Ústavní soud a sexualizované násilí – velký přínos, ale i nevyužitý potenciál

Vyhlášení nálezu v této věci[1] bylo spojeno s mnohými očekáváními, která plynula jednak ze skutečnosti, že podezřelý je veřejně známou osobou (dříve též veřejně činnou), jednak ze skutečnosti, že judikatura Ústavního soudu ve vztahu k problematice sexualizovaného násilí není právě pestrá.

Na následujících řádcích shrnu skutkové okolnosti a procesní vývoj věci ve vztahu k jednotlivým stěžovatelkám, obecná východiska vymezená Ústavním soudem a jejich aplikaci na věc stěžovatelek. Závěrem stručně nastíním některé nedostatky, které z mého úhlu pohledu nález má.

V textu se budu s ohledem na smysl a účel příslušných ustanovení zákona o obětech[2] vyhýbat označování stěžovatelek jako obětí „údajných“ či „domnělých“. Nehledě na to, že oběť může být obětí i v případě zproštění obžaloby. Tento závěr totiž nemusí nutně znamenat, že se trestný čin nestal, případně že jej nespáchal obžalovaný.[3]

Skutkové okolnosti a procesní vývoj věci

Napadená rozhodnutí[4] byla vydána v souvislosti s trestním řízením vedeným proti podezřelému pro podezření, že se mezi lety 2015 a 2020 alespoň pokusil znásilnit přinejmenším 9 žen.

Policejní orgán[5] zahájil v březnu 2022 trestní stíhání podezřelého pro tři dílčí skutky týkající se jiných obětí. V době rozhodování Ústavního soudu již byl podezřelý pro tyto skutky pravomocně odsouzen.[6]

Část trestní věci týkající se stěžovatelek policejní orgán v dubnu 2022 nejprve vyloučil ze společného řízení a následně odložil. Podle jeho názoru se totiž nejednalo o podezření z trestného činu a nebylo namístě věc vyřídit jinak. S tímto závěrem se posléze ztotožnilo i dozorové státní zastupitelství[7] a dohledové státní zastupitelství[8].

Na následujících řádcích shrnu podstatné skutkové okolnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí ve vztahu k jednotlivým stěžovatelkám.

První stěžovatelka

První stěžovatelka podezřelého pozvala na večírek ve svém bytě, kde ve větší míře konzumovala alkohol. Aniž by si vybavovala detaily, ocitla se s podezřelým na pokoji. Podezřelý se na ni vrhl. Ke dveřím pokoje přitlačil noční stolek. Přesný průběh události si však nebyla schopna vybavit. Bála se a byla paralyzována. Ví, že sex nechtěla, a když k němu došlo, byla zcela nehybná a neschopná se bránit.

OČTŘ nezjistily, že by stěžovatelčin stav bylo možné považovat za bezbrannost, ač podezřelý využil její opilosti a do styku ji „v podstatě natlačil“. Stěžovatelka nebyla schopna uvést, jak dávala najevo, že si pohlavní styk nepřeje. Přisunutí nočního stolku nelze považovat za násilí, představovalo pravděpodobněji symbolický zátaras před vstupem do pokoje vůči ostatním účastníkům večírku.

Druhá stěžovatelka

Druhá stěžovatelka uvedla, že ji podezřelý (kterého znala již z dřívějška) znásilnil ve svém bytě, kde byla spolu s ním, jeho kamarádem a svou kamarádkou, u níž měla původně přespat (dále též „svědkyně“). Ta se však rozhodla zůstat. Pokusy o fyzický kontakt ze strany podezřelého stěžovatelka odmítla, využila však možnosti se osprchovat, aniž by předpokládala jakékoli budoucí závadové jednání. Podezřelý za ní nicméně vlezl nahý do sprchy. Stála k němu zády, jelikož to považovala za bezpečnější. Sprchu opustit nemohla, neboť podezřelý stál ve dveřích. Následně s ní měl navzdory jejímu opakovanému verbálnímu nesouhlasu pohlavní styk. Stěžovatelka se nehýbala, byla paralyzována. Po činu naléhala na svou kamarádku a z bytu odešly.

