Vybrané právní aspekty problematiky domácího násilí – 2. díl – trestní právo

Proč je procesní právo pro ochranu obětí natolik významné?

Mluvíme-li o domácím násilí, respektive pro účely trestního práva o týrání, přemýšlíme v první řadě zpravidla „hmotněprávně“. Naše úvahy se týkají zejména otázek viny a trestu. Jsou ale tyto otázky skutečně těmi nejdůležitějšími?

K pravomocnému rozhodnutí o (ne)vině a případném trestu vede nezřídka trnitá a dlouhá cesta. Přístup k účinné ochraně však musí oběť mít mnohem dříve, neboť její absence může mít závažné důsledky. ESLP takto v souvislosti s nedostatečnou reakcí státu na domácí násilí, které vyústilo ve smrt týrané partnerky či manželky,[1] případně (i) jejích dětí, nejednou dospěl k závěru o porušení čl. 2 Úmluvy[2] (právo na život).[3]

V této souvislosti ESLP rovněž vyzdvihl povinnost státních orgánů provést včasné, proaktivní a vyčerpávající posouzení rizik spojených s domácím násilím (risk assessment) a na základě takového posouzení přijmout operativní preventivní opatření.[4] Nutno podotknout, že tato povinnost státních orgánů nezaniká s případným odsouzením pachatele či jeho nástupem do výkonu trestu odnětí svobody, ale trvá i poté.[5]

Obdobnou povinnost mají státní orgány i ve vztahu k dalším ustanovením Úmluvy – konkrétně ji takto ESLP dovodil ve vztahu k čl. 3 (zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání)[6] či k čl. 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života).[7]

Význam procesního práva zvyšuje rovněž skutečnost, že bez jeho správné aplikace se vůbec nemusíme dobrat kýženého hmotněprávního výsledku. Například obviněný, kterému příslušné orgány účinně nezabrání v tom, aby oběti přímo či prostřednictvím jiných osob vyhrožoval či ji jinak ovlivňoval, tak může snadno ovlivnit výsledek řízení ve svůj prospěch.

Konečně, i kdybychom pominuli nutnost ochrany obětí a požadavek na účinné vyšetřování, podoba, respektive průběh samotného řízení značně ovlivňuje, jak (nejen) oběť vnímá a hodnotí pojem spravedlnosti. Nestačí přitom, aby byla procesní práva oběti pouze formálně zakotvena. Stěžejní je, zda je oběť může skutečně účinně uplatnit. V této souvislosti nabývají na významu požadavky formulované tzv. teorií procedurální spravedlnosti, podle níž „pro to, aby účastníci vnímali rozhodnutí jako spravedlivé a podřídili se mu, nestačí, aby rozhodnutí bylo učiněno materiálně správně. Je třeba, aby účastníci měli možnost se v daném řízení vyjádřit, aby vnímali, že je jim nasloucháno, že je s nimi zacházeno s respektem, že je rozhodnutí přijímáno z neutrální pozice a transparentně a že se rozhodující orgány snaží rozhodnout nejlépe v rámci svých možností. [...] [L]idé jsou ochotni akceptovat za těchto podmínek i rozhodnutí, která jim nevyhovují [...].“[8]

Uvedené odpovídá poznatku, že drtivá většina obětí je schopna přijmout pro ně nepříznivý výsledek v podobě rozhodnutí učiněného na základě zásady in dubio pro reo, vedl-li k němu spravedlivý proces bez projevů sekundární viktimizace.[9] Tedy takový proces, z něhož oběť neodchází s pocitem očernění, vlastní viny či studu například za své zdánlivě kontraintuitivní chování,[10] které, ač z hlediska viktimologických poznatků obvyklé, orgány činné v trestním řízení hodnotí k tíži oběti.[11]

Poznatky teorie procedurální spravedlnosti lze využít ve vztahu k četným nedostatkům, které se v trestním řízení ve vztahu (nejen) k obětem vyskytují. Lze vyzdvihnout například problematiku poučení oběti o jejích právech. To sice může formálně vyhovovat zákonným požadavkům, avšak oběť mu v důsledku chybějících znalostí v oblasti práva a značného stresu (či dalších důvodů) není schopna porozumět.[12] Je proto žádoucí poučení individualizovat a přizpůsobit konkrétním okolnostem a potřebám oběti tak, aby oběť svá práva mohla skutečně účinně uplatnit. Tyto požadavky do jisté míry nachází svůj odraz v jednotlivých ustanoveních zákona o obětech. V praxi je nicméně vždy nakonec rozhodující, jak se k těmto požadavkům osoby vystupující z pozice orgánů činných v trestním řízení (a nejen ty) postaví.[13]

