Senátor Hraba navrhuje upravit trestněprávní institut nutné obrany. Jaké dopady to může mít?

Nutnou obranu definuje § 29 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v aktuálním znění (dále také „TZ“) takto:

„(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.

(2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“

Senátor Zdeněk Hraba však toto ustanovení nepovažuje za dostačující. Cílem jím navrhované úpravy[1] má být posílení právního postavení a právní jistoty obránce proti útočníkovi. Za přínosnou považuje i bližší specifikaci intenzivního excesu (vybočení z nutné obrany). Ta by měla spočívat mj. v tom, že za nutnou obranu by se považovalo jednání obránce v silném rozrušení, ve zmatku nebo ve strachu způsobeném úlekem, ačkoliv by toto jednání za dosavadní právní úpravy mohlo být podřazeno pod jednání zcela zjevně nepřiměřené.

Změny v podobě zpřesnění by se mohl dočkat i „způsob útoku“, ke kterému nesmí být nutná obrana zcela zjevně nepřiměřená. Při jednání Senátu Zdeněk Hraba uvedl, že: „(…) adresáti právních norem, tedy lidé, nevědí, co je už bezprostředně hrozící, nebo trvající útok. Kdy končí, kdy začíná. Tam potom může nastat extenzivní exces, tedy že se začne bránit příliš brzo, nebo se začne bránit příliš pozdě, když už útok skončil.“[2] Zpřesnění by mělo způsobit zřetelnější a snazší rozpoznání, že se jednalo o nutnou obranu. Díky tomu by nebylo nutné vystavovat obránce trestnímu stíhání, které s sebou zpravidla přináší velký nápor na psychiku. Upřesnění nutné obrany a souvisejících okolností v zákoně by současně vedlo i k zúžení prostoru pro výklad soudu.

Dále by měla vzniknout speciální podoba nutné obrany pro případ, že by útočník násilím, pohrůžkou násilí nebo lstí neoprávněně vnikl do obydlí jiného.[3]

Nutná obrana by tedy po novele dle návrhu Zdeňka Hraby (dále také „původní návrh“) vypadala takto:

㤠29

Nutná obrana

(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.

(2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku zejména ke způsobu útoku, jeho místu a času, okolnostem vztahujícím se k osobě útočníka nebo osobě obránce a nejedná-li obránce v silném rozrušení způsobeném útokem, zejména v důsledku zmatku, strachu nebo leknutí.

(3) O nutnou obranu jde také, pokud někdo, i bez splnění podmínek odstavce 2, při ochraně života, zdraví, nebo majetku použije fyzické síly, včetně použití zbraně, proti tomu, kdo násilím, pohrůžkou násilí nebo lstí neoprávněně vnikne do obydlí jiného, jestliže obránce při tom nezpůsobí úmyslně smrt jinému.

(4) Trestní odpovědnost obránce za trestný čin spáchaný z nedbalosti není vyloučena, pokud se vzhledem k okolnostem případu mylně domnívá, že útok hrozí, jestliže omyl spočívá v jeho hrubé nedbalosti.“[4]

Ústavně-právní výbor se však s názorem senátora Zdeňka Hraby zcela neztotožnil a doporučil Senátu Parlamentu ČR projednávaný návrh schválit ve znění pozměňovacího návrhu.

Nutná obrana po zapracování pozměňovacího návrhu (dále také „pozměňovací návrh“):

㤠29

Nutná obrana

(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.

(2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená zejména způsobu útoku, jeho místu a času a okolnostem vztahujícím se k osobě útočníka nebo osobě obránce.

(3) Ten, kdo odvrací útok, aniž splnil podmínky přiměřenosti nutné obrany, není trestně odpovědný, jednal-li v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, způsobeném útokem.”[5]

Poznámky k vyřazeným částem původního návrhu – obrana v obydlí obránce a putativní obrana

Pozměňovací návrh Ústavně-právního výboru obsahově vyřadil z původního návrhu celý třetí a čtvrtý odstavec. Tyto odstavce upravují obranu v obydlí obránce a putativní obranu (tj. obrana proti domnělému útoku).

