Vedou prozatímní opatření k oslabení bezprostřední ochrany dítěte?

Úvod

Dne 1. ledna 2026 nabyl účinnosti zákon č. 268/2025 Sb. (dále jen „rozvodová novela“), který zavádí podstatné změny v oblasti rodinného práva. Ty se dotýkají nejen samotného soudního řízení a procesních pravidel, ale také péče o děti, otázky výživného a nových nástrojů pro řešení konfliktních situací spojených s rozvodem. Jedním z posledně zmíněných nástrojů je také speciální institut prozatímního rozhodnutí dle § 465a a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZŘS“), který nahrazuje dosud využívaná obecná předběžná opatření dle § 74 a násl. a § 102 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Dosavadní obecný nástroj civilního práva procesního je tak nahrazen speciálním institutem přizpůsobeným specifické povaze rodinněprávních řízení.

Úmyslem zákonodárce bylo zavést do českého právního řádu institut, který bude více respektovat ústavně zaručené právo rodičů na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo být slyšen.[1] Opouští se tak dosavadní praxe, kdy bylo možné poměry dítěte dočasně upravit i bez slyšení druhého z rodičů. Cílem nové právní úpravy je naopak poskytnout oběma stranám prostor k vyjádření, čímž se má minimalizovat moment překvapení, který v minulosti nezřídka přispíval k vyhrocení konfliktu mezi rodiči.

Důraz na řádné projednání věci si však vyžádal značné prodloužení doby potřebné k vydání prvotního rozhodnutí, které prozatímně upravuje poměry dítěte. Ačkoli úkolem soudu zůstává upravit poměry dítěte v co nejkratší době, tedy bezodkladně, účinností novely došlo k prodloužení maximální rozhodovací lhůty z dřívějších sedmi dnů (§ 75c odst. 2 OSŘ) až na tři měsíce (§ 465g ZŘS). Toto počáteční „zdržení“ se pak zákonodárce pokouší kompenzovat vyloučením možnosti odvolání (§ 465g odst. 4 ZŘS), čímž se má celé řízení zefektivnit.

Nová právní úprava zachovává možnost v krizových situacích vydat tzv. rychlé předběžné opatření dle § 452 a násl. ZŘS. Ve výjimečných případech je tak stále možné rozhodnout do 24 hodin, a to bez slyšení druhého z rodičů.

Na posílení procesních práv rodičů, spojené s prodloužením rozhodovacích lhůt a důrazem na slyšení stran, reaguje i nedávný senátní návrh novely zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“).[2] V návrhu je představena možnost krácení maximální lhůty pro vydání prozatímního rozhodnutí ze tří měsíců na třicet dnů a obnovení možnosti odvolání. Tento návrh vychází z přesvědčení předkladatelů, že důraz na práva rodičů oslabil ochranu samotného dítěte. Je ale takový krok skutečně potřeba? Opravdu vedlo posílení práv rodičů k oslabení bezprostřední soudní ochrany nezletilého dítěte?

Právní úprava před novelou

V období před rozvodovou novelou bylo možné prozatímně upravit poměry dítěte pouze prostřednictvím nařízení předběžného opatření dle § 74 a násl. a § 102 a násl. OSŘ.

Podle § 74 odst. 1 OSŘ může soud nařídit předběžné opatření, je-li potřeba prozatímně upravit poměry účastníků. Ze své podstaty tak předběžná opatření představují pouze výjimečný nástroj, který v případě naléhavé nutnosti slouží k rychlé a dočasné úpravě dané situace. Dočasnou povahu předběžného opatření zdůraznil také Ústavní soud, podle něhož tento institut nepředjímá konečné rozhodnutí ve věci, ale slouží k zajištění efektivity budoucího rozhodnutí soudu.[3]

Při nařízení předběžného opatření je soud povinen v souladu s čl. 90 Ústavy v co největší míře respektovat ústavně garantovaná práva obou stran. Ochrana osoby, vůči níž má předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany.[4]

O návrhu na vydání předběžného opatření je třeba rozhodnout co nejrychleji. V souladu se zákonnou lhůtou soud rozhoduje bezodkladně, nejpozději do 7 dnů od podání návrhu (§ 75c odst. 2 OSŘ), a to bez provádění dokazování či slyšení účastníků (§ 75c odst. 3 OSŘ).[5] Taková procesní úprava slouží k nezbytnému urychlení řízení a zároveň navrhovateli umožňuje dosáhnout vůči druhé straně momentu překvapení.

