Problematika nabývání vlastnického práva při komisním nákupu

Co je komisionářská smlouva a komisní nákup?

Pojem komisionářské smlouvy je znám každému právníkovi, který absolvoval předmět občanského práva. Když se řekne komisionářská smlouva, většině se vybaví nejspíše komisní prodej, typicky prodej automobilu, či se někteří rozpomenou také na nákup a prodej investičních nástrojů. Právě tyto dvě situace jsou nejčastěji uváděny jako příklady komisionářské smlouvy v učebnicích či komentářích.[1]

Komisionářská smlouva má vícero způsobů využití. Mezi ty základní patří prodej komitentovy věci třetí osobě, čemuž říkáme komisní prodej, nebo naopak koupě věci od třetí osoby pro komitenta, pak hovoříme o komisním nákupu. S koupí či prodejem věci je neodmyslitelně spjat převod vlastnického práva. Jelikož se jedná o zvláštní druh nepřímého zastoupení, vystupuje v procesu prvek prostředníka, tedy komisionáře, který jedná vlastním jménem,[2] a který tak může převod vlastnického práva zkomplikovat.

Problém s převodem vlastnického práva však v případě komisního prodeje vůbec nevyvstává. Proč? Protože občanský zákoník ve svém § 2464 přímo stanoví, že vlastnické právo nabývá třetí osoba přímo od komitenta. Totéž však nemůžeme dovodit právě u komisního nákupu, jelikož k tomu zákon mlčí. Nezbývá tedy než se ptát: nabývá vlastnictví od třetí osoby přímo komitent, nebo nejdříve nabude vlastnické právo ke kupované věci komisionář, přičemž ten je následně musí na komitenta převést?

Důsledky

Před samotným řešením problému je vhodné se zamyslet nad důsledky určení, zda komisionář nabývá vlastnické právo. Jednu z oblastí tvoří nabytí vlastnického práva od neoprávněného. Pokud je komisionář vlastníkem a v rozporu s komisionářskou smlouvou uzavře k nabyté věci např. kupní smlouvu s další osobou, pak tato osoba nabývá vlastnické právo od vlastníka (bez dalšího). V opačném případě půjde o nabytí vlastnického práva od neoprávněného, tedy budeme v režimu § 1109–1113 občanského zákoníku.

Další důsledky se uplatní v oblasti exekučního/insolvenčního práva. Pokud komisionář nabývá vlastnické právo k věci, pak se z této věci mohou uspokojit i jeho věřitelé. Komitent by tak byl zavázán k mimořádné opatrnosti při výběru komisionáře. Konečně význam nalezneme i v rámci deliktní odpovědnosti či při uplatnění reivindikační žaloby.

Porovnání právní úpravy

Na výše položenou otázku nalezli právníci jednoznačnou odpověď v obchodním zákoníku. Ten ve svém § 583 určil, že „vlastnické právo k movitým věcem získaným pro komitenta nabývá komitent jejich předáním komisionáři“. Komitent tedy nabýval vlastnické právo přímo od třetí osoby. Co do ostatních ustanovení komisionářské smlouvy, jsou si právní úpravy v obchodním a současném občanském zákoníku velmi podobné. Ostatně i důvodová zpráva říká, že současná právní úprava navazuje na tu starou. Právě kontinuitou právní úpravy někteří autoři[3] argumentují ve prospěch závěru, že vlastnické právo nabývá přímo komitent. Když něco fungovalo za staré úpravy, přičemž tu jsme převzali do současného kodexu, proč to měnit.

Na druhou stranu samotná absence dříve platného pravidla může sloužit jako argument pro závěr, že vlastnické právo nabývá nejdříve komisionář. Když bylo dříve uvedeno pravidlo, které zákonodárce v nové úpravě vypustil, pak se zřejmě rozhodl pro změnu. Navíc, jak uvádějí někteří autoři,[4] by určitá ustanovení občanského zákoníku dobře nedávala smysl, pokud bychom došli k závěru, že vlastnické právo nabývá komitent od třetí osoby přímo.

Například § 2467 OZ stanoví, že komitent může na třetí osobě požadovat plnění, které pro něho komisionář opatřil, není-li komisionář z příčin na své straně s to sám zařídit, aby třetí osoba plnila. Jaký smysl by toto ustanovení dávalo, pokud by byl komitent nositelem vlastnického práva, a tedy i oprávněným již od počátku (a nikoliv až poté, co komisionář není schopen zařídit, aby třetí osoba plnila)?

Co na to judikatura?

