Ústavní soud rozhodl v tzv. kauze Anička – napadený rozsudek však nezrušil

Ústavní soud nicméně napadený rozsudek nezrušil, pouze deklaroval porušení stěžovatelčiných práv. K tomuto závěru nedospěl jednomyslně. K nálezu připojilo své odlišné stanovisko pět z celkem patnácti rozhodujících soudců, kteří se domnívali, že napadený rozsudek měl být zrušen.

O kauze stěžovatelky („Aničky“) média hojně informovala již od vydání napadeného rozsudku, zejména s ohledem na stěžovatelčin pokus o sebevraždu a závažné psychické obtíže, které značně podrývaly závěry Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) o tom, že stěžovatelka v důsledku trestné činnosti[1] neutrpěla závažnější újmu. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopouštěl – stručně řečeno – tím, že si pořídil videozáznam zachycující tehdy nezletilou stěžovatelku při intimním styku s ním. Záznam přechovával ve svém mobilním telefonu a v galerii na Facebooku. V následujících letech nutil tehdy nezletilou stěžovatelku až pětkrát týdně k pohlavnímu styku pod pohrůžkou zveřejnění jejích intimních fotografií či videozáznamu.

Obviněný v řízení před okresním soudem prohlásil vinu. Okresní soud tak rozhodoval pouze o trestu. Uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, trest propadnutí věci a povinnost nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud pak na základě odvolání obviněného rozhodl o podmíněném odložení trestu odnětí svobody za současného vyslovení dohledu.

Argumentace navrhovatelky

Stěžovatelka se domáhala zrušení pravomocného rozsudku krajského soudu v neprospěch obviněného. Poukazovala na vadný postup krajského soudu v odvolacím řízení, jehož výsledkem bylo podmíněné odložení výkonu trestu odnětí svobody – tedy trestu nepřiměřeně mírného. Stát podle ní nedostál svým pozitivním závazkům vztahujícím se k trestání sexualizovaného násilí. Krajský soud v tomto kontextu přehlížel, respektive nepřípustně bagatelizoval závažnost následků, jež v důsledku trestné činnosti utrpěla. Tím stěžovatelku sekundárně viktimizoval.[2]

Krajský soud stěžovatelku ani jejího zmocněnce nevyrozuměl o konání veřejného zasedání o odvolání obviněného. Některé argumenty a závěry navíc přidal do písemného odůvodnění rozsudku, ačkoliv nezazněly v ústním odůvodnění.[3] Zejména však krajský soud dospěl – oproti okresnímu soudu – k odlišným skutkovým zjištěním, aniž by provedl odpovídající dokazování. Vedle bagatelizace následků trestné činnosti tak (nepodloženě) považoval obviněného za živitele rodiny a na stěžovatelku nedůvodně přenesl vinu za to, že k trestné činnosti došlo (k čemuž nadto dospěl na základě procesně nepoužitelného důkazu v podobě prvotního úředního záznamu).

Průběh řízení před Ústavním soudem a vyjádření účastníků

Třetí senát, jemuž věc napadla, ji postoupil k projednání a rozhodnutí plénu.[4] Tytéž otázky totiž řeší více senátů Ústavního soudu, a bylo proto vhodné sjednotit postup jak ve vztahu k ochraně základních práv stěžovatelů, tak i ve vztahu k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Řízení následně plénum dočasně přerušilo a vyčkalo na výsledek řízení o stížnosti pro porušení zákona, kterou k Nejvyššímu soudu proti napadenému rozsudku podal ministr spravedlnosti.[5]

Krajský soud ve svém vyjádření (mimo jiné) popřel, že by porušil stěžovatelčina ústavní práva. Stran závažných psychických následků, které stěžovatelka v důsledku trestné činnosti utrpěla, poukazoval na nedostatečnou informovanost ze strany jejího zmocněnce. Popřel rovněž, že by měl povinnost stěžovatelku či jejího zmocněnce vyrozumět o konání veřejného zasedání. Skutková zjištění dle svého názoru neměnil ani nedoplňoval. V neposlední řadě zopakoval a dále rozvedl své úvahy o druhu trestu a jeho výměře.

