Smutný konec humanitárního azylu v Česku

Kde se humanitární azyl vzal a k čemu byl

Humanitární azyl byl součástí zákona o azylu[1] již od jeho přijetí v roce 1999. Výjimečně umožňoval poskytnout ochranu lidem, kteří sice nesplňovali podmínky pro udělení standardního azylu, ale jejich případ byl z jiného důvodu hodný zvláštního zřetele, a proto po nich nikdo nechtěl, aby se vrátili do země původu.

Důvodová zpráva k § 14 tehdy lakonicky konstatovala, že „[v] případech odůvodněných zdravotním stavem cizince nebo s ohledem na jeho vysoký věk může Ministerstvo vnitra na základě své úvahy udělit azyl z humanitárních důvodů. O humanitární azyl nelze žádat.“[2]

Jednalo se o čistě národní institut. K jeho zakotvení v právním řádu nás nenutilo mezinárodní právo ani později přijatá unijní úprava. Byl tedy pouze výsledkem dobré vůle tehdejšího zákonodárce.

Soudy pak velice rychle dospěly k závěru, že rozhodování o jeho udělení či neudělení leží plně v diskreci Ministerstva vnitra. Humanitární azyl nebyl nárokový a neexistovalo žádné subjektivní právo na jeho získání.[3] Soudy tak neměly ambici diktovat ministerstvu, které důvody má považovat za dostatečné pro udělení humanitárního azylu. Vzhledem ke kombinaci neurčitého právního pojmu „důvody hodné zvláštního zřetele“ a širokého prostoru pro správní uvážení,[4] ministerstvo disponovalo obrovskou volností při rozhodování, komu a za jakých podmínek humanitární azyl udělí. Jediné, co po něm soudy požadovaly, bylo, aby se při rozhodování vyvarovalo libovůle a aby přezkoumatelně odůvodnilo zamítavé rozhodnutí v případech, které na první pohled určité rysy zvláštního zřetele jevily.

Tuto volnost při rozhodování ministerstvo poctivě využívalo. Vidět v praxi rozhodnutí o udělení humanitárního azylu bylo opravdu vzácné. Za celou dobu existence tohoto institutu jej získalo pouze pár lidí. V roce 2025 to bylo 7, v roce 2024 méně než 5.[5] Ovšem pro ty, kdo humanitární azyl získali, to často znamenalo záchranu jejich života.

Humanitární azyl tak tvořil významnou součást lidskoprávní ochrany cizinců. Zejména těch, kteří v Česku z různých důvodů nemohli získat standardní pobytové oprávnění a zároveň nesplňovali podmínky pro udělení mezinárodní ochrany (azylu nebo doplňkové ochrany), ovšem jejich navrácení do země původu by přesto bylo nehumánní. Šlo nejčastěji o lidi zvláště těžce postižené nebo nemocné, méně častěji o ty přicházející z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými, či přírodními faktory.[6] Šlo tedy o lidi, kteří se buď neměli kam vrátit anebo byli v natolik špatném fyzickém či psychickém stavu, že jejich návrat nebyl přípustný z hlediska základních principů humanity.

Jak se z humanitárního azylu stal národní humanitární azyl

Institut humanitárního azylu prošel v roce 2023 první zásadnější změnou.[7] Z prostého humanitárního azylu se najednou stal „národní humanitární azyl“. Asi si říkáte, že to zase až tak zásadně nezní. Z pohledu souladnosti našich azylových předpisů s unijním právem to však byla žádaná změna. Jak jsem již psala výše, humanitární azyl byl národním institutem, se kterým unijní právní úprava mezinárodní ochrany nepočítá. Státům sice nezakazuje, aby ve svých vnitrostátních právních řádech měly i národní formy ochrany, tyto však nemohou být zaměnitelné s postavením uprchlíka podle kvalifikační směrnice.[8]

Cílem této změny tedy bylo alespoň částečně oddělit pobytové oprávnění udělované držitelům humanitárního azylu od pobytového oprávnění udělováno držitelům „klasického“ azylu podle § 12 zákona o azylu.[9] V praxi to tedy znamenalo, že cizincům, kteří získali humanitární azyl, byl vydán jiný typ průkazu než cizincům s klasickým azylem. Vedle toho tito jednotlivci ztratili možnost požádat o tzv. uprchlický pas. Podmínky pro získání samotného humanitárního azylu se nijak nezměnily. I nadále jej tedy mohly získat osoby, které nedosáhly na jiný typ ochrany, ovšem jejich návrat do země původu byl z určitého důvodu nehumánní.

