Trestní odpovědnost nájemce za setrvání v bytě po skončení nájmu

Při skončení nájmu má nájemce povinnost se z bytu odstěhovat. Pokud tak neučiní, pronajímatel se může bránit žalobou na vyklizení. Není však oprávněn nájemci vyměnit zámek nebo mu vystěhovat věci před byt. V takovém případě by se dopustil trestného činu porušování domovní svobody. Někteří nájemci toho využívají, s vystěhováním nespěchají a čekají na předžalobní výzvu či zahájení soudního řízení, v krajním případě až na pravomocný rozsudek, v němž jim bude uložena povinnost byt vyklidit. I tímto jednáním se však sami mohou dopustit trestného činu.

25. 10. 2021 Alžběta Jakoubková

Trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru

Podle § 208 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „TZ“) kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem. Podle druhého odstavce téhož ustanovení bude stejně potrestán, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání. Ze znění citovaného paragrafu vyplývá, že trestní zákoník rozlišuje u této skutkové podstaty protiprávní obsazení a užívání. V prvním případě se pachatel do objektu již nastěhuje proti vůli majitele či bez jeho vědomí. Zpravidla půjde o případy tzv. squattingu. Při protiprávním užívání naopak dotyčnému původně svědčil právní důvod k užívání nemovitosti, který však již zanikl. V případě nájemce pokračujícího v užívání bytu i po ukončení nájemního vztahu a výzvě pronajímatele, aby byt opustil, tedy půjde o protiprávní užívání nemovitosti.

Jelikož nájemci dříve svědčil právní titul k bydlení, protiprávní užívání není tolik závažné jako protiprávní obsazení.[1] Bude tak vždy namístě posoudit konkrétní okolnosti daného případu. Trestní právo je prostředkem ultima ratio, přichází tedy na řadu až v případech, kdy nepostačí uplatnění odpovědnosti dle jiného právního předpisu. Aby se jednalo o trestný čin, protiprávní užívání musí trvat delší dobu a způsobit škodu či jiný závažný následek.[2]

Nejvyšší a Ústavní soud mají odlišný názor na podmínky aplikace § 208 TZ

Jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dle § 208 odst. 2 TZ byl posuzován případ, kdy se nájemce po skončení nájmu odmítl odstěhovat a zůstával v bytě po dobu několika let. Nejvyšší soud upozornil, že nezáleží na tom, zda chtěl byt vlastník užívat k bydlení či jej pronajmout někomu dalšímu. Bývalý nájemce mu bránil v užívání, a tak byl za své jednání trestně odpovědný.[3]

Nejvyšší soud rovněž judikoval, že postih v rovině trestního práva není podmíněn neúspěšným použitím mimotrestních prostředků k odstranění protiprávního stavu.[4] Nájemce se tedy trestného činu může dopustit, přestože je možné řešit věc civilněprávními prostředky a podat žalobu na vyklizení nemovitosti, jelikož i trestní právo poskytuje ochranu zájmům, které mají soukromoprávní povahu.[5]

V usnesení ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 6 Tdo 141/2021, Nejvyšší soud odkázal na judikaturu, podle níž není pro uplatnění trestní odpovědnosti nutné vyčerpání prostředků civilního práva, a zdůraznil, že neúspěšnost mimotrestních prostředků pouze umocňuje skutečnost, že by mělo být dané jednání trestným činem. Navíc doplnil, že „základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu.“

Tento názor však není přijímán bezvýhradně. V daném případě soudy nižších stupňů uvedly, že bylo dosaženo potřebné společenské škodlivosti až ve chvíli, kdy se prostředky soukromého práva ukázaly jako nedostatečné, jelikož obviněný neopustil nemovitost, ačkoliv mu tato povinnost byla civilním soudem uložena.

Obdobný závěr vyplývá z nálezu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že „otázka zda, kdy a za jakých okolností je bývalý nájemce povinen vyklidit byt, je výsostně věcí občanskoprávní a není nutné ani vhodné, aby do uplynutí lhůty, stanovené rozhodnutím civilního soudu k vyklizení bytu, ve věci zasahovaly orgány činné v trestním řízení. Pokud je vedeno civilní řízení o žalobě pronajímatele na vyklizení bývalého nájemce, pak do uplynutí lhůty stanovené soudem k vyklizení bytu, nelze připustit, že by se bývalý nájemce (či jinak dříve k užívání bytu legitimovaná osoba) setrváváním v předmětném bytě dopouštěl trestného činu neoprávněného zásahu k domu, bytu či nebytovému prostoru podle § 249a trestního zákona (nyní § 208 TZ)“.

Z novějších rozhodnutí Ústavního soudu stojí za zmínku nález ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16, podle něhož byla porušena zásada subsidiarity trestní represe v případě, kdy obecné soudy kvalifikovaly jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru jednání squatterů, kteří nejprve využívali nemovitost na základě dohody s jejím vlastníkem, avšak po její výpovědi objekt neopustili a zdržovali se zde více než měsíc, než proběhl policejní zásah a došlo k jejich zadržení. V posuzovaném případě se dle Ústavního soudu obecné soudy dostatečně nevypořádaly s tím, proč by mělo být jednání stěžovatele posuzováno jako trestný čin. Soud upozornil, že při protiprávním užívání je třeba pamatovat na subsidiaritu trestní represe a dostatečně odůvodnit, proč nelze situaci řešit mimotrestními prostředky. Současně by se také měly obecné soudy zabývat důsledky nevyklizení nemovitosti, tedy zda vznikla škoda či jiný škodlivý následek.

