Povinná mlčenlivost ve zdravotnictví není bezbřehá. V praxi se ale setkáváme s nedostatky

Přestože je tato povinnost zakotvena v zákoně, častokrát dochází k jejímu porušování. Patrně každý z nás se s tím již někdy setkal. Situace, kdy se zdravotní sestra v čekárně doptává na informace, které mohou být některými pacienty vnímány jako citlivé a které není vhodné probírat před ostatními lidmi. Nebo případ, kdy lékař před pacienty rozebírá se zdravotní sestrou osobní život a zdravotní stav osoby, která právě odešla z ordinace. Je lékař a zdravotnický pracovník povinen zachovat mlčenlivost o všech skutečnostech, které jim pacient sdělí? Nebo se mlčenlivost týká jen některých informací?

Domnívám se, že jednou z příčin porušování mlčenlivosti je fakt, že řada lékařů a zdravotnických pracovníků přesně neví, co všechno tato povinnost zahrnuje. Informace o zdravotním stavu jsou v soudobém vyspělém zdravotnictví velmi významné, a to zejména pro pacienty, neboť mohou být snadno zneužity. Naše moderní a vyspělá společnost ostatně klade velký důraz na soukromí, a to nejen v oblasti zdravotnictví.[1]

V některých státech je výslovně zakotvena mlčenlivost dokonce v katalozích základních práv. V jiných se vykládá z obecně formulovaného práva na soukromí. Právo na ochranu osobnosti je v českém právu zakotveno například v čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Dále je upraveno na evropské úrovni, a to v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle něj má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.[2] Na ochranu soukromí a mlčenlivost ve vztahu ke zdravotnictví se primárně vztahuje čl. 10 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, podle které má každý právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví.[3]

Citlivé a méně citlivé informace o zdravotním stavu a povinnost o nich mlčet

Obecně se ve zdravotnictví setkáme s velkým množstvím informací. Některé můžeme nazvat jako osobní či méně citlivé (například zlomená noha), vedle nich se ovšem můžeme setkat i s těmi, které je možné nazvat jako více citlivé. Zejména se tedy bude jednat o ty, jež se týkají pohlavního života jednotlivce, jeho duševního zdraví, závislosti na omamných látkách apod. Rozlišování této závažnosti a citlivosti není mnohdy jednoznačné a snadné, právě proto se zavádí všeobecná mlčenlivost, nazývaná také jako lékařské tajemství.

„Povinná mlčenlivost ve zdravotnictví se bezesporu týká zdravotního stavu konkrétního pacienta a zdravotní péče mu poskytované. Naopak se netýká zprostředkovávání a šíření zobecněných poznatků pro vědecké nebo pedagogické účely.”

Nejprve nahlédněme do zákonného ukotvení povinnosti zachovávat mlčenlivost ve zdravotnictví. Ta je upravena především zákonem č. 372/2011 Sb.,  o zdravotních službách. Ustanovení 51 tohoto zákona ve svém prvním odstavci výslovně stanoví povinnost poskytovatele zdravotních služeb zachovat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Podle zákona o zdravotních službách se za porušení povinné mlčenlivosti nepovažuje:

1. předávání informací nezbytných pro zajištění návaznosti poskytovaných zdravotních služeb,
2. sdělování údajů nebo jiných skutečností, je-li poskytovatel zproštěn pacientem, popřípadě zákonným zástupcem pacienta, mlčenlivosti a sděluje-li údaje nebo tyto skutečnosti v rozsahu zproštění,
3. sdělování, popřípadě oznamování údajů nebo jiných skutečností podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů, pokud z tohoto zákona nebo jiných právních předpisů vyplývá, že údaje nebo skutečnosti lze sdělit bez souhlasu pacienta,
4. sdělování údajů nebo jiných skutečností pro potřeby trestního řízení způsobem stanoveným právními předpisy upravujícími trestní řízení, za porušení povinné mlčenlivosti se rovněž nepovažuje sdělování údajů nebo jiných skutečností při plnění zákonem uložené povinnosti překazit nebo oznámit spáchání trestného činu.

Výše zmíněný paragraf dále jasně vyjmenovává osoby, na něž se, vedle poskytovatelů zdravotních služeb, povinná mlčenlivost též vztahuje, tj. na zdravotnické a jiné odborné pracovníky. Rovněž na osoby, které již své povolání nevykonávají, avšak informace získaly v souvislosti s jeho výkonem, popřípadě při poskytování zdravotních služeb. Dále ustanovení působí vůči osobám získávajícím způsobilost k výkonu povolání zdravotnického pracovníka nebo jiného odborného pracovníka.Týká se i osob, jež mohou nahlížet do zdravotnické dokumentace pacienta bez pacientova souhlasu nebo členů odborných komisí podle zákona o specifických zdravotních službách. Spadají sem i příslušníci Vězeňské služby České republiky, kteří jsou povinni být přítomni, je-li zdravotní péče poskytována osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence, a další osoby, jež v souvislosti se svou činností vykonávanou na základě jiných právních předpisů zjistí informace o zdravotním stavu pacienta nebo informace s tím související.[4]

Co z výše uvedeného vyplývá? Povinná mlčenlivost ve zdravotnictví se bezesporu týká zdravotního stavu konkrétního pacienta a zdravotní péče mu poskytované. Naopak se netýká zprostředkovávání a šíření zobecněných poznatků například pro vědecké nebo pedagogické účely. To je vhodné, ba vyloženě potřebné pro výuku a výcvik budoucích i stávajících lékařů a zdravotnických pracovníků, jakož také pro odpovídající poučení veřejnosti, případně též pro výzkum napomáhající zlepšování zdravotní péče. Na pomezí se pak nacházejí ostatní sdělení pacienta, jež se netýkají jeho zdravotního stavu. Otázky povinné mlčenlivosti jsou velmi složité a jsou spojeny nejen s rovinou právní, ale i etickou.[5]