Obrana v obydlí obránce dle původního návrhu měla být nutnou obranou vždy, pokud obránce nezpůsobil smrt úmyslně, tedy i tehdy, když byla obrana zcela zjevně nepřiměřená, přičemž bylo výslovně povoleno i užití zbraně. Chráněné zájmy byly zúženy pouze na život, zdraví a majetek. Vstup do obydlí musel spočívat v neoprávněném vniknutí, přičemž toto kritérium splňovalo i vniknutí pomocí lsti.

Za těchto okolností by bylo jediným překročením mezí nutné obrany úmyslné usmrcení. Jenže ani to nemusí být vždy důvodem k trestnosti činu. Může se stát, že se k ženě do bytu vloupají dva muži, kteří ji chtějí zabít. Žena se schová pod stůl a zaslechne jejich plán. Chce se bránit. Nechce nikoho zabít, ale ví, že v boji proti dvěma mužům by neměla šanci. Sama zemřít nechce, a proto se rozhodne, že alespoň jednoho zabít musí. Využije okamžiku, kdy jeden muž mluví s druhým. Vyskočí z pod stolu, přidrží si ho za vlasy a klíči mu probodne hrtan. Klíče pak hodí druhému do obličeje, aby odvedla jeho pozornost a stačila popadnout židli, jejíž hranou mu uštědří co největší ránu zepředu do kolena. Zranění nohy zajistí, že ji nedožene, až bude utíkat z bytu a shánět pomoc. Smrt způsobila úmyslně, nicméně překročila tím meze nutné obrany? Jednání v nutné obraně obvykle nese znaky úmyslného trestného činu, a to i k způsobenému následku. Nejvyšší soud k tomuto uvádí, že: „Znakem nutné obrany v žádném případě není jen nedbalostní způsobení následku. Forma zavinění, jímž je zahrnut následek způsobený jednající osobou, není kritériem nutné obrany.“[6] Na druhou stranu „se za nutnou obranu nepovažuje jednání pachatele, který v úmyslu usmrtit jiného záměrně vyprovokuje útok, aby si tak vytvořil podmínky pro zdánlivou obranu, při níž útočníka usmrtí“[7]. Považuji tedy za vhodné zdůraznit, že úmyslné způsobení smrti může být považováno za vybočení z nutné obrany ve smyslu odst. 3 původního návrhu pouze tehdy, pokud je zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku dle odst. 2 původního návrhu.

Dle původního návrhu může být nutná obrana v obydlí obránce i zcela zjevně nepřiměřená. Co znamená zcela zjevná nepřiměřenost? Druhý odstavec původního návrhu sice blíže specifikuje demonstrativním výčtem, čemu všemu nesmí být nutná obrana zcela zjevně nepřiměřená, ale „zcela zjevnou nepřiměřenost“ nedefinuje. Tento úkol opět přenechává soudům, které se k vymezení tohoto neurčitého pojmu postavily takto: Nutná obrana nesmí být „ve vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená, tudíž může být nepřiměřená nebo zjevně nepřiměřená. (...) O zcela zjevně nepřiměřené obraně lze uvažovat (...) za situace, kdy obránce použije proti útočníkovi takové prostředky a tím způsobem, že to zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá okolnostem charakterizujícím způsob útoku.“[8] Mezi takové okolnosti bychom zařadili například fyzickou konstituci obránce a útočníka, věkový rozdíl mezi nimi, jestli je útočník známý svou agresivitou atp. Přihlížet je nutné i k poznatkům a úsudkům bránící se osoby a jejímu psychickému stavu vyvolanému útokem.[9] Tato kritéria sama o sobě vychází obránci velmi vstříc.

Kromě toho je dle původního návrhu pro nutnou obranu v obydlí obránce výslovně povoleno i užití zbraně. Obránce však smí (za splnění ostatních předpokladů) použít zbraň i mimo své obydlí i za současné právní úpravy, a to i proti neozbrojenému útočníku.[10] V některých případech by nepoužití zbraně mohlo vést i k tomu, že obrana nebude dostatečně účinná. Ostatně jako zbraň může posloužit téměř jakýkoliv předmět.[11] Jedná se tedy o stanovení možnosti použít zbraň vždy, pokud někdo neoprávněně vnikne do našeho obydlí, přičemž obrana může být i zcela zjevně nepřiměřená. Představme si, že k nám někdo neoprávněně vnikne oknem, protože ho v nestřežené místnosti zaujme na stole ležící notebook. Dle původního návrhu bychom měli možnost prostřelit mu obě nohy a klidně i obě ruce. Vždyť stačí jen nezpůsobit mu smrt, takže se nemusíme bát, že by naše jednání nebylo posouzeno jako nutná obrana. Taková úprava by mohla vést k legalizaci zcela excesivní obrany, což je podle mého názoru nepřijatelné.

