Právní odpovědnost za zranění v bojových sportech. Za jakých okolností může při závodní činnosti vzniknout?

Bojové sporty se poslední dobou těší čím dál větší oblibě.[1] Do výběru sportu se tak kromě tradičního fotbalu nebo atletiky zařazuje i judo, box, zápas, MMA a řada dalších. Avšak jako u drtivé většiny sportů i zde hrozí riziko zranění soupeře, které s sebou může přinést nepříznivé následky v podobě povinnosti nahradit újmu. V krajním případě až odsouzení za trestný čin.

18. 1. 2021 Andrea Prägerová

Se sportováním obecně se pojí poměrně vysoké riziko zranění. Bojové sporty tvoří specifickou skupinu, neboť se v nich obvykle pracuje s řadou technik, které jsou způsobilé zranění zapříčinit, nicméně způsobení zranění není účelem této zábavy. Zápasy probíhají zpravidla v podobě rovného boje jeden na jednoho ve váhových a věkových kategoriích. Pro účast na závodech se ve většině bojových sportů vyžaduje členství v některém oddílu a v příslušném svazu (či v jiné organizaci s obdobnými pravomocemi). Ten stanovuje sportovní pravidla pro dané odvětví, přičemž závodníci mají povinnost tato pravidla znát a řídit se jimi.

Obecná přípustnost civilní odpovědnosti za zranění soupeře v bojových sportech

Civilní odpovědnost směřuje v první řadě k urovnání vztahů mezi subjekty. Její vznik tedy vytváří škůdci povinnost nahradit poškozenému újmu, kterou mu způsobil. V případě způsobení zranění vzniká nemajetková újma, která se nahrazuje v peněžité podobě dle § 2958 občanského zákoníku[2] (dále také „OZ“). Pro vznik civilní odpovědnosti se vyžaduje vznik újmy, porušení právní povinnosti, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem újmy a zavinění.

V případě zranění protivníka na závodech v bojových sportech spatřujeme újmu ve zranění, tedy ublížení na zdraví, příp. usmrcení, jejichž náhradu předpokládá § 2958 a násl. OZ. Porušení právní povinnosti závisí na konkrétním případu, nejčastěji ale pravděpodobně dojde k porušení prevenční povinnosti.[3] Její definice se s novým občanským zákoníkem sice částečně zúžila, nicméně pro zkoumanou problematiku zůstala relevantní: „Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného“ (§ 2900 OZ). Oproti občanskému zákoníku z roku 1964[4] se nyní prevenční povinnost vztahuje pouze na komisivní jednání (tedy konání, nikoliv opominutí), chrání pouze explicitně uvedené statky (svobodu, život, zdraví a vlastnictví), přičemž chráněný statek musí náležet jiné osobě než osobě povinné dodržovat prevenční povinnost a této povinné osobě vznikne povinnost k náhradě škody jen tehdy, „vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života[5].[6]

V našem případě by tato povinnost znamenala především dodržování sportovních pravidel. Závodník je tedy povinen jednat v souladu s pravidly (konání), chráněnými statky jsou život a zdraví soupeře (osoba jiná než povinná) a samotná sportovní pravidla bychom mohli označit za okolnosti a zvyklosti, jež vyžadují, aby závodník svým jednáním nezpůsobil nedůvodnou újmu. Příčinná souvislost spočívá v tom, že jednání porušující právní povinnost zapříčiní vznik újmy. Tedy, že zranění závodníka skutečně zapříčinil jeho soupeř, nikoliv závodník sám sobě nebo kvůli nějaké vnější příčině (třeba že na něj spadl kus stropu nebo mu selhaly orgány).

Co se týče zavinění, musíme rozlišit, zda porušení právní povinnosti spočívá v porušení zákonné povinnosti dle § 2910 OZ, dobrých mravů dle § 2909 OZ, nebo smluvní povinnosti dle § 2913 OZ. Při porušení smluvní povinnosti se zavinění nevyžaduje vůbec, jelikož se jedná o objektivní odpovědnost. U porušení zákonné povinnosti se předpokládá nedbalost dle § 2911–2912 OZ. Jinými slovy ten, kdo tvrdí, že nedbale nejednal, musí své tvrzení dokázat. Pokud bychom vyžadovali náhradu škody způsobené porušením dobrých mravů, bylo by třeba prokázat škůdci úmysl.

