Rozhodčí soud a výklad evropského práva

Co je to rozhodčí řízení?

Rozhodčí řízení je alternativním způsobem řešením sporu, anglicky „alternative dispute resolution“ či „ADR“ – alternativou k soudnímu řízení. Strany se dohodnou na tom, že jejich případný spor bude místo soudce řešen rozhodcem, což může být jakákoliv osoba, kterou si strany vyberou a která splňuje základní zákonné požadavky jako zletilost a svéprávnost.[1] Rozhodčí řízení je populární, protože je méně formální než soudní řízení, neveřejné, strany se mohou dohodnout na jeho průběhu, na použitelných důkazních prostředcích i na tom, jestli bude ústní jednání, a je standardně jednoinstanční, tedy rychlejší.[2] Výsledkem pak je rozhodčí nález, který je stejně závazný jako rozsudek.[3]

Právnická obec rozdělila teorie, na nichž stojí rozhodčí řízení, do čtyř doktrín. Jedná se o doktrínu smluvní, jurisdikční, smíšenou a autonomní. Dle smluvní doktríny vyplývá vše z rozhodčí smlouvy, která rozhodcům propůjčuje možnost rozhodnout spor stran a vydat rozhodčí nález. Závaznost rozhodčího nálezu také pochází pouze z dobrovolného rozhodnutí stran řešit svůj spor rozhodčím řízením. Vše stojí na autonomii vůle stran. Opakem je jurisdikční doktrína, která klade primární důraz na zákon. Tvrdí, že rozhodce je soukromým soudcem, a jeho charakter je tak veřejný. Rozhodčí řízení je limitováno právním řádem, ve kterém se koná řízení. Třetí doktrínou je doktrína smíšená, která kombinuje elementy dvou předchozích doktrín. Možnost rozhodování rozhodců vyplývá z rozhodčí smlouvy založené na autonomii vůle, ale pohybuje se v limitech stanovených zákonem. Stát uznává rozhodčí nález a zajišťuje jeho případné vynucené splnění. Někteří autoři (například Jacqueline Rubellin-Devichi) jsou přesvědčeni, že rozhodčí řízení je tak speciální institut, že je nutné jeho základ hledat v autonomní doktríně. Není však jisté, co přesně by to mělo pro rozhodčí řízení znamenat.[4]

Rozhodčí řízení může být „institucionální“, kdy návrh na rozhodnutí bude podán k již existující stálé instituci zřízené zákonem,[5] či může být „ad hoc“, kdy si strany vyberou konkrétní rozhodce pro jeden konkrétní spor.[6]

Jakým způsobem může rozhodčí soud zjistit výklad evropského práva?

Pakliže se bude jednat o případ, kdy norma ještě nebyla ze strany SDEU vysvětlena, bude mít rozhodčí soud jedinou možnost. Podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie („SFEU“) se může na SDEU s otázkami týkajícími se výkladů zakládajících smluv a výkladů a platnosti aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie obrátit každý soud členského státu.[7] Jedná se o institut předběžné otázky. Výklad tohoto článku působil nejasnosti právě ve vztahu k rozhodčím soudům – z textového výkladu lze usuzovat, že by se na SDEU mohly obracet i rozhodčí soudy.

Jak chápat pojem soud?

Na tuto otázku odpověděl SDEU v rozsudku 61/65 Vaassen-Göbbels.[8] Zde interpretoval článek 177 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, nynější článek 267 SFEU, a vyslovil podmínky, které musí splňovat instituce, aby mohla být považována za soud ve smyslu tohoto článku. Tyto podmínky jsou nazývány Vaassenská kritéria.

Za soud se tak může považovat pouze taková instituce, která je nezávislá, povolaná či zřízená zákonem, s trvalou povahou a rozhodující spory mezi jednotlivci a podle práva, a nikoliv jiných nestátních normativních systémů (například pravidla či zásady spravedlnosti, na základě nichž mohou rozhodovat rozhodčí soudy). Rozhodčí soudy ad hoc tak do této definice nespadají, neboť nemají trvalou povahu. Stálé rozhodčí soudy zřízené zákonem by se však kvalifikovat mohly.