Porušování soukromí při vizitách

Při provádění vizit ve společných prostorách nebo v přítomnosti nepovolaných osob dochází velmi často k porušování pacientova soukromí.[6] Lékaři mnohokrát sdělují ostatním pacientům informace, které podléhají povinné mlčenlivosti. I přesto jsou tzv. hromadné vizity stále běžnou praxí v našich zdravotnických zařízeních. Zákon o zdravotních službách v § 28 odst. 3 písm. h) výslovně uvádí, že pacient má právo odmítnout přítomnost osob, které nejsou na poskytování zdravotních služeb přímo zúčastněny. Podle platné právní úpravy by každý pacient, který se nachází na pokoji s ostatními pacienty, měl udělit souhlas s poskytováním informací před těmito třetími osobami. V případě, kdy se lékař chystá pacientovi sdělit informace, které by mohly být vnímány jako citlivé, má lékař povinnost se pacienta zeptat, jestli mu tento postup nevadí. Pacient také může být vyšetřován v samostatné místnosti. Praxe ovšem vypadá jinak a informace o zdravotním stavu jsou sdělovány a probírány před třetími osobami.[7]

Spory o rozsah povinné mlčenlivosti

Zajímavý náhled na pojem povinné mlčenlivosti poskytuje Uherek, který ji definuje jako zákonem uloženou nebo státem uznanou povinnost fyzické osoby nesdělovat nepovolané osobě určité skutečnosti a současně povinnost nést právní důsledky, pokud by došlo k porušení této povinnosti. [8]

Osobně se ztotožňuji s názorem, že zákonodárce jasným způsobem říká, že povinnost mlčenlivosti se nevztahuje pouze na informace o zdravotním stavu pacienta nebo na informace o tom, jaká zdravotní péče mu byla poskytnuta, ale v podstatě na veškeré skutečnosti, které se lékař či zdravotní pracovník dozví při výkonu svého povolání. Pro pacienta se mnohokrát jedná o informace, jež může vnímat jako citlivé a intimní patřící do soukromé sféry, jelikož se mohou týkat jeho zvyklostí, návyků či sexuálního života. Vztah mezi lékařem a pacientem by měl být dle mého názoru vybudován na vzájemné důvěře. Ostatně častokrát pacient sděluje lékaři velmi osobní informace, tudíž povinnost mlčenlivosti zahrnuje i souhrn údajů o osobní, rodinné, finanční, ekonomické či profesní situaci.[9]

Závěr

Můžeme tedy shrnout, že lékař a zdravotnický pracovník mají povinnost zachovat mlčenlivost o všech skutečnostech, které se dozvědí při výkonu svého povolání. Vzájemná důvěra by měla být prioritou, jelikož pacient se mnohokrát svěřuje i s informacemi, jež jsou velmi osobní a týkají se rodinné anamnézy, nebo dokonce jeho ekonomické situace. Porušení mlčenlivosti může v některých případech vést k negativnímu dopadu do roviny osobní, profesní, či dokonce výrazně ovlivnit jeho společenské postavení. Lékaři a pracovníci ve zdravotnictví by se proto na problematiku rozsahu povinné mlčenlivosti měli více zaměřit a dbát na diskrétnost.

[1] KŘEPELKA, Filip. Mlčenlivost, dokumentace a informace ve zdravotnictví. Studijní materiály do předmětu České a evropské zdravotnické právo. is.muni.cz. 28. 12. 2016 [cit. 14. 9. 2020]. Dostupné z:  https://is.muni.cz/el/1422/jaro2017/MVV0768K/um/66887167/NCEZP_05_2016_Krepelka.pdf

[2] Sdělení č. 209/1992 Sb., Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.

[3] Sdělení č. 96/2001 Sb. m. s. Úmluva o lidských právech a biomedicíně.

[4] Zákon č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů (zákon o zdravotních službách).

[5] KŘEPELKA, op. cit.

[6] Stanovisko ombudsmana ze dne 3. 11. 2010 sp. zn.: 50/2010/NZ/MLU. Dostupné z: https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/3264

[7] ŠUSTEK, Petr a Tomáš HOLČAPEK. Zdravotnické právo. Praha: Wolters Kluwer, 2016, 149 s.

[8] UHEREK, Pavel. Povinná mlčenlivost zdravotnických pracovníků. Praha: Grada Publishing, 2008, s. 10–11.

[9] ŠUSTEK, Petr a Tomáš HOLČAPEK. Zdravotnické právo. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 137-139.

[10] BURIÁNEK, Jan. Lékařské tajemství, zdravotnická dokumentace a související právní otázky. Praha: Linde, 2005, 14 s.

[11] Doležal, Tomáš. Prolamování povinné mlčenlivost – absurdní soudní interpretace [online]. Zdravotnické právo a bioetika. 18. 3. 2016. [cit. 14. 9. 2020]. Dostupné z: https://zdravotnickepravo.info/prolamovani-povinne-mlcenlivost-absurdni-soudni-interpretace/

[12] ŠUSTEK, Petr a Tomáš HOLČAPEK. Zdravotnické právo. Praha: Wolters Kluwer, 2016, 139 s.