Placenta jako předmět osobnostních práv a součást těla rodičky

Na problematiku nakládání s placentou po porodu můžeme nahlížet z pohledu jak soukromého, tak veřejného práva. Na jedné straně stojí osobnostní práva rodiček zakotvená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), která zahrnují v § 91 a násl. i právo na tělesnou integritu. Na straně druhé musíme brát v potaz zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále jen „zákon o zdravotních službách“), který v § 81 taxativně vyjmenovává způsoby, kterými lze s placentou nakládat. Nejprve se budu věnovat soukromoprávní a následně veřejnoprávní úpravě. Nakonec rozeberu čerstvé rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se nakládání s placentou po porodu.[1]

Placenta jako součást tělesné integrity ženy podle občanského zákoníku

Občanský zákoník v § 81 a násl. upravuje osobnostní práva člověka. Pokud matka o placentu žádá a této její žádosti není vyhověno, dalo by se to v souvislosti s těmito ustanoveními pokládat za zásah do osobnostních práv, která každému člověku garantuje zmíněný občanský zákoník a rovněž ústavní pořádek České republiky. Některé ženy považují placentu za nespornou část jejich tělesné integrity, a proto i po jejím vypuzení dle jejich názoru zůstává předmětem jejich osobnostních práv. Zákon o zdravotních službách na tom podle nich nic nemění, protože v ustanoveních o nakládání s částmi lidského těla odebranými pacientovi při poskytování zdravotní péče přímo nezakazuje použití placenty jinými způsoby než těmi, které jsou v daném zákoně uvedeny.

 Na celý problém se ovšem musíme podívat i z pohledu zdravotnických pracovníků. Ti jsou povinni se při výkonu svého zaměstnání řídit striktně zákonem o zdravotních službách, který stanovuje, jakým způsobem lze nakládat s placentou po porodu. V tomto výčtu se nenachází zmínka o situaci, kdy si ženy chtějí placentu odnést z nemocnice a ponechat si ji pro vlastní potřeby. Pokud by i přesto bylo umožněno matkám si placentu odnést, nemocnice by nakonec mohly být pokutovány podle § 117 odst. 3 písm. k) zákona o zdravotních službách, a to až do výše půl milionu korun.[2]

Za zmínku stojí i skutečnost, že podle § 112 občanského zákoníku, který upravuje nakládání s částmi lidského těla, může člověk přenechat část svého těla jinému pouze za podmínek stanovených jiným právním předpisem. Zvláštním právním předpisem, který výjimečně umožňuje udělit souhlas s přenecháním částí těla, je zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Pro přenechání částí těla k transplantačním účelům platí zvláštní úprava stanovená v zákoně č. 285/2002 Sb., transplantačním zákoně. Zajímá nás tedy otázka, zda úprava ve speciálních zákonech vydání placenty umožňuje.[3]

Nakládání s placentou v režimu zákona o zdravotních službách

Občanský zákoník se používá subsidiárně a v souladu se zásadou lex specialis derogat legi generali dáváme přednost zákonné úpravě ve speciálních zákonech, která se nachází v zákoně o zdravotnických službách a transplantačním zákoně. Podle § 82 zákona o zdravotních službách se na nakládání s placentou přiměřeně použije § 81. Lze ji tedy použít pouze pro potřeby vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům ve zdravotnictví, pro použití při léčbě příjemce lidských tkání a buněk podle zákona o lidských tkáních a buňkách, pro potřeby transplantací podle zákona upravujícího transplantace, k použití pro výrobu léčiv podle zákona o léčivech a podle zákona o lidských tkáních a buňkách a pro potřeby stanovené jiným právním předpisem. Zde leží těžiště argumentace zastánců vydávání placenty. Tito zastánci tvrdí, že zákonem nakládání jiným způsobem není zakázáno. Narážíme tady ovšem na problém, protože neexistuje žádný jiný právní předpis, kromě zákona o zdravotních službách, který by upravoval jiné využití placenty.