K těmto podmínkám se soud dále vyjádřil v rozsudku 102/81 Nordsee.[9] SDEU sice v Nordsee uznal, že se arbitráž pohybuje ve státem vytvořeném zákonném rámci, nicméně protože rozhodčí soud je příslušný a povolaný k rozhodování pouze na základě rozhodčí smlouvy soukromoprávního charakteru, nemůže být považován za soud ve smyslu článku 267 SFEU. Je to totiž pouhá možnost zvolit si rozhodčí soud namísto civilního soudu, která i stálý rozhodčí soud diskvalifikuje od možnosti podat předběžnou otázku.

Z rozsudku 109/88 Danfoss,[10] ve který navazoval na rozsudek Vaassen-Göbbels, zjišťujeme, že rozhodčí soudy, které mají rozhodování určitých sporů stanoveno zákonem, mohou předběžnou otázku položit.[11] V případě Danfoss se jednalo o rozhodčí soud rozhodující spor z kolektivní smlouvy. Pravomoc k rozhodování měl stanovenou zákonem. Tento rozhodčí soud tak předběžnou otázku položit mohl.

Kdo vůbec musí předběžnou otázku položit?

V rozsudku 283/81 CILFIT[12] SDEU judikoval, že soudy, jejichž rozhodnutí již nelze napadnout opravnými prostředky, jsou přímo povinny se na SDEU položením předběžné otázky obrátit, pakliže vznikne pochybnost o výkladu evropské normy, která je relevantní pro vyřešení sporu. Předběžnou otázku tak budou muset položit nejvyšší soudy, ale i obecné soudy, proti jejichž rozhodnutí není například pro bagatelnost sporu přípustný opravný prostředek. Naopak není nutné předběžnou otázku pokládat, když je výklad zjevný, není relevantní pro řízení nebo již existuje použitelná starší judikatura.[13]

V rozsudku 337/95 Christian Dior[14] rozhodl SDEU, že takovou otázku musí položit i Soudní dvůr Beneluxu, který je specifický tím, že je zřízen mezinárodní úmluvou zemí Beneluxu a interpretuje normy společné pro tyto tři země.

Jak tedy mohou rozhodčí soudy zjistit výklad práva EU?

V tomto případě nastává problém, neboť samo rozhodčí řízení je v jeho základním nastavení jednoinstančním řízením – tedy řízením bez opravných prostředků. Ústavní soud v nálezu ze dne 8. ledna 2019, sp. zn. II. ÚS 1009/08, bod 22, vyslovil závěr, že nepodání předběžné otázky či nedostatečné odůvodnění tohoto nepodání představuje porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, tedy práva na zákonného soudce. Na dodržení této povinnosti trvá i Evropský soud pro lidská práva (Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii).[15] Mohlo by tak dojít ke zrušení rozhodčího nálezu nebo k odepření jeho výkonu pro porušení veřejného pořádku.[16]

Rozhodčí soud rozhoduje, podle § 25 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů („ZRŘ“), mimo zásady spravedlnosti, na základě hmotného práva rozhodného pro spor. Rozhodčí soud se tak dostává do situace, kdy je nucen rozhodovat podle evropského práva, avšak není schopen, až na výše uvedenou výjimku, zjistit jeho přesný výklad.

K řešení tohoto problému je nutné se podívat do pomocné funkce soudů. Dle § 20 odst. 2 ZRŘ provede soud, na dožádání rozhodčího soudu, procesní úkony, které nemohou sami rozhodci provést. Dle dikce zákona je soud přímo povinen je provést, a to s výjimkou úkonů, které jsou podle zákona nepřípustné. Do této funkce tak spadá i podání předběžné otázky.[17] V Nordsee, bodě 15, SDEU s tímto postupem prakticky souhlasí, když uzavírá, že posouzení nutnosti položit SDEU předběžnou otázku je na soudu, který bude v rámci rozhodčího řízení vykonávat svou pomocnou či dohledovou funkci.