OČTŘ konstatovaly, že se stěžovatelka svým přátelům svěřila až s odstupem několika let, když se jednání podezřelého začalo veřejně řešit. Jejich výpovědi tak odráží to, jak událost prožívala po letech. Nerespektování jejího nesouhlasu nelze bez dalšího považovat za násilí. Svědkyně uvedla, že odchod z bytu neiniciovala stěžovatelka, nýbrž ona. Ze zajištěné elektronické komunikace plynula nelibost podezřelého pramenící z odchodu obou žen z bytu. Stěžovatelka se mu omlouvala o domlouvala si s ním další schůzku. Podezřelý vznesl explicitní sexuální návrh, který stěžovatelka neodmítla s tím, že i včera souhlasila.

Třetí stěžovatelka

Třetí stěžovatelka se s podezřelým setkala náhodou ve vlakovém kupé. Během cesty se začali bavit a konzumovat alkohol. Podezřelý si sedl mezi ni a její kamarádku a osahával ji na vnitřní straně stehen. Přitom opakovaně vznášel vulgární sexuální návrhy, které stěžovatelka odmítla. Přesto jí podezřelý dále sahal na stehna a intimní partie. Dala si proto na klín tašku.

OČTŘ dospěly k závěru, že podezřelý stěžovatelku při přesvědčování k pohlavnímu styku nijak neomezoval v osobní svobodě. Stěžovatelka s ním nebyla sama a nenacházela se v bezvýchodné situaci. Nemusela jeho jednání snášet po tak dlouhou dobu, neboť mohla z kupé odejít. Jelikož stěžovatelka neučinila nežádoucímu jednání přítrž, lze podezřelému jen stěží prokázat naplnění subjektivní stránky (úmyslného zavinění) trestného činu. Doteky na intimních partiích navíc nelze považovat za pohlavní styk ani za pokus jeho násilné vynucení.

Čtvrtá stěžovatelka

Čtvrtá stěžovatelka měla s podezřelým krátký poměr. Vždy trvala na použití prezervativu, avšak podezřelý si jej během jejich posledního styku bez jejího vědomí sundal.[9] Na její námitku reagoval tím, že už je to jedno a pokračoval v souloži. Stěžovatelka byla v šoku a nebránila se.

OČTŘ sice považovaly jednání podezřelého za amorální a zavrženíhodné, nespatřovaly v něm však spáchání trestného činu znásilnění. Stěžovatelka totiž posléze na nechráněný pohlavní styk přistoupila a její slovní nesouhlas nepřekonal podezřelý ani násilím, ani pohrůžkou násilí. Rovněž nebylo možné hovořit o bezbrannosti, neboť jednání podezřelého bylo primitivní reakcí nezralého jedince, nikoliv sofistikovaným jednáním.

Z důvodu nedostatečné intenzity nepovažovaly OČTŘ za znásilnění ani dílčí skutek, kdy se podezřelý na první schůzce pokoušel vynutit si na stěžovatelce pohlavní styk.

Pátá stěžovatelka

Pátá stěžovatelka podezřelého po předchozím seznámení pozvala k sobě domů s výslovným upozorněním, že nejde o pozvánku za účelem pohlavního styku. Po ulehnutí do postele na ni však začal podezřelý sahat a přemlouvat ji k pohlavnímu styku. Stěžovatelka jej „odstrkovala, nicméně nátlak trval tak dlouho, až podlehla“.

Podle OČTŘ nátlak podezřelého nepředstavoval ani užití násilí, ani pohrůžku násilím. Stěžovatelka nebyla ani ve stavu bezbrannosti. Podezřelý na stěžovatelku nevyvíjel nepřetržitý nátlak a po každém jejím odmítnutí svého jednání na čas zanechal. Vzhledem k délce nátlaku však stěžovatelka podlehla. Podezřelý tedy nepřekonal stěžovatelčin vážně míněný odpor. Mohl se domnívat, že stěžovatelka nakonec souhlasila, tedy jednat v negativním skutkovém omylu. Z dalšího dokazování plynulo pouze to, jak stěžovatelka prožívala událost po letech. To však nepředstavuje samo o sobě důkaz o jejím znásilnění.