Za těchto podmínek je tedy civilní odpovědnost za zranění soupeře v bojových sportech obecně přípustná.

Mohou nastat i situace, kdy závodníkovi civilní odpovědnost nevznikne i přes splnění výše uvedených podmínek, a to při existenci okolností vylučujících protiprávnost. V případě občanského práva se jedná o náhodu (§ 2904 OZ), nutnou obranu (zejména § 2905 OZ) a krajní nouzi (zejména § 2806 OZ). U náhody nahrazuje újmu ten, kdo k ní dal zaviněně podnět. Např. pokud jeden ze závodníků zaviněně poškodí pletivo kolem zápasiště (MMA) a jeho soupeř ho pak z něj kvůli nekvalitě pletiva vyhodí, v důsledku čehož se první zmíněný zraní, musí si svou újmu hradit sám. Splnění podmínek pro nutnou obranu a krajní nouzi se v dané problematice nejeví příliš reálné.

Obecná přípustnost trestní odpovědnosti za zranění soupeře v bojových sportech

Ke vzniku trestní odpovědnosti je třeba naplnění požadavků stanovených trestním zákoníkem[7] (dále také „TZ“) – náležitosti subjektu, objektu, subjektivní stránky a objektivní stránky (obligatorní znaky), případně znaků fakultativních (např. motiv, záměr, místo a čas spáchání atd.), pokud jsou vyžadovány k naplnění skutkové podstaty.

Subjekt (závodník, který zranění způsobí) musí dovršit 15 let (odpovědný je až den po narozeninách) a musí být příčetný. Ve věku od 15 do 18 let se zkoumá dostatečná mravní a rozumová vyspělost. Objektem, tedy chráněným zájmem, bude zdraví, případně život. Subjektivní stránka představuje zavinění, což je vnitřní vztah pachatele k jeho jednání. Zavinění je naplněno buď úmyslem (závodník chtěl soupeře zranit, nebo sice nechtěl, ale byl s tím srozuměn), nebo nedbalostí, k jejímuž dosažení postačuje porušení pravidel (vysvětleno níže). Objektivní stránka zahrnuje jednání pachatele, škodlivý následek a příčinnou souvislost mezi těmito znaky (stejně jako v civilní odpovědnosti). V těchto případech se bude jednat zejména o skutkové podstaty z hlavy I. zvláštní části TZ (trestné činy proti životu a zdraví) – nejčastěji pravděpodobně ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 148 TZ) nebo těžké ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 147 TZ). Pokud znění skutkové podstaty vyžaduje ke svému naplnění i některý fakultativní znak, je nezbytné i jeho naplnění. I trestní odpovědnost za zranění v bojových sportech je tedy obecně přípustná.

Zabránit jejímu vzniku ale ještě mohou okolnosti vylučující protiprávnost. S oprávněným použitím zbraně (§ 32 TZ) se zde minimálně před vznikem zákona, který by upravoval sportovní činnost, nesetkáme. Ačkoliv úprava § 32 TZ může dopadnout na zbraně střelné, bodné i sečné, služební i soukromé, jejich použití musí být v mezích stanovených jiným právním předpisem, který v oblasti sportu (šerm, kendo, iaido) zatím neexistuje.[8] Přípustné riziko (§ 31 TZ) a svolení poškozeného (§ 30 TZ) se kryje s tím jednáním, které již ospravedlnila pravidla, nicméně pokud by bylo před utkáním přípustné riziko a svolení poškozeného rozšířeno nad rámec pravidel, mohly by vzniku trestní odpovědnosti zabránit. Zbývá nutná obrana (§ 29 TZ) a krajní nouze (§ 28 TZ), přičemž splnění podmínek pro použití těchto institutů není příliš pravděpodobné.

V posuzování právní odpovědnosti za zranění v bojových sportech hrají významnou roli sportovní pravidla

Na závodech probíhají zápasy podle přesně stanovených pravidel a pod dohledem rozhodčího. Ačkoliv sportovní pravidla nejsou obecně právně závazná (nejsou součástí právního řádu), představují stěžejní opěrný bod při zvažování právní odpovědnosti.[9] Není vycházení z mimoprávního systému zásahem do právní jistoty? Při startování na závodech v bojových sportech nikoliv.

