Rauschdelikt a jeho vývoj v čase

Historie právní úpravy rauschdeliktu

První legislativní zmínku o trestání opilství v Českých zemích lze datovat do roku 1852. Tehdy vstoupil na území rakouské monarchie v účinnost zákon č. 117/1852 Říšského zákoníku, známý též jako „zákon o zločinech, přečinech a přestupcích “ (dále jen zákon č. 117/1852 ř. z.)“. O nešťastníkově rauši a činech v něm spáchaných zákonodárce hovoří pouze jako o přestupcích a neoznačuje je za přečiny, či snad zločiny. Ostatně, jak uvádí i samotný § 523 zákona č. 117/1852 ř. z.: „Pro opilství jako přestupek trestati se má, kdo jsa opilým vykoná nějaký čin, který by se mu krom opilství přičítal za zločin. Trestem na to jest vězení od jednoho až do tří měsíců. Věděl-li opilý ze zkušenosti, že v opilství podroben jest prudkým hnutím mysli, má býti vězení zostřeno, ale při těžších zlých skutcích uznati se má na tuhé vězení až do šesti měsíců.“

Pojistku proti „vypití si na kuráž“, kterým by se pachatel kvůli nepříčetnosti, kterou sám vyvolal, vyhnul přímému trestu za zločin jím spáchaný a byl trestán pouze pro trestný čin opilství, lze najít hned na začátku zákona č. 117/1852 ř. z. v ustanovení § 2. Ten upravuje důvody, jež vylučují zlý úmysl. Zařadit pod skutkovou podstatu opilství tedy lze jen činy spáchané: „v úplném opilství, ve kteréž se pachatel připravil, zločinu v úmyslu nemaje, anebo v jiném pomatení smyslů, v němž sobě činu svého vědom nebyl.“

Naopak zločiny s jasným a prokazatelným předchozím úmyslem, byť spáchané v opilosti, byly trestány žalářem, a ty zvláště závažné, například vražda, i smrtí.

Specifikum představoval institut „zastaralého opilství“, upravený v § 524 zákona č. 117/1852 ř. z. Ten měl svou povahou nejblíže k dnešnímu „ohrožování pod vlivem návykové látky“.[1] Dotýkal se „těch řemeslníků a nádeníků pracujících na střechách a lešeních, nebo takových, kteří zacházeli s věcmi, s nimiž bylo spojeno nebezpečí ohně“.[2] Zde se netrestalo za konkrétní, v rauši vykonané skutky (s těmi ostatně pracuje opilství bez přídatku – zastaralé opilství se však za jistých okolností mělo za přitěžující okolnost), ale za ohrožení bezpečnosti statků a obyvatel. Trestní sazba v tomto případě činila na rozdíl od „obyčejného“ opilství pouze jeden až osm dní a v případě recidivy tohoto skutku nejvýše jeden měsíc. Nicméně při zvlášť závažném ohrožení měl soud možnost uložit trest zostření žaláře – typicky tvrdé lože anebo posty (odsouzený byl ne více jak tři dny v týdnu držen jen o chlebu a o vodě).