Obecná východiska

Ústavní soud se nejprve vyjádřil k povinnosti státu trestně postihovat závažná porušení lidských práv. Pasivitu státu je přitom v tomto ohledu třeba chápat jako „zvláštní formu absence respektu k lidským právům jako takovým“. Aby stát dostál svým pozitivním závazkům, musí nejen stanovit protiprávnost takového jednání, nýbrž i (a především) vytvořit a udržovat systém účinných prostředků trestní ochrany tam, kde jiné prostředky nelze považovat za přiměřené. V této oblasti tak „dochází k prolomení doktríny suverenity zákonodárce při stanovování trestní politiky státu“.[10]

Nejznámější procesní projev ochrany lidských práv v trestním řízení představuje povinnost účinného vyšetřování jejich porušení tam, kde oběť vznese tzv. hájitelné tvrzení, které naznačuje nutnost užít vůči údajnému pachateli prostředků trestního práva. Požadavky na účinné vyšetřování se v jednotlivých případech liší. Nejvyšší jsou nicméně u tvrzeného porušení tzv. tvrdého jádra lidských práv.[11]

Účinné vyšetřování musí být (1) nezávislé a nestranné, (2) důkladné a dostatečné, (3) rychlé a (4) možné podrobit veřejné kontrole. Jedná se o typické procesní právo, které svému nositeli (zpravidla oběti) nezaručuje právo na konkrétní „výsledek“, nýbrž „pouze“ na řádný postup. Je-li v relevantním rozsahu zjištěn skutkový stav, je toto právo naplněno.

Krom (1) práva na účinné vyšetřování mají oběti závažného jednání porušujícího jejich lidská práva rovněž (2) právo na postup státních orgánů, který jim nepůsobí nadbytečnou sekundární viktimizaci, (3) právo na poskytnutí ochrany (uvedená práva vyplývají z ustanovení chránícího dotčenou hodnotu – např. život podle čl. 2 Úmluvy), dále (4) právo na hodnocení skutkového stavu bez extrémního rozporu mezi obsahem důkazů a hodnoticím závěrem (plynoucí z práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny) a (5) přiměřená participační procesní práva. V případě neoprávněného zásahu do těchto práv se oběti mohou domáhat jednak konstatování jejich porušení, jednak případného zrušení rozhodnutí OČTŘ, jejichž prostřednictvím se tak stalo.

Ústavní soud chrání uvedená práva v mezích, které mu dává ústavní pořádek (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 88 Ústavy). Stejně jako ostatní orgány veřejné moci je i on vázán (a omezen) mimo jiné zásadou legality a zásadou nullum crimen sine lege. Shledal-li by kupříkladu, že „zákonodárce nesplnil svou ústavní povinnost kriminalizovat prostřednictvím hmotněprávních předpisů nějaký druh jednání závažně porušujícího lidská práva, nemůže obětem takového jednání […] poskytnout ochranu jejich právu na trestní postih pachatele. […] V obdobné situaci by tak v řízení o ústavní stížnosti mohl Ústavní soud pouze konstatovat, že Česká republika na legislativní úrovni selhala v ochraně lidských práv obětí trestné činnosti.“

Následně se Ústavní soud vyjádřil k otázce, k jakým skutkovým a právním závěrům mohou dospět orgány policie a státního zastupitelství při posuzování podmínek pro zahájení trestního stíhání, respektive odložení věci. Stěžovatelky totiž, stručně řečeno, namítaly, že státní zastupitelství nemůže ve sporných případech samostatně dospět k závěru, že nebyl spáchán trestný čin. Jinými slovy – otázku viny musí v těchto případech posoudit soud. S touto argumentací se Ústavní soud neztotožnil. Jakkoliv je přímá soudní ochrana spíše standardem než výjimkou, stále existují oblasti, kde převládá toliko „nepřímá“ soudní ochrana práv. Takovou oblastí je i přípravná fáze trestního řízení, které se (až na výjimky) vyznačuje dominantním postavením státního zástupce. Takový „monopol“, respektive absence institutu soukromé trestní žaloby není v rozporu ani s ústavním pořádkem, ani se závazky plynoucími z Úmluvy.

Dále Ústavní soud věnoval pozornost povinnosti státu postihovat sexualizované násilí, respektive „takové druhy úmyslného jednání porušujícího sexuální svobodu jednotlivce, při nichž dochází k vážným zásahům do fyzické a psychické integrity“. Takové jednání totiž porušuje subjektivní práva spadající do věcné působnosti čl. 3 nebo čl. 8 Úmluvy (čl. 7 a čl. 10 Listiny). Hranice mezi nimi není jednoznačná. Její překročení je třeba zkoumat na základě posouzení všech okolností konkrétní věci. Stát nicméně nemůže nechat bez přiměřené trestněprávní odezvy ani úmyslné sexualizované násilí spadající „pouze“ do působnosti čl. 8 Úmluvy (čl. 10 Listiny).