Pokud placenta není takto využita, musí se podle § 91 zákona o zdravotních službách specifickým způsobem likvidovat. Považuje se za anatomicko-patologický odpad, který se následně spaluje ve spalovně poskytovatele zdravotních služeb. Nemá-li poskytovatel vlastní spalovnu, pak ve spalovně jiného poskytovatele nebo v krematoriu, a to na základě smlouvy uzavřené s jiným poskytovatelem nebo provozovatelem krematoria. Důvodem je především ochrana veřejného zdraví či životního prostředí.

Pokud žena porodí své dítě v nemocnici, následné nakládání s placentou se striktně řídí zákonem o zdravotních službách. Vzniknout tedy může buď situace, kdy žena dá souhlas s použitím placenty pro stanovené účely, anebo likvidace placenty v situaci, kdy se dále nepoužije. Problematické je tedy ustanovení § 81 zákona o zdravotních službách v tom slova smyslu, že se přímo nezabývá situací, kdy žena usiluje o ponechání této placenty pro své vlastní potřeby, pouze stanovuje, že část těla odebranou pacientovi při poskytování zdravotní péče lze uchovat a použít i pro potřeby stanovené jiným právním předpisem.[4]

Stanovisko ministerstva k otázce vydání placenty na žádost rodičky

Ministerstvo zdravotnictví České republiky dostalo žádosti o výklad platného práva, pokud jde o možnost či povinnost poskytovatele zdravotních služeb vydat rodičce placentu. Z tohoto důvodu se rozhodlo v roce 2016 vydat aktualizované stanovisko k dané otázce. Podle něj momentálně v platných právních předpisech nenalezneme jednoznačnou a jasnou odpověď na danou otázku. Tuto odpověď nezískáme ani z ustanovení občanského zákoníku, kde je upraveno nakládání s částmi lidského těla. Ministerstvo je toho názoru, že zákon o zdravotních službách nelze považovat za „komplexní právní úpravu“, která jediná určuje, co lze činit s oddělenými částmi lidského těla. Zaujímá názor, že na problematiku nakládání s placentou by se vztahovalo tzv. právo brát se o vlastní štěstí, které zakotvuje § 3 občanského zákoníku. Podle něj soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.

Podle stanoviska zákon vydání placenty rodičce na její žádost vůbec nebrání. Jediné omezení spatřuje v § 81 odst. 6 a 7 zákona o zdravotních službách, které stanovují, že část těla pacienta lze uchovat a použít, pouze pokud nedojde k ohrožení zdraví jiného člověka. Dále nám říká, že použití části těla pacienta nemůže být pro nikoho zdrojem finanční ani jiné náhrady, popřípadě jiných výhod.

Ministerstvo zdravotnictví má tak za to, že pokud není znám důvod, pro který by hrozilo ohrožení zdraví člověka, je povinností poskytovatele zdravotních služeb vydat rodičce na její žádost placentu, neboť se jedná o část oddělenou od jejího těla a takové rozhodnutí spadá do rozsahu svobody člověka rozhodovat o tom, co to znamená žít podle svého (§ 81 občanského zákoníku). Není nutné, aby se poskytovatel zdravotnických služeb blíže zajímal o to, jak rodička zamýšlí s placentou naložit. Nicméně je vítáno, aby byla upozorněna na možná zdravotní rizika a nebezpečí, která mohou být spojena se zpracováním a následnou konzumací placenty. V případě, kdy nehrozí nebezpečí infekce nebo není ohroženo veřejné zdraví, nemělo by nic bránit tomu, aby placenta byla rodičce vydána.[5]

Porodní přání rodiček a nedávné soudní rozhodnutí

Problematiku vydávání placenty řešilo také rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3118/2019. Předmětem žaloby byl nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, která podle jejího názoru spočívala v nezákonném zásahu do osobnostních práv při poskytování zdravotnické a poporodní péče. Mezi tyto zásahy patřilo především podání oxytocinu, antibiotik, odběr krve, nucení k vytlačení placenty a její následné nevydání.