Humanitární azyl v ČR nechceme

„S ohledem na další sbližování azylového řízení v EU se zrušuje institut národního humanitárního azylu.“[10] Tato stručná věta z důvodové zprávy k jedné z nejrozsáhlejších novel zákona o azylu byla posledním hřebíkem do rakve humanitárního azylu. Novela byla přijatá ještě za předchozí vlády a měla představovat implementaci migračního paktu. Byla komplikovaná, psaná poměrně narychlo, bez pořádného připomínkového řízení, tak, aby se stihla přijmout před loňskými volbami a tehdejší koalice se mohla na veřejnosti chlubit tím, jak zpřísňuje migrační politiku. Výsledkem je vykostěný a naprosto nepřehledný azylový zákon. Jednou z obětí těchto změn se stal po více než pětadvaceti letech své existence i humanitární azyl, a to jen jednou stručnou větou v důvodové zprávě.

Samo o sobě by zrušení humanitárního azylu až takový problém představovat nemuselo. Je naprosto pochopitelné, že chceme přibližovat podobu azylového řízení ostatním evropským zemím. A humanitární azyl tam pořád byl tak trochu navíc. Zarážející je ale zejména způsob, jakým k jeho zrušení došlo. Nejen že se vzala poslední naděje těm, co o mezinárodní ochranu budou teprve usilovat, ale vzala se i těm, co už mají žádost podanou a doufali, že třeba ten jejich případ ministerstvo vyhodnotí jako hodný zvláštního zřetele. Ne. Humanitární azyl prostě v ČR nechceme.

Nehumánní přechodná ustanovení

O přechodných ustanoveních poslední novely zákona o azylu by se dal napsat samostatný článek. Jsou tak nepřehledná a matoucí, že mají problém vyznat se v nich i lidé, co se azylovému právu věnují léta (a to nemluvím jen o sobě). Ani pro soudce není zcela jasné, podle jakého znění zákona mají při rozhodování postupovat. Své zkušenosti s přechodnými ustanoveními popisuje např. Martin Kopa, který je trefně označuje za intertemporální inferno.[11]

Jedno z těchto ustanovení je však relativně jasné. Týká se právě (národního) humanitárního azylu. Podle čl. II, bod 9 zákona č. 314/2025 Sb., platí, že „[v] řízeních podle bodu 1 nelze ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona udělit národní humanitární azyl.“ Bod 1, na který toto ustanovení odkazuje, upravuje řízení podle zákona o azylu zahájená před dnem nabytí účinnosti novely. Národní humanitární azyl tak byl zrušen nejen pro všechna řízení v budoucnu, ale i zpětně pro ta, která už běží. Klidně několik měsíců. Nebo několik let.

Akceptovatelná nepravá retroaktivita?

Je nepochybné, že cílem zákonodárce bylo přijmout retroaktivní právní úpravu, která ze dne na den jednou pro vždy zbaví Ministerstvo vnitra povinnosti zabývat se humanitárním azylem.

Právníci si zřejmě ještě z teorie práva pamatují poučky o absolutní nepřípustnosti pravé retroaktivity a občasné akceptovatelnosti té nepravé. V případě uvedeného přechodného ustanovení jde zřejmě o tu druhou z nich. Splňuje však podmínky pro to, abychom ji mohli akceptovat? Těžko říct.