Ve světle relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“)[12] se Ústavní soud rozhodl posoudit věc stěžovatelek z hlediska čl. 3 Úmluvy. Z tohoto hlediska a s přihlédnutím k popisu skutkových okolností ze strany stěžovatelek se dále věnoval těžišti potírání sexualizovaného násilí v českém právním řádu v podobě § 185 trestního zákoníku, který se týká trestného činu znásilnění. V tomto směru je podle Ústavního soudu (stručně řečeno) podstatné, aby stát v obecné rovině umožnil „trestní postih každého druhu nekonsenzuálního sexuálního jednání, kterým pachatel úmyslně a vážně zasahuje do fyzické nebo duševní integrity oběti“. To však nevylučuje závěr o nestíhání určitého konkrétního jednání z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, aniž by takové jednání bylo jakkoliv bagatelizováno. Pojem „trestní obvinění“ podle čl. 6 Úmluvy se ostatně vztahuje rovněž na řízení o přestupcích. I to svědčí o povinnosti státu zvolit postup přiměřený konkrétnímu jednání.

Ve vztahu k § 185 trestního zákoníku Ústavní soud uvedl, že mu „není znám (tím méně na podkladě projednávané věci) žádný druh nekonsenzuálního sexuálního jednání, zasahujícího významně do fyzické a duševní integrity oběti, který by nebylo pomocí ústavně konformního výkladu možné podřadit pod některou ze skutkových podstat zvláštní části trestního zákoníku“. Český zákonodárce tedy dostál svému závazku vytvořit hmotněprávní rámec pro potírání a trestání porušování lidských práv v oblasti sexuální svobody.

OČTŘ nesmí interpretovat podmínky trestní odpovědnosti za závažné porušování lidských práv přehnaně restriktivně, tedy ve prospěch domnělých pachatelů. Jedinou nepřekročitelnou mezí je v tomto směru zásada zákazu analogie v neprospěch pachatele. Jinými slovy, vzniku trestní odpovědnosti (a tedy i dostupné ochraně lidských práv obětí trestné činnosti) nemůže bránit ani nejasná hranice mezi extenzivním výkladem a tzv. analogií v praxi.

Trestní odpovědnost za znásilnění nelze vyloučit na základě existence, či naopak absence okolností, které právní úprava neobsahuje. V tomto směru je nejčastěji zmiňována okolnost odporu oběti. Účinný projev odporu (či dokonce i nesouhlasu) však okolnosti nekonsenzuálního sexuálního jednání často vylučují. Pokud by tedy trestní odpovědnost byla vázána na tuto skutečnost, jednalo by se o příklad ústavně nepřijatelného potvrzování beztrestnosti závažného porušování lidských práv. Otázky odporu a nesouhlasu oběti jsou nezřídka dávány do souvislosti s problematikou dokazování úmyslu pachatele. V tomto směru je ovšem třeba trvat na co nejsrozumitelnějším oddělování závěrů právních (podmínek trestní odpovědnosti) a skutkových. Je proto nepřípustné vytvářet paralelní pravidla, na jejichž základě je v praxi dovozována absence trestní odpovědnosti. Stejně tak je třeba minimalizovat sekundární viktimizaci obětí. Jako hlavní se v tomto směru jeví aplikace principů tzv. procedurální spravedlnosti. Oběti totiž „obvykle významněji hodnotí, zda řízení jako celek probíhalo korektně, než jeho konečný výsledek […] Výběr jazykových prostředků, které používají orgány činné v trestním řízení, tudíž přesahuje juristické „slovíčkaření“. Odůvodňováním svých postupů by neměly vytvářet falešný dojem, že systém právních norem (na rozdíl od konkrétních důkazních obtíží) je nakloněný v neprospěch obětí.“

Vzniku trestní odpovědnosti konečně nemůže bránit ani absence pohnutky (motivu). Jinými slovy, zákon žádný motiv v podobě například uspokojení pohlavního pudu jako znak dané skutkové podstaty nepředpokládá.

Aplikace obecných východisek na případ stěžovatelek

Ústavní soud se nejprve v obecné rovině vyjádřil k nedostatkům napadených rozhodnutí, které sice nezakládaly samy o sobě porušení základních práv stěžovatelek, avšak prohlubovaly některé jejich další dílčí nedostatky.

