost a závažnost přiměla zákonodárce reagovat právě výše zmíněnou novelou. Ústavní soud tehdy uzavřel, že pojem „rasová perzekuce“ je třeba vykládat v tomto konkrétním užším smyslu.

V souladu s tímto prvním nálezem Ústavního soudu pak okresní soud v roce 2005 dospěl k závěru, že nemovitosti na stát sice přešly v rozhodném období, ale není již splněna druhá podmínka rasové perzekuce. Žaloba stěžovatelky byla proto zamítnuta, což následně aprobovaly krajský soud, Nejvyšší soud a Ústavní soud.

Druhý nález Ústavního soudu ve věci obnovy řízení

Kristina Collorado-Mansfeldová se v roce 2007 pokusila o obnovu řízení, neboť disponovala novými důkazy, které měly prokázat rasovou perzekuci její babičky z otcovy strany – paní Berthy Henriety Kateřiny Nadine Kolowrat Krakowski. Návrh byl okresním soudem zamítnut, dědičce nevyhověly ani další instance. Tato rozhodnutí obecných soudů, která k obnově řízení neshledala důvody, však byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 5. března 2014, sp. zn. I. ÚS 2430/13 (dále též „druhý nález Ústavního soudu“).

V něm se Ústavní soud zabýval novými důkazy a na rozdíl od obecných soudů shledal, že by mohly vést k prokázání rasové perzekuce. Zároveň je splněn předpoklad obnovy, tedy že je Kristina Collorado-Mansfeldová bez svého zavinění nemohla použít v předchozím řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Ústavní soud zdůraznil, že tyto důkazy byly však obecnými soudy hodnoceny zcela opačně, v důsledku čehož nedošlo vůbec k připuštění obnovy řízení.[12] Přitom v případě restituce by měly soudy jednat zvlášť opatrně a vzít v úvahu princip favoris restitutionis, který stanoví povinnost výkladu zákona ve prospěch osoby restituující.[13]

Ústavní soud dále rozvedl podmínky pro naplnění pojmu rasová perzekuce podle § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, když konstatoval, že nedostačuje „národností“ perzekuce, ale je nutné, aby byla motivována alespoň z části důvody rasovými, které byly zaměřeny hlavně proti Židům. Taková motivace okupačních orgánů přitom nemusí být výlučná, stačí, že je jednou z motivací pro perzekuci konkrétní osoby.[14] Podle bodu 36 uvedeného nálezu přitom „k naplnění podmínek § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích dostačuje, pokud jsou rasové důvody (...) přítomny, i kdyby působily společně s dalšími důvody zášti okupačních orgánů k perzekuované osobě. Není přitom nutné, ba v rozhodování soudních orgánů demokratického právního státu by bylo i nevhodné, aby bylo jasně prokazováno, zda stěžovatelčin otec byl židovského původu ve smyslu takzvaných norimberských zákonů (...). Dostačuje zjistit, zda okupační orgány mohly takového přesvědčení nabýt. Podstatné tedy je, zda okupační orgány mohly učinit úvahu, že politické postoje a aktivity stěžovatelčina otce mohly mít spojitost s jeho rasovým původem, jenž byl tvrzen v uvedeném německém výmarském historicko-genealogickém kapesním seznamu veškeré šlechty židovského původu roku 1913, což z tohoto důkazu předloženého stěžovatelkou činí důkaz zásadní a rozhodující.“

Poslední nález sp. zn. III. ÚS 1283/17 a jeho kontroverze

Na základě druhého nálezu Ústavního soudu byla obnova řízení povolena. Zde však došel okresní soud k závěru, že není naplněna podmínka rasové perzekuce tak, jak ji v prvním nálezu vymezil Ústavní soud. Podle něj lze rasovou perzekuci uplatnit jen na ty nejhorší formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu. Okresní soud shrnul, že se otec Kristiny Collorado-Mansfeldové přihlásil k české národnosti a bylo s ním tedy jednáno jako s méněcenným. Přesto však dle okresního soudu toto zacházení ani zdaleka nenaplňovalo znak perzekuce jakožto fyzickou likvidaci celé rasy či národa.[15]

Krajský soud jeho rozhodnutí potvrdil. Doplnil přitom dokazování listinnými důkazy, jež předložila Kristina Collorado-Mansfeldová, nicméně došel opět k závěru, že požadované nemovitosti nelze vydat. Ačkoliv oprávněná osoba doložila židovský původ své babičky, z žádného z doložených důkazů nevyplynulo, že úřady Německé říše věděly o těchto židovských předcích a že byl tento původ jednou z příčin bezpráví spáchaného na její rodině. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost.[16] 

