Disidentka, právnička, veřejná ochránkyně práv, držitelka Ceny OSN za obranu lidských práv a nositelka nejvyššího francouzského vyznamenání Řádu čestné legie. Anny Šabatové jsme se ptali na současnou úroveň ochrany před diskriminací, funkčnost vztahu ombudsmana a jeho zástupce, stejně jako na vlastnosti, které by měl mít její nástupce.
V rámci agendy vašeho úřadu se mimo jiné zabýváte ochranou před diskriminací. Jak byste čtenářům vysvětlila koncept zákazu diskriminace?
Koncept zákazu diskriminace je velice abstraktní idea, ke které se obecně hlásí téměř všechny vyspělé státy. Z reálných zkušeností ale víme, že k diskriminaci i tak dochází velmi často. Podle antidiskriminačního zákona diskriminací rozumíme racionálně nezdůvodnitelné odlišné zacházení v obdobných situacích. Když se nad tím zamyslíme, uvědomíme si, že diskriminace prostupuje všemi společnostmi, nejenom tou českou.
Vnímáte nějakou změnu pohledu na zákaz diskriminace za dobu, kdy se problematice věnujete?
Mám zajímavou zkušenost z roku 2003 nebo 2004, kdy jsem byla jakožto zástupkyně veřejného ochránce práv na konferenci ve Vídni. Pamatuji si na mezinárodní debatu o tom, že neexistují žádné právní nástroje k postihování diskriminace. Výstupem debaty byly nakonec směrnice, které národní státy implementovaly a které obsahují požadavek zřízení tzv. equality body. Kompetence této instituce se ve členských státech liší. A zde je třeba pochválit Českou republiku, že v rámci přijetí antidiskriminačního zákona šla trochu dál, než bylo nezbytné minimum vyplývající ze směrnic. Ačkoliv jsme byli spolu s Německem úplně poslední zemí, která implementační zákon přijala až v roce 2009.
Podle zákona máme poskytovat obětem diskriminace pomoc, podporu a právní pomoc
Ohlédnete-li se zpětně za vaším mandátem veřejné ochránkyně práv, dá se říci, že se stav diskriminace v České republice za tu dobu zlepšil, nebo naopak zhoršil?
Určitě se zlepšilo, že se nyní alespoň v některých segmentech společnosti vede debata o tom, co to vlastně diskriminace je. Nedovedete si představit, kolik nám přijde podnětů od lidí, kteří jsou s něčím nespokojení a říkají tomu diskriminace, ale ona to diskriminace – minimálně ve smyslu antidiskriminačního zákona – není. Je to zkrátka nějaké jiné nevhodné jednání nějaké instituce. Pojem diskriminace je totiž vnímán velice vágně, avšak minimálně v právních kruzích se postupně zpřesňuje. To, že se diskriminuje, je do velké míry výsledek historického vývoje a tradičního uspořádání společnosti, která se proměňuje pomalu. V řadě věcí jsou tak stále zakonzervované nějaké myšlenky, které ve výsledku mohou vést k diskriminačnímu jednání.
Co je podstatou vaší práce při řešení podnětů týkajících se diskriminace?
Podle zákona máme poskytovat obětem diskriminace pomoc, podporu a právní pomoc. V podstatě jim musíme sdělit, zda se v jejich případě skutečně jednalo o diskriminaci, či nikoliv. Pokud se o diskriminaci jednalo, sdělíme jim rovněž, z jakého důvodu a jaké další kroky je možné podniknout. Případy je možné řešit dohodou s diskriminujícím, je možné se obrátit na inspekční orgán či na soud. Rovněž můžeme sdělit, že na soud se obrátit nedoporučujeme, například z důvodu nedostatku důkazů. V případě absence prejudikatury upozorníme na to, že soudní cesta může dopadnout jakkoliv.
Romové berou diskriminaci jako integrální součást svého života, proto se na nás téměř neobracejí
V jaké oblasti dochází k diskriminaci nejčastěji?