Zákon o zločinech, přečinech a přestupcích u nás platil téměř sto let, a to do značné míry i díky recepci z roku 1918, kdy nově vzniklé Československo ponechalo veškeré dosavadní právní předpisy nadále v platnosti. Nahradil ho až v srpnu roku 1950, v období právnické dvouletky,[3] trestní zákon č. 86/1950 Sb., který v otázce trestání opilství zrušil dosavadní spodní hranici trestní sazby, ale přinesl novou, vyšší horní sazbu, jež už nadále nečinila tři (resp. šest) měsíců, ale rovnou pět let. Na druhou stranu, opilství samotné přestalo být přestupkem, avšak jen pokud se dotyčný požitím alkoholických nápojů nepřivedl do stavu vzbuzujícího pohoršení.[4] Soudy při vyměřování trestu taktéž nově začaly klást mnohem větší důraz na posuzování závažnosti činů v opilství spáchaných. Pachatelé tak mohli očekávat maximální trest odnětí svobody pět let jen za ty zločiny, za které bylo možné uložit trest odnětí svobody až do výše pěti let, či zvlášť závažné zločiny, u kterých byla trestní sazba ještě vyšší. U přečinů či přestupků se pak pachateli ukládal nesnížený trest jim odpovídající. Třeba za hanobení ústavního činitele dle § 111 zákona č. 86/1950 Sb. mohl soud opilci uložit pouze „klasickou“ trestní sazbu odnětí svobody v rozmezí tří měsíců až dvou let. Soud mohl spáchání trestného činu „hanobení ústavního činitele“ v opilství vzít v potaz, a tuto skutečnost posléze zmínit v rozsudku typicky při odůvodnění délky trvání uloženého trestu odnětí svobody.

Zastaralé opilství (jehož podstatou bylo ohrožování pod vlivem návykové látky) se taktéž dočkalo přepracování – stalo se jednou ze skutkových podstat opilství. Zákonodárce ani u něj nestanovil spodní hranici trestní sazby. Uznal-li to tedy soud ve věci za vhodné, pachatel mohl odejít jen s uloženým ochranným léčením či úplně bez trestu (pro nápravu pachatele stačilo projednání věci). Nová horní hranice trestní sazby činila oproti osmi dnům ve staré úpravě až šest měsíců. Zejména vlivem technického pokroku za dobu od roku 1852 – například rozvojem železnice, průmyslu a energetiky – došlo k širšímu vymezení subjektu, a tak byl nově dle § 187 odst. 2 zákona č. 86/1950 Sb. potrestán pro zastaralé opilství ten, „kdo požije alkoholického nápoje za takových okolností, že by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.“

Poslední z již historických českých trestních zákoníků – trestní zákon č. 140/1961 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 1962, přistupoval k trestným činům spáchaným v opilství doposud nejpřísněji. Dolní trestní sazba za rauschdelikty činila tři roky odnětí svobody a vrchní potom rovných osm let. Stejně jako v trestním zákoně z roku 1950, i zde zůstala pootevřená zadní vrátka pro ty pachatele, kteří se v opilství dopustili takového jednání, za které zákon stanovoval mírnější sazbu, a ti pak byli trestáni podle ní. Třeba za takové v opilosti způsobené výtržnictví (častokrát jdoucí s opilostí ruku v ruce), což je typicky napadení člověka nebo narušení průběhu organizovaného sportovního utkání hrubým způsobem, soud nemohl vyměřit trest vyšší než dva roky ve vězení.

Ohrožení pod vlivem návykové látky v prvním znění zákona svůj vlastní paragraf nemělo a řadilo se pod opilství. Díky četným novelizacím zákona (během 48 let své účinnosti byl trestní zákon č. 140/1961 Sb. novelizován 73krát) se však ohrožení pod vlivem návykové látky přeci jen i zde dočkalo vymezení své vlastní skutkové podstaty. U ohrožení pod vlivem návykové látky došlo opětovně ke změně trestní sazby. Její horní hranice činila jeden rok pro toho, kdo svým jednáním mohl ohrozit život/zdraví lidí či způsobit značnou škodu na majetku. Alternativně mohl soud namísto trestu odnětí svobody sáhnout po peněžitém trestu nebo trestu zákazu činnosti. V případě kvalifikovaných skutkových podstat, které postihují situace, kdy pachatel byl v uplynulých dvou letech pro ohrožení pod vlivem návykové látky již trestán (recidiva) nebo fakticky způsobil takovým činem havárii, dopravní nebo jinou nehodu, jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku, soud ukládá trest odnětí svobody v délce trvání od šesti měsíců až do tří let, alternativně trest zákazu činnosti.