Kristina Collorado-Mansfledová se tedy opět obrátila na Ústavní soud se svou stížností. Zpochybnila zejména výklad pojmu rasová perzekuce, a to jak zákonný pojem samotný, tak i roli rasové perzekuce při konfiskaci rodinného majetku. Konkrétně tedy rozporovala, že by pro splnění zákonných podmínek musela rasová perzekuce dosahovat intenzity holocaustu. Krajský soud podle ní nad rámec podmínek vymezených prvním a druhým nálezem Ústavního soudu požadoval také prokázání, že nacistické orgány v Čechách a ve Francii si zjištěné informace předávaly. V této souvislosti Ústavní soud upozornila, že naopak předložila soudům hned několik archivních listin (z nichž některé byly uváděny i ve složkách konfiskace židovského majetku), z nichž bylo patrné, že německé úřady měly velmi přesný přehled o konfiskacích majetku členů její šlechtické rodiny v téměř celé Evropě. Domnívala se proto, že její restituční nárok splňuje i přísnější podmínky rasové perzekuce ve smyslu prvního nálezu Ústavního soudu.[17] Druhou skupinou námitek poukazovala na znovuotevření otázky přechodu nemovitostí na stát v rozhodném období. Krajský soud totiž podle ní neměl v obnoveném řízení znovu otevřít otázku přechodu nemovitostí v rozhodném období. Tuto podmínku již soudy v předcházejícím řízení pokládaly za splněnou.

Ústavní soud ve věci rozhodl zamítavým nálezem, odlišné stanovisko uplatnil předseda senátu Jiří Zemánek. Ve své odpovědi na stěžovatelčiny námitky Ústavní soud (resp. většina III. senátu) nepřisvědčil stěžovatelce v tom, že by první a druhý nález Ústavního soudu byly ve vzájemném rozporu. Podle většiny senátu druhý nález pouze rozvedl závěry toho předchozího, a nejedná se tudíž o nové „odchylné“ rozhodnutí. Názor na tuto otázku však nebyl mezi členy rozhodujícího senátu jednotný, jak dokládá odlišné stanovisko předsedy senátu Jiřího Zemánka.[18]

Disentující předseda senátu stěžovatelce přisvědčil minimálně v tom, že následná judikatura prezentovaná druhým nálezem původně striktní výklad rozmělnila a posunula ve prospěch restituentů, čímž se podle Jiřího Zemánka nález nezabývá. Předseda senátu k tomu ve svém odlišném stanovisku uvedl: „Namísto následování tohoto relevantního judikaturního výkladu zmíněného ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích Ústavním soudem, se většinový názor III. senátu vrací k – již do určité míry překonanému – úzkému vymezení podmínek majetkových konfiskací, jichž se dopustily okupační orgány, podle nálezu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/2004. Ten omezil možnost přezkoumávání s tím spojených zásahů do vlastnického práva ‚toliko na nejextrémnější případy bezpráví, (...) jimiž je nutno rozumět jen nejkřiklavější formy rasismu, páchané za 2. světové války zejména formou holocaustu‘, přičemž perzekuce byla motivována alespoň zčásti, nikoliv nutně výlučně, důvody rasovými vedle důvodů jiných, např. zištných.“

Kritickým okem si nelze nevšimnout, že bod 23 nálezu III. ÚS 1283/17 hovoří o pojmu rasová „diskriminace“ v souvislosti se zákonem o mimosoudních rehabilitacích, ten však s pojmem „diskriminace“ nepracuje. Zákon zná pojem rasové „perzekuce“, který byl právě vykládán již dříve Ústavním soudem (a představuje jednu ze dvou podmínek, jež musejí být naplněny, aby došlo k vydání majetku). Zároveň nedochází ani k překrytí těchto pojmů, aby bylo možné je považovat za synonyma. S pojmem rasová diskriminace pracoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí v původní linii řízení, zdůvodnil jím naplnění podmínek § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích a následně došlo k navrácení zámku a přilehlých pozemků stěžovatelce. Pojem rasové diskriminace je tedy širší než pojem rasové perzekuce, jak jej vymezil stěžejní první nález[19] Ústavního soudu.

Připomeňme si, že podle bodu 36 druhého nálezu „podstatné tedy je, zda okupační orgány mohly učinit úvahu, že politické postoje a aktivity stěžovatelčina otce mohly mít spojitost s jeho rasovým původem, jenž byl tvrzen v uvedeném německém výmarském historicko-genealogickém kapesním seznamu“. Intenzitu holocaustu tedy zjevně druhý nález Ústavního soudu opustil. Osobně souhlasím s argumentací Jiřího Zemánka, že chtěla-li většina III. senátu ve věci III. ÚS 1283/17 rozhodnout tak, jak rozhodla, měla věc předložit plénu. Poslední nález III. ÚS 1283/17 se od toho druhého odchyluje právě právním posouzením výkladu rasové perzekuce. „Proto by měla být otázka prokázání konfiskace majetku otce stěžovatelky v době nesvobody z důvodů rasové perzekuce předložena k posouzení (a sjednocení) plénu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle kterého jestliže senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v (předchozím) nálezu, předloží otázku k posouzení plénu.

Jak uvedl předseda senátu ve svém odlišném stanovisku, zatímco druhý nález Ústavního soudu argumentuje principem favoris restitutionis, tedy povinností výkladu zákona ve prospěch osob restituujících, většinový názor se v posledním nálezu III. ÚS 1283/17 staví proti němu. Tvrdí, že „toto pravidlo nemá oporu v ústavním pořádku“[20]. Přitom tento princip jako mravní imperativ ovládá restituční judikaturu Ústavního soudu od samého počátku.