Zatímco judikatury zabývající se komisním prodejem lze nalézt bez větších potíží velké množství – typicky ve věci prodeje automobilů[5] –, komisní nákup zřejmě není častým předmětem řízení před soudy. A pokud nějaká rozhodnutí k dohledání jsou, pak se zabývají ještě starou úpravou obsaženou v obchodním zákoníku.[6] Relevantní rozhodnutí však představuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2022, č. j. 59 Co 230/2021-178. Ten se nezabývá přímo komisionářskou smlouvou, ale nepřímým zastoupením, přičemž komisionářská smlouva mezi formy tohoto typu zastoupení bezpochyby náleží.

V tomto rozhodnutí se matka domáhala vyloučení automobilu z exekuce vedené na jejího syna. K tomu uvedla, že automobil je ve skutečnosti její, syn jej měl pouze zakoupit, a to výlučně z jejích prostředků. To vše kvůli zdravotním důvodům (vzhledem k jejímu věku by jí dělalo potíže projít celým procesem zakoupení). V popsaném případě tak můžeme spatřovat prvky komisionářské smlouvy. Krajský soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který žádost žalobkyně zamítnul. K nepřímému zastoupení dle občanského zákoníku z roku 2012 uvedl, že zástupce nabývá práva a povinnosti na svou osobu, přičemž mezi třetí osobou a zastoupeným žádný právní poměr bezprostředně nevzniká. Toto rozhodnutí tak přispívá verzi, že komisionář vlastnické právo nabývá, a poté je musí převést na komitenta.

A jak bude vlastnické právo převedeno?

Pokud přijmeme závěr, že vlastnické právo nabývá nejdříve komisionář, pak vyvstává otázka, jakým způsobem je na komitenta vlastně převede. Katedra občanského práva Právnické fakulty MU považuje za možná dvě řešení: pravidlo logické sekundy či věcnou smlouvu. Pravidlo logické sekundy je myšlenkovým konstruktem, dle kterého komisionář sice vlastnické právo nabývá, avšak jen na pomyslnou sekundu, přičemž po jejím uplynutí se stává nositelem vlastnického práva k věci komitent. Tato možnost je dle autora v rozporu s výše uvedenými závěry (dostali bychom se do podobného režimu, jako by nabýval komitent vlastnické právo přímo od třetí osoby). Proto nelze než konstatovat, že vlastnické právo převádí komisionář na komitenta věcnou smlouvou, kterou strany uzavřou typicky konkludentně při předání věci.[7]

Závěr

Autor SVOČ a tohoto článku dospěl k závěru, že vlastnické právo nabývá nejdříve komisionář, který je následně musí převést na komitenta. A to především s přihlédnutím k absenci právní úpravy, která by – jako v případě obchodního zákoníku – stanovila, že vlastnické právo nabývá přímo komitent. Dále též s přihlédnutím k nelogičnostem, které by vznikaly, pokud bychom došli k závěru, že vlastnické právo přechází přímo na komitenta. To vše je podpořeno, přestože jen jedním, rozhodnutím krajského soudu.

V takovém případě je třeba dále řešit, jakým způsobem bude vlastnické právo převedeno na komitenta, což je ostatně chtěný výsledný stav. K tomu autor uvádí, že vlastnické právo je třeba převést věcnou smlouvou, kterou strany (komisionář a komitent) uzavřou například konkludentně předáním věci.

Článek vychází z autorovy práce SVOČ, se kterou postoupil z prvního místa do mezifakultního kola.

[1] Srov. Balarin, J. § 2455 [Základní ustanovení]. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 2468 nebo Večerková, E. Komise. In: Bejček, J. a kol. Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 421–422.

[2] § 2455 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[3] Srov. Večerková, E. Komise. In: Bejček, J. a kol. Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 421–422 nebo Polišenská, P. a kol. § 2464 [Vlastnictví komisních věcí]. In: Doležal, M. a kol. Občanský zákoník – Komentář s judikaturou – Svazek XII – Závazky z právních jednání (§ 2055-2893). Codexis, právní informační systém. [cit. 08.02.2023].

[4] Srov. Pihera, V. § 2455 [Základní ustanovení]. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014, s. 835.

[5] Srov. např. rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 9. 2021, č. j. 20 C 6/2021-37, nebo rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 6. 2022, č. j. 46 C 113/2022-92.

[6] Srovnej např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2017, č. j. 10 Afs 142/2016-40, nebo ze dne 16. 11. 2016, č. j. 1 Afs 149/2016-35.

[7] K těmto konstruktům neexistuje příliš literatury. Autor poznatky získal především v rámci dialogů s vyučujícími doc. JUDr. Filipem Melzerem, LL.M., Ph.D., a Mgr. Josefem Bártů.

Vybrali jsme pro vás