Zcela jednoznačně v oblasti pracovněprávních vztahů. Je to asi pochopitelné, protože práce hraje v životě každého člověka důležitou roli. Lidé se v práci velmi často cítí špatně kvůli obtěžování či posměškům. A je důležité si uvědomit, že i toto je chápáno jako součást zakázaného jednání ve smyslu antidiskriminačního zákona. Není proto divu, že se na nás lidé nejvíce obracejí právě v této oblasti.
A které skupiny jsou diskriminaci vystaveny nejvíce?
Nejčastěji dochází k diskriminaci žen, diskriminaci dle věku a v důsledku zdravotního postižení. Na druhé straně se domnívám, že velmi často jsou na trhu práce diskriminovaní Romové, kteří se na nás ale téměř neobracejí. Berou totiž diskriminaci jako integrální součást svého života. Přestože od Romů několik podnětů přišlo, je očividné, že v realitě k jejich diskriminaci dochází mnohem častěji. To mimochodem platí i pro ty ostatní skupiny, protože velmi často diskriminační jednání prostě přejdete, aniž byste se na náš úřad obrátili. Je třeba si uvědomit, že naše zkušenost tedy realitu reflektuje jen částečně.
Nedávno českým právním prostředím otřásla diskriminační kauza hoteliéra, který požadoval po hostech ruské národnosti vyjádření nesouhlasu s anexí Krymu. Ústavní soud jeho jednání za diskriminační neoznačil. Jaký je váš názor?
Byla jsem nálezem velmi zaskočena. Osobně si myslím, že to diskriminace byla a že to je velmi nešťastný nález, neboť vnese zmatek do posuzování podobných situací. Česká obchodní inspekce posoudila předmětnou situaci v souladu se svou dosavadní praxí a v souladu s rozhodováním správních soudů. Nevím, jak se bude v podobných věcech postupovat nyní. Myslím ale, že je důležité interpretačně zúžit výklad tohoto poněkud zvláštního nálezu. (Kritická reflexe nálezu Ústavního soudu pohledem redaktorů Práva21 je dostupná zde – pozn. red.)
Stejnopohlavní sňatky nejsou novým právem, nýbrž pouze novým pohledem na právo na rodinný a osobní život
V květnovém průzkumu jste uvedla, že se během posledních pěti let cítila být diskriminována více než třetina LGBT+ lidí, což je zhruba třikrát více než je tomu v běžné populaci. Poslanecké sněmovně jste doporučila, aby podpořila institut manželství stejnopohlavních párů. Myslíte si, že poslanci vaše doporučení vyslyší?
Zdali současná sněmovna stejnopohlavní sňatky posvětí, nevím, ale jsem přesvědčena, že pokud takový zákon neuspěje teď, do několika let určitě ano. Myslím si, že věci mají ve společnosti svůj čas a že stejnopohlavní sňatky jsou stále věcí novou.
Jak se staví k manželství stejnopohlavních párů zahraniční státy?
První zemí, která homosexuální manželství uzákonila, bylo v roce 2001 Holandsko. Bavili jsme se o tom, že část věcí vychází z nějakých tradičních společenských vzorců, které se mění postupně. Od té doby měla společnost čas tento institut posoudit a familiarizovat se s představou, že je možný a přijatelný. Dnes stejnopohlavní sňatky uznává kolem třiceti zemí včetně Francie, Spojeného království, a dokonce katolického Irska. Je vidět, že po staletí platné normy se proměňují. Přitom je třeba připomenout, že se nejedná o nové právo, nýbrž pouze o nový pohled na právo na rodinný a osobní život. Umožnění těchto sňatků formou zákona tudíž považuji za logické a uvítala bych to.
Funkční vztah mezi ombudsmanem a jeho zástupcem může být jen tehdy, pokud zástupce respektuje monokratický charakter úřadu veřejného ochránce práv
Blíží se konec vašeho funkčního období, a lze proto uvažovat o možném nástupci. Jaké vlastnosti by měl mít vhodný kandidát na ombudsmana?
Jde o to, aby to byl člověk s velkou životní zkušeností. Člověk, který unese to, že musí hájit i práva lidí, vůči nimž existuje ve společnosti určité nepochopení nebo animozita. Jinak řečeno, kandidát musí být připraven na to, že se setká s nevolí části společnosti. Rovněž by měl mít dobré komunikační schopnosti, a to jak směrem ven vůči veřejnosti, tak směrem dovnitř vůči svým kolegům v úřadu.