Závěr

Předběžné otázky tak může na základě článku 267 SFEU pokládat jakýkoliv státní/klasický/civilní soud. Stejně tak je může pokládat rozhodčí soud povolaný zákonem k řešení určitých sporů. Předběžnou otázku pak musí v pochybnostech o výkladu práva položit soud, proti jehož řízení není opravný prostředek. Rozhodčí soudy rozhodující spor na základě soukromoprávní rozhodčí smlouvy však předběžnou otázku položit nemohou a jejich jedinou možností je obrátit se na civilní soudy, aby ji za něj položily v rámci své pomocné funkce.

Výsledkem tak je procesní komplikace, a někdy dokonce i nemožnost podat předběžnou otázku, pokud pomocný soud dojde názoru, že její podání není třeba. Zde však musí autor připomenout, že rozhodčí řízení je velmi lehké uskutečnit. Dokonce i pár studentů právnické fakulty by se mohlo dohodnout, že uzavřou smlouvu týkající se výkladu evropského práva, kterou poruší a následně se budou domáhat vyřešení sporu u rozhodce, kterým bude taktéž kolega student. Ten podá předběžnou otázku k SDEU. Rozhodčí řízení by pak bylo generátorem předběžných otázek a SDEU by musel tuto možnost nějakým způsobem reflektovat.

Úvodní foto: Rozhodčí řízení. Foto: A Lawyer Behind His Desk, Karolina Grabowska, Pexels, CC0-NC

[1] § 4 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů

[2] Born Gary. International Commercial Arbitration, Second Edition. Wolters Kluwer Law & Business: 2014, s. 84-90.

[3] Nigel Blackaby, Constantine Partasides, Alan Redfern, Martin Hunter. Redfern and Hunter on International Arbitration (6th Edition). Oxford University Press: 2015, s. 2.

[4] Born. International Commercial Arbitration, Second Edition, s. 214-216.

[5] V České republice by se tak jednalo o Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů Praha a Mezinárodní rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno.

[6] O rozhodčím řízení [online]. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. [cit. 30. 7. 2023]. https://www.soud.cz/o-rozhodcim-rizeni#:~:text=Rozhod%C4%8D%C3%AD%20%C5%99%C3%ADzen%C3%AD%20m%C5%AF%C5%BEe%20prob%C3%ADhat%20jako,z%C3%A1kona%20(rozhod%C4%8D%C3%AD%20%C5%99%C3%ADzen%C3%AD%20institucion%C3%A1ln%C3%AD).

[7] Tomášek, Michal, Týč, Vladimír a spol. Právo Evropské unie. Praha: Leges, 2017, s. 394.

[8] Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. 6. 1966 ve věci C-61/65.

[9] Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 3. 1982 ve věci C-102/81.

[10] Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 10. 1989 ve věci C-109/88.

[11] Rozehnalová, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 290.

[12] Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci C-283/81.

[13] Tomášek, Michal, Týč, Vladimír a spol. Právo Evropské unie. Praha: Leges, 2017, s. 395.

[14] Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 11. 1997 ve věci C-337/95.

[15] Tomášek, Michal, Týč, Vladimír a spol. Právo Evropské unie. Praha: Leges, 2017, s. 397

[16] Rozehnalová, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 290.; Bambušková V., Scheithauerová Z., Schneiderová L., Tobolková A., Vrajíková M. a Žižlavská J. Zákon o mezinárodním právu soukromém – judikatorní komentář. Komentář k § 121. [Systém CODEXIS]. Codexis Publishing [cit. 29. 10. 2022] https://next.codexis.cz/komentare-liberis/kniha/LT125558/123?zobrazit=obsah

[17] Lisse, L. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář k § 20. [Systém CODEXIS]. Codexis Publishing [cit. 28. 10. 2022]. https://next.codexis.cz/legislativa/CR319_2017_09_30?souvisejici=CR319&pravyPanel=komentar&datovyZdroj=komentare&souvisejiciCast=paragraf20&strana=1&jenNejnovejsi=true&idKomentare=LIBERIS140110&hash=paragraf20#paragraf20

Vybrali jsme pro vás