Nadine Strossen: Svobodu projevu potřebujeme pro ochranu menšin

Text je zkráceným překladem rozhovoru v angličtině pro Podcasty21.

Když mluvím s lidmi o svobodě projevu, vždycky zazní: „Jasně, jasně, já jsem stoprocentně pro svobodu slova, ale...“

„Ale!“

Vždycky je tam nějaké „ale“, ale nebývá to jen jedno „ale“, protože podle názoru některých lidí by měly existovat určité výjimky. Kde je hranice mezi jejich svobodou projevu a informacemi, které jsou pro veřejné mínění skutečně zavádějící?

Věděla jsem přesně, co se chystáte říci, protože to je i moje zkušenost. A většina lidí řekne: „Chtěl bych udělat jen jednu výjimku pro tuto věc, kterou považuji za obzvlášť nebezpečnou.“ Ale máte naprostou pravdu, že každý člověk má jinou výjimku, a když je všechny sečtete, naprosto pohltí svobodu slova. Proč by tedy neměla existovat výjimka pro klamavou propagandu, která má za cíl ospravedlňovat neoprávněnou agresi, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti? Odpověď na to je komplikovaná, protože vyžaduje, abych vysvětlila, že některé lživé projevy pochopitelně chráněny nejsou.

Projevy, které mohou mít škodlivé, nepříznivé důsledky, například pro životy lidí nebo pro národní bezpečnost, chráněny nejsou a je to tak správně. Otázkou je, zda bychom měli připustit širší pojetí těchto potenciálně nebezpečných, klamavých projevů. Je to složité, ale základ se často označuje jako princip nouze (emergency principle, pozn. red.) - projev může být omezen za přiměřeně úzce vymezených okolností, a to když přímo hrozí bezprostřední, konkrétní vážná újma.

Další kategorií projevů, které přímo způsobují újmu a které by byly trestné v souladu s principem nouze, jsou pomluvy. Tím se dostáváme k nepravdivým informacím nebo zavádějícím projevům, které nejenže jsou nepravdivé, ale jsou nepravdivé úmyslně a vědomě a způsobují určitou konkrétní prokazatelnou újmu. Křivé svědectví, úmyslné lhaní v soudním řízení a maření výkonu spravedlnosti, to může být trestáno. Ale když se dostaneme za hranice těchto úzce vymezených pojmů, kde existuje úmysl mluvčího a přímá souvislost s újmou, jsme v oblasti volnějších, zavádějících pojmů – dezinformace, fake news. Najednou je to zcela subjektivní.

Často jsou lidé ochotni dát vládě pravomoc, aby se vypořádala s projevy, které se jim nelíbí, se kterými nesouhlasí, aniž by si uvědomili, že když přijde nová vláda, může to dopadnout jinak. Může to být pravicová vláda, která půjde po levicových stranách, dokonce i po liberálně demokratických socialistech, a označí je za komunisty.

Většina, jak víme z historie, bude i nadále uplatňovat svou většinovou moc v neprospěch menšin a disidentů. Ale jaká je alternativa? Nechci, aby mi vládla méně než většina, natož nějaký jednotlivec, čímž se dostáváme k problému s velkými technologiemi. Máme tu Elona Muska se všemi těmi jeho proklamacemi o oddanosti svobodě slova. Nemyslím si, že by svoboda slova tolika lidí na světě v tolika politických systémech, kde je Twitter tak důležitou platformou, měla záviset na osobních preferencích jednoho člověka.

Přesně, na to jsem se chtěl zeptat. Soukromé subjekty poskytují za určitých podmínek své služby, a tak by mě zajímalo, zda skutečně existuje nějaké zákonné právo na to, mít účet na Facebooku nebo Twitteru a zveřejňovat na nich, cokoli člověk chce?

Další složitá a nesmírně důležitá otázka. Podle amerického práva záruka svobody projevu podle prvního dodatku existuje pouze ve vztahu k orgánům veřejné moci. Takže já jako jednotlivec nemám žádné právo podle prvního dodatku vůči žádnému subjektu ze soukromého sektoru, ať už jste to třeba vy jako vydavatel podcastu. Já nemám právo na to, být ve vašem podcastu. To je privilegium, ne právo. Nemám právo na to, aby byl můj článek zveřejněn v The New York Times. Nemám právo být na Facebooku nebo Twitteru.

Naopak, to vy všichni, kteří se nějakým způsobem zapojujete do komunikace s veřejností, máte podle prvního dodatku své vlastní právo na svobodu projevu, totiž vy máte právo se rozhodnout, které řečníky a které názory budete vysílat a které ne.

