Nesoulad sdíleného důkazního břemene s antidiskriminačním zákonem

Co je sdílené důkazní břemeno

Nejdřív považuji za důležité se na chvíli zastavit u toho, jak sdílené důkazní břemeno vlastně funguje. Tento institut je zakotven v § 133a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ”) a jedná se o speciální pravidlo dělení důkazního břemene. V české právní úpravě sice figuruje už od roku 2001, nicméně k jeho velké změně a rozšíření došlo spolu s přijetím zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (dále jen „antidiskriminační zákon”). Sdílené důkazní břemeno se totiž uplatní v antidiskriminačních sporech podle § 10 antidiskriminačního zákona.

Zatímco podle obecného pravidla dokazování „každou procesní stranu tíží důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladů jí příznivé právní normy“[1], dojde-li k uplatnění sdíleného důkazního břemene, jsou nároky na žalobce (oběť diskriminace) v tomto směru mnohem mírnější. Podle § 133a OSŘ totiž stačí, aby tato strana před soudem dokázala, že s ní bylo zacházeno méně příznivě než s komparátorem (osobou, která není nositelem daného diskriminačního znaku), a aby zároveň tvrdila, že důvodem takového zacházení je právě onen diskriminační znak. V tu chvíli vznikne domněnka diskriminace, kterou musí žalovaná strana vyvrátit.

Ačkoliv se takový postup může na první pohled jevit jako nespravedlivý vůči žalované straně, ve skutečnosti na ni nejsou kladeny žádné nepřiměřené požadavky. Pokud totiž její jednání nebylo motivováno pouze diskriminačním důvodem, neměla by mít žádný problém svou motivaci prokázat a odůvodnit. Od oběti diskriminace se díky tomu naopak nevyžaduje, aby dokazovala něco, co často ani není objektivně možné. Lidé dopouštějící se diskriminace si totiž dávají pozor, aby své pohnutky nedávali najevo.[2] Oběti diskriminace by si proto musely pro účely dokazování vnitřní motivace žalované strany najmout soukromou detektivní agenturu, jak vtipně poznamenal Zdeněk Kühn.[3]

Nedostatky současné právní úpravy

Výše popsané fungování sdíleného důkazního břemene zní velmi dobře. Stávající právní úprava má však jeden zásadní problém. Ustanovení § 133a OSŘ se totiž nevztahuje na všechny případy diskriminace, které rozeznává antidiskriminační zákon.[4] V současné době se aplikuje ve všech oblastech pouze na diskriminaci z důvodu rasy a etnického původu, v oblasti přístupu ke zboží a službám navíc z důvodu diskriminace na základě pohlaví. Jediná oblast, kde se § 133a OSŘ aplikuje v případech diskriminace na základě všech diskriminačních důvodů, je pracovněprávní oblast. Jedná se zároveň o jedinou oblast, ve které se aplikuje sdílené důkazní břemeno také v případech diskriminace na základě náboženství, světonázoru, věku a zdravotního postižení.

Pro takové nastavení pravidel ale neexistuje žádný důvod. Účelem sdíleného důkazního břemene je předejít důkazní nouzi žalobce a dosáhnout rovnosti zbraní obou stran sporu.[5] Nedává proto smysl, aby se sdílené důkazní břemeno aplikovalo pouze v některých antidiskriminačních sporech, zatímco v jiných nikoliv. Bez ohledu na to, v jaké oblasti a z jakého důvodu byli žalobci diskriminováni, je jejich postavení před soudem vždy téměř totožné.

Pro lepší pochopení je dobré si celou situaci představit na příkladu. Obsluha v restauraci odmítne obsloužit dva stoly, přičemž u jednoho sedí homosexuální pár a u druhého romská rodina. V obou případech by se jednalo o diskriminaci v oblasti přístupu ke službám (pro účely tohoto příkladu vycházím z toho, že pro odmítnutí neexistoval žádný legitimní důvod), ovšem pokaždé na základě jiného diskriminačního důvodu. Pokud by se romská rodina rozhodla proti takovému jednání bránit před soudem, došlo by k aplikaci sdíleného důkazního břemene a žalobcům by proto stačilo pouze prokázat, že s nimi bylo zacházeno méně příznivě. Následně by bylo na provozovateli restaurace, aby své jednání odůvodnil a vyvrátil domněnku diskriminace.