Co se týče omezení chráněných zájmů, asi nemá smysl snižovat nároky na přiměřenost nutné obrany na úroveň nutné obrany navrhované uvnitř obydlí při útoku na jakýkoliv zájem chráněný trestním zákoníkem (např. životní prostředí). Ale co lidská důstojnost v sexuální oblasti? Když se ke mně někdo vloupe s úmyslem znásilnit mě, mohu se bránit pouze jako mimo obydlí? Z původního návrhu to tak vyplývá.

Co se týče neoprávněného vniknutí, naplňuje ho vstoupení pomocí lsti, pohrůžkou násilí nebo násilím samotným (např. rozbitím dveří nebo odstrčením osoby ve dveřích). Co když ale přijde cizí osoba s tím, že by například ráda probrala chování mého syna na hřišti a já ji ze zdvořilosti pozvu dál? Diskuze o synovi se promění ve spor a cizí osoba mě napadne. Tím pádem se proti případnému útoku mohu bránit pouze jako mimo své obydlí bez možnosti překročení zcela zjevné nepřiměřenosti. Oproti tomu, když diskuze o synovi bude jen záminkou, aby se daná osoba dostala dovnitř za účelem něco ukrást, mohu se bránit i zcela zjevně nepřiměřeně. Může to, jakým způsobem se útočník dostal k nám domů, tak zásadně formovat naše možnosti obrany? Dle mého názoru může být útočník, kterého známe, a tudíž ho k sobě pustíme, mnohem nebezpečnější než cizí člověk. Od cizího si totiž přirozeně držíme určitý odstup a v případě konfliktu nemáme takové zábrany proti němu destruktivně zakročit jako proti někomu známému (rodinnému příslušníku, kamarádovi atp.). Chápu ale, že daná úprava cílí především na situace, kde hrají emoce větší roli. Např. když nás v noci vzbudí zvuk kroků neznámé osoby na chodbě.

Čtvrtý odstavec se zabýval tzv. putativní obranou (obranou proti domnělému útoku). Doposud se tato situace posuzovala podle zásad o skutkovém omylu. Pokud se „obránce“ mylně domníval, že zde útok byl, nepřičítala se mu odpovědnost za úmyslný trestný čin, ale zjišťovalo se, zda situaci správně nerozeznal kvůli své nedbalosti.[12] Zdeněk Hraba ve svém návrhu taktéž připouští vznik trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin, ale pouze za předpokladu, že omyl spočívá v hrubé nedbalosti „obránce“, tedy v nejvyšším stupni nedbalosti. Aby tedy „obránci“ vznikla trestní odpovědnost, musel by chybně vyhodnotit, že se jedná o útok, kvůli své zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákoníkem (§ 16 odst. 2 TZ). Ačkoliv se pouhá nedbalost může zdát pro vznik trestní odpovědnosti za obranu proti zdánlivému útoku jako příliš přísné kritérium, motivuje případné „obránce“ přemýšlet nad svými činy v době, kdy ještě mohou situaci ovlivnit.

Netrestá se každý „přešlap“. I u putativní obrany se zkoumá duševní rozpoložení „obránce“ v době obrany včetně toho, co mohlo takové rozpoložení přivodit.[13] I nevědomá nedbalost vychází z toho, že „obránce“, ačkoliv nevěděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný TZ, to vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět mohl a měl [§ 16 odst. 1 písm. b) TZ].

Je tedy krajně nepravděpodobné, že by po zhodnocení okolností, psychického stavu a osobních poměrů „obránce“ byla přiřčena trestní odpovědnost člověku, který se snaží zájmy chráněné TZ neporušovat a neohrožovat, byť ne zcela úspěšně. Rozlišování mezi nedbalostí a hrubou nedbalostí pro vznik trestní odpovědnosti u putativní obrany nevnímám jako zásadní problém. Dovedu si představit obě varianty. Kdybych se však musela rozhodnout pro jednu, zvolila bych jako dostačující nedbalost v zájmu motivace potenciálních „obránců“ k většímu zvažování svých činů.