Napadená rozhodnutí byla až příliš stručná, obzvlášť v porovnání s argumentací stěžovatelek. S tím souvisela i jejich nepřehlednost – mimo jiné nedůsledné oddělení skutkových a právních úvah. Uvedené lze přitom v dané oblasti považovat za významný prvek procedurální spravedlnosti. Vhodnější mohlo být rozhodnout o věci každé ze stěžovatelek samostatným přehlednějším rozhodnutím.

Při posuzování „hraničních“ případů mají OČTŘ určitou diskreci, co se volby dalšího procesního postupu týče. Závěr o (ne)stíhání podezřelého tak může Ústavní soud vytknout toliko v důkazně jednoznačných situacích. Odložení věci nicméně nezakládá překážku věci rozhodnuté. OČTŘ tak mohou trestní věc znovu „otevřít“, odůvodňují-li to nové skutkové či právní skutečnosti (např. změna v judikatuře).

První stěžovatelka

Ústavní soud dospěl k závěru, že OČTŘ stěžovatelčina základní práva neporušily. Důraz na absenci stěžovatelčina odporu a výklad jednání podezřelého v podobě zatarasení dveří nočním stolkem představovaly spíše než právní hodnocení popis skutkových závěrů, byť poněkud nesrozumitelný. Těžištěm důkazní situace byla stěžovatelčina výpověď. Ta však byla rovněž hlavním zdrojem vzniklé důkazní nouze. Jedinou podstatnou konzistentní informací byl popis jejích pocitů. Nepopsala však jednání zúčastněných ani jeho kontext. Z její výpovědi nebylo možné zjistit, zda se nacházela ve stavu bezbrannosti. Podezřelý při svém výslechu uvedl, že se jednalo o konsenzuální styk. Policejní orgán na toto vyjádření nijak nenavázal, ačkoliv na otázku směřující na podobu pohlavního styku odpověď nedostal. Není zde tedy žádný skutkový poznatek (např. z čeho podezřelý usuzoval na konsenzuálnost styku), který by umožnil situaci objasnit. Jelikož má podezřelý právo v tomto směru činit hodnotící úvahy, případně sdělení jakýchkoliv informací odmítnout, nelze zaznamenanou absenci další snahy policejního orgánu považovat za pochybení. Obzvláště tehdy, odmítl-li podezřelý v daném okamžiku již na několik otázek odpovědět.

Ústavní soud naopak kritizoval ustálenou praxi nepořizování nahrávek vypovídajících osob nebo jejich nezaložení do spisu. To totiž neumožňuje „přesněji ověřit význam slov zachycených v protokolu. […] V době, kdy i státní orgány vydávají nemalé úsilí na virtuální prezentaci i zcela banálních aspektů své činnosti, není […] požadavek pořízení alespoň zvukových nahrávek výpovědí obětí závažné trestné činnosti nikterak přehnaný.“

Druhá stěžovatelka

I ve vztahu ke druhé stěžovatelce Ústavní soud dospěl k závěru o neporušení jejích základních práv. OČTŘ oprávněně dospěly k závěru o důkazní nouzi, respektive rozporech mezi jednotlivými důkazy, které neumožňují zahájit trestní stíhání. Vrácení věci toliko za účelem „doplňujících vysvětlení“ by bylo formalistické a nehospodárné. Navíc se již nenabízelo provedení žádného významného důkazu.

Třetí stěžovatelka

Rovněž v případě třetí stěžovatelky Ústavní soud uzavřel, že OČTŘ její základní práva neporušily. Skutkový stav zde měly za prokázaný, proto Ústavní soud zaměřil svou pozornost na jeho právní hodnocení. OČTŘ považovaly jednání podezřelého za trestné ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy – jako přestupek. Odpovědnost za něj však zanikla uplynutím promlčecí doby. Jednání podezřelého bylo podle Ústavního soudu z hlediska možného naplnění skutkové podstaty znásilnění (či jiných) nanejvýše „hraniční“. OČTŘ tak svým závěrem o tom, že jeho intenzita nebyla dostatečná pro závěr o spáchání trestného činu, nepřekročily hranice dané ústavním pořádkem. V popisu specifických skutkových okolností (místo, průběh, přítomnost dalších osob) nespatřoval Ústavní soud přenášení viny na stěžovatelku, nýbrž kontext dané situace, který je pro správné právní hodnocení v „hraničních“ případech stěžejní.

