Restorativní justice je názorovým proudem, který nahlíží na trestní právo novým způsobem. Jejím primárním cílem je nahradit újmu vzniklou trestným činem, nikoli trestat pachatele. Zapojovat se ji v České republice snaží například Institut pro restorativní justici, jehož předsedkyní je Petra Masopust Šachová. Ta působí zároveň jako členka Výboru Evropského fóra pro restorativní justici. V rozhovoru představuje restorativní justici i problémy s jejím zapojením v České republice.

Co je to restorativní justice? V čem spočívá rozdíl oproti současné trestní justici?

Restorativní justice znamená jiný úhel pohledu na řešení následků trestné činnosti. Do popředí zájmu staví újmu a potřeby vzniklé trestnou činností a její působení na širší okruh lidí – oběti, komunitu, prostředí. Současně se soustředí i na potřeby pachatele, hledání příčin trestné činnosti a vedení pachatele k odpovědnosti. Pro mne znamená restorativní justice akcent na jiné hodnoty a principy v trestním řízení, tedy na obnovu vztahů ve společnosti a nikoli na nutné uložení trestu. Je samozřejmě důležité najít a potrestat pachatele, ale současně je nutné zařadit ta hlediska, která v trestním řízení zatím chybí, jako právě důraz na náhradu újmy nebo obnovu vztahů společnosti k oběti i k pachateli. Restorativní justice využívá soudního řízení, zároveň ale podporuje využití například mediace a jiných mimosoudních řešení sporů. Vyvinula se z protikladného postavení, ze začátku se vymezovala proti takzvané trestající justici. Od té doby ale prošla vývojem a v současné době jde o koncept, který stávající trestní právo doplňuje, například v rovině vztahů nebo individuality.

Prosazující české instituce restorativní justici?

Hlavní institucí, které téma restorativní justice prosazuje, je Probační a mediační služba. Před dvěma lety vznikl také Institut pro restorativní justici, který se snaží o systémovou změnu společnosti i odborné veřejnosti. Zároveň se zabývá informováním o tématu restorativnosti a vzděláváním jak odborníků a osob, které se v trestněprávním prostředí pohybují, tak veřejnosti, a plánuje zavádění nových typů restorativních programů, např. mediaci pro závažnou trestnou činnost. Vedle toho nabízí restorativní programy Mezinárodní vězeňské společenství se svým programem Building Bridges. Ten zprostředkovává ve věznicích setkávání pachatelů a obětí (nesouvisejících) trestných činů. V současné době je v řadě českých věznic rozšířen program Vnímám i tebe, který je částečně restorativním. Zaměřuje se na zvýšení citlivosti odsouzených k potřebám obětí.

Je podle vás lepší cesta k restorativní justici skrze legislativu, nebo skrz „aktivismus“ soudců?

Myslím, že cesta nevede jen přes legislativu. Ta může pomoci, ale není tím, co zapříčiní změnu. Jde o přístup zevnitř, musíme kultivovat společenský postoj k tomu, co od trestního řízení čekáme a chceme, musíme být otevřenější k potřebám ostatních účastníků. To ukazuje i průzkum v rámci projektu Restorative Justice: Strategies for Change. V rámci deseti workshopů a navazujícího dotazníkového šetření s hlavními představiteli na poli trestní justice jsme se ptali, jaké jsou největší překážky zapojení restorativní justice.

Přestože Probační a mediační služba funguje už dvacet let, koncepce restorativní justice nepronikla do trestního práva celoplošně. Řada těchto odborníků se shodla, že v současném trestním řízení jde o zažitý postup, o vzorec myšlení. Máme v sobě operační systém, který se nám těžko překonává. Současně se ukazuje, že nám chybí informovanost o restorativní justici, tedy o tom, co jiného může trestní řízení znamenat než jen uložení trestu. Je pravda, že máme možnost uplatnit žádost na náhradu škody jako jakýsi „přílepek“ k trestnímu řízení. Restorativní justice ale říká, že právě újma je jedním z hlavních důvodů, proč trestní řízení vedeme.