Stěžovatelka se následně vyjádřila jak k úvahám krajského soudu, tak k rozsudku Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona. Měla za to, že toto řízení předmět její ústavní stížnosti nekonzumovalo, ačkoliv úvahy Nejvyššího soudu mohou představovat inspiraci pro rozhodování Ústavního soudu. S celkovým vyzněním rozsudku Nejvyššího soudu se ztotožnila, rozporovala však jeho dílčí závěry týkající se jednak písemného vyhotovení napadeného rozsudku, jednak neoznámení konání veřejného zasedání (Nejvyšší soud v tomto kontextu porušení zákona neshledal). Dále stěžovatelka podrobněji rozvedla důvody, pro které by podle ní měl Ústavní soud přikročit ke zrušení napadeného rozsudku.

Nejvyšší státní zastupitelství svým vyjádřením zčásti podpořilo stěžovatelčinu argumentaci. Navrhlo, aby Ústavní soud vyslovil porušení jejích práv, aniž by však napadený rozsudek zrušil. Krajský soud se podle něj jednostranně zabýval okolnostmi ve prospěch obviněného, aniž zohlednil intenzitu, trvání a závažné dopady trestného činu do stěžovatelčina života. Ani z práva na účinné vyšetřování nicméně neplyne stěžovatelčin přímý nárok na uložení konkrétního nepodmíněného trestu odnětí svobody. Nejvyšší státní zastupitelství taktéž nepovažovalo za vadu obsahovou odlišnost písemného a ústního odůvodnění napadeného rozsudku ani nevyrozumění o konání veřejného zasedání. Na závěr připojilo úvahy de lege ferenda týkající se možností veřejné žaloby hájit zájmy poškozeného v dovolacím řízení tzv. mimo dovolací důvody (tedy i v případě uložení excesivně mírného trestu obviněnému).

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

Stěžovatelka namítala (mimo jiné) porušení svého práva plynoucího z čl. 3 Úmluvy, jehož součástí je v některých případech i pozitivní závazek státu pečlivě přezkoumat posouzení trestu uloženého pachateli a podrobit jej důkladné, objektivní a nestranné analýze. Napadené rozhodnutí bylo podle Ústavního soudu způsobilé do tohoto jejího práva zasáhnout (bod 31).

Ústavní soud rovněž shledal, že stěžovatelka byla účastnicí řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo.[6] Podotknul, že úprava trestního řízení nepracuje s pojmem „účastník“, nýbrž s pojmem „strana“ – tu pak zákon o Ústavním soudu považuje za vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti.[7] Stranou trestního řízení je přitom i poškozený.[8] Tomu zákonná úprava přiznává řadu práv,[9] která se nevztahují pouze k otázce uplatňování adhezního nároku, ale i k otázkám viny a trestu. Ústavní soud v této souvislosti výslovně uvedl, že své dřívější úvahy, podle nichž byl poškozený pouze účastníkem řízení adhezního, nikoliv řízení o vině a trestu,[10] považuje tímto nálezem za překonané (body 32 až 37).