Vysoce kritickým způsobem se ke svým kolegům v senátu Zemánek vyjádřil v doušce, kterou vtělil do svého odlišného stanoviska: „Spatřuje-li většinový názor III. senátu v takovém postupu ‚ignoraci‘ zákonem stanovených podmínek a mezí obnovy vlastnického práva podle restitučních předpisů, která není v souladu s jejich smyslem a účelem (bod 31.), ale nástrojem obcházení požadavku prokázat rozhodné skutečnosti, potom nemohu než pokládat takový názor za projev souhlasu s šikanózní aplikací zákona, který není hoden Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy.“

Závěrem

Restituční případy jsou složité a řeší se celé desítky let. Případ restituce v zámku v Opočně není výjimkou. Je třeba mít na paměti dobu, kdy ke konfiskaci majetku došlo – druhou  světovou válku, poválečné období a následný komunistický režim. Takřka navazující éry nesvobody, v nichž vznikl bezpočet křivd, se zákonodárce následně snažil alespoň zčásti odškodnit. A při posuzování tehdejších rozhodnutí, zejména v případě Dekretů prezidenta republiky, je třeba myslet na tuto dobu a tlak, jemuž byli v té době lidé vystaveni, „...to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí.“.[21] Zákonodárce se rozhodl tyto křivdy alespoň zčásti odškodnit, vědom si toho, že nelze odčinit vše.

 

Samotný výklad zákonných pojmů byl nyní, dle mého názoru, ještě více zúžen Ústavním soudem. Otázkou je, zda je to v souladu s úmysly křivdy napravujícího zákonodárce, neboť se nyní aplikace zákona o mimosoudních rehabilitacích výrazně omezila. A dokazování toho, co se stalo před sedmdesáti lety, se jeví jako obtížné, někdy téměř nemožné.

Tento soudní spor trvá již téměř 30 let a rozhodně není jediný.[22] Délka obdobných sporů se mi osobně jeví jako do nebe volající. Žít tak dlouho v nejistotě nad svým rodinným dědictvím a s nevypořádanou minulostí předků bych přirovnala k trestu. Přitom šlechtické rody (paradoxně na rozdíl od našeho státu) mají finanční prostředky na to, aby dané zámky historicky citlivým způsobem zrekonstruovaly a současně jejich areály nadále ponechaly z větší části přístupné veřejnosti tak, jako je tomu například u zámku Mělník, který patří rodu Lobkowiczů.

Ivana Scholzová

[1] REDAKCE. Šlechta a její majetkové nároky na území České republiky. Ceskenoviny.cz [online]. 26. 01. 2004 [cit. 2020-08-08]. Dostupné z: https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/slechta-a-jeji-majetkove-naroky-na-uzemi-ceske-republiky/46384

[2] Zákon č. 61/1918 Sb., jímž se zrušují šlechtictví, řády a tituly.

[3] KUCHTOVÁ, Šárka. Jak šlechta v Čechách přišla o půdu. Pardubice.rozhlas.cz [online]. 11. 06. 2017 [cit. 2020-08-08]. Dostupné z: https://pardubice.rozhlas.cz/jak-slechta-v-cechach-prisla-o-pudu-6029894

[4] REDAKCE. Šlechta a její majetkové nároky na území České republiky. Ceskenoviny.cz [online]. 26. 01. 2004 [cit. 2020-08-08]. Dostupné z: https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/slechta-a-jeji-majetkove-naroky-na-uzemi-ceske-republiky/46384

[5] Tamtéž.

[6] Zámek Zbiroh již není ve vlastnictví rodu Colloredo-Mansfeld.

[7] ČTK. Restituce šlechtického majetku: Colloredo-Mansfeldové. Ceskenoviny.cz [online]. 21. 01. 2004 [cit. 2020-08-08]. Dostupné z: https://www.ceskenoviny.cz/index_view.php?id=46360

[8] Dědicové Colloredo-Mansfeld dosáhli obnovy řízení v restitučním nároku na vydání slavnostního kočáru, obrazů, loveckých trofejí, zbrojních a dalších věcí, které jsou součástí mobiliáře zámku v Opočně. K tomu viz tisková zpráva ze dne 30. 6. 2020 s názvem: Obecné soudy budou znovu posuzovat restituční nárok Colloredo-Mansfeldů na sbírky v zámku v Opočně, k nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/17.

[9] Nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, III. ÚS 1283/17.

[10] Body VIII. a IX. nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04.

[11] Tamtéž, bod X.

[12] Body 38, 39, nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2430/13.

[13] Tamtéž. Bod 44.

[14] Tamtéž. Bod 50.

[15] Bod 7, nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 1283/17.

[16] Tamtéž. Body 8 a 9.

[17] Bod 11 nálezu.

[18] Tamtéž. Bod 22.

[19] Bod IV. Nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04.

[20] Bod 28, Nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, III. ÚS 1283/17.

[21] Nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94.

[22] Například spor rodu Walderode o zámek Hrubý Rohozec.

Více článků

Přehled všech článků