Právo na informace ve zdravotnictví a jak se ho (ne)dočkáte

Obecně k právu na informace

Právo na informace je základním politickým právem, garantovaným v ustanovení čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Omezeno může být pouze zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti (srov. čl. 17 odst. 4 Listiny).

Právo na informace je v České republice realizováno v obecné rovině prostřednictvím zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“).

Povinnost poskytovat informace vztahující se k vlastní působnosti vyvstává subjektům, jež splňují podmínky § 2 odst. 1 a/nebo odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím.

Sem patří

• státní orgány,
• územní samosprávné celky a jejich orgány,
• veřejné instituce,
• popř. subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti.

K realizaci práva na informace slouží žádost o poskytnutí informace, jejíž podoba a postup při jejím podání (a vyřizování) jsou upraveny § 14 zákona o svobodném přístupu k informacím.

Pojem veřejná instituce

Úskalím při podávání žádosti o poskytnutí informace je skutečnost, že si žadatel nemůže být 100% jistý, na koho přesně se povinnost poskytovat informace vztahuje. Zákon o svobodném přístupu k informacím totiž neobsahuje legální definici pojmu veřejná instituce.

V původním znění však zmíněný právní předpis tento pojem vůbec neobsahoval. Až jeho novelou[1] byl do tohoto právního předpisu termín veřejná instituce inkorporován, ale i tento termín prošel postupem času svým vývojem. Zmíněnou novelou byl totiž společně s tímto pojmem zahrnut ještě dovětek „hospodařící s veřejnými prostředky“.

Hned nadcházející novelou[2] byl tento dovětek ze zákona o svobodném přístupu k informacím vyňat, a zůstala tak podoba zmíněného termínu zachována tak, jak se s ní setkáváme nyní, tedy:

“Povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce.”

Nález Letiště Praha

Prvním stěžejním nástrojem pro určení, zda subjekt spadá pod pojem veřejná instituce, se stal nález Ústavního soudu ve věci Letiště Praha.[3] Ústavní soud v něm dovodil mimo jiné pětistupňový test, dle něhož jsou relevantními hledisky pro podřazení subjektu pod pojem veřejná instituce:

1. způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu),

• Jako příklad rozdílu je možné uvést vznik Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky (dále jen “ÚZIS”), jenž byl zřízen ze strany Ministerstva zdravotnictví České republiky na základě § 70 odst. 3 zákona o zdravotních službách; a naproti tomu společnost s ručením omezeným založená uzavřením společenské smlouvy dvou společníků.

1. osoba zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce stát, či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituci),
2. subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází k vytvoření orgánů státem, či nikoli; jestliže ano, jde o rys charakteristický pro veřejnou instituci),
3. existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu je přitom typická pro veřejnou instituci), a 
4. veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel je typickým znakem veřejné instituce).

Není podmínkou, aby instituce splňovala všech 5 bodů, ale musí zde veřejnoprávní aspekt alespoň převažovat.[4]

Nález ČEZ, a.s.

Ústavní soud však ve svém pozdějším nálezu ve věci ČEZ, a.s.[5] rozšířil tento test o podmínku, při které musí být subjekt ve 100% vlastnictví státu, popř. jiné veřejnoprávní korporace. „Z logiky věci pak vyplývá, že primárně je třeba zodpovědět otázku, zda má stát nebo jiná veřejnoprávní korporace v obchodní společnosti stoprocentní majetkovou účast.“[6] Nejvyšší správní soud proto učinil závěr, že je zapotřebí, aby „akcie či podíly […] byly ze 100 % vlastněny státem, respektive územním samosprávným celkem, a zároveň aby byla splněna kritéria […] nálezu […] Letiště Praha.“[7]

Vztah k poskytovatelům zdravotních služeb

Podle Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu tedy půjde o veřejnou instituci pouze v případě, že je ve 100% vlastnictví státu. Kladu si však otázku, zda jsou tato kritéria správná za všech okolností. Ve vztahu k poskytovatelům zdravotních služeb (dále jen „PZS“)[8] se přikláním k závěru, že nikoliv. PZS by dle mého měli být ukázkovým příkladem povinného subjektu ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím.