Dále se Ústavní soud zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti z hlediska skutečnosti, že stěžovatelka nenapadla rozsudek Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona. Podání stížnosti pro porušení zákona je procesní úkon v dispozici ministra spravedlnosti, nikoliv poškozeného, který může pouze (jako kterákoliv jiná osoba) podat ministru spravedlnosti podnět, aby stížnost podal. Zároveň však nelze přehlédnout, že ačkoliv stížnost pro porušení zákona neslouží primárně k ochraně práv poškozeného, může i tento účel sledovat a naplnit (přinejmenším v rovině deklaratorní). Stejně tak není pochyb o tom, že pokud by k porušení práv poškozeného mělo dojít právě rozhodnutím Nejvyššího soudu, byl by oprávněn podat ústavní stížnost i proti němu. V projednávané věci rozsudkem Nejvyššího soudu nedošlo (ani nemohlo dojít) ke zrušení napadeného rozsudku. Ústavní soud proto konstatoval, že jako celek ústavní stížnost formálně nepřípustná není. Za materiálně nepřípustné však považoval některé dílčí námitky – konkrétně ty, které se týkaly sepisu písemného vyhotovení napadeného rozsudku a neoznámení konání veřejného zasedání stěžovatelce jako poškozené. Tento závěr odůvodnil – zjednodušeně řečeno – tím, že není jeho úkolem přezkoumávat dílčí, respektive vedlejší závěry Nejvyššího soudu, jehož rozsudek stěžovatelka ústavní stížností nenapadla, ačkoliv se s nimi dle svých vyjádření neztotožňuje (body 38 až 44).

Věcné posouzení ústavní stížnosti

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda došlo k porušení procesní složky stěžovatelčina práva nebýt podrobena špatnému zacházení. Poté, co dospěl ke kladnému závěru, se zabýval otázkou procesních důsledků tohoto porušení (tedy otázkou, zda napadený rozsudek zrušit, či nikoliv).

Procesní složka práva nebýt podroben špatnému zacházení

Ústavní soud se s ohledem na to, že není vázán právní kvalifikací obsaženou v ústavní stížnosti (plynoucí ze zásady iura novit curia), rozhodl věc posoudit z hlediska pozitivních závazků plynoucích z čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny. Dospěl k závěru, že krajský soud zasáhl do procesní složky stěžovatelčina práva nebýt podrobena špatnému zacházení (ill-treatment) ve smyslu těchto ustanovení (bod 48).

Podle Ústavního soudu nebylo pochyb o tom, že stěžovatelka byla obětí špatného zacházení, které přesáhlo minimální úroveň závažnosti nezbytnou pro to, aby spadalo do působnosti čl. 3 Úmluvy.[11] Z tohoto ustanovení plyne mimo jiné pozitivní závazek provést účinné vyšetřování tzv. hájitelného tvrzení o špatném zacházení, a to za účelem zjištění skutkového stavu, identifikace odpovědné osoby a jejího případného potrestání.[12] Toto účinné vyšetřování musí splňovat požadavky (1) nezávislosti a nestrannosti, (2) důkladnosti a dostatečnosti, (3) rychlosti a (4) veřejné kontroly.[13] Požadavek účinného vyšetřování nicméně představuje procesní povinnost náležité péče, nikoliv povinnost dosáhnout požadovaného výsledku. Nelze z něj tedy dovodit požadavek, aby trestní řízení skončilo odsouzením obviněného nebo snad uložením konkrétního trestu. Jinak řečeno, oběti trestného činu nenáleží vynutitelné subjektivní základní právo na dostatečně přísné potrestání pachatele (body 50 až 53).

Tato zásada se nicméně může ocitnout v napětí s požadavky judikatury ESLP, podle níž vnitrostátní soudy nemohou připustit, aby závažné útoky na fyzickou a duševní integritu oběti zůstaly nepotrestány, případně aby byly potrestány excesivně mírně. V těchto případech je třeba zkoumat, zda obecné soudy při ukládání trestu zohlednily všechny relevantní okolnosti věci. Ostatně i Lanzarotská úmluva[14] obsahuje požadavek na účinné, přiměřené a odrazující sankce sexualizovaného násilí směřovaného vůči dětem. I k tomu je třeba při výkladu vnitrostátního práva přihlížet (navzdory tomu, že řada ustanovení Lanzarotské úmluvy není self-executing, tedy mající právní účinky plynoucí přímo z mezinárodní smlouvy bez nutnosti je nejprve reflektovat ve vnitrostátní právní úpravě). Ani to neznamená, že by pachateli takového útoku musel být vždy uložen nepodmíněný trest. Má-li však být uložen trest podmíněný, je třeba takové rozhodnutí řádně odůvodnit, aby nevznikl pocit beztrestnosti a aby byl zajištěn odstrašující účinek ve vztahu k páchání sexualizovaného násilí (zejména na nezletilých;[15] body 54 až 58).