Proti takto intenzivnímu zásahu je přípustným opravným prostředkem odvolání (§ 201 a násl. OSŘ). Při jeho posuzování je však rozhodující stav v době vydání usnesení soudu prvního stupně (§ 75c odst. 4 OSŘ). Odvolací soud tedy přezkoumává pouze to, zda byly v okamžiku nařízení předběžného opatření dány podmínky pro jeho vydání. Není tak zohledněn případný pozdější vývoj či nové skutečnosti, které nastaly až po jeho nařízení. I zde však platí povinnost rychlého projednání věci, neboť v opačném případě by byl popřen smysl zákona a samotného institutu předběžného opatření.[6]

Právní úprava po novele

Od účinnosti rozvodové novely jsou předběžná opatření podle OSŘ nahrazena novým institutem, a to prozatímním rozhodnutím. Nově již není možné prozatímně upravit poměry dítěte prostřednictvím předběžného opatření podle OSŘ, jelikož ustanovení § 465j ZŘS tento postup, stejně jako užití ustanovení OSŘ o předběžných opatřeních, explicitně vylučuje.

Zůstávají však zachována tzv. rychlá předběžná opatření dle § 452 a násl. ZŘS. V situacích, kdy dítěti hrozí nedostatek řádné péče, ohrožení života, normálního vývoje či jiného důležitého zájmu, rozhodne soud o návrhu na předběžné opatření bezodkladně, nejpozději však do 24 hodin.

Významným specifikem nové právní úpravy je skutečnost, že prostřednictvím prozatímního rozhodnutí nelze dítě umístit mimo péči rodičů nebo osob příbuzných či blízkých, s výjimkou předání dítěte do péče budoucího osvojitele a svěření dítěte do předpěstounské péče (§ 465a odst. 2 ZŘS). Dočasné předání dítěte do péče jiných osob, než které jsou stanoveny ve zmíněném ustanovení, je tudíž možné pouze prostřednictvím tzv. rychlých předběžných opatření.[7]

Nejzásadnější koncepční změnou oproti předchozí právní úpravě je prolomení tzv. momentu překvapení. Dřívější praxe totiž umožňovala vydat obecné předběžné opatření zcela bez slyšení druhého rodiče, což v mnoha případech vedlo k vyostření situace a konfliktu v rodině. Aby se tomuto negativnímu jevu zabránilo, není již v souladu s § 465b odst. 2 ZŘS možné prozatímně upravit poměry dítěte, aniž by byla všem účastníkům, včetně nezletilého, poskytnuta možnost se vyjádřit. Tímto krokem zákonodárce výrazně posílil právo na slyšení nejen u rodičů, ale i u samotného dítěte.

Tato změna se promítá do výrazného prodloužení lhůty pro vydání prozatímního rozhodnutí. Dřívější sedmidenní lhůta byla opuštěna, jelikož v takto krátkém čase není spolehlivě možné zajistit řádné projednání věci ani stranám poskytnout dostatečný prostor k vyjádření. I nadále platí, že soud musí prozatímní rozhodnutí vydat bez zbytečného odkladu, nově však maximální lhůta pro jeho vydání činí tři měsíce (§ 465g ZŘS). Rychlost soudu bude záviset na urgentnosti konkrétního případu,[8] přesto je zcela zřejmé, že se doba potřebná k prvotní prozatímní úpravě poměrů dítěte znatelně prodlouží.

Toto zpomalení na počátku řízení je vyvažováno snahou o zefektivnění a urychlení vydání rozhodnutí ve věci samé.[9] Zásadní změnou, kterou zákonodárce sleduje omezení neúčelného protahování řízení a zamezení tzv. soudnímu ping-pongu, je omezení opravných prostředků. Proti samotnému rozhodnutí o návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí není odvolání vůbec přípustné (§ 465g odst. 4 ZŘS). Takto stěžejní opatření je odůvodněno zejména striktní dočasností tohoto institutu a skutečností, že k prozatímní úpravě poměrů dítěte nově dochází až po náležitém projednání a slyšení všech účastníků.

Vede posílení práv rodičů k oslabení ochrany dítěte?

Základem předchozí právní úpravy byla bezprostřední ochrana nezletilého dítěte prostřednictvím předběžných opatření. Vzhledem k tomu, že se tato opatření vydávala bez slyšení druhého rodiče, v praxi docházelo k momentu překvapení. Tento důsledek byl v určitých situacích žádoucí, avšak měl i svá negativa.