Osobně se však s těmito závěry neztotožňuji. Nemyslím si, že by mělo trestní právo sloužit jako prostředek ultima ratio až v případě, kdy se soukromoprávní prostředky ukážou jako neefektivní, jelikož nájemce nerespektoval rozhodnutí civilního soudu. Nedostatečnost nápravy v soukromoprávní rovině by měla vycházet ze samotné závažnosti jednání, nikoliv až ze skutečné efektivity tohoto řešení v konkrétním případě.

Kdy je tedy setrvání v bytě trestné?

Judikatura bohužel nedává jasnou odpověď, jak dlouho musí nájemce v bytě setrvat, aby se již jednalo o trestný čin. Na jedné straně stojí rozhodnutí Ústavního soudu, která podmiňují trestní odpovědnost nájemce neúspěšným vyčerpáním prostředků soukromého práva, naproti nim pak judikatura Nejvyššího soudu, podle níž nemusí k neúspěšnému použití mimotrestních prostředků dojít. Trestné by mělo být v zásadě veškeré jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu, přičemž soud může případně přihlédnout k délce neoprávněného zásahu a újmě, která byla vlastníkovi bytu způsobena.

Je tak možné učinit pouze velmi obecný závěr, že soudy budou při rozhodování patrně brát v potaz právě vzniklou škodu či jinou újmu. Klíčové bude, aby nešlo o stav pouze dočasný, kdy by nájemce setrval v bytě pouze o dva dny déle, a současně by měla být způsobena škoda či jiný škodlivý následek. Pokud neoprávněné užívání nemovitosti bude trvat kratší dobu, nemělo by v rozsudku chybět pečlivé odůvodnění, proč je toto jednání natolik společensky škodlivé, aby bylo postihováno v rovině trestního práva.

Tyto závěry však nejsou stále zcela jednoznačné a takový stav není dle mého názoru žádoucí. Právo, a především právo trestní, by mělo být předvídatelné a jasně vymezit, co je trestným činem. Nabízí se dvě možná řešení tohoto problému. První možností je upřesnění a bližší vymezení trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru přímo v zákoně. Domnívám se však, že stanovení konkrétní doby, po kterou by nájemce musel byt neoprávněně užívat, či potřebného negativního dopadu na pronajímatele by bylo obtížné a aplikační praxi by v konečném důsledku příliš nepomohlo.

 

Přikláním se tak k druhému řešení, a to k zachování zákonného znění za současného aplikování zásady subsidiarity trestní represe tak, jak ji vymezilo trestní kolegium Nejvyššího soudu ve stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, podle něhož: zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“

Výše uvedené stanovisko vychází z předpokladu, že každé jednání, které je popsané ve zvláštní části trestního zákoníku, je trestným činem. Pouze výjimečně lze uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, a to v případech, kdy určité jednání sice naplňuje znaky skutkové podstaty určitého trestného činu, avšak jeho společenská škodlivost je zanedbatelná oproti tomu, co je běžně trestáno. Patrně by tak nebyly postihovány v rovině trestního práva případy, kdy se nájemce nevystěhuje v řádu několika dnů, nestihne se včas přesunout do jiného bytu apod. Pokud by však již úmyslně zůstával v bytě několik týdnů či měsíců a vyčkával, až pronajímatel podá žalobu na vyklizení nemovitosti či alespoň zašle předžalobní výzvu, zásada subsidiarity trestní represe by se zde již nepoužila, jelikož jde o jednání přesně vymezené ve skutkové podstatě trestného činu, nikoliv o hraniční případ, kdy je třeba posuzovat, zda je použití prostředků trestního práva nutné. Rozhodně by pak neměla být uplatňována zásada subsidiarity trestní represe až do chvíle, kdy nájemce nesplnil povinnost vyklidit nemovitost, kterou mu uložil civilní soud. Pokud by mělo být trestáno až toto jednání, pravděpodobně by bylo v trestním zákoníku vymezeno, že budou postihovány až případy, kdy se nájemce nezachová dle pravomocného rozhodnutí civilního soudu. O tom však trestní zákoník mlčí a vymezuje jako trestné již neoprávněné užívání nemovitosti.

Rovněž se domnívám, že není zcela namístě podmiňovat vznik trestní odpovědnosti vznikem škody. Chráněným statkem je zde již samotné vlastnictví bytu, a tak by mělo ke vzniku trestní odpovědnosti postačit neoprávněné omezení vlastnického práva, jak je vymezuje ustanovení § 208 TZ, které vznik škody vůbec nezmiňuje.[6]

Alžběta Jakoubková

absolventka Právnické fakulty MUNI

[1] Šámal in: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník, 2. vydání [online]. Beck-online. 2012 [cit. 14. 5. 2021]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembrgjpwk5tlg4&rowIndex=0

[2] Ibidem.

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 5 Tz 29/99.

[4] Šámal in: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník, 2. vydání [online]. Beck-online. 2012 [cit. 14. 5. 2021]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembrgjpwk5tlg4&rowIndex=0

[5] Žďárský in: Draštík, Antonín a kol. Trestní zákoník: Komentář [online]. aspi.cz. 2015. [cit. 8. 5. 2021]. Dostupné z: https://www.aspi.cz/products/lawText/13/6500/1/2

[6] S výjimkou odst. 3, který zakotvuje vyšší tresty pro osoby, které svým jednáním způsobí škodu velkého rozsahu.

Tvorbu Práva21 sponzorují

Vybrali jsme pro vás


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info