Zaprvé, všichni závodníci mají povinnost znát pravidla alespoň pro kategorii, ve které startují. Bez tohoto předpokladu by nebylo možné bojový sport reálně provozovat, v důsledku čehož obvykle nastává situace, že závodníci znají pravidla lépe než kterýkoliv zákon. Tento fakt je v zásadě dostačující i v trestněprávní rovině, konkrétně pro zavinění z nevědomé nedbalosti definované v § 16 odst. 1 písm. b) TZ: „(…) pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.“ I kdyby závodníci pravidla neznali, vzhledem ke svým osobním poměrům (mj. členství v oddíle, svazu atp.) a dalším okolnostem (např. vůlí účastnit se závodů) je znát měli. Pokud tedy způsobí jinému závodníkovi zranění v důsledku porušení pravidel, podmínka zavinění bude naplněna.

V rovině civilní postačuje už jen to, že se závodník závodů účastní. Takovým jednáním se veřejně přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého stavu (příslušník oddílu určitého sportu, případně svazu) nebo povolání (pokud se jedná o profesionálního sportovce) a dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s tím spojena, tedy především se znalostí sportovních pravidel (§ 5 OZ).

Zadruhé, pravidla rozsah právní odpovědnosti nerozšiřují. Naopak. Pokud je závodník všechna dodrží, jeho právní odpovědnost nebude zpravidla[10] založena. Zde bychom mohli namítnout, že právě tento přístup představuje zásah do právní jistoty, protože když mě někdo zraní, měl by za to nést odpovědnost a nějaký mimoprávní soubor pravidel ho nemůže osvobodit. V tomto směru ale musíme pamatovat na to, že bojové sporty provozujeme zcela dobrovolně. Když se soutěží v nich rozhodneme zúčastnit, musíme si být vědomi, že (i přes dodržení veškerých pravidel) nám může vzniknout dokonce i těžká újma na zdraví s trvalými následky (ačkoliv se samozřejmě nejedná o běžnou záležitost). Z pohledu trestní odpovědnosti se tedy můžeme bavit o jakési kombinaci přípustného rizika (§ 31 TZ) a svolení poškozeného (§ 30 TZ).[11]

Samotné porušení pravidel k vzniku právní odpovědnosti nestačí

Aby závodníkovi vznikla za zranění soupeře právní odpovědnost, muselo by porušení pravidel dosáhnout vysoké intenzity nebo být tzv. excesem („jednáním, které nemá s hrou nic společného[12]). V tomto směru sice vycházím z judikatury[13], která se týká fotbalu, nicméně je použitelná i pro bojové sporty. Nejvyšší soud uvedl, že „je třeba zohlednit samotný charakter uvedeného sportu [fotbalu – pozn. autorky], jenž je svou povahou velmi dynamický a při němž dochází ke vzájemnému kontaktu hráčů a následkem toho i ke zvýšenému riziku jejich zranění.“[14] Toto je tím spíše nutno zohlednit i v bojových sportech, protože i ty jsou velmi dynamické a mnohem více kontaktní než fotbal. Riziko zranění je abnormálně vysoké nejen kvůli kontaktním střetům soupeřů, jejichž protichůdné zájmy se nemohou vybít na míči, nýbrž pouze na nich samotných, ale také kvůli řadě technik způsobilých zapříčinit zranění.

Požadavek vysoké intenzity porušení pravidel má zabránit vzniku právní odpovědnosti za lehké, v daném sportu běžné, porušení pravidel. Při posuzování této intenzity má svou relevanci i hodnocení rozhodčího.[15] Pro lepší představu si uveďme pár příkladů, kdy by v bojových sportech právní odpovědnost nevznikla právě kvůli nízké intenzitě porušení pravidel:

Pokud došlo k zakázání techniky nebo úderu, které byly dříve povoleny, musíme tolerovat, že si závodníci musí teprve odvyknout, aby tyto nepoužívali. Dalším obvyklým porušením pravidel by mohla být i situace, kdy např. v judu hodí závodník svého soupeře přímo na hlavu, protože se mu techniku nepodařilo provést precizně kvůli obraně soupeře. Po nikom nemůžeme spravedlivě požadovat, aby porušil zákon gravitace a zastavil tělo soupeře ve vzduchu, když už je zřejmé, že se technika nepovede a soupeř by mohl dopadnout způsobem nebezpečným pro jeho zdraví. Stejně tak úder např. v boxu těsně po vypršení časového limitu, který kvůli dynamičnosti sportu už nešlo zastavit atp.