V tomto rozhodnutí se aplikovala stará právní úprava obsažená v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, který byl účinný do roku 2012. Podle jeho § 26 mohla být placenta použita výhradně k lékařským účelům a v případě, kdy to nebylo možné, se musela zpopelnit. Soudní rozhodnutí zmiňuje i situaci, kdy veřejnoprávní předpis stanoví povinnost. V tomto případě dochází k vyloučení principu autonomie vůle, který se uplatňuje především v soukromoprávních vztazích. Postup v souladu se zákonem nelze hodnotit jako protiprávní zásah objektivně způsobilý zasáhnout osobnostní práva žen, které o vydání placenty usilovaly.

Co se týká osobnostních práv žen, zdravotnická zařízení mají povinnost respektovat porodní přání rodiček, nicméně existují zde jisté mantinely. Mohou totiž nastat situace, kdy přání matek nemůže být splněno, jelikož je zcela prioritní ochrana zdraví dítěte. Dítě má právo na život a zdraví, které nesmí být v žádném případě ohroženo. Pokud porod nemá standardní průběh a hrozí komplikace, jak tomu bylo v komentovaném případě, je nezbytné tomu přizpůsobit lékařské postupy. Žalobkyně argumentovala i stanoviskem Ministerstva zdravotnictví, které vydání placenty připouští. Soud nicméně k jeho obsahu vůbec nepřihlížel, a to z důvodu, že stanovisko vychází z pozdější právní úpravy, tj. ze zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, účinného od 1. 4. 2012, a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014.[6]

Závěr

Otázka vydávání placenty není stále zcela jednoznačná. Osobně nevidím důvod (s výjimkou ochrany veřejného zdraví), aby ženám bylo bráněno nakládat s placentou podle jejich uvážení. Jsem toho názoru, že na placentu lze skutečně pohlížet jako na součást těla matky a předmět jejich osobnostních práv. Placenta by jim měla být vydána, zdravotnické zařízení by placentu nemělo vydat pouze v případě, kdy tomu brání prokazatelné důvody, jako je například ochrana veřejného zdraví.

Na druhou stranu ovšem chápu i argumentaci lékařů a zaměstnanců nemocnic, kteří mají oprávněnou obavu z pokut za nedodržení ustanovení zákona o zdravotních službách, protože z aktuálních právních předpisů nemůžeme zcela jednoznačně vyvodit, že vydávání placenty matkám je dovoleno. Proto by měla nastat změna zákona, která by matkám umožnila si placentu odnést a zároveň by právně chránila i lékaře.

[1] Patří placenta po porodu matce, vědě či spalovně. Právní prostor [online]. [cit. 17. 7. 2020]. https://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/patri-placenta-po-porodu-matce-vede-ci-spalovne

[2] Spor o placentu. Ombudsman pro zdraví [online]. [cit. 17. 7. 2020]. https://www.ombudsmanprozdravi.cz/spor-o-placentu/

[3] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[4] Princlíková, Pavla a Zahumenský, David. Vydávání placenty rodičům po porodu: právní analýza otázky, zda jsou poskytovatelé zdravotních služeb oprávněni rodičům po porodu vydat placentu [online]. Nezávislá asociace zpracování a enkapsulace placenty z.s. 18.2. 2015. [cit. 17. 7. 2020]. https://zpracovaniplacenty.cz/uvod-1/lekce/vydani-placenty/

[5] Policar, Radek. Stanovisko k otázce vydání placenty na žádost rodičky [online]. Ministerstvo zdravotnictví České republiky. 22.7. 2016. [cit. 17. 7. 2020]. https://zpracovaniplacenty.cz/wp-content/uploads/2018/07/Stanovisko-Ministerstva-zdravotnictv%C3%AD-k-právu-na-vydán%C3%AD-placenty-2016.pdf

[6] Konkr.: „Odlišné právní posouzení nelze učinit ani s ohledem na stanovisko Ministerstva zdravotnictví připouštějící možnost vydání placenty, a to (nehledě k tomu, že takovým stanoviskem soud není vázán) zejména proto, že vychází z pozdější právní úpravy.” Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 14. 5. 2020, 25 Cdo 3118/2019.