Ústavní soud ve vztahu k projednávané věci vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona, podle nějž (mimo jiné) byl uložený trest nepřiměřeně mírný a hodnocení povahy a závažnosti spáchaných trestných činů zcela povrchní a nekompletní. Stejně jako Nejvyšší soud, i Ústavní soud považoval odůvodnění napadeného rozsudku za nepřijatelné, obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že obětí trestného činu bylo dítě. Za problematické považoval hodnocení dřívějšího konsenzuálního vztahu mezi pachatelem a obětí jako polehčující okolnosti, jelikož by to mohlo „přispívat k replikaci některých společenských mýtů o znásilnění“.[16] Poukázal i na viktimologické aspekty věci s tím, že orgány činné v trestním řízení se musejí vyvarovat nepřípustné reviktimizace oběti, jejího očerňování, victim-blamingu či bagatelizaci újmy, kterou v důsledku trestné činnosti utrpěla. To totiž může vést ke snížení důvěry obětí v trestní systém, a oslabit tak účinnost potírání sexualizovaného násilí. Krajský soud se jednostranně zabýval okolnostmi ve prospěch obviněného a jeho jednání bagatelizoval s poukazem na údajnou „spoluodpovědnost“ stěžovatelky. Totéž se týkalo i hodnocení následků újmy, kterou stěžovatelka utrpěla.[17] Jeho postup tak představoval spíše popření odstrašujícího účinku a prevence špatného zacházení než jejich naplnění (body 59 až 66).

Ústavní soud tímto považoval za dostatečně vypořádané i stěžovatelčiny námitky poukazující na porušení její lidské důstojnosti a práva na soukromí ve smyslu čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy (bod 67).

Procesní důsledky porušení stěžovatelčiných procesních práv

Ústavní soud nicméně nevyhověl stěžovatelčinu požadavku na zrušení napadeného rozsudku. Tento závěr učinil s ohledem na procesní charakter stěžovatelčina práva, jehož porušení konstatoval, ve spojení s koncepcí trestněprocesních vztahů v českém právu a také vícestranné a vícerozměrné působení lidských práv v oblasti trestání a trestního řízení (včetně základních práv obviněného). Považoval totiž za nezbytné vzít v potaz nároky vyplývající z odlišných lidskoprávních pozic subjektů trestněprocesních vztahů. Na jedné straně stála práva stěžovatelky plynoucí z pozitivních závazků ve smyslu čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny (jejich procesní složky), na straně druhé převážně negativní závazky spojené zejména s ústavními principy právní jistoty, respektive nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí, které tvoří základ práv obviněného. Existence pozitivních závazků ostatně automaticky nevede k pozastavení negativních závazků. I ty je třeba brát v potaz. Podle Ústavního soudu nelze bez dalšího upřednostňovat povinnost chránit práva obětí trestných činů, pokud by to vedlo ke zpřísňování konkrétních pravomocně uložených trestů. Stejně tak ovšem nelze přiznat absolutní prioritu negativním závazkům ve vztahu k právům obviněných (body 74 až 77).

I výrok o porušení stěžovatelčiných práv považoval Ústavní soud za významný, a to jak z hlediska individuální situace stěžovatelky (představuje pojmenování porušení jejích práv a jejich původce, částečnou kompenzaci, případně základ pro požadavek na odškodnění ze strany státu), tak i z hlediska obecného, prospektivního – tedy předcházení obdobným porušením lidských práv (body 78 až 82).