Z přísně právního hlediska je tedy právo na svobodu projevu na straně publikačních platforem, nikoli na straně těch, kteří chtějí tyto platformy využívat, ať už k šíření myšlenek a informací, nebo k jejich přijímání.

To znamená, že žaloby podle prvního dodatku jsou zde bez šance na úspěch a je třeba nalézt jiný mechanismus, abychom se pokusili vytvořit kulturu svobody projevu na těchto platformách.

To, co děláte na internetu, mívá značné důsledky v reálném životě, v práci, ve škole, ve skautském oddíle. Má to nějaké řešení? Je na to nějaký kouzelný lék? Měli jsme tu případ učitelky, která sdílela ruskou propagandu, revizionistické názory, a škola veřejně přislíbila, že za vyjadřování svých názorů ve třídě dostane výpověď. Dají se v tomto ohledu udělat nějaká opatření?

Pokud jde o akademickou půdu, ve Spojených státech máme dlouhou tradici akademické svobody, která by mohla sloužit jako vzor i pro jiné druhy zaměstnání. Existuje něco, čemu říkáme mimouniverzitní projev, kdy nevykonáváte svou oficiální funkci, neprovádíte výzkum, nemluvíte jako zástupce univerzity, dáváte najevo, že mluvíte pouze za sebe, řekněme v novinách, nebo podáváte svědectví v Kongresu nebo publikujete příspěvek na sociálních sítích. Mluvíte jako soukromá osoba a máte stejná práva na svobodu projevu, jaká by měl každý jiný člověk, v takové chvíli můžete říkat cokoliv, bez ohledu na to, jak vulgární nebo nepopulární by to bylo, tedy pokud to nepředstavuje vybočení do té kategorie nepřípustných projevů, o kterých jsme mluvili dříve. A to by měl být standard.

Podstatným aspektem té věci je: pronesla ten výrok během výuky?

Ano.

Postoj Americké asociace univerzitních profesorů, což je skupina zabývající se akademickými svobodami, by byl takový, že při výkonu své profesní funkce máte povinnost zdržet se výroků, které jsou nerelevantní k předmětu, který vyučujete.

Cokoli řekla o ukrajinské situaci, ať už to bylo proruské, nebo protiruské, je v každém případě nerelevantní pro její předmět. V tomto ohledu nedostála svým povinnostem.

Neměla by být potrestána za to, že zastává tento konkrétní názor, ale mohla by být přiměřeně pokárána za to, že využila čas ve třídě k tomu, aby se diskutovalo o tématech, která se té hodiny vůbec netýkají.

Myslím, že to byl ten skutečný důvod jejího propuštění. Ne její názor.

V souladu s pravidly svobody projevu by ale muselo jít o to, čemu říkáme názorově neutrální pravidlo (viewpoint neutral rule, pozn. red.). Bylo by velmi podezřelé, kdyby vyšlo najevo – a já mám tušení, že tak tomu bylo – že existovali i další učitelé, kteří pronášeli proukrajinské výroky a nebyli potrestáni stejným způsobem. Protože to by znamenalo, že se tu trestá názor, narozdíl od názorově neutrální obavy, že se tu diskutovalo téma, které je mimo záběr té konkrétní hodiny. Pokud by se k tomu přistupovalo takto nerovnoměrně, skutečně by to vzbuzovalo velmi vážné obavy o svobodu projevu, které by měly dopad daleko za hranice té jedné hodiny, kde by se učitelé, studenti, rodiče i další autocenzurovali, pokud jde o to, říkat cokoli, co je jen vzdáleně kritické vůči Ukrajincům nebo vzdáleně pozitivní vůči ruské strategii.

Pokud jde o sociální média, lidé mají někdy tendenci sdílet všechno, dokonce i věci, které za to vůbec nestojí. Stojí to za to? Člověka to může v budoucnu dohnat. Určitě se takové případy vyskytly. Třeba někoho nepřijali do práce kvůli příspěvku na Facebooku, který sdílel před deseti lety.

Ach, ano. Ve Spojených státech máme mnoho takových případů. Jako pedagog a člověk, který byl vždy zastáncem klasického politického liberalismu, jsem odjakživa byla pro restorativní a rehabilitační přístup ve vztahu k trestancům, a to i k těm, kteří se dopustili násilných trestných činů. Jde o hnutí, které se ve Spojených státech nedávno konečně prosadilo napříč politickým spektrem. Ukázalo se, že jsme trestali příliš tvrdě, že máme vězení plná lidí a že i ten, kdo byl odsouzen za násilný trestný čin, včetně vraždy, by měl dostat další šanci.

