2 stupně Celsia, 4 stupně Fahrenheita

I toto téma tak zaznělo na přelomu listopadu a prosince roku 2015, kdy za neobvykle slunného počasí proběhla Klimatická konference v Paříži. Na ní se podařilo přijmout tzv. Pařížskou dohodu, která představuje závazek k omezení celosvětových emisí oxidu uhličitého. Hlavním cílem této dohody by mělo být omezení růstu globálního oteplování o 2 °C (nebo jak dle stupňů Fahrenheita na svém novém protestním albu Hopelessness zpívá transgender zpěvačka Anohni: „It´s only 4 degrees, it´s only 4 degrees.“).

Klimatické změny jsou vedle ozbrojených konfliktů a přírodních katastrof jednou z hlavních příčin tzv. environmentální migrace. Sucha, degradace půdy, desertifikace nebo stoupající hladina moří představují jen neúplný výčet důsledků klimatických změn. Podle zprávy Mezinárodní organizace pro migraci ohrožuje změna klimatu desítky milionů lidí a dle předpovědí budou do roku 2025 např. v oblastech postihovaných velkým suchem žít až 2,4 miliardy lidí.[1]

I proto je potřeba přistupovat k problematice klimatických změn a jejich dopadů odpovědně. Přesto existuje riziko, že se k Pařížské dohodě (stejně jako tomu bylo v případě Kjótského protokolu) nakonec nepřipojí světově největší znečišťovatelé. Nelze patrně uspokojivě zodpovědět otázky, do jaké míry poskytuje ekonomický růst hlavním hráčům alibi k přehlížení ostatních nebo zda umíme už dnes dohlédnout důsledků toho, že by se Pařížská dohoda stala jen další promarněnou šancí. Vyspělé státy by nicméně neměly riskovat možnost naplnění nejčernějších scénářů, ale konečně zaujmout pevný postoj k předestřenému tématu a dát jasně najevo, že mají zájem na řešení hrozící krize.   

Podobně jako na mezinárodní úrovni je však možné investovat určité úsilí i na úrovni jednotlivců, o čemž jsem se přesvědčil na základě osobní zkušenosti. Jelikož mi stipendium na výdaje související se studijním pobytem na Erasmus University Rotterdam nepokrylo ani náklady na ubytování, byl jsem nucen se během těch pěti rotterdamských měsíců naučit šetřit, kde se jen dalo. To znamenalo i dodržovat pitný režim pouze prostřednictvím kohoutkové vody. Nedá se říct, že by kvůli tomu z mého kolejního pokoje sousedé slýchávali výskání plné radosti a nadšení. To nicméně v kampusu slyšet bylo. Ale odjinud.

Ve čtvrtek 17. září 2016 bylo totiž v prostorách haly sportovního centra v kampusu Woudstein ubytováno na 200 uprchlíků.[2] Ti byli z převážné většiny tvořeni ženami a dětmi. Po strastiplných cestách pro ně bylo vlídné přijetí a nabídka vyslyšení (nikoliv výslechu!) častokrát tím nejcennějším. Na chvíli nemít strach, na okamžik si vydechnout a občerstvit se doušky čisté vody. Je to nepochybně klišé. Ale člověk si v konfrontaci s podobnými osudy skutečně začne vážit i těch obyčejných věcí, které má. Nezačnou-li si státy, jež mají tu moc, podobně vážit životního prostředí na celém světě, mohlo by se stát, že ani ještě dnes samozřejmé věci člověk brzy mít nebude.

[1]Mezinárodní organizace pro migraci. 2015. Klimatická změna a migrace. Praha: UNIC (http://www.osn.cz/klimaticka-zmena-a-migrace/).

[2]Erasmus University Rotterdam. 2015. Refugees hosted in the Erasmus Sport Facilities. Rotterdam: EUR (http://www.eur.nl/english/news/news_overview/detail_news/article/76195-refugees-hosted-in-the-erasmus-sport-facilities/)