Exces definoval Nejvyšší soud jako „jednání, které zjevně vybočuje z běžného způsobu hry“ a odvolací soud (Krajský soud v Praze) jako jednání, které „nemá s hrou nic společného“[16]. Můžeme ho tedy spatřovat např. v situaci, kdy v řeckořímském zápase jeden ze závodníků zničehonic uštědří svému protivníku high kick, který v tomto sportu není (a nikdy nebyl) povolen. K podobnému excesu může dojít úmyslně – závodník chtěl nic netušícího soupeře překvapit útokem, na který nemohl být připraven, ale i v nevědomé nedbalosti. Závodník by např. provozoval dva sporty (judo a karate) a po zahájení zápasu v judu by se spletl a začal do svého soupeře kopat jako v karate. Další exces by mohl spočívat v hození židle postranního rozhodčího po soupeři, případně umístění kousků kovu do boxerských rukavic s úmyslem zranit protivníka. Excesem jsou zkrátka taková jednání, která bývají v konkrétním sportu natolik neobvyklá, že ani v pravidlech není (většinou) uvedeno, jak je sankcionovat.

V již zmíněném rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 493/2015 Nejvyšší soud (ve shodě se soudem odvolacím) dospěl k závěru, že právní odpovědnost nevznikla mj. díky tomu, že žalovaný nejednal s úmyslem zranit protihráče. V bojových sportech může být podobný přístup problematický, protože např. v MMA je způsobení zranění (v rámci pravidel) bodově hodnoceno (jako tzv. damage).[17] Závodníci tedy mají motivaci svého soupeře (určitým způsobem) zranit, k čemuž bude předvídatelně směřovat i jejich úmysl. Jejich cílem je však primárně vyhrát zápas, nikoliv zranit soupeře, tedy způsobení zranění je úmyslem nepřímým. Pokud směřují v rámci pravidel k cíli zvítězit a používají k tomu jednání (vzhledem k okolnostem daného sportu) způsobilá tohoto cíle dosáhnout, nevznikne jim zpravidla právní odpovědnost, i když při tom svého soupeře zraní. Avšak pokud by jednali s přímým úmyslem zranit protivníka, právní odpovědnost by jim vznikla. Nutno ale dodat, že dokázat přímý úmysl v těchto záležitostech není vůbec snadné.

 

Závažnost zranění sama o sobě nemůže být hlediskem, které rozhoduje o povaze porušení pravidel (jeho závažnosti, neobvyklosti, míře zavinění) ani o brutalitě (nepřiměřenosti) jednání závodníka, který zranění způsobil. K vážnému zranění může dojít i v případě, kdy je jednáno zcela v souladu s pravidly.[18]

Závěr

Pokud tedy bojujete fair play, snažíte se dodržovat předepsaná pravidla a nerozkřikujete kolem sebe, že chcete svého soupeře zabít, nemusíte se vzniku právní odpovědnosti obávat. Ta nastupuje pouze při porušení pravidel ve vysoké intenzitě, excesech nebo zranění soupeře v přímém úmyslu. Upravovat způsob svého boje nad rámec sportovních pravidel, aby nedošlo ke zbytečnému zranění soupeře, tedy z právního hlediska není třeba. Soudci chápou, že kladením nepřiměřených požadavků na sportovce by nejvíc utrpěl sport samotný, neboť touha sportovců po vítězství je to, co ho posouvá dál, a s jejich omezováním by mohl přijít o to, díky čemu je tak oblíbený.

Andrea Prägerová

studentka Právnické fakulty MUNI

[1] V judu byl nejpatrnější nárůst zájmu po Krpálkově vítězství na olympijských hrách v Riu roku 2016, kdy řada oddílů musela shánět větší prostory pro trénování svých členů nebo už další členy nepřijímat.