Zamyšlení nad nutnou obranou ve znění pozměňovacího návrhu

Kromě dřívějšího znění zachoval pozměňovací návrh i prakticky celý obsah druhého odstavce původního návrhu, který rozčlenil do druhého a třetího odstavce pozměňovacího návrhu. Druhý odstavec specifikuje, čemu nesmí být nutná obrana zcela zjevně nepřiměřená. Třetí odstavec se zabývá okolnostmi, které vylučují vznik trestní odpovědnosti i přes nesplnění podmínek přiměřenosti nutné obrany, a doplňuje je o „jiné omluvitelné hnutí mysli“.

Formulace druhého odstavce: „[n]ejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená zejména způsobu útoku, jeho místu a času a okolnostem vztahujícím se k osobě útočníka nebo osobě obránce“, de facto zakotvuje do zákona to, co již dříve upřesnila judikatura[14]. To může být prospěšné z důvodu, že trestní zákoník je (na rozdíl od judikatury) obecně právně závazný. Judikatura se může měnit s postupem času, vývojem hodnot a priorit společnosti nebo (i když je to nežádoucí) s osobou soudce. Vzhledem k tomu, že se ale jedná jen o demonstrativní výčet, který pouze ukazuje cestu, po které se české soudy již vydaly, tímto ustanovením by k velkému omezení výkladu soudu nedošlo. Ani adresáti by se velkých změn nedočkali. Zdeněk Hraba odůvodňoval potřebu novely mj. tím, že „lidé, nevědí, co je už bezprostředně hrozící, nebo trvající útok“. Domnívám se však, že to ani pozměňovací, ani původní návrh nevysvětluje.

Vyjádření, že nutná obrana nesmí být „zcela zjevně nepřiměřená zejména způsobu útoku, jeho místu a času, (...)“, mi nepřijde příliš vhodné. Slovo „zejména“ značí demonstrativní výčet. Může být obrana zcela zjevně nepřiměřená i něčemu jinému než způsobu útoku?[15] Pokud ano, tak čemu? Osobně mě nenapadá nic, na co (kromě útoku, i kdyby to měl být útok pouze domnělý) by mohla obrana reagovat. Další specifikace útoku (jeho místo, čas …) již pouze rozvíjí samotný útok, příp. jeho způsob. Na této pozici si již dovedu demonstrativní výčet představit, neboť už se jen vysvětluje, co může být relevantní při posuzování zcela zjevné nepřiměřenosti způsobu útoku. Přijatelnější by se mi tedy jevilo vyjádření „zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, zejména jeho místu a času“.

Třetí odstavec stanovuje, kdy trestní odpovědnost obránci nevzniká, ačkoliv se bránil zcela zjevně nepřiměřeně. A to v případě, kdy jednal „v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, způsobeném útokem“. Stejný soubor alternativních podmínek se v současném trestním zákoníku vyskytuje u zabití (§ 141 TZ) a u ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky (§ 146a TZ). V tomto kontextu je silné rozrušení chápáno jako duševní stav, při němž osoba jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují její další jednání. Není podstatné, jestli je silné rozrušení způsobeno psychickými predispozicemi (např. nervovou labilitou nebo přímo duševní poruchou) nebo pouze strachem, úlekem, zmatkem nebo jiným omluvitelným hnutím mysli. Ačkoliv silné rozrušení nemusí nutně ovlivnit příčetnost, „vždy vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran (...), neboť ovlivňuje (...) schopnost racionálně uvažovat“.[16] U zabití a ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky se jedná pouze o polehčující okolnost, nikoliv o okolnost vylučující trestnost. Nicméně u těchto skutkových podstat musí být následek (smrt nebo ublížení na zdraví) způsoben úmyslně.