Nejvyšší správní soud se již tohoto problematického přechodného ustanovení dotkl v nedávném rozsudku sp. zn. sp. zn. 6 Azs 60/2026.[12] Šlo však o trochu specifickou situaci, ve které mělo ministerstvo rozhodovat znovu poté, co mu věc vrátil krajský soud, a to právě ve vztahu k humanitárnímu azylu. V době nového rozhodnutí však již humanitární azyl nebylo možné udělit. Proto se jím ministerstvo vůbec nezabývalo. NSS v tomto rozsudku zdůraznil, že správní orgán je povinen respektovat závazný právní názor soudu i v případě, kdy mezitím dojde ke změně právní úpravy. NSS opřel své rozhodnutí o jiné z přechodných ustanovení a dovodil, že ministerstvo se musí řídit právní úpravou platnou ke dni nabytí právní moci zrušujícího rozsudku. Přechodné ustanovení, které zapovídá udělit humanitární azyl, se tedy podle NSS v tomto případě vůbec nepoužije. Jiný výklad by podle NSS popíral účel soudní ochrany.

NSS tak trochu „využil“ nepřehlednost přechodných ustanovení. O správnosti tohoto výkladu mám své pochybnosti. Minimálně však vedl ke spravedlivému výsledku. Otázku retroaktivity nové právní úpravy bohužel NSS ponechal stranou.

O něco přímočařejší byl Krajský soud v Brně, podle kterého přechodná ustanovení týkající se humanitárního azylu vytváří v daném případě „až příliš toxickou směs“, která je „za hranou přípustnosti nepravé retroaktivity“.[13]

I v případě projednávaném Krajským soudem v Brně šlo o přezkum rozhodnutí ministerstva tzv. ve druhém kole, tedy po předchozím vrácení od soudu. Právě v kontextu tohoto skutkového stavu krajský soud formuloval své kritické závěry. Krajský soud otevřeně přiznává, že původně měl v úmyslu předložit Ústavnímu soudu návrh na zrušení sporného přechodného ustanovení. Nakonec ale zvolil jednodušší cestu a následoval právní názor, který mezitím vyslovil šestý senát NSS.

Úvahy, které krajský soud ve svém rozsudku vyslovil, však podle mě zcela platí i pro případy, ve kterých ministerstvo nerozhoduje napodruhé po vrácení věci soudem, ale rozhoduje o žádostech podaných před nabytím účinností předmětné novely. I v těchto případech totiž mohli cizinci podávat žádost s legitimním očekáváním, že ministerstvo zváží možnost udělení humanitárního azylu.

Zákonodárcem deklarovaný cíl sjednotit vnitrostátní formy mezinárodní ochrany s formami dle unijního práva je jistě legitimní. Souhlasím však s krajským soudem, že tohoto cíle bylo možné dosáhnout mnohem přiměřenějším řešením. Stačilo by zrušit humanitární azyl pro futuro,tedy pro žádosti podané po účinnosti novely. Jak trefně uvádí krajský soud, stejné řešení ostatně zákonodárce již v minulost zvolil ve vztahu k doplňkové ochraně podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, kterou jsme ve vnitrostátním právu také měli nad rámec toho unijního. Stejnou novelou, kterou transformoval humanitární azyl v národní humanitární azyl, uvedené ustanovení zákona o azylu zrušil.[14] Ovšem nikoli se zpětnou účinností. Pouze do budoucna, s přechodným ustanovením, které nevzbuzuje žádné výkladové problémy. Tak, jak by to mělo být pokaždé. Proč to nešlo i vztahu k humanitárnímu azylu, se už zřejmě nedovíme.

Případ pana Alexandra

Alexandr je smyšlené jméno. Případ, který se za ním skrývá, ne. Chci vám na něm ukázat, co zrušení humanitárního azylu může znamenat pro konkrétního člověka.

Alexandr žil v Česku dlouho. Přes dvacet let. Má státní občanství ze země, která má v oblibě okupaci jiných zemí. Velkou část života ale prožil v zemi na Kavkazu. V jedné z těch, kterou země jeho původu z části okupuje. Tam se oženil a založil rodinu. Manželka tam žije dodnes, ale v kontaktu spolu nejsou. Syn se odstěhoval na jiný kontinent.