Např.: ČT24. V Jihlavě vypukla Krpálkománie. Malí judisté se nevejdou do tělocvičny [online]. Česká televize. 29. 9. 2016 [cit. 7. 10. 2020]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/regiony/1922153-v-jihlave-vypukla-krpalkomanie-mali-judiste-se-nevejdou-do-telocvicny

Nebo: Vávrová, Iveta. Zájem o judo v České republice roste, můžou za to i úspěchy českých judistů na olympiádě [online]. iROZHLAS. 26. 8. 2016 [cit. 7. 10. 2020]. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/clovek/zajem-o-judo-v-ceske-republice-roste-muzou-za-to-i-uspechy-ceskych-judistu-na-olympiade_201608260647_pjadrny

Sláva MMA roste zejména díky propagaci organizací Oktagon (v České a Slovenské republice) a UFC.

Polanecký, Rudolf. Popularita MMA a Oktagonu v Česku roste navzdory Covidu [online]. Pravý prostor. 29. 9. 2020 [cit. 7. 10. 2020]. Dostupné z: https://pravyprostor.cz/popularita-mma-a-oktagonu-v-cesku-roste-navzdory-covidu/

[2] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[3] Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1960/2002.

[4] Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

[5] § 2900 OZ.

[6] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3510/2019.

Podrobněji: Hulmák, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář [online]. Beck-online. 2014 [cit. 9. 10. 2020]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembrgrpwk5tlgiya&tocid=nnptembrgrpwk5tlgiya

[7] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

[8] Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník edice velké komentáře [online]. Beck-online. 2012 [cit. 11. 10. 2020]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembrgjpwk5tlg4&tocid=nnptembrgjpwk5tlg4

[9] Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1355/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1960/2002.

[10] Výjimky, kdy i přes dodržení pravidel může být závodník právně odpovědný, známe pouze ze zahraniční judikatury. V České republice se totiž daná problematika prozatím v rozhodovací praxi příliš neřeší. Kdyby se však řešit začala, je možné, že české soudy budou hledat inspiraci v jiných zemích.

Italské soudy uvažovaly i o požadavku humánní bdělosti sportovců, kterou bylo třeba dodržet kromě pravidel, aby sportovci nemohla vzniknout právní odpovědnost za zranění soupeře, příp. třetích osob. Tato humánní bdělost měla spočívat „v kontrole vlastního chování v každém okamžiku, aby nebyla narušena tělesná nedotknutelnost protivníka a třetích osob.“ Tento požadavek ale v oblasti bojových sportů nemůže uspět už kvůli samotné podstatě těchto sportů. Navíc samotné vymezení hranic humánní bdělosti se ukázalo natolik problematickým, že se od ní postupně odstoupilo.

Králík, Michal. Právní odpovědnost za sportovní úrazy [online]. Právní rádce. 15. 2. 2007 [cit. 15. 9. 2020]. Dostupné z: https://pravniradce.ihned.cz/c1-20421910-pravni-odpovednost-za-sportovni-urazy

Z rozboru slovenské judikatury vyplynulo, že „ani jednání v souladu se sportovními normami (...) nemusí vést k vyloučení odpovědnosti (např. tam, kde by sportovec způsobil záměrně zranění sportovci druhému způsobem, který by nebyl v rozporu se sportovními pravidly).“

Králík, Michal. Civilněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy (aktuální vývojová východiska a nový český občanský zákoník) [online]. Beck-online. 7. 8. 2015 [cit. 16. 9. 2020]. Dostupné z: http://www.beck-online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=nrptembrgvpweyk7g5ptqx3tl4zto&groupIndex=12&rowIndex=0

[11] Coufalová, Bronislava, Pinkava, Jan a Pochylá, Veronika. Trestněprávní odpovědnost ve sportu. Praha: Leges, 2014, s. 58–59.

[12] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 493/2015.

[13] Tamtéž, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 2357/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 561/2016.

[14] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 493/2015.

[15] Tamtéž.

[16] Tamtéž.

[17] Např.: MMA Judging Criteria/Scoring- Approved August 2, 2016 [online]. 2. 8. 2016. [cit. 16. 9. 2020]. Dostupné z: http://www.abcboxing.com/wp-content/uploads/2016/08/juding_criteriascoring_rev0816.pdf

[18] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 493/2015.


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info