Punitivní přístup nijak nepřispěje k tomu, aby se stali lepšími lidmi, aby se stali konstruktivními členy společnosti, jen je ještě více odcizí a potenciálně z nich v době, až vyjdou z vězení, udělá ještě větší asociály.

Když volíme výchovný, nápravný a shovívavý přístup i v případě násilných zločinců, proč proboha přistupujeme tak tvrdě a nelítostně k neúmyslně urážlivým poznámkám, zvlášť když byly proneseny před lety, kdy ten člověk byl ještě velmi mladý.

Pokud se podíváme na celkový projev těch lidí od té doby, takové ojedinělé incidenty vůbec neodráží to, kým jsou a čeho dosáhli. Ale ve Spojených státech k tomuhle dochází.

Někdy je cílem lidí potlačujících svobodu slova vytvořit homogenní prostředí. Nebudou tu žádné tirády, rasismus, žádné výroky proti LGBTQ+ a všichni budeme žít šťastně až do smrti. Ale hádám, že k tomu by asi ve skutečnosti nedošlo, protože tu je vždycky riziko zneužití moci někým, kdo nesdílí ty stejné hodnoty jako vy.

A navíc to prostě není efektivní samo o sobě. Zaměřit se na řeč je povrchní, takzvaný quick fix, který nic nespraví. Nezmění základní postoje, nezabrání skutečnému diskriminačnímu nebo násilnému jednání. A příliš mnoho lidí cílí na slova jen jako na symboly. Slova koneckonců symboly jsou a svým způsobem tak lidé spíš dávají na odiv vlastní mravnost, než že by se reálně podíleli na vymycování skutečného diskriminačního jednání. Jako jeden z hlavních bodů to zaznělo ve skvělé knize, kterou před několika měsíci vydal John McWhorter o woke antirasismu.

John je sám černoch, velmi se angažuje v oblasti občanských práv a jedním z důvodů, proč se mu nelíbí to kladení důrazu na neúčinná symbolická gesta, je to, že se tím odvádí pozornost a zdroje od toho, aby se dělalo něco smysluplného.

Co udělá jeden cenzorní zásah pro chudou afroamerickou rodinu, která se stala obětí ekonomicky diskriminatorní politiky? Samozřejmě nic. Jak pomůže jedno veřejné odsouzení policie afroamerické rodině žijící v nebezpečné čtvrti, kde jsou její děti vystaveny násilí gangů? Absolutně nijak.

Ano, právě naopak. Vytváří to mentalitu „my versus oni“ a rozšiřuje to příkopy. Četl jsem vaši knihu. Zmiňujete se v ní o holocaustu a jeho popíračích a „revizionistech“. A já jsem si říkal: „Jen ať si to říkají. Bojujme proti jejich myšlenkám svými myšlenkami.“ Ale jako vždycky je tu nějaké „ale“. Je vyčerpávající dělat to už asi postotřicáté, a nikdy to nekončí, že?

Pro mě je to asi tak po stotřicátétisící. Zakladatel ACLU před více než sto lety řekl: „Žádný boj za občanské svobody nezůstane nikdy vyhraný.“ Další výrok, který je připisován Thomasu Jeffersonovi, zní: „Věčná ostražitost je cenou svobody.“

Myslím, že každá generace a každý jedinec se k těmto otázkám musí vracet zas a znovu. Na jedné straně je to vyčerpávající, ale na druhé straně je to všechno tak vzrušující, protože vás to neustále nutí znovu zkoumat a přehodnocovat a zpřesňovat a možná revidovat a třeba i odmítat vlastní postoje. A to je zcela v souladu s klasickou obhajobou svobody a svobody slova podle Johna Stuarta Milla, že i ta pravda, kterou jste ctil jako tu nejzákladnější, musí být podrobována zpochybnění a přezkumu. A i když se v ní nakonec znovu utvrdíte, učiníte tak s obnoveným porozuměním.

Tak se k tomu stavím pokaždé, když mi někdo položí otázku. Beru to jako novou příležitost k prohloubení vlastního porozumění.

Podcast v angličtině si můžete poslechnout zde.

Rozhovor vedl:
Jan Šlajs

Překlad a editace:
Zuzana Hrušková
Jakub Novák
Marek Tesař