Ústavní soud následně zdůraznil, že posilování práv poškozených s sebou nese i jistá negativa. Ukládané tresty se totiž například mohou začít lišit v závislosti na procesní aktivitě poškozených. To může otevřít prostor snahám obviněných na poškozené v tomto směru působit. Mimo jiné i z tohoto důvodu Ústavní soud vyzdvihl nezbytnost veřejné diskuse a koncepčních úvahy o případné revizi trestněprávní politiky státu. Podotknul, že ze systémového pohledu a s ohledem na princip dělby moci a nastavení rolí a kompetencí uvnitř moci soudní se nejeví jako žádoucí centralizace pravomoci rušit pravomocné výroky trestních soudů o uložených trestech do rukou Ústavního soudu, nota bene až na základě ústavních stížností poškozených, kteří se v samotném trestním řízení takového rozhodnutí domáhat nemohou. Za úvahy přesahující rámec řízení o ústavní stížnosti považoval i řešení kompetencí státního zastupitelství de lege ferenda – takové otázky jsou především věcí zákonodárce (body 83 až 88).

Závěrem Ústavní soud zdůraznil, že „se […] plénum nevyjadřuje k tomu, zda právní názor vyplývající z tohoto nálezu ve věci ústavní stížnosti poškozené proti rozhodnutí trestního soudu o trestu, resp. způsobu jeho výkonu, dopadá též na skutkově a právně odlišné ústavní stížnosti poškozených proti jiným rozhodnutím trestních soudů, např. o vině (včetně zproštění obžaloby) či o zastavení trestního stíhání apod., a na rozhodnutí Ústavního soudu o nich“ (bod 89).

Odlišné stanovisko

K nálezu uplatnili odlišné stanovisko soudkyně Kateřina Ronovská, Lucie Dolanská Bányaiová, Veronika Křesťanová, Daniela Zemanová a soudce Josef Baxa. Ačkoliv se ztotožnili se závěrem o porušení stěžovatelčina práva nebýt podrobena špatnému zacházení v jeho procesním aspektu (bod 4), měli za to, že většina nevyužila potenciál nálezu. Požadavek, aby trestání závažných zásahů do základních práv nebylo excesivně mírné, má totiž dvě složky – (1) trest musí být vždy dostatečně odůvodněný; teprve následně lze posoudit, zda (2) není nepřiměřeně mírný. Tyto požadavky většina příliš nerozlišovala.[18] Krajský soud přitom porušil svou primární povinnost trest dostatečně odůvodnit.

Většina nadto opomněla i další stěžovatelčina práva, která byla porušena. Stěžovatelka zejména namítala i porušení svého práva na ochranu lidské důstojnosti a soukromí podle čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Nenamítala přitom pouze porušení procesních aspektů odpovídajících pozitivních závazků, nýbrž i to, že krajský soud sám do jejích práv nepřípustně zasáhl, jelikož – zjednodušeně řečeno – trestnou činnost a její následky bagatelizoval a na stěžovatelku přenášel vinu. Namítala tedy i porušení negativního závazku. Většina přitom tuto část námitek nepovažovala za nepřípustnou (body 7 až 10).

Disentující soudci se neztotožňovali ani s hodnocením některých stěžovatelčiných námitek jako nepřípustných (vizte výše). Stěžovatelka totiž měla povinnost vyčerpat jen ty procesní prostředky, které byly způsobilé účinně ochránit její práva.[19] Tím ale stížnost pro porušení zákona nebyla. Nejvyšší soud nadto ani teoreticky nemohl napadený rozsudek zrušit v neprospěch obviněného. S tím souvisí skutečnost, že k porušení stěžovatelčiných práv se mohl vyjádřit maximálně v odůvodnění. To ostatně i učinil. Z toho ale plyne, že stěžovatelka (dle úvah většiny) měla ústavní stížností napadnout odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, nikoliv jeho výrok. Samotný rozsudek byl navíc ve svých důsledcích pro stěžovatelku příznivý. Většina proto svým postupem zkrátila stěžovatelčino právo na přístup k soudu (body 11 až 18).