Postavení oběti partnerského násilí v trestním řízení

Práva obětí trestných činů samostatně upravuje zákon o obětech. Jedná se jak o práva procesní, tak i o práva oběti jako subjektu zvláštní péče (např. právo na odbornou pomoc v podobě psychologického či sociálního poradenství).[14] Úpravu některých práv obětí jako poškozených v trestním řízení pak obsahuje i trestní řád.

Oběť partnerského násilí bude standardně tzv. zvlášť zranitelnou obětí ve smyslu § 2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech. Toto ustanovení přiznává postavení zvlášť zranitelné oběti mimo jiné oběti trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a trestného činu, který zahrnoval nátlak, násilí či pohrůžku násilím, existuje-li v konkrétním případě zvýšené nebezpečí sekundární viktimizace mimo jiné s ohledem na pohlaví, životní situaci, v níž se oběť nachází, nebo s ohledem na její vztah k osobě podezřelé ze spáchání trestného činu nebo závislost na ní.

Uvedený závěr podporuje jednak znění směrnice o obětech,[15] kterou do českého právního řádu zapracovává právě zákon o obětech (§ 1 tohoto zákona), jednak zásada presumpce statusu zvlášť zranitelné oběti – tedy „existují-li pochybnosti o tom, zda je oběť zvlášť zranitelnou, je třeba ji za zvlášť zranitelnou považovat“ (§ 3 odst. 1 věta druhá téhož zákona).

Postavení (zvlášť zranitelné) oběti nezávisí na tom, zda byl pachatel trestného činu zjištěn či odsouzen (§ 3 odst. 1 věta třetí zákona o obětech). Toto pravidlo představuje odraz viktimologického principu reálného času (real time), podle něhož „je třeba řešit takové potřeby oběti, které jsou v daném čase primárně aktuální“.[16] Potřeby obětí se totiž v čase a v závislosti na konkrétních okolnostech v době po spáchání trestného činu mění.[17]

Princip reálného času je ostatně důvodem, pro který právní úprava samotné postavení oběti (bez ohledu na to, zda se jedná o oběť zvlášť zranitelnou, či nikoliv) zakládá na subjektivních pocitech percepce – tedy, zjednodušeně řečeno, na tom, zda jednotlivec sám sebe jako oběť trestného činu vnímá.[18] V takovém případě se uplatňuje zásada presumpce statusu oběti – „každou osobu, která se cítí být obětí spáchaného trestného činu, je třeba považovat za oběť, nevyjde-li najevo opak nebo nejde-li zcela zjevně o zneužití postavení oběti“ (§ 3 odst. 1 věta první zákona o obětech). Na první pohled se může zdát, že tato zásada koliduje se základní zásadou trestního řízení spočívající v presumpci neviny (§ 2 odst. 2 trestního řádu). Není tomu tak. Zásada presumpce statusu oběti v žádném ohledu nezakládá předpoklad, že určitý obviněný trestný čin spáchal. Důvodem její existence je, jak je uvedeno výše, nutnost reagovat na aktuální potřeby oběti ihned, nikoliv až po případném odsouzení potenciálního pachatele, které může přijít až po mnoha letech, a snaha zabránit vzniku další újmy v podobě sekundární viktimizace. Nehledě na to, že oběť může být obětí i v případě zproštění obžaloby. Tento závěr totiž nemusí nutně znamenat, že se trestný čin nestal, případně že jej nespáchal obžalovaný.[19]

Význam postavení zvlášť zranitelné oběti

Skutečnost, zda je oběť považována za zvlášť zranitelnou, pro ni má (nejen) v trestním řízení významné důsledky. Zvlášť zranitelným obětem totiž náleží některá práva nad rámec těch, která náleží ostatním obětem, a to v následujících oblastech:

1. Odborná pomoc, včetně právního zastoupení

Zvlášť zranitelné oběti mají právo na bezplatnou odbornou pomoc (§ 5 odst. 1 zákona o obětech). Ta může mít podobu psychologického a sociálního poradenství, právní pomoci, poskytování právních informací a restorativních programů.[20]

Z hlediska trestního řízení nabývá značného významu právo zvlášť zranitelné oběti na bezplatnou právní pomoc zmocněnce (§ 6 odst. 1 zákona o obětech ve spojení s § 51a trestního řádu). Náklady vzniklé přibráním zmocněnce v takovém případě hradí stát (§ 51a odst. 7 trestního řádu).