Závěr

Znění definice nutné obrany navrhované Zdeňkem Hrabou mi připadá nedotažené, ačkoliv se v něm promítá řada podnětů, které si zaslouží zamyšlení. Nicméně k tomuto institutu volím spíše konzervativnější přístup a do velkých změn bych se nepouštěla. Jedním z důvodů je nejspíš i to, že mám ve výklad českých soudů větší důvěru než autor návrhu. Souhlasím tedy s ústavněprávním výborem ohledně vyřazení privilegované nutné obrany v obydlí obránce. Úpravu putativní obrany sice nevnímám jako nežádoucí, nicméně její vyřazení vítám kvůli větší motivaci „obránců“ k prevenci. Bližší specifikace, čemu nemá být obrana zcela zjevně nepřiměřená, dle mého názoru není schopna současný výklad soudů ovlivnit. Ukotvení okolností ospravedlňujících porušení podmínek přiměřenosti nutné obrany ale vítám. Tento bod považuji za nejlepší krok v rámci celé plánované novely. Za současného znění trestního zákoníku není příliš zřejmé, jak by se daná situace řešila.

Foto: Nutná obrana s pepřovým sprejem, Björn Hansson, Wikimedia Commons, CC-BY-SA-4.0

[1] Hraba, Zdeněk. Návrh senátního návrhu zákona senátora Zdeňka Hraby, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů [online]. Senát parlamentu České republiky. 20. 2. 2020 [cit. 7. 3. 2021]. Dostupné z: https://www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/93996/78831

[2] Návrh senátního návrhu zákona senátora Zdeňka Hraby, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tisk č. 199. In: Stenozáznam z 2. dne 25. schůze [online]. Senát parlamentu České republiky. 23. 7. 2020 [cit. 8. 3. 2021]. Dostupné z: https://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/hlasovani?action=steno&O=12&IS=6484&D=23.07.2020#b21006

[3] Ibidem, senátor Zdeněk Hraba poprvé.

[4] Platné znění části trestního zákoníku, které se novelizace týká, s vyznačením navrhovaných změn [online]. zákonyprolidi.cz. 20. 2. 2020 [8. 3. 2021]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/monitor/6725874.htm

[5] 199/1 Usnesení Ústavně-právního výboru č. 22 [online]. Senát parlamentu České republiky. 20. 1. 2021 [8. 3. 2021] Dostupné z: https://www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/97917/82163

[6] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 7 Tdo 461/2004. Jedná se sice o rozhodnutí vydané za platnosti zákona č. 140/1961 Sb. („starý“ trestní zákoník), nicméně ustanovení upravující nutnou obranu se doslovně shoduje se současnou úpravou nutné obrany. Rozhodnutí je tedy použitelné i v současné době.

[7] Ibidem.

[8] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007.

[9] Ibidem.

[10] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 1 Tzn 25/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 4 Tz 284/2001, nebo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 1994, sp. zn. 7 To 202/94.

[11] Například i kameny viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 3 Tdo 840/2006.

[12] Šámal, Pavel, Korecká, Věra. Nutná obrana. In: Hendrych, Dušan a kol. Právnický slovník [online]. Beck-online. 2009 [cit. 12. 3. 2021]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembqhfpw64zrguxg45lunzqv633cojqw4yi&groupIndex=0&rowIndex=1#

[13] Šámal, Pavel. § 29 [Nutná obrana]. In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář [online]. Beck-online. 2012 [cit. 13. 3. 2021]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembrgjpwk5tlg4xhgys7giydaok7gqyf64dggi4q#

[14] Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, které vychází z komentáře: Šámal, Pavel. § 29 [Nutná obrana]. In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář [online]. Beck-online. 2012 [cit. 13. 3. 2021]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembrgjpwk5tlg4xhgys7giydaok7gqyf64dggi4q#

[15] Různí autoři definují způsob útoku různě. Já vycházím z definice způsobu spáchání trestného činu, která jej podává jako „vzájemně spojený systém úkonů při přípravě, páchání a utajování trestného činu, determinovaných podmínkami vnějšího prostředí a vlastnostmi osobnosti; tyto úkony mohou být spojeny s použitím příslušných nástrojů a prostředků a s využitím podmínek místa a času.“

Lukášová, Tereza. Kriminalistický význam způsobu spáchání trestného činu. Diplomová práce [online].  2016 [cit. 7. 4. 2021], s. 8–9.

Původní zdroj: Musil, Jan. Způsob páchání trestné činnosti a jeho kriminalistický význam. 1. Vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1982, s. 32.

[16] Šámal, Pavel. § 141 [Zabití]. In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář [online]. Beck-online. 2012 [cit. 16. 3. 2021]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembrgjpwk5tlg4xhgys7giydaok7gqyf64dgge2dc#

[17] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 1993, sp. zn. 1 To 55/93.