Především však měli disentující soudci za to, že měl být napadený rozsudek zrušen. Ústavní soud totiž v minulosti na základě ústavní stížnosti oběti zrušil dokonce zprošťující rozsudek trestního soudu. Ten tak opětovně rozhodoval nejen o trestu, nýbrž i o vině obviněného.[20] Může-li přitom Ústavní soud zrušit na základě ústavní stížnosti oběti zprošťující rozsudek, tím spíše by měl být oprávněn zrušit „pouze“ výrok o trestu. Pokud navíc v minulosti Ústavní soud přistoupil k vydání deklaratorního výroku, aniž by napadené rozhodnutí rušil, činil tak pouze na základě výslovně formulovaného návrhu stěžovatelů.[21] S uvedenou judikaturou se většina nevypořádala. Pouze – poněkud neurčitě – uvedla, že se „nevyjadřuje k tomu, zda právní názor vyplývající z tohoto nálezu […] dopadá též na skutkově a právně odlišné ústavní stížnosti poškozených proti jiným rozhodnutím trestních soudů, např. o vině (včetně zproštění obžaloby) či o zastavení trestního stíhání apod., a na rozhodnutí Ústavního soudu o nich“ (body 21 až 25).

Za přesvědčivé disentující soudci nepovažovali ani argumenty směřující proti zrušení napadeného rozsudku – mimo jiné v podobě právní jistoty (část III.B.1), zásahu do koncepce trestního práva (část III.B.2) a trestní politiky (část III.B.3), role Ústavního soudu (III.B.4) a dělby moci (část III.B.5). Zdůraznili, že krajský soud „měl a mohl plně respektovat jak základní práva obviněného, tak základní práva stěžovatelky. Bylo možné současně zachovat právo obviněného na spravedlivý proces (a další práva) a právo stěžovatelky na účinné vyšetřování (a další práva). Tato práva a z nich plynoucí závazky totiž nebyly v klasickém přímém střetu, ale působily souběžně […]. Střet vznikl až v důsledku toho, že krajský soud svou úlohu nezvládl,“ (body 26 a 27). Většina navíc nezohlednila specifika této věci a dopady vad napadeného rozhodnutí na stěžovatelku, která poukazovala na zásahy do svých (hmotných) základních práv, pro něž navrhovala zrušení napadeného rozhodnutí. Uložení nepřiměřeně mírného trestu bylo neodvratným důsledkem těchto zásahů (část III.B.6).

Závěrem disentující soudci vznesli otázku, jak mají být závěry nálezu chápány. Domnívali se, že pokud by většina měla za to, že výrok o trestu nelze na základě ústavní stížnosti zrušit nikdy, dozajista by se tato úvaha v odůvodnění objevila (body 51 a 52). Neměli rovněž za to, že by zrušení napadeného rozsudku automaticky znamenalo, že bude obviněný potrestán přísněji. Krajský soud by musel respektovat jak práva obviněného, tak i práva stěžovatelky a své rozhodnutí o trestu (poprvé) řádně odůvodnit. Musel by přitom zohlednit i chování obviněného a skutečnost, že část trestu již vykonal, neboť uběhla část zkušební doby (bod 54).

Několik poznámek na závěr

Nedomnívám se, že by nález ve věci „Anička“ znamenal ve vztahu k právům obětí sexualizovaného násilí krok nazpět. Naopak. Po rozsudcích ESLP ve věci Vučković proti Chorvatsku a M. G. proti Litvě máme i na vnitrostátní úrovni rozhodnutí, které konstatuje porušení základních práv oběti sexualizovaného násilí v souvislosti s uložením trestu, jenž se jeví být nepřiměřeně mírným, aniž by jeho uložení bylo řádně odůvodněno. Vzhledem k délce řízení před ESLP se tak lze dočkat takového rozhodnutí o několik let dříve. Otázkou nicméně zůstává, jakým způsobem se stát postaví k náhradě újmy, kterou obětem způsobil. ESLP ve věci M. G. proti Litvě přiznal stěžovateli náhradu nemajetkové újmy ve výši 8 000 €,[22] stěžovatelce ve věci Vučković proti Chorvatsku ve výši 10 000 €. Zohlednit bude třeba i náhradu škody, která podle § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. „zahrnuje [rovněž] takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu“.[23] Ani uplatňování těchto nároků nebývá považováno za bezproblémové – v tomto kontextu lze státním orgánům doporučit, aby se vyhnuly sekundární viktimizaci a stereotypním úvahám alespoň v rámci těchto řízení.