Zastoupení zvlášť zranitelné oběti zmocněncem v trestním řízení má z hlediska možnosti oběti skutečně účinně uplatnit svá další práva velký význam. Hlavní účel trestního řízení totiž nespočívá v ochraně práv oběti, nýbrž v náležitém zjištění trestných činů a potrestání jejich pachatelů.[21] Oběť tak vedle postavení procesního subjektu (poškozeného) představuje jako nositel důkazu i jakýsi objekt zájmu orgánů činných v trestním řízení.[22] Chybí tak někdo, pro něhož je hlavním úkolem ochrana práv oběti, stejně jako je pro obhájce hlavním úkolem hájit práva obviněného.[23] To platí tím spíše, vezmeme-li v potaz aspekt zranitelnosti, který se s postavením oběti jako někoho, jemuž byla trestným činem způsobena újma, pojí, respektive aspekt zvláštní zranitelnosti u vybraných skupin obětí. Bez dostatečné a účinné pomoci by mohlo snadno (i když neúmyslně) dojít k tomu, že se oběť v trestním řízení ztratí, stane se neviditelnou. A ztratí tak i důvěru ve fungování státních orgánů a spravedlnosti jako takové.

2. Provádění výslechu a podání vysvětlení

Zákon o obětech ve vazbě na požadavek předcházení sekundární viktimizaci zakotvuje v jednotlivých ustanoveních zvláštní požadavky na provádění výslechu zvlášť zranitelných obětí. Tytéž požadavky se vztahují i na podání vysvětlení, a to jak v trestním řízení, tak i mimo ně.[24] Konkrétně se jedná o právo na výslech v přípravném řízení osobou stejného nebo opačného pohlaví, respektive omezení výjimek z tohoto práva (§ 19 odst. 1), a to vyškolenou osobou v prostorách pro tento účel upravených či přizpůsobených (§ 20 odst. 2), právo na tlumočníka stejného či opačného pohlaví (§ 19 odst. 2) a právo na obzvláště citlivé provádění výslechu (§ 20 odst. 1). Výslech má být navíc prováděn tak, aby nemusel být později opakován. Pokud je již nutné výslech opakovat, musí zvlášť zranitelnou oběť vyslýchat stejná osoba, pokud tomu nebrání důležité důvody (§ 20 odst. 3).

3. Vyloučení kontaktu s pachatelem

Zvlášť zranitelná oběť má za účelem předcházení sekundární viktimizaci právo na zabránění kontaktu s (domnělým) pachatelem, respektive na omezení výjimek z tohoto práva (§ 17 odst. 2). Kromě uvedeného pak zákon o obětech upravuje i právo na zabránění bezprostředního vizuálního kontaktu s pachatelem (§ 20 odst. 4).

Ochrana osobních údajů oběti

Z hlediska ochrany obětí partnerského násilí před sekundární či opakovanou viktimizací má velký význam ochrana jejich soukromí. Jelikož se tento typ násilí z povahy věci odehrává mezi osobami, které se důvěrně znají, nebude zde namístě užití institutu utajení podoby či totožnosti svědka (§ 55 odst. 2 trestního řádu).

V mnoha případech, kdy oběť opustí společnou domácnost, kterou obývala společně s obviněným agresorem, však může být vhodný postup podle § 16 zákona o obětech. Toto ustanovení umožňuje na základě žádosti oběti vést mimo jiné údaje o jejím bydlišti či doručovací adrese a místě výkonu jejího zaměstnání či povolání nebo podnikání tak, aby se s nimi mohli seznamovat pouze orgány činné v trestním řízení, policisté a úředníci Probační a mediační služby činní v dané věci.[25] Právní úprava neobsahuje požadavek, aby byly uvedené údaje vedeny odděleně mimo spis, ačkoliv tento způsob lze zpravidla považovat za vhodný, a dokonce žádoucí.[26]

Možnosti využití institutu předběžných opatření

Vhodný způsob ochrany obětí partnerského násilí mohou v konkrétních případech představovat předběžná opatření. Ta příslušný orgán činný v trestním řízení ukládá (za splnění ostatních zákonných podmínek), dospěje-li k závěru, že to vyžaduje ochrana oprávněných zájmů oběti (zejména jejího života, zdraví, svobody či důstojnosti), případně zájmů osob jí blízkých.