Čtvrtá stěžovatelka

Naproti tomu v případě čtvrté stěžovatelky shledal Ústavní soud porušení čl. 3 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, a to ve vztahu ke skutku, kdy si podezřelý při pohlavním styku bez jejího vědomí sundal prezervativ a po její námitce se slovy, že „teď už je to stejně jedno“, pokračoval v souloži. Ve vztahu k tvrzenému pokusu o vynucení pohlavního styku na první schůzce se však Ústavní soud ztotožnil se závěry OČTŘ.

Souhlas s určitou sexuální aktivitou v první řadě nevylučuje trestní odpovědnost za donucení k sexuální aktivitě jiné. Je třeba brát v potaz i obvyklý účel, k němuž je prezervativ užíván – tedy zabránění těhotenství nebo ochrana před pohlavně přenosnými chorobami. Jeho užití je tak „součástí sexuální autonomie jednotlivce a ochrany kvality jeho života v oblastech chráněných ústavním pořádkem“. Nelze se spokojit se závěrem, že pokud nenastane žádný z možných nežádoucích následků, je ochraně těchto hodnot učiněno za dost. V základu souhlasu se sexuální praktikou totiž může stát již samotná snaha o prevenci. S bezpečností sexuálního života se pak pojí i jeho prožívání. Potenciálně riskantní aktivita, jejíž vyloučení pohlavní styk podmiňovalo, tak může představovat závažný zásah do duševní integrity.

Dále se Ústavní soud krátce vyjádřil k problematice hájitelných tvrzení v případech sexualizovaného násilí, respektive k povinnostem OČTŘ za situace, kdy tvrzení oběti nejsou dostatečně konkrétní. Na jedné straně nelze od významné části obětí tohoto typu násilí „spravedlivě očekávat, že dokáží spontánně popsat závažný zásah do své fyzické a duševní integrity přesně tak, aby pro účely trestního řízení obsahoval všechny podstatné informace“. V tom jim mohou bránit mimo jiné i „některé přirozené duševní pochody (např. snaha o vytěsnění některých momentů) nebo pouhý stud (doprovázený potenciálním omylem o nedůležitosti některých okolností). Odmítnout poskytnutí trestněprávní ochrany všem obětem sexuálního násilí, jejichž tvrzení nesplňují dokonale všechny uvedené podmínky hájitelného tvrzení, by podle Ústavního soudu porušovalo popsané lidskoprávní závazky státu.“ Na druhé straně nelze za oběť klíčové okolnosti domýšlet, nabízet jí různé scénáře skutkového děje či klást sugestivní otázky. Za ideální lze považovat takový postup, kdy OČTŘ případné nejasnosti odstraní prostřednictvím nenávodných otázek či výzev.

To však OČTŘ ve stěžovatelčině případě neučinily a její tvrzení ponechaly značně neurčité. Tím se její situace odlišovala od ostatních stěžovatelek. Nebylo tak například zřejmé, zda nechráněný pohlavní styk probíhal ještě předtím, než stěžovatelka spatřila v ruce podezřelého sejmutý prezervativ, zda následná komunikace probíhala během soulože či zda podezřelý ještě během ní stěžovatelku „zavalil“. Vše mohlo mít na posouzení trestní odpovědnosti vliv. Policejní orgán se navíc ani nepokusil zajistit elektronickou komunikaci, v níž stěžovatelka podezřelého s jeho jednáním konfrontovala, či vyslechnout tehdejší partnerku podezřelého, která měla stěžovatelce sdělit, že od podezřelého ví, co jí provedl, a že ho jeho jednání mělo mrzet.

Pátá stěžovatelka

Ve vztahu k páté stěžovatelce Ústavní soud opět dospěl k závěru o neporušení jejích základních práv. Stěžovatelka uvedla, že si na průběh klíčových okamžiků nevzpomíná. Pojem „sahání“ či „osahávání“, navíc časově a fyziologicky nekonkretizovaný, nelze a priori chápat jako násilí, i když stěžovatelka podezřelého odstrkovala. Totéž se týká i údajného „navalení tělem“. Nelze tedy posoudit, zda byla stěžovatelka ve stavu bezbrannosti. Sama hovořila pouze o nedostatku sil k odporu. Není přitom relevantní, zda uvedený důkazní stav krom stěžovatelčiny opilosti a únavy způsobilo rovněž vytěsnění zraňujícího jednání podezřelého. Z tohoto důvodu nebylo nezbytné ani doplnit dokazování například znaleckým posudkem.