Lze však souhlasit minimálně i s některými výhradami vyjádřenými v odlišném stanovisku. Skutečně se jeví, že nález nevyužil svůj plný potenciál – ať už ve vztahu k porušení negativních závazků (stát sám zasáhl do práv stěžovatelky, neboť ji nepřípustně sekundárně viktimizoval), či ve vztahu k úvahám o zrušení napadeného rozsudku. S odkazovanými nálezy, kterými došlo ke zrušení zprošťujících trestních rozhodnutí, se většina měla a mohla vypořádat. Nepříliš jasné vyjádření obsažené v bodě 89 přitom za dostatečné vypořádání hodné Ústavního soudu považovat nelze. Nota bene je-li to Ústavní soud sám, který obecným soudům nezřídka nedostatečnou reakci na jednotlivé námitky či judikaturu vytýká.

Ztotožnit se lze i s výhradami odlišného stanoviska, týkajícími se nepřípustnosti některých stěžovatelčiných námitek. Stěžovatelka z mého úhlu pohledu při nejlepší vůli nemohla s jistotou vědět, jakým směrem se úvahy většiny budou ubírat. To právní jistotě – v nálezu mnohokrát odkazované – příliš nesvědčí. Stejně jako jejímu právu na přístup k soudu, které – ačkoliv se jeví být oproti ostatním porušením stěžovatelčiných práv marginální – by nemělo být opomíjeno.[24] Nehledě na to, že jakýmsi „vedlejším produktem“ tohoto přístupu je podávání (nejen) ústavních stížností tzv. z procesní opatrnosti, jelikož si stěžovatelé nejsou jisti, jak (nejen) Ústavní soud přípustnost jejich podání posoudí. To v konečném důsledku zatěžuje všechny zúčastněné.

Závěry nálezu odpovídají zdrženlivému přístupu, který sice mnohdy kritizujeme, nicméně u Ústavního soudu má své důležité místo. Nelze se však zbavit dojmu, že přístup zvolený disentujícími soudci by byl v mnoha ohledech užitečnější a „čistší“. O tom, jak správně trestat, se sice hodně mluví, ale když „dojde na lámání chleba“ (myšleno ve vztahu ke konkrétním kauzám), zdá se, jako kdyby se do této disciplíny nikdo moc pouštět nechtěl.[25] Zákonodárnou mocí počínaje a tou soudní konče.

Úvodní foto: archiv Ústavního soudu

[1] Konkrétně se jednalo o přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií (§ 192 odst. 1 a 3 trestního zákoníku), přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie (§ 193 odst. 1 trestního zákoníku) a zvlášť závažný zločin znásilnění [§ 185 odst. 1 a 2 písm. a) a b) trestního zákoníku].

[2] Sekundární viktimizaci (druhotnou újmu) definuje zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů) v § 2 odst. 5 jako „újmu, která nebyla oběti způsobena trestným činem, ale vznikla v důsledku přístupu Policie České republiky, orgánů činných v trestním řízení a dalších orgánů veřejné moci, poskytovatelů zdravotních služeb, subjektů zapsaných v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, znalců, tlumočníků, obhájců a sdělovacích prostředků k ní“. K sekundární viktimizaci nicméně může dojít i v důsledku přístupu jiných osob – rodiny, přátel apod. Užší vymezení v zákoně o obětech trestných činů odůvodňuje skutečnost, že právní úprava nedokáže účinně zabránit sekundární viktimizaci v soukromých, respektive neformálních vztazích a kontaktech – blíže viz Čírtková, L. a kol. Zákon o obětech trestných činů: Komentář [online]. ASPI, Wolters Kluwer, stav k 1. 7. 2018.