V případě obětí partnerského násilí může být namístě uložit následující předběžná opatření:

1. Zákaz styku s obětí, případně osobami jí blízkými (§ 88d trestního řádu), který spočívá v nepřípustnosti jakéhokoli kontaktování nebo vyhledávání blízkosti uvedených osob, a to i prostřednictvím sítě elektronických komunikací nebo jiných obdobných prostředků, případně prostřednictvím třetích osob.[27]
2. Zákaz vstupu do obydlí (88e trestního řádu), který spočívá v nepřípustnosti vstupu obviněného do společného obydlí obývaného s obětí a jeho bezprostředního okolí.
3. Zákaz zdržovat se na konkrétně vymezeném místě (§ 88g trestního řádu) – ve věcech týkajících se partnerského násilí lze například uvažovat o zákazu zdržovat se v místě výkonu zaměstnání či povolání oběti.

Neplní-li obviněný podmínky uloženého předběžného opatření, může příslušný orgán činný v trestním řízení rozhodnout za splnění ostatních zákonných podmínek o jeho vzetí do vazby [§ 88o písm. c) trestního řádu].

Závěr

Procesní právo má pro oběti partnerského násilí v trestním řízení stěžejní význam nejen z hlediska požadavku na jejich účinnou ochranu, ale i z hlediska vnímání a hodnocení spravedlnosti celého procesu. Postavení obětí v trestním řízení vymezuje zejména zákon o obětech, který v jednotlivých ustanoveních odráží potřebu reagovat na aktuální potřeby obětí a snahu předcházet sekundární viktimizaci. Za tímto účelem upravuje (mimo jiné) právo oběti na informace (poučení) a na právní pomoc, zvláštní pravidla pro provádění výslechu, respektive podání vysvětlení nebo možnost utajit údaje o bydlišti či místě výkonu zaměstnání oběti.

Ochrany obětí partnerského násilí lze dosáhnout různými prostředky. Jejich užití by mělo ovšem vždy vycházet z posouzení rizik (risk assessment) ve smyslu judikatury ESLP. Na tomto základě lze přistoupit k uložení vybraných předběžných opatření. Jejich nerespektování ze strany obviněného pak může představovat důvod vzetí do vazby. V každém případě je však třeba pamatovat na to, že potřeba účinné ochrany nekončí (nutně) spolu s trestním řízením, ale závisí vždy na konkrétních okolnostech, které se v čase pochopitelně mohou měnit.

Úvodní foto: Català: Violència de gènere, Vanessa Gor, Wikipedia Commons, CC-BY-SA-4.0

* V jednotlivých dílech se zaměřuji výhradně na násilí mezi partnery. Některé závěry lze nicméně vztáhnout i na jiné typy domácího násilí.

[1] V níže citovaných věcech řešil ESLP vždy smrt partnerky či manželky, nikoliv partnera či manžela.

[2] Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.).

[3] Upozornit lze např. na rozsudky ze dne 31. 5. 2007, Kontrová proti Slovensku, stížnost č. 7510/04, ze dne 2. 3. 2017, Talpis proti Itálii, stížnost č. 41237/14, ze dne 22. 3. 2022, Y. a ostatní proti Bulharsku, stížnost č. 9077/18, nebo ze dne 7. 4. 2022, Landi proti Itálii, stížnost č. 10929/19.

[4] Tamtéž.

[5] Viz rozsudek ESLP ze dne 15. 1. 2009, Branko Tomašić a ostatní proti Chorvatsku, stížnost č. 46598/06.

[6] Viz rozsudek ESLP ze dne 14. 12. 2021, Tunikova a ostatní proti Rusku, stížnosti č. 55974/16, č. 53118/17, č. 27484/18 a č. 28011/19, nebo ze dne 16. 6. 2022, De Giorgi proti Itálii, stížnost č. 23735/19.

[7] Viz rozsudek ESLP ze dne 3. 9. 2020, Levchuk proti Ukrajině, stížnost č. 17496/19.

[8] Drápal, J. Procedurální spravedlnost a trestní řízení: zahraniční poznatky a jejich možné využití v ČR. Advokátní deník [online]. 8. 4. 2020 [cit. 16. 3. 2024]. Uvedený článek se zaměřuje především na možnost využití poznatků procedurální spravedlnosti ve vztahu k obviněným, domnívám se nicméně, že je lze plně využít i ve vztahu k obětem trestné činnosti.

