Trestné činy v silniční dopravě – základní charakteristika

Ve zvláštní části zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“), není obsažena žádná konkrétní hlava s názvem „trestné činy v silniční dopravě“, která by obsahovala samostatné skutkové podstaty zohledňující specifika této trestné činnosti. Osoby, jež svým jednáním narušují či ohrožují bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, jsou proto postihovány podle skutkových podstat trestných činů, kterých se lze dopustit i jinak než ve spojení s dopravou.

Vzhledem ke skutečnosti, že trestní právo je založeno na principu subjektivní odpovědnosti, je pro spáchání trestného činu vyžadováno zavinění. Formy zavinění se dělí na úmyslné a nedbalostní. Ustanovení § 13 odst. 2 trestního zákoníku ke spáchání trestného činu primárně vyžaduje úmyslné zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. V kontextu silniční dopravy je úmysl dán kupříkladu u trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku po dopravní nehodě podle § 151 trestního zákoníku, obecného ohrožení dle § 272 trestního zákoníku, ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 trestního zákoníku spáchaného v souvislosti s požitím alkoholu nebo omamných a psychotropních látek, poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 trestního zákoníku či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. U trestných činů spáchaných v souvislosti se způsobením dopravní nehody nicméně převládá nedbalostní zavinění. Jedná se například o usmrcení z nedbalosti dle § 143 trestního zákoníku, těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 trestního zákoníku, ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 148 trestního zákoníku, obecné ohrožení z nedbalosti podle § 273 trestního zákoníku či poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 277 trestního zákoníku.

Na základě poznatků získaných z praxe lze konstatovat, že pachateli nedbalostních trestných činů v silniční dopravě jsou převážně osoby bez trestní minulosti. Tito lidé jsou slušní, bezúhonní a způsobí dopravní nehodu z důvodu chvilkové nepozornosti, neopatrnosti, nedostatečné ohleduplnosti, špatného odhadu, chybné reakce, neadekvátního úleku či nesprávného zhodnocení náhle vzniklého problému v provozu na pozemních komunikacích.

Velmi důležitý je fakt, že účastník má velmi omezené množství času k rozhodnutí, v případě usnutí za volantem dokonce vůbec žádný čas nemá.[1] K posuzování krátkodobé ztráty vědomí v důsledku tzv. mikrospánku, tedy nikoli v důsledku onemocnění, které vyvolává poruchu bdělosti nebo vědomí, se vyjádřil Nejvyšší soud tak, že blížícího spánku si musí být řidič vědom a musí být schopný včas přerušit jízdu. Mikrospánek ze subjektivního hlediska není omluvitelnou příčinou dopravní nehody v důsledku nepříznivého fyzického stavu.[2]

Pro řidiče a další účastníky provozu je velkou osobní tragédií, že se dopustili nějakého trestného činu a že někomu jinému způsobili újmu na zdraví, těžkou újmu na zdraví či dokonce smrt. Výčitky svědomí je pak v případě fatálních následků provázejí po celý zbytek života. Uložený trest proto přijímají s pokorou. Pokud se nejedná o fatální následky, soudy se často přiklánějí k alternativním výchovným trestům spočívajícím v peněžitém trestu, trestu obecně prospěšných prací, podmíněném odnětí svobody a zákazu činnosti, zpravidla v zákazu řízení všech motorových vozidel. V případě fatálních následků jsou však naopak poměrně často ukládány nepodmíněné tresty odnětí svobody, neboť smrt člověka je tím nejzávažnějším, co mohou pachatelé způsobit. Recidiva se v této oblasti vyskytuje velmi zřídka, a to zejména u výše uvedených úmyslných trestných činů.

Porušení důležité povinnosti

S problematikou trestněprávní odpovědnosti v silniční dopravě úzce souvisí tzv. porušení důležité povinnosti. Jedná se o porušení důležité povinnosti uložené pachateli, nejčastěji řidiči, podle zákona. Účastníci silničního provozu mají práva a povinnosti upravené speciálními právními předpisy, přičemž nejvýznamnějším je v tomto ohledu zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Důležité povinnosti a jejich porušení jsou určující pro naplnění zákonných formálních znaků některých přísnějších kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů v silniční dopravě. Nicméně u trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti je porušení důležité povinnosti uložené pachateli podle zákona vyžadováno již v základní skutkové podstatě. Jde tedy o obligatorní znak některých konkrétně stanovených trestných činů a má původ v bezohledném či dokonce riskantním jednání pachatele.

U každého jednotlivého jednání je nezbytné porušení důležité povinnosti uložené řidiči podle zákona individuálně zjišťovat, posuzovat a hodnotit. Cílem má být zjištění, zda jednání pachatele bylo v přímé příčinné souvislosti se způsobeným škodlivým následkem. Velký význam má rovněž určení, zda byl škodlivý následek způsoben řadou řetězících se skutečností na straně pachatele, či zda do nich vstoupilo významné škodlivé jednání další osoby, které ale pachatel nemohl nijak předvídat ani ovlivnit. Jako příklad lze uvést špatnou poúrazovou lékařskou péči.[3]

Nutností je samozřejmě i zvažování, zdali na škodlivém následku neměl významný podíl sám poškozený, bez jehož přičinění by k tomuto následku nedošlo. Typickým případem je posouzení viny pachatele v situaci, kdy nastal těžší následek z důvodu nepřipoutání poškozeného bezpečnostními pásy, ačkoliv předmětná povinnost vyplývá ze správních předpisů. V důsledku toho může dojít k mnohem závažnějším poraněním či dokonce k úmrtí poškozeného. V určitých případech by bylo nespravedlivé tento těžší následek přičítat pachateli, když jej poškozený významnou měrou spoluzavinil, neboť vývoj příčinné souvislosti musí být pokryt zaviněním alespoň v hrubých rysech.[4] Proto nelze učinit pachatele trestně odpovědného za následek, jejž nemohl předvídat.