[3] V tomto směru lze připomenout i zveřejnění napadeného rozsudku ze strany krajského soudu v reakci na rozhořčené reakce veřejnosti, které krajský soud doprovodil konstatováním, že poté, co stěžovatelka sama vystupuje v médiích a o případu mluví, jí „zveřejnění anonymizovaného znění rozsudku společně s tímto sdělením nemůže způsobit [...] další újmu“.

[4] Usnesení ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 869/24.

[5] Nejvyšší soud v této věci vydal rozsudek ze dne 10. 7. 2024, č. j. 8 Tz 18/2024-426, jímž konstatoval porušení zákona ve prospěch obviněného.

[6] Ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

[7] Ustanovení § 76 odst. 2 tohoto zákona.

[8] Ustanovení § 12 odst. 7 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).

[9] Ustanovení § 43 trestního řádu.

[10] Nález ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 1412/20, který se týkal povinnosti objasnit předsudečné pohnutky trestného činu právě ve světle práva na účinné vyšetřování.

[11] Zejména s odkazem na nedávné rozsudky ESLP ze dne 12. 12. 2023, Vučković proti Chorvatsku, stížnost č. 15798/20, a ze dne 20. 2. 2024, M. G. proti Litvě, stížnost č. 6406/21.

[12] Rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 2. 2. 2021, X proti Bulharsku, stížnost č. 22457/16.

[13] Rozsudek ESLP ze dne 2. 5. 2017, B. V. proti Belgii, stížnost č. 61030/08; nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15.

[14] Úmluva Rady Evropy o ochraně dětí proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání (č. 59/2016 Sb. m. s.).

[15] Rozsudek ve věci M. G. proti Litvě.

[16] V tomto směru srov. rozsudek ze dne 27. 5. 2021, J. L. proti Itálii, stížnost č. 5671/16, kterým ESLP dospěl k závěru o porušení čl. 8 Úmluvy z důvodu sekundárně viktimizujícího odůvodnění rozhodnutí trestního soudu. To obsahovalo řadu sexistických stereotypů a vykazovalo prvky victim-blamingu (přenášení viny na oběť).

[17] Stěžovatelka navíc v důsledku trestné činnosti otěhotněla a následně podstoupila interrupci.

[18] V tomto kontextu srov. odkazovaný článek – Drápal, J. Judikatura ESLP k trestání sexuálního násilí: Dobré úmysly, špatné právo? Časopis pro právní vědu a praxi, 4/2024, roč. XXXII, zejména s. 680 a 681.

[19] Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

[20] Nálezy ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1993/21, a ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 443/23.

[21] Nálezy ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 1412/20, a ze dne 22. 3. 2022, sp zn. III. ÚS 3006/21.

[22] Zde nicméně konstatoval porušení Úmluvy i v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení.

[23] Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti.

[24] Analogicky lze v tomto kontextu upozornit na závěry komentářové literatury týkající se lhůty pro podání ústavní stížnosti: „Při řešení těchto komplikovaných otázek je třeba vždy pamatovat na to, že ve hře je otázka přístupu k Ústavnímu soudu (a riziko denegationis iustitiae v tak závažné otázce jako je ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod). Ústavní soud by proto měl postupovat nanejvýš zdrženlivě a v pochybnostech hodnotit včasnost a přípustnost ústavní stížnosti ve prospěch stěžovatele, neboť je povinností zákonodárce vymezit procesní pravidla jasným a předvídatelným způsobem tak, aby se účastníci mohli domoci účinné ochrany svých práv; je také povinností soudů při uplatňování procesních pravidel zamezit nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu se spravedlivostí řízení a který by zasáhl právo na přístup k soudu ve své podstatě (tyto kautely pochopitelně plně dopadají i na procesní praxi obecné justice).“ (Langášek, T. Komentář k § 72. In: Langášek, T. a kol. Zákon o Ústavním soudu: Komentář [online]. ASPI, Wolters Kluwer, stav k 31. 1. 2007).

[25] Pro inspiraci srov. Drápal, J., op. cit., a zde citovaná literatura.