Současná právní úprava

Současný trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 do vysoké míry vychází ze svého předchůdce, přičemž v otázce trestání ohrožení pod vlivem návykové látky dokonce do takové míry, že jsou obě úpravy totožné.

Právní úprava opilství samotného pak vypadá v současnosti takto:

Podle § 360 odst. 1 trestního zákoníku, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let; dopustí-li se však činu jinak trestného, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán tímto trestem mírnějším.

Podle odst. 2 se ustanovení odstavce 1, jakož i § 26 (nepříčetnost) neužije, přivedl-li se pachatel do stavu nepříčetnosti v úmyslu spáchat trestný čin, nebo spáchal trestný čin z nedbalosti, která spočívá v tom, že se přivedl do stavu nepříčetnosti.

Změna je pozorovatelná v (opět) vyšší trestní sazbě, pohybující se mezi třemi až deseti lety odnětí svobody. Díky širokému záběru výměry trestu může být opilství v závislosti na závažnosti spáchaného činu přečinem (trest odnětí svobody do pěti let), zločinem (trest odnětí svobody do deseti let) i zvlášť závažným zločinem (spodní hranice trestní sazby deset let). Za zmínku ale i stojí slovní spojení „návyková látka“. Její definici nalezneme v § 130 trestního zákoníku, kde se dozvíme, že se jí rozumí: „alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.“

Můžeme tak říct, že trestného činu opilství se může dopustit i abstinent, pokud požije jinou omamnou látku, než je alkohol.

Ze znění ustanovení byla vypuštěna možnost uložení peněžitého trestu či trestu zákazu činnosti. Nevytratila se možnost jejich uložení, jen se podle trestního zákoníku jedná ve světle § 52 o tresty alternativní k trestu odnětí svobody. Potrestá-li soud pachatele odnětím svobody nebo trestem alternativním, má navíc možnost uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku.

Na chvíli se zastavme u problematiky nepříčetnosti, zmiňované ve druhém odstavci § 360.

Zákon ohledně nepříčetnosti říká následující: „Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.“[5]

Na opilce se však u rauschdeliktu hledí, jako by byl v době spáchání nepříčetný, jen tehdy, pokud se neuvedl do nepříčetného stavu s úmyslem spáchání trestného činu nebo nespáchal trestný čin z nedbalosti spočívající v přivedení se do stavu nepříčetnosti. Ačkoliv zní tato nedbalostní formulace krkolomně, lze ji vysvětlit na následujících příkladech:[6]

V noci službu konající lékař doufá v klidnou směnu, a tak se rozhodne, že si ji zpříjemní vypitím láhve whiskey, již dostal od svých kolegů k narozeninám, a spoléhá se na to, že kdyby se objevil přece jen nějaký náhodný pacient, poradí si s ním mladší, neatestovaný kolega, nad nímž má on sám vykonávat dozor. Bohužel, osud je nevyzpytatelný a ve 2 hodiny ráno se na urgentním příjmu objeví sražený chodec s těžkými poraněními. Neatestovaný kolega je v koncích a náš, teď už opilý lékař operuje pacienta tak tragicky, až v jeden okamžik pitvá. Lékař nebude souzen pro trestný čin opilství dle § 360 odst. 1, nýbrž na základě § 143 odst. 2 pro trestný čin usmrcení z nedbalosti pramenící z porušení povinnosti vyplývající z jeho povolání. To je dáno tím, že pachatel coby doktor spáchal trestný čin z nedbalosti (usmrcení z nedbalosti) spočívající v tom, že se během své služby vědomě a úmyslně přivedl do stavu nepříčetnosti. Jako lékař přitom musel věděl, že takovýmto rizikovým jednáním během své služby může způsobit neblahý následek, avšak bez přiměřeného důvodu spoléhal, že k němu nedojde.