Několik poznámek k odůvodnění

Ústavní soud se k problematice sexualizovaného násilí dozajista snažil přistoupit s potřebnou pečlivostí a úsilím. Odůvodnění nálezu je v mnoha ohledech kvalitní a lze na něm do budoucna dále stavět. Vyzdvihnout lze v tomto směru především kvalitně zpracovaná obecná východiska, stejně jako závěry učiněné ve vztahu ke čtvrté stěžovatelce v souvislosti s jednáním podezřelého, který si při styku bez jejího vědomí sundal prezervativ a následně navzdory její námitce pokračoval v souloži bez něj.

Na druhou stranu nelze přehlédnout několik slabších míst, kde se Ústavní soud dílčími aspekty problematiky sexualizovaného násilí nezabýval dostatečně, či je přímo opomněl. To může do budoucna působit potíže.

V první řadě se domnívám, že se měl Ústavní soud podrobněji zabývat problematikou tzv. disociativního stuporu (častěji známého jako „zamrznutí“).[13] První a druhá stěžovatelka totiž popisovaly, že byly v důsledku jednání podezřelého paralyzovány. Ústavní soud se však z mého úhlu pohledu mnohem zevrubněji zabýval opilostí stěžovatelek než stavem, který se vyskytuje až u 70 % obětí znásilnění[14] a který ve spojení s násilím, byť i jen minimální intenzity, trestní judikatura týkající se znásilnění do značné míry pokrývá.[15] Nepředpokládám, že by tento nedostatek sám o sobě vedl k jiným závěrům. Vezmu-li však v potaz snahu, kterou Ústavní soud vyvinul ve vztahu k objasnění argumentace OČTŘ, jež se mi na první pohled skutečně nejeví jako dostatečná, považuji absenci této argumentační linie za politováníhodnou.

Za závažnější nedostatek nicméně považuji skutečnost, že se Ústavní soud nevymezil vůči některým stereotypním či viktimizujícím úvahám OČTŘ, které z popisu odůvodnění napadených rozhodnutí plynou a jejichž přítomnost lze považovat za zbytečnou, neboť k týmž závěrům by bylo možné dospět i bez nich. Tyto úvahy Ústavní soud naopak na některých místech buď opomíjí, nebo dále rozvádí. Pouze příkladmo lze poukázat na následující aspekty:

• Opožděné oznámení znásilnění a s tím spojené konstatování, že výpovědi svědků (přátel, respektive psychoterapeuta) odráží až to, jak stěžovatelky prožívaly událost po letech.

Uvedené úvahy jsou ve vztahu k tvrzeným znásilněním irelevantní. Aby se totiž jednalo o znásilnění, není třeba, aby oběť sama sebe jako oběť vnímala již v době jeho spáchání (tj. v době primární viktimizace). Tzv. percepce oběti nezřídka chybí v případě vztahových znásilnění, jako tomu bylo v dané věci. Uvedené úvahy však naznačují opak, a to ke škodě právě obětí vztahových znásilnění.

• V případě třetí stěžovatelky OČTŘ uvedly, že nemusela jednání podezřelého snášet po tak dlouhou dobu, neboť mohla z kupé odejít. Jelikož neučinila nežádoucímu jednání přítrž, lze podezřelému jen stěží prokázat naplnění subjektivní stránky (úmyslného zavinění) trestného činu.

Ústavní soud v uvedeném spatřoval zřejmě pouhý popis specifických skutkových okolností (místo, průběh, přítomnost dalších osob) nezbytný pro správné právní hodnocení v obdobně „hraničních“ případech, nikoliv přenášení viny na stěžovatelku (tzv. victim blaming).

S uvedeným se však nelze ztotožnit. Domnívám se, že specifické skutkové okolnosti lze popsat způsobem pro oběť o dost citlivějším, který ani zdaleka nenaznačuje přenášení viny na ni, jako je tomu v tomto případě. Nehledě na to, že úvahy o nenaplnění subjektivní stránky lze vzhledem ke stěžovatelčinu odmítnutí, které dle odůvodnění OČTŘ považovaly za prokázané, považovat za poněkud nepochopitelné.