Dle judikatury „k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (například jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného například jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem.“[5]

V provozu na pozemních komunikacích mnohdy dochází k souběhu porušení dvou i více důležitých povinností, přičemž lze zmínit například řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky spojené s řízením bez řidičského oprávnění a s jízdou nepřiměřenou rychlostí. Porušení více důležitých povinností nemá žádný další vliv na právní kvalifikaci, nicméně soudy je zohledňují při stanovení druhu a výměry trestu.

Princip omezené důvěry v dopravě

Provoz na pozemních komunikacích upravuje celá řada právních norem, jejichž znalost a dodržování se od účastníků silničního provozu očekává a vyžaduje. Princip omezené důvěry spočívá v tom, že se řidič, ale i další účastník silniční dopravy může spoléhat, že pravidla stanovená těmito normami nebude dodržovat pouze on, ale všichni ostatní účastníci silničního provozu. Tento princip je projevem snahy o moderní, rychlou, bezpečnou a plynulou dopravu. Jde o stěžejní zásadu, neboť ovlivňuje posuzování zavinění dopravní nehody a případnou trestní odpovědnost pachatele. Má přímý vliv na způsob, jak řidič podle svých možností a zkušeností v danou chvíli vnímá situaci v silničním provozu, jak předvídá možné nebezpečí vyvolané ostatními účastníky silničního provozu a jak v případě takového nastalého nebezpečí reaguje na vzniklou situaci.

V praxi se projevuje kupříkladu v tom, že řidič jedoucí po hlavní pozemní komunikaci povolenou rychlostí může předpokládat a spoléhat se na to, že mu řidič jedoucí po vedlejší pozemní komunikaci dá přednost v jízdě. Tato zásada však neplatí absolutně, neboť řidič nemůže zcela přehlížet a ignorovat situaci kolem sebe a bez dalšího jet po hlavní pozemní komunikaci, vědom si svého práva přednosti. V základu je řidič povinen zachovávat určitou míru opatrnosti, a jestliže ze situace vyplývá, že řidič jedoucí po vedlejší pozemní komunikaci přednost v jízdě nedá, musí řidič jedoucí po hlavní pozemní komunikaci například snížit svou rychlost nebo změnit směr jízdy tak, aby byl případně schopen reagovat na chování řidiče vjíždějícího na hlavní pozemní komunikaci.[6]

Závěr

V článku byla popsána trestněprávní odpovědnost osob při porušení právních předpisů v provozu na pozemních komunikacích, dále byly nastíněny formy zavinění trestných činů v silniční dopravě, vymezeno porušení důležité povinnosti uložené pachateli podle zákona a charakterizován princip omezené důvěry v dopravě. V současné době je vlastnictví motorového vozidla zcela neodmyslitelnou součástí života převážné většiny dospělých lidí.

Rozvoj silniční dopravy skýtá mnoho nesporných výhod, nicméně málokdo si při usednutí za volant do motorového vozidla, ať již v roli řidiče či spolujezdce, uvědomuje vysokou míru rizika doprovázející jízdu po pozemních komunikacích. Nelze však odhlédnout od ostatních účastníků jako například chodců, cyklistů či řidičů dalších nemotorových vozidel, kteří se rovněž mohou chovat nebezpečně pro ostatní účastníky provozu.

Trestná činnost v silniční dopravě je stále aktuálním problémem, neboť má každý den negativní dopad na desítky lidských životů. Pachateli těchto trestných činů jsou převážně spořádaní lidé bez sklonů ke kriminálně závadovému jednání, kteří v důsledku zaváhání či nepozornosti zavinili dopravní nehodu se závažnými následky. Mnoho řidičů ani neví, že závažná dopravní nehoda může založit jejich trestněprávní odpovědnost.

Úvodní foto: Crashed Toyota Hilux, Love Krittaya, Wikipedia Commons, CC0 1.0

[1] Polcar, Miroslav. Některé trestné činy v dopravě páchané řidiči motorových dopravních prostředků na pozemních komunikacích. Trestní právo. 2014, roč. 16, č. 4, s. 15.

[2] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 1. 1985, sp. zn. 3 Tz 35/84.

[3] Polcar, Miroslav. Princip omezené důvěry v dopravě. Trestní právo. 2008, roč. 12, č. 7−8, s. 23.

[4] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, č. j. 8 Tdo 1309/2020-384.

[5] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015.

[6] Polcar, Miroslav. Princip omezené důvěry v dopravě. Trestní právo. 2008, roč. 12, č. 7−8, s. 17−18.