Naopak přivést se do stavu nepříčetnosti z nedbalosti a spadat stále pod skutkovou podstatu opilství lze například kombinací návykových látek: Libor a Jirka se každý večer pravidelně scházejí v hospodě „Pod Akáty“, poklábosí, vypijí pár piv a jdou domů. Jednoho večera si Jirka všimne, že je Libor nějaký vyčerpaný, a tak mu po dvou pivech nabídne fialový prášek, který jej prý „totálně nabudí“. Protože je Libor coby strážník městské policie po dlouhém dni v terénu skutečně unavený, neváhá, od Jirky si prášek vezme a pak už si nic nepamatuje. Ráno se dozvídá, že v noci zbil Jirku do bezvědomí a rozbil sklo čekárny na autobusové zastávce. Libor bude souzen pro trestný čin opilství, protože se přivedl do stavu úplné nepříčetnosti z nedbalosti. Neměl totiž v úmyslu Jirkovi ublížit ani poškodit autobusovou zastávku. Stejně tak jako neměl tušení o osudových účincích fialového prášku, i když vzhledem k okolnostem (kombinace dvou piv s neznámým fialovým práškem) a svým osobním poměrům (strážník obecní policie) o nich vědět měl a mohl.

U rauschdeliktů netrestáme konkrétní, v rauši spáchané skutky. Skrze pachatelovu nepříčetnost na ně nehledíme jako na trestné činy, ale jako na činy jinak trestné. Činy jinak trestné jsou specifické tím, že ačkoliv na první pohled vykazují všechny znaky trestných činů, tak vzhledem k absenci některého z podstatných znaků, v případě opilství příčetnosti, je nelze stíhat jako trestné činy. Pachatele tedy stíháme pro opilství samotné. Výše trestní sazby se nicméně odvíjí od „závažnosti činů jinak trestných“ v „rauši“ spáchaných, přičemž právě ony jsou i podmínkou trestnosti daného skutku.

Mějme tím pádem na paměti, že bujarý páteční večírek, při kterém teče alkohol proudem, ještě nezakládá trestní odpovědnost zúčastněných, pokud dokážou udržet své zavrženíhodné pohnutky na uzdě. Pokud se ale i přesto něco v alkoholovém opojení účastníků ošklivě zvrtne, je zde pro pachatele možnost být souzen (i) pro trestný čin opilství, pokud se prokáže, že se dotyčný přivedl do stavu nepříčetnosti požitím návykové látky, ale zároveň se původně nechtěl dopustit protiprávního jednání – nešlo tedy například o „posílení na kuráž“.

Závěr

Základy nynější právní úpravy rauschdeliktu stojí na 170 let starém trestním předpise z dob Rakouska-Uherska, jenž si v důsledku běhu času a z něj pramenících společenských změn prošel rozsáhlými změnami zejména v oblasti trestních sazeb, v závislosti na závažnosti skutků spáchaných v opilství v délce odnětí svobody od jednoho do tří měsíců za císaře pána až po současnou trestní sazbu tří až deseti let.

Skutková podstata opilství se nicméně nedá aplikovat za všech okolností. Napití se na kuráž nebo nedbalost nesouvisející se stavem nepříčetnosti tak pachatele před (mnohdy) přísnějšími tresty dle obecných zásad trestního zákoníku nezachrání.

[1] Opat, Pavel. Zastaralé opilství a jeho trestněprávní postih. [online]. Právní prostor 25.03.2022. [cit. 1. 12. 2022]. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/zastarale-opilstvi-jeho-trestnepravni-postih

[2] § 524

[3] Právnická dvouletka bylo období v letech 1948–1950, ve kterém došlo k rozsáhlému přepracování celého dosavadního právního řádu (mimo jiné) z důvodu jeho nepohodlnosti pro nový, totalitní režim.

[4] § 85 odst. 2 písm. b) zákona č. 88/1950 Sb. trestní zákon správní.

[5] § 24 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném od 1. 9. 2022.

[6] Srov. např. Provazník, Jan. § 360 [Opilství]. In: Ščerba, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 56.