Upřednostnění rychlé ochrany dítěte však zcela vylučovalo právo druhého rodiče se k věci vyjádřit, což v praxi často vedlo k vyostření konfliktu v již tak narušeném rodinném vztahu. Tomu se snaží nová právní úprava předcházet a zavedením povinnosti poskytnout oběma rodičům i dítěti prostor k vyjádření (§ 465b odst. 2 ZŘS) tyto konflikty minimalizovat a narovnat procesní práva rodičů.

Větší důraz na projednání věci paradoxně přispívá i k ochraně samotného dítěte, a skutečnost, že soud umožní nejen rodičům, ale i dítěti se k situaci vyjádřit, rovněž posiluje participační práva dítěte. Odstranění momentu překvapení minimalizuje šok a napětí, čímž se vytváří prostor pro zklidnění situace, dohodu rodičů a zachování stabilnějšího rodinného prostředí. Toto řešení ukazuje, že větší akcentace práv rodičů nemusí být nutně na úkor práv dítěte, ale naopak je může podporovat.

Na druhou stranu nelze opomenout, že vyloučení předběžných opatření může v praxi vyvolávat komplikace. V některých specifických typech řízení je totiž právě moment překvapení pro zajištění ochrany dítěte klíčový a jeho absence může snahu o ochranu dítěte dokonce zcela zmařit. Příkladem může být nutnost zabránit jednomu z rodičů vycestovat s dítětem do zahraničí, jelikož zjištění o podání návrhu ještě před autoritativním rozhodnutím soudu by mohlo protiprávní jednání rodiče paradoxně urychlit. Právě v těchto situacích se chráněná práva dostávají do nejostřejšího střetu. Povinnost soudů v co největší míře respektovat práva obou stran má však své limity a ochrana osoby, vůči níž předběžné opatření směřuje, nesmí prakticky znemožnit ochranu zájmů strany druhé.[10]

Právě na tyto naléhavé případy zákonodárce reaguje zachováním tzv. rychlých předběžných opatření (§ 452 a násl. ZŘS). Tím však vzniká nežádoucí procesní dvojkolejnost. V aplikační praxi tak může být pro účastníky řízení i soud obtížné posoudit, který z těchto institutů v konkrétním případě zvolit. Sporným se stane především vyhodnocení toho, zda je situace skutečně natolik akutní, aby odůvodnila použití rychlého předběžného opatření a s ním spojené vyloučení práva druhé strany na slyšení. Rychlé předběžné opatření je nadále nutné vydat vždy, když má být dítě svěřeno do péče jiné osobě než rodičům nebo osobám příbuzným či blízkým.

Vzhledem k účelu prozatímní úpravy poměrů, jímž je snaha o rychlé řešení situace, je zásadní a diskutovanou změnou otázka prodloužení nejzazší lhůty pro vydání prvotního prozatímního rozhodnutí. Prodloužení ze sedmi dní (§ 75c odst. 2 OSŘ) až na tři měsíce (§ 465g ZŘS) je přímým důsledkem snahy o garanci práva rodičů na spravedlivý proces, které vyžaduje poskytnutí prostoru k vyjádření. Navzdory tomuto počátečnímu „zdržení“ nová úprava celkový proces paradoxně spíše urychluje. Vyloučením přípustnosti odvolání proti usnesení o vydání prozatímního rozhodnutí (§ 465g odst. 4 ZŘS) totiž zákonodárce efektivně omezuje protahování řízení, jak tomu často bývalo u dřívějších překvapivých opatření. Odepření opravného prostředku je možné nejen s ohledem na striktní dočasnost rozhodnutí, ale i proto, že právo na projednání věci bylo rodičům umožněno již na samotném počátku.

Účastníci řízení ve výsledku častokrát mohou získat meritorní rozhodnutí dříve, než by tomu bylo v případě vydání předběžného opatření, které se pojí se zdlouhavými a často opakovanými odvolacími řízeními. S tím je spojena i větší stabilita rodinných vztahů, jelikož odpadá riziko neustálých změn v úpravě poměrů k dítěti v důsledku četných odvolání. Odvolací přezkum navíc v souladu s § 75c odst. 4 OSŘ vycházel pouze ze stavu v době vydání usnesení soudu prvního stupně, a nemohl tak reflektovat případný pozdější vývoj či nové skutečnosti, které nastaly až po jeho vydání.

Lze navíc důvodně předpokládat, že díky pečlivějšímu zjišťování skutkového stavu a slyšení obou stran hned na počátku řízení bude prozatímní rozhodnutí mnohem lépe reflektovat skutečnou situaci v rodině. Takto nastavená úprava poměrů se bude pravděpodobně více blížit konečnému meritornímu rozhodnutí ve věci samé, což hraje klíčovou roli v prevenci pozdějších, pro dítě náročných změn.