Důvodem pro tento závěr je skutečnost, že i v případě, kdy u PZS nebude 100% majetková účast státu, čímž není splněna podmínka vyplývající z Nálezu ČEZ, stále zde existuje velká míra státního dohledu nad touto institucí. Státní dohled se projevuje ve dvou ohledech. Zaprvé v povinnosti PZS předem zažádat příslušný správní orgán o povolení k poskytování zdravotních služeb [srov. § 15 a násl. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „zákon o zdravotních službách“)]. Zadruhé v kontrolní činnosti. Tu dle § 107 odst. 1 zákona o zdravotních službách vykonávají subjekty kontrolní činnosti, kam patří mimo jiné krajské úřady, které udělily PZS oprávnění k poskytování zdravotních služeb, a na nejvyšší úrovni Ministerstvo zdravotnictví či Ministerstvo obrany. Tím tedy dochází ke splnění bodu d) výše uvedeného pětistupňového testu veřejné instituce.

Dále zde bez dalšího převažuje veřejný účel tohoto PZS, jelikož dle názoru Ústavního soudu „[i]nstitucí zřízenou za veřejným účelem je ta, která byla zřízena k uspokojování veřejných či celospolečenských potřeb; má za účel prospět nikoli jen zájmům svým, nýbrž uspokojuje svou činností také potřeby veškerenstva nebo alespoň neurčité části subjektů,“[9] což každý PZS
(vyjma soukromých klinik, přičemž zde je tato otázka dle mého velmi diskutabilní) nepochybně splňuje.

Jednotliví PZS by s velkou pravděpodobností při jejich subsumpci pod pojem veřejná instituce obstáli v pětistupňovém testu vyplývajícím z Nálezu Letiště Praha, ale rozšířením tohoto pětistupňového testu Nálezem ČEZ ve velké části PZS tak učinit nelze.

ÚZIS

Ač se z výše uvedeného podává, že nelze každého PZS podřadit pod pojem veřejná instituce, automaticky to neznamená, že informace o nich nelze získat. Lze totiž tyto závěry stávající rozhodovací praxe do jisté míry obejít skrze ÚZIS.

Za předpokladu, že PZS není veřejnou institucí, a tedy povinným subjektem ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, lze se informací domáhat právě skrze ÚZIS, který je zřízen za účelem zajištění Národního zdravotnického informačního systému,[10] který mimo jiné obsahuje informace o zdravotním stavu obyvatelstva, o činnosti PZS „a jejich ekonomice, o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví a o úhradách zdravotních služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění, a to za účelem získání informací o rozsahu a kvalitě poskytovaných zdravotních služeb, pro řízení zdravotnictví a tvorbu zdravotní politiky, včetně zajištění transparentnosti poskytování a financování zdravotních služeb, zajištění rovného přístupu k zdravotním službám a hodnocení indikátorů kvality a bezpečnosti zdravotních služeb“.[11]

Jelikož je ÚZIS zřízen jako organizační složka státu, je povinným subjektem ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím.[12]

Závěr

Pokud u PZS není 100% majetková účast státu, resp. samosprávného celku či jiné veřejnoprávní korporace, nespadá pod pojem veřejná instituce. To znamená, že se na něj nevztahuje povinnost k poskytování informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Zároveň je zde však možnost podat žádost o poskytnutí informací prostřednictvím ÚZIS, který je povinen (za splnění zákonných podmínek) informace, kterými disponuje, poskytnout.

Tento článek byl vytvořen v rámci soutěže UKAŽ SVOU KREATIVITU X, pořádané CODEXIS ACADEMIA, ve spolupráci s redakcí právního portálu Právní prostor.cz, o nejlepší článek s právní tématikou. V rámci jeho publikace na portálu Právo21 došlo k úpravám a rozšíření.

Úvodní foto: Doctor showing stop gesture, Marco Verch Professional Photographer, Flickr, CC BY 2.0

[1] Novela provedená zákonem č. 39/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, a o změně některých dalších zákonů.

[2] Novela provedená zákonem č. 61/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění zákona č. 81/2005 Sb., a zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů.

[3] Nález Ústavního soudu ze dne 24.01.2007, sp. zn. I. ÚS 260/06 (dále jen „Nález Letiště Praha“).

[4] ibidem

[5] Nález Ústavního soudu ze dne 20.06.2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16-2 (dále jen „Nález ČEZ“), body 70 a 71.

[6] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.10.2019, sp. zn. 3 As 254/2017-43, bod. 23.

[7] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 04.05.2022, sp. zn. 3 As 46/2022-42, bod 39.

[8] Srov. § 2 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách).

[9] Nález Letiště Praha.

[10] Ustanovení § 70 odst. 3 zákona o zdravotních službách.

[11] Srov. ustanovení § 70 odst. 1 zákona o zdravotních službách.

[12] Nález Ústavního soudu ze dne 11.04.2023, sp. zn. III. ÚS 836/21, bod 24 in fine. K tomu srov. ustanovení § 70 odst. 3 věty první zákona o zdravotních službách.