[9] Sekundární viktimizaci (druhotnou újmu) definuje zákon o obětech trestných činů v § 2 odst. 5 jako újmu, která nebyla oběti způsobena trestným činem, ale vznikla v důsledku přístupu Policie České republiky, orgánů činných v trestním řízení a dalších orgánů veřejné moci, poskytovatelů zdravotních služeb, subjektů zapsaných v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, znalců, tlumočníků, obhájců a sdělovacích prostředků k ní. K sekundární viktimizaci nicméně může dojít i v důsledku přístupu jiných osob – rodiny, přátel apod. Užší vymezení v zákoně o obětech odůvodňuje skutečnost, že právní úprava nedokáže účinně zabránit sekundární viktimizaci v soukromých, respektive neformálních vztazích a kontaktech. Blíže viz Čírtková, L. a kol. Zákon o obětech trestných činů: Komentář [online]. ASPI, Wolters Kluwer, stav k 1. 7. 2018.

[10] Za kontraintuitivní chování považujeme, zjednodušeně řečeno, „veškeré projevy oběti, které neodpovídají běžnému očekávání většiny lidí“ (např. opožděné oznámení trestného činu, absence obrany či pokusu o ni či setrvávání ve vztahu s pachatelem). Viz Čírtková, L. Znevěrohodnění obětí. Právo a rodina, 2022, č. 9, s. 14. Ve vztahu k vybraným vzorcům kontraintuitivních projevů oběti lze odkázat na Čírtková, L. Jak vysvětlit kontraintuitivní chování oběti? (1.). Právo a rodina, 2017, č. 5, s. 1.

[11] Tamtéž.

[12] V obecné rovině srov. Drápal, J., op. cit.

[13] Obdobně viz Drápal, J., op. cit., podle něhož „nejsou hlavním problémem právní předpisy a potřeba jejich novelizace. Stejně tak jako před sto lety i dnes potřebujeme zejména to, aby každý skrze masarykovskou drobnou práci zlepšoval a napravoval malé nedostatky okolo sebe pro naplnění velkých ideálů.“

[14] Gřivna, T. Úvod. In: Gřivna, T. a kol. Oběti trestných činů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 10.

[15] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SV. Lze odkázat např. na čl. 22 odst. 3 (Individuální posouzení obětí s cílem zjistit potřeby zvláštní ochrany) či body 38 a 57 preambule. Ty označují za obzvlášť zranitelné či vystavené zvláště vysokému riziku újmy osoby vystavené opakovanému násilí v rámci úzkého svazku a oběti násilí založeného na pohlaví (v anglickém znění gender-based violence).

[16] Čírtková, L. a kol. Zákon o obětech trestných činů: Komentář, op. cit.

[17] Čírtková, L. Aktuální principy pomoci obětem trestných činů a násilí. Právo a rodina, 2018, č. 9, s. 1.

[18] Čírtková, L. a kol. Zákon o obětech trestných činů: Komentář, op. cit.

[19] Důvodová zpráva k zákonu č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů). Sněmovní tisk 617/0, 6. volební období, 2010–2013.

[20] Gřivna, T. Komentář k § 4. In: Gřivna, T. a kol., op. cit., s. 41.

[21] Kmec. J. Komentář k § 1. In: Auerová, J. a kol. Trestní řád: Komentář [online]. ASPI, Wolters Kluwer, stav k 1. 5. 2017.

[22] Gřivna, T. Úvod. In: Gřivna, T. a kol., op. cit., s. 11.

[23] Blíže viz § 41 odst. 1 trestního řádu.

[24] Například podle § 61 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Blíže viz Čírtková, L. Zákon o obětech trestných činů: Komentář, op. cit.

[25] Citované ustanovení stanoví dvě výjimky týkající se situací, kdy je zpřístupnění těchto údajů nezbytné (1) pro dosažení účelu trestního řízení nebo (2) pro řádné uplatnění práva na obhajobu osoby, proti níž se trestní řízení vede.

[26] Gřivna, T. Komentář k § 16. In: Gřivna, T., op. cit., s. 114.

[27] Žďárský, Z. Komentář k § 88d. In: Auerová, J., op. cit.

Vybrali jsme pro vás