V neposlední řadě dochází prostřednictvím nové koncepce k vyrovnání postavení rodičů. Prozatímní zásah do péče totiž v praxi častokrát fakticky determinuje konečné rozhodnutí ve věci, a to i přesto, že se k němu druhá strana nemohla vůbec vyjádřit. Přestože prozatímní úprava poměrů meritorní řešení nahrazovat nemá, v oblasti péče o dítě často platí, že si dítě na prvotní uspořádání snadno zvykne a opětovná změna poměrů by pro něj byla velmi obtížná, což jen podtrhuje význam spravedlivého projednání věci již na počátku řízení.

Závěr

Vede tedy posílení procesních práv rodičů k oslabení bezprostřední soudní ochrany nezletilého dítěte? Je skutečně potřeba zkrátit nejzazší lhůtu pro vydání prozatímního rozhodnutí ze tří měsíců na třicet dnů a připustit odvolání tak, jak to navrhuje nedávný senátní návrh novely OZ? Dle mého názoru ne.

Domnívám se, že prodloužení lhůty pro prvotní prozatímní úpravu poměrů dítěte, a s tím spojené časové „zpomalení“ na samém počátku řízení, nelze bez dalšího vnímat jako oslabení ochrany dítěte. Počáteční zdržení je totiž kompenzováno právě vyloučením možnosti podání odvolání, jež je odůvodněno striktní dočasností institutu a povinností projednání věci s oběma rodiči i se  samotným dítětem. Tímto krokem se zákonodárce snaží zamezit neúčelnému protahování řízení ze strany nespokojených a překvapených rodičů a eliminuje tzv. soudní ping-pong.

Z pohledu samotného dítěte přináší absence odvolání větší stabilitu rodinného prostředí a menší riziko změn provizorního uspořádání péče. Pečlivější zjišťování skutkového stavu za účasti obou stran již při první úpravě poměrů navíc předchází pozdějším, pro dítě náročným zvratům. Lze totiž důvodně předpokládat, že model péče nastavený prozatímním rozhodnutím bude lépe reflektovat skutečný stav v rodině a bude se více blížit meritornímu rozhodnutí.

Nová úprava tak nejenže chrání procesní práva rodičů, ale skrze zajištění kontinuity a stability výchovného prostředí ve svém důsledku posiluje i ochranu samotného dítěte. Ačkoliv se může zdát, že zkrácení lhůty pro vydání prozatímního rozhodnutí na třicet dnů by celé řízení urychlilo, v praxi je řádné projednání věci v takto krátkém čase stěží proveditelné. Přitom právě realizace práva na slyšení je důvodem, proč k prodloužení nejzazší lhůty pro úpravu poměrů došlo.

Řádné projednání věci je také nezbytným předpokladem pro vyloučení odvolání, jež v praxi dosažení meritorního rozhodnutí nejvíce urychlovalo. Pokud by navrhovaná senátní úprava byla přijata a opravný prostředek do řízení navrátila, znamenalo by to výrazný krok zpět. Do praxe by se s vysokou pravděpodobností vrátil nežádoucí odvolací „ping-pong“ a s ním i protahování řízení ze strany nespokojených rodičů. Cesta k meritornímu rozhodnutí by se tím opět znatelně prodloužila. Právní úprava by se tak vrátila přesně k těm nedostatkům, které měla rozvodová novela odstranit.

Úvodní foto: Spolupráce. Foto: Team of business people stacking hands, rawpixel.com, PxHere, CC0 1.0. 

[1] Ministerstvo spravedlnosti. Rozvodová novela [online]. msp.gov.cz. [cit. 2. 7. 2026]. Dostupné z: https://msp.gov.cz/web/msp/rozvodov%C3%A1-novela

[2] Senátní tisk č. 242, 15. funkční období [online]. senat.cz. [cit. 2. 7. 2026]. Dostupné z: https://www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/119888/100690

[3] Nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98.

[4] Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 394/01.

[5] Levý, Jiří, § 75c In: Svoboda, Karel, Smolík, Petr, Levý, Jiří, Šínová, Renata a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 307.

[6] Nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 736/17, bod 9.

[7] Křístek, Adam. Prozatímní a předběžná rozhodnutí soudu v náhradní péči o děti od 1. 1. 2026. Právo a rodina. 2026, č. 1, s. 5-6.

[8] Ministerstvo spravedlnosti. Rozvodová novela [online]. msp.gov.cz. [cit. 2. 7. 2026]. Dostupné z: https://msp.gov.cz/web/msp/rozvodov%C3%A1-novela

[9] Tamtéž.

[10] Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 394/01.