Alexandrovi je nyní přes 60 let. Proč i přes tak dlouhou dobu nemá v Česku již trvalý pobyt či dokonce české občanství, není pro tento příběh natolik podstatné. Podstatné je, že před pár lety Alexandr překonal mozkovou mrtvici, po které mu zůstala celá pravá strana těla ochrnutá. A ta levá taky nefunguje na sto procent. Rehabilitace nezabírá. Nyní již pan Alexandr prakticky pouze leží a ani příliš nekomunikuje. Je víc než jisté, že celodenní péči bude potřebovat do konce svého života. Nyní hraje už jen o to, v jaké zemi tento konec nastane.

Po mozkové mrtvici byl Alexandr dlouhodobě hospitalizovaný. V té době byl v Česku neoprávněně. Bylo ale zřejmé, že je v tak špatném stavu, že vyhostit jej nelze. Dostal proto vízum za účelem strpění pobytu. V nemocnici strávil téměř tři roky. Pak se ale ukázalo, že žádná další léčba nemůže jeho zdravotní stav zlepšit. Hospitalizace tedy již nebyla nutná a nemocnice neměla zájem dále si jej tam nechávat. Bylo spíše nutné najít pro něj stacionář. Pro cizince s vízem strpění nesplnitelný úkol.

Jediným řešením v jeho případě by byl humanitární azyl. Už jako žadatel mohl být umístěn v zařízení, které mu potřebnou péči poskytne. A s uděleným humanitárním azylem by měl mnohem snazší přístup k celému systému sociální pomoci.

Začátkem března 2025 proto Alexandr žádost o mezinárodní ochranu podal. I za cenu toho, že touto žádostí přišel o vízum strpění, které mu aspoň garantovalo legální pobyt v Česku. V té době nemohl nikdo ani tušit, že tato žádost je odsouzena k neúspěchu. Za normálních okolností by případ pana Alexandra jistě bylo možné považovat za zvláštního zřetele hodný. Ovšem dříve než ministerstvo o jeho žádosti rozhodlo, humanitární azyl přestal existovat. Dokážete si tedy asi představit, jak žádost Alexandra o mezinárodní ochranu dopadla…

Závěrem

Unijní ani mezinárodní právo nás sice nenutí mít humanitární formu ochrany cizinců,většina evropských zemí však nějakou formu humanitární ochrany upravuje.[15] Rozumím potřebě harmonizace azylových předpisů napříč EU. Dokážu pochopit také potřebu určitého zpřísnění migračních pravidel. Ale bylo opravdu nezbytné zcela se zbavit nenárokové formy ochrany, která byla poslední pojistkou pro několik málo lidí, jejichž situace se nevešla do běžných zákonných škatulek? Lidí nemocných nebo postižených, kteří by nenašli důstojný život ve vlastní zemi? Nemyslím si. Harmonizace se přece dá dělat i při zachování lidské tváře.​

[1] Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu.

[2] Důvodová zpráva k návrhu zákona o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu).

[3] Rozsudek NSS ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, či rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 47/2003.

[4] Rozsudek NSS ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 5 Azs 60/2004, či podrobněji rozsudek NSS ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 5 Azs 105/2004.

[5] Údaje Ministerstva vnitra poskytnuty na základě žádosti o informace.

[6] NSS v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004

[7] Zákon č. 173/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

[8] Rozsudek velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. listopadu 2010 ve spojených věcech C-57/09 a C-101/09 B a D.; obdobně viz rozsudek ze dne 18. prosince 2014 C-542/13 M’Bodj.

[9] Důvodová zpráva k zákonu č. 173/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

[10] Důvodová zpráva k zákonu č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

[11] Martin Kopa. Intertemporální inferno přechodných ustanovení implementační novely. Pub. 15. 7. 2026, dostupné z: https://imilaw.cz/blog/a5289fde-1d4a-407b-9428-d872e803dfa3

[12] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2026, čj. 6 Azs 60/2026-17.

[13] Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2026, čj. 41 Az 8/2026-44, bod 23.

[14] Zákon č. 173/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

[15] Viz data Evropské migrační sítě dostupné zde: https://www.emn.at/sites/default/files/2019/09/emn-inform-2019_national-protection-statuses.pdf