Jak se liší jednotlivé soudy v zapojování restorativních principů?

Za nejrestorativnější institut trestního procesu se považuje narovnání mezi poškozeným a obviněným. Spočívá v dohodě, která může mít podobu mediace. A když se podíváme na využití narovnání, hraje velkou roli geografické hledisko. Nejčastěji je používáno v severomoravské oblasti. V roce 2019 bylo například narovnání na Moravě využito ve dvaceti sedmi případech, zatímco v Praze ve čtyřech. Je to zkrátka o postojích jedinců a jejich vůli se na restorativních přístupech podílet.

Mohl by k rozšíření restorativní justice přispět například koncept restorativních měst[1]?

Určitě ano, řada odpovědí restorativní justice leží mimo trestní řízení, které je jen zrcadlem společnosti, nejzazší podobou porušení společenských norem. Je důležité, abychom se naučili řešit konflikty mnohem dřív. Staré modely jako například to, že za každé porušení pravidel je nutné uložit trest, už v dnešní společnosti nemají místo. Byli jsme na to zvyklí z mateřských a základních škol, z domova a podobně. Proto je důležitá právě oblast vzdělávání, tj. zdůrazňovat, že není nutné jen uložit trest, ale reálně problém řešit, komunikovat a pochopit potřeby stran. Koncept restorativnosti je třeba hledat ve všech sférách našich životů.

Několikrát jste zmiňovala vzdělávání. Jak funguje výuka práv v České republice z pohledu restorativní justice?

Restorativní justice je oblast, se kterou se většina studentů právnických škol setká jen velmi omezeně. Podle mě by ale měla být součástí kurikula trestního práva hmotného i procesního ve všeobecném právnickém studiu. Vzdělání je naprosto zásadní a restorativní perspektiva ve výuce trestního práva stále chybí.

Jsem ráda, že se v Olomouci podařilo vytvořit tento předmět, stejně tak postupně začíná spolupráce s Masarykovou univerzitou, kde jsem vedla seminář ve spolupráci s doc. Urbanovou na Katedře právní teorie. Přednáším i na Policejní akademii a na Justiční akademii, abychom mohli s tímto hlediskem seznamovat soudce i státní zástupce. Na pražské ani plzeňské fakultě nevím, že by se toto téma řešilo.

Co je nejčastěji kritizováno na restorativní justici?

Restorativní justici kritizují nejčastěji lidé, kteří bez ohledu na jakékoli informace volají po přísných trestech. Restorativní přístupy jim nejsou blízké. Místo toho, aby právo kultivovali, hledají inspiraci spíše v minulosti. Další, už úžeji zaměřená kritika zaznívá přímo od organizací na podporu obětí. Není to ale čistá kritika, jsou to spíš obavy, aby nebylo restorativním přístupem oběti ublíženo, tedy aby neměla dojem, že jsou její pocity přehlíženy. Často kritika přichází i ze strany OČTŘ, což začíná už na úrovni policie. Je důležité, aby OČTŘ byly seznámeny s restorativními principy, aby uměly komunikovat. Tam je potřeba udělat ještě hodně práce.

Jaké jsou nejčastější mýty, které kolem restorativní justice vznikají?

Ráda bych teď rozebrala tři mýty:

• Restorativní justice nejsou jen restorativní programy jako Vnímám i tebe nebo Bulding bridges. Ty jsou důležitým nástrojem restorativní justice, je to způsob vytváření bezpečného prostoru pro pachatele i oběti a poskytují možnost komunikace a vzájemného pochopení. Pojem je však mnohem širší, jsou to jak programy, tak principy. Jde o naše postoje k trestnímu řízení, což nám umožňuje hledat další nástroje jak v trestním procesu, tak v hmotném právu.
• Restorativní justici nelze ztotožňovat s alternativními tresty. Aby byl trest restorativní, musí cílit na restorativní řešení – na náhradu způsobené újmy či na podporu převzetí zodpovědnosti pachatelem a obnovení narušených vztahů. Uložení obecně prospěšných prací, které nemají návaznost na trestný čin, nemá restorativní aspekt, ač se jedná o alternativní trest. Je nutné hledat, jak do běžných i alternativních sankcí lépe zapojit restorativnost a jak lépe pochopit účel a smysl trestu.
• Restorativní justice není odklon v trestním řízení. Stejně jako pro alternativní tresty, i pro procesní nástroje platí, že samy o sobě restorativní nejsou. Podmíněné zastavení trestního stíhání můžete uložit i bez komunikace s obětí, bez jejího souhlasu či bez vědomí, jak by měla být újma nahrazena. A trestní příkaz jde naprosto proti duchu restorativní justice.

Jako členka Výkonného výboru Evropského fóra pro restorativní justici máte vhled do restorativnosti okolních států i mezinárodních orgánů. Jak si na poli restorativnosti Česká republika stojí vůči ostatním státům?

Česká republika byla výrazným zástupcem restorativní justice před dvaceti lety, když vznikala Probační a mediační služba. V té době byla velmi důležitá osoba Pavla Šterna, který byl jejím zakladatelem a prvním ředitelem. Vystupoval aktivně i na mezinárodní scéně. Naše spojení probace a mediace pod jednu střechu je ve světě neobvyklé, takže jsme tímto konceptem inspirovali pro ostatní státy. Všichni čekali, jak tato kombinace bude fungovat, probační služba totiž bývá obvykle spojena s vězeňskou službou. Když se restorativní hnutí formovalo, byli jsme mu přítomni. Ukazuje se ale, že není možné, aby systémovou změnu nesla jedna instituce bez dalších spojenců. Proto se v současné době hodně soustředíme na to, aby instituce a organizace na poli trestní justice o daném tématu více společně komunikovaly. Je skvělé, že tak můžeme navázat na 20letou činnost a zkušenosti Probační a mediační služby a téma aktuálně posouvat ve vzájemné spolupráci dále.

Dalším problémem je vyčerpání Probační a mediační služby na straně probace a následně bohužel nedostatek prostředků pro mediaci, to je riziko spojení dvou činností dohromady. Proto podporujeme možnost neziskových organizací nabízet restorativní programy. Velkou roli ve vnímání justice hraje určitě i naše minulost s komunistickým režimem. Ovlivňuje naše vnímání práva, nakládání s autoritami, chybí nám demokratizační proces, který by podporoval horizontální zapojování lidí do řešení konfliktů, které se dotýkají jejich životů. 

Jaké bylo vaše první střetnutí s restorativní justicí? A co vás motivovalo se jí více věnovat?

Když jsem dokončovala svá magisterská právnická studia, váhala jsem, kterým směrem se vydat. A můj strýc, již zmíněný Pavel Štern, mi tenkrát o restorativní justici vyprávěl a řekl mi pověstnou větu: „Žádný právník by neměl dostudovat, aniž by věděl, co je restorativní justice.“ Toto téma mne nadchlo a začala jsem se mu věnovat. V tom mě podpořil další příbuzný, Zdeněk Karabec, který působil po Sametové revoluci jako generální ředitel Vězeňské služby a specializoval se na kriminologii. V roce 2008 jsem odjela do USA na kurz restorativní justice k Howardu Zehrovi, jejímu zakladateli. Pak už jsem věděla, že to v mém životě bez ní nepůjde. Téma mě natolik pohltilo, že jsem se mu věnovala i během doktorského studia, dále jsem nabízela právnickým fakultám výuku tohoto předmětu, což se povedlo v Olomouci. A nakonec jsem, jako koordinátorka české skupiny projektu Restorative Justice: Strategies for Change, založila Institut pro restorativní justici, abychom mohli tyto myšlenky dál šířit.

[1] Restorativní města jsou koncepty fungování na základě restorativních principů, jako jsou participace obyvatel, důraz na vzájemnou komunikaci, efektivní řešení konfliktů a zaměření na potřeby obyvatel.