V současném modelu Poslanecká sněmovna volí jak ombudsmana, tak jeho zástupce. V této souvislosti vyslovil váš zástupce doktor Křeček názor, že zástupce ombudsmana, který je zvolen stejným způsobem jako ombudsman sám, má i stejnou zodpovědnost. Souhlasíte s ním?
To, co uvedl doktor Křeček, může být poněkud matoucí. Je pravda, že ombudsman i zástupce jsou voleni stejně. Mají stejné pravomoci, pokud jde o jednotlivá šetření. V zákoně je však důležitá věta, která stanovuje, že ochránce může zástupce pověřit výkonem části své působnosti. Z teorie jasně vyplývá, že se jedná o monokratický orgán. Já jsem doktora Křečka pověřila částí agendy a do té mu nezasahuji. V této oblasti má opravdu stejná oprávnění.
Je tedy takto nastavený vztah ombudsmana a jeho zástupce funkční?
Funkční je jen tehdy, pokud zástupce respektuje monokratický charakter úřadu veřejného ochránce práv. Když jsem já byla zástupkyní doktora Motejla, jeho postavení jsem plně respektovala. I když jsem na některé věci měla jiný názor, nepřihřívala jsem si, takříkajíc, politickou polívčičku, jak to dělá doktor Křeček. Zástupce by měl respektovat smysl této instituce a chovat se v mezích toho, co mu bylo svěřeno. To, že takto doktor Křeček nečiní, je bohužel nepříznivá situace, ale nedá se s ní nic dělat. Já s tím nemohu nic dělat, protože se nechci zničit nějakým neustálým bojem. Není nikoho, kdo by podobný spor rozsoudil. Na tento koncepční problém jsem upozorňovala již ve své dizertační práci v roce 2008. V minulosti jsem vysvětlovala médiím, jak je to s rozdělením působností, k čemu se může doktor Křeček vyjadřovat jako můj zástupce a k čemu ne. Dosáhla jsem alespoň toho, že když píše články, nevyjadřuje názor instituce Kanceláře veřejného ochránce práv, ale svůj vlastní.
Vidíte nějaký prostor, kde by ombudsman měl mít širší pravomoci?
Myslím si, že nastal čas, aby Česká republika měla NHRI (National Human Rights Institution – pozn. red.), a jsem přesvědčena, že by jím měl být ombudsman. Zvětšila by se škála lidskoprávních otázek, ke kterým by se vyjadřoval. Rovněž by bylo vhodné doplnit možnost podání veřejné žaloby v otázkách diskriminace. Pokud však bude toto oprávnění podávat veřejné antidiskriminační žaloby uděleno jen nevládním organizacím, mělo by to pro společenskou ochranu stačit.
Když zhodnotíte svoje působení ve funkci – co se povedlo a co by se mohlo povést lépe?
Jsem přesvědčena, že nejde o grandiózní úspěchy, ale o dlouhodobou kultivaci prostředí. Pravidelně vychází sborníky a dále vedeme evidenci stanovisek ochránce, které soudy častěji citují. Hlavní účel instituce vidím zejména v systematičnosti, i když jsme samozřejmě pomohli řadě konkrétních lidí. Domnívám se, že, na rozdíl od mých předchůdců, jsme velmi zapracovali na efektivitě instituce samotné a na nastavení vnitřní komunikace. Hodnotit však budou jiní. Já budu moci komplexní zhodnocení udělat až s větším odstupem.
Autoři: Filip Vlček a Marek Pivoda
Vysoká míra byrokracie na úkor efektivity práce veřejné správy. Nedostatečná digitalizace napříč Evropou. Politický boj, populismus či extremistické politické strany a nebezpečí pro Evropu, které spolu přináší....
Dnes jsme měli příležitost položit 5 jednoduchých otázek Janu Tkáči, který je vizionářem a architektem informačního systému Evolio. To patří mezi partnery Práva21.
