Použitelnost jediného důkazu svědčícího o vině obžalovaného

Mezi základní zásady trestního řízení patří zásada presumpce neviny, podle které je třeba na osobu, proti níž se trestní řízení vede, hledět jako na nevinnou, dokud není pravomocným odsuzujícím rozsudkem rozhodnuto jinak.[1] Z této zásady vyplývá pravidlo in dubio pro reo, podle něhož nelze uznat vinným někoho, o jehož vině jsou pochybnosti.[2] S tím souvisí rovněž další zásada trestního řízení, a to zásada materiální pravdy zakotvená v § 2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), podle níž musí být zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností. V nálezu z ledna letošního roku se Ústavní soud zabýval otázkou, zda jsou tyto požadavky naplněny v situaci, kdy lze na vinu obžalovaného usuzovat pouze z jediného důkazu.

Rekognice a agnoskace

Nejprve vymezím pojmy rekognice a agnoskace, které budu dále v textu používat.

Rekognici řadíme mezi zvláštní prostředky dokazování upravené v trestním řádu. Podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznává osobu či věc, a tím určuje její totožnost.[3] Rozlišujeme rekognici in natura, při níž je osoba či věc poznávána „naživo“, a rekognici podle fotografie, která se provádí, pokud rekognice in natura není možná.

Je-li předmětem rekognice osoba, musí se poznávající osobě ukázat alespoň další tři osoby, které se nemohou výrazněji odlišovat.[4] Rekognice podle fotografie má velmi podobná pravidla, pouze se namísto živých osob předloží alespoň tři fotografie.[5]

Agnoskaci trestní řád výslovně neupravuje, jde se však o pojem užívaný v trestněprávní doktríně i judikatuře. Jedná se o ztotožnění osoby či věci svědkem při hlavním líčení, kdy je tato dotyčnému ukázána a následně je dotázán, zda ji poznává.[6] Osobám jsou však již přiřazeny určité role a nemá možnost volby mezi několika figuranty.[7]

Zatímco při rekognici vybírá poznávající osoba „tu správnou“ mezi alespoň třemi dalšími osobami, při agnoskaci je pouze postavena před otázku, zda poznává dotyčnou osobu, či nikoliv.

Použitelnost agnoskace a výpovědi svědka po rekognici jako jediných důkazních prostředků

Ústavní soud se v nálezu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 928/20, zabýval případem stěžovatele odsouzeného za dva zločiny loupeže k trestu odnětí svobody v délce tří let a trestu vyhoštění z území České republiky na pět let.

Soudy nižších stupňů ve svých odůvodněních uvedly, že založily závěr o vině stěžovatele na množství důkazů. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1363/2019, odmítl dovolání odsouzeného, jelikož neshledal jeho námitky důvodnými a skutkový stav považoval za dostatečně zjištěný. Ústavní soud se však s těmito závěry neztotožnil. Dle něj bylo rozhodnutí o vině stěžovatele založeno na důkazech nepoužitelných či důkazech, které neposkytovaly žádné indicie o vině stěžovatele. Ústavní soud shledal, že na vinu stěžovatele bylo možné v případě jednoho trestného činu usuzovat pouze na základě tvrzení poškozeného po provedení agnoskace, u druhého trestného činu pak byly jediným důkazem informace získané výpovědí poškozeného po rekognici.

Ústavní soud odkázal na starší judikaturu, podle níž lze použít agnoskaci jako důkazní prostředek, nelze ji však kvalitativně srovnávat s rekognicí, tudíž je nižší i její důkazní síla. Ta se pak ještě dále snižuje v případě, kdy agnoskaci předcházela rekognice, která byla v daném řízení prováděna dokonce dvakrát. Jelikož však byla poškozenému pouze jednu hodinu před provedením rekognice předložena fotografie obžalovaného, jednalo se o nepřípustný důkaz, který nemohl být dále v řízení použit, a tak byl provedením agnoskace získán jediný usvědčující důkaz. Vzhledem k velmi nízké důkazní síle takto provedené agnoskace však nebyl dle Ústavního soudu zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, a tak nelze rozhodnout o vině obžalovaného.

V případě druhé loupeže bylo rozhodnutí o vině založeno výlučně na výpovědi poškozeného po provedené rekognici, kdy si byl na 70 % jistý, že stěžovatele poznává a že právě on je pachatelem trestného činu. Po následně provedené agnoskaci si byl již zcela jistý, avšak důkazní hodnota agnoskace je při takovém postupu velmi nízká, jak již bylo uvedeno výše.

Dle § 118 trestního řádu je možné vyšetřit duševní stav svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, pokud existují závažné pochybnosti, že u něj byla snížena schopnost správně vnímat či vypovídat. Ústavní soud obecným soudům vytknul, že se v řízení žádným způsobem nezkoumala schopnost svědka vnímat okolnosti a zapamatovat si je, přičemž je zde nebezpečí, že právě tyto schopnosti mohlo ovlivnit velké množství alkoholu v těle poškozeného. Bezprostředně poté, kdy měl být spáchán trestný čin, mu byly naměřeny více než tři promile alkoholu v krvi.

Ústavní soud uzavřel, že pokud tak soud neučiní a současně dostatečně neodůvodní své úvahy ohledně rozporů ve výpovědi svědka, není skutkový stav dostatečně objasněn. V souladu se zásadou in dubio pro reo tak nelze obžalovaného uznat vinným.

Závěr

Se závěry Ústavního soudu se ztotožňuji. Agnoskace, především pokud byla provedena až po rekognici, jistě může být podpůrným důkazním prostředkem, který může napomoci rozhodnutí o vině či nevině obžalovaného. Jelikož však jde o situaci, kdy svědek vidí v soudní síni obžalovaného, jehož viděl dříve při rekognici na fotografii, či dokonce naživo, může být jeho úsudek značně ovlivněn, a tudíž nelze založit rozhodnutí o vině výlučně na výpovědi svědka po agnoskaci.

Souhlasím rovněž s názorem Ústavního soudu ohledně nutnosti zkoumání duševního stavu svědka, pokud má být informace získaná z jeho výpovědi opět jediným důkazem, na jehož základě je obžalovaný uznán vinným. Ustanovení § 118 trestního řádu stanoví dvě podmínky, za nichž je třeba zkoumat duševní stav svědka: výpověď tohoto svědka musí být pro rozhodnutí zvláště důležitá a musí existovat závažné pochybnosti o jeho schopnosti správně vnímat nebo vypovídat. Obě podmínky byly v tomto případě dle mého názoru naplněny, jelikož informace získané výpovědí svědka byly jediným důkazem, na jehož základě byl obžalovaný uznán vinným. Takovou výpověď lze tedy bezesporu považovat za zvláště důležitou pro rozhodnutí soudu. Rovněž velké množství alkoholu v krvi zpravidla značně snižuje schopnost člověka vnímat okolí a pamatovat si události, což se ostatně projevilo i v rozporech ve výpovědi poškozeného. Pokud tedy nebyl duševní stav svědka zkoumán, nemohlo dle mého názoru dojít k náležitému zjištění skutkového stavu.

Loupež. Foto: Criminal Robber Robbery, Creative Commons

[1] Fenyk, Jaroslav a kol. Trestní právo procesní. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 113.

[2] Ibidem, s. 114.

[3] Ibidem, s. 422.

[4] § 104b odst. 2 trestního řádu.

[5] § 104b odst. 4 trestního řádu.

[6] Nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 2/03.

[7] Nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 928/20.