• V případě čtvrté stěžovatelky dohledové státní zastupitelství uvedlo, že „je třeba připustit, že určitá forma nátlaku se může během počáteční fáze sexuálního styku objevit“. Obdobná normalizace nátlaku v rámci sexuálního života je podle mého názoru ze strany OČTŘ nepřípustná a je jedním z mnoha projevů, pro něž typově obdobná trestná činnost vykazuje vysokou míru latence.

Ačkoliv Ústavní soud ve svém nálezu vyzdvihnul význam principů tzv. procedurální spravedlnosti a skutečnost, že účinné vyšetřování nezaručuje právo na konkrétní „výsledek“, nýbrž „pouze“ na řádný postup, vypadá to, jako by se při aplikaci těchto obecných východisek vydal poněkud opačným směrem a snažil se přístup a závěry OČTŘ spíše obhájit. Mezi zamítavým výrokem za současné absence kritiky k popsaným aspektům a zrušením napadených rozhodnutí přitom existuje množství variant. Detailnější kritikou a srozumitelností počínaje a konstatováním porušení práv stěžovatelek bez současného zrušení napadených rozhodnutí konče. V tomto směru zde tudíž zůstalo mnoho nevyužitého potenciálu, což se v budoucnu, dříve či později, projeví.

Závěr

Nález Ústavního soudu týkající se sexualizovaného násilí lze v našich podmínkách v jistém smyslu dozajista považovat za průlomový. Problematika tzv. stealthingu byla dosud více řešena v zahraničí a nález jistě podnítí další diskuze a vývoj v této oblasti.

Zároveň však nelze přehlédnout i některá slabší místa a do jisté míry benevolentní přístup vůči nedostatkům (nejen) v odůvodnění napadených rozhodnutí. Ten lze považovat za politováníhodný, jelikož ve svém důsledku přispívá k udržování statu quo v této oblasti, a to v neprospěch obětí sexualizovaného násilí.

Úvodní foto: archiv Ústavního soudu

[1] Sp. zn. II. ÚS 527/23.

[2] Ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů) upravuje tzv. presumpci statusu (zvlášť zranitelné) oběti.

[3] Důvodová zpráva k zákonu č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů). Sněmovní tisk 617/0, 6. volební období, 2010–2013.

[4] Usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Odboru obecné kriminality, ze dne 17. 5. 2022, čj. KRPA-114169-1/TČ-2022-001373, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 29. 8. 2022, čj. 2 ZN 1204/2022-17, a vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 12. 2022, č. j. 3 KZN 1106/2022-25.

[5] Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha III, Odbor obecné kriminality.

[6] V tomto směru viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2024, sp zn. 67 To 60/2024. Dostupný zde: https://justice.cz/documents/d/mestsky-soud-v-praze/67to_60_2024_38

[7] Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 3.

[8] Městské státní zastupitelství v Praze.

[9] V angličtině se toto jednání označuje jako tzv. stealthing.

[10] Srov. nález ÚS ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 14/09, bod 29.

[11] Zejména práva na život ve smyslu čl. 2 Úmluvy a práva nebýt podroben mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání ve smyslu čl. 3 Úmluvy.

[12] Například rozsudky ze dne 12. 12. 2023, Vučković proti Chorvatsku, stížnost č. 15798/20, ze dne 13. 2. 2024, X. proti Řecku, stížnost č. 38588/21, a ze dne 20. 2. 2024, M. G. proti Litvě, stížnost č. 6406/21.

[13] Jedná se o „biologicky podmíněnou nouzovou reakci těla a psychiky na extrémní stres. V tomto režimu psychiky se oběť nevzmůže na volní pohyby či jinak dostupnou aktivitu na vnější podněty, jako je hluk, dotek nebo nebezpečí. Oběť je psychicky ochromena, omráčena nečekanou ohrožující událostí natolik, že neovládá ani řečová centra. Úplně nebo téměř chybí mluva a účelné pohyby, mění se vnímání, může být přítomen lehký stupeň narušení vědomí.“ Blíže viz Čírtková, L. Vybrané poznatky o obětech sexuálního násilí. Právo a rodina, 2021, č. 5, s. 18.

[14] Paulová, G. Vymezení stavu bezbrannosti a stavu závislosti v kontextu trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Trestní právo, 2023, č. 3, s. 19.

[15] Tamtéž (včetně citované judikatury).

Vybrali jsme pro vás