V případě homosexuálního páru by to však tak jednoduché nebylo. Žalobci by totiž museli kromě méně příznivého zacházení prokázat také to, že důvodem takového zacházení byla jejich sexuální orientace. Pokud by však personál neprojevil svou motivaci navenek, neexistoval by žádný důkazní prostředek, který by jim to umožňoval. Zatímco v prvním případě by oběti diskriminace měly poměrně velkou šanci na úspěch, ve druhém případě by spor s největší pravděpodobností skončil pro diskriminované osoby neúspěchem.

Je přitom na první pohled zřejmé, že homosexuální pár i romská rodina z uvedeného příkladu se fakticky nacházeli ve stejné situaci. Nelze tvrdit, že by snad homosexuální pár měl k dispozici více důkazních prostředků nebo že by se mohl před soudem bránit jiným efektivním způsobem, který romská rodina neměla k dispozici. Prokázat diskriminační motivaci je v obou případech stejně komplikované (téměř nemožné), ale zákonná úprava přesto nabízí pomocnou ruku jenom jedné skupině obětí.

Zajímavá situace může nastat také v případě, kdy je jeden člověk nositelem několika diskriminačních znaků. Představme si například mladého chlapce z Ománu žijícího s rodiči, praktikujícími muslimy, v České republice. Rodiče se ho snaží přihlásit na základní školu, ale ředitelka této školy bez jakéhokoliv odůvodnění přihlášku opakovaně odmítá. Pokud by se rodiče rozhodli vedení školy žalovat z důvodu diskriminace na základě náboženského vyznání, k aplikaci sdíleného důkazního břemene by nedošlo. Rodiče by proto museli pracně prokazovat vnitřní motivaci ředitelky, což by bylo téměř nemožné. Pokud by však místo náboženského vyznání argumentovali etnickým původem svého syna, § 133a OSŘ by se uplatnil a soud by aplikoval sdílené důkazní břemeno. Ačkoliv by se jednalo o zcela totožnou situaci týkající se stejného člověka, soud by musel ze zákona k oběma žalobám přistupovat odlišně.

Jak se nesoulad sdíleného důkazního břemene s antidiskriminačním zákonem promítá v judikatuře?

Judikatura, která ukazuje, jak nepoužití sdíleného důkazního břemene v praxi negativně dopadá na oběti diskriminace, je v současnosti poměrně omezená. Zároveň se podobné případy zpravidla odehrávají na úrovni obecných soudů, jejichž rozhodnutí nejsou snadno dohledatelná. Pro účely tohoto článku ale velmi dobře poslouží nález Ústavního soudu zabývající se případem tří mužů romského etnika diskriminovaných provozovatelem hotelu, který je odmítl ubytovat.[6]

Celý případ provázela řada velmi podezřelých okolností, které se žalované straně nepodařilo vysvětlit. Žalobci si nejprve objednali ubytování telefonicky, jakmile se však dostavili do hotelu osobně, recepční jim oznámila, že hotel je plný. Argumentovala přitom velkou rezervací na všechny neobsazené pokoje. Tato rezervace byla údajně provedena těsně před příchodem žalobců do hotelu a zároveň byla za velmi podezřelých okolností zrušena jen pár minut poté, co hotel opustili.

Obecné soudy sice v odůvodnění svých rozsudků argumentovaly tím, že uplatnily § 133a OSŘ, při vyhodnocování provedeného dokazování ale postupovaly tak, jako by žádné sdílené důkazní břemeno neexistovalo.[7] Přestože bylo jednání provozovatele hotelu na první pohled velmi podezřelé a nepodařilo se mu vysvětlit podivné okolnosti údajné rezervace, žalobci v řízení neuspěli.

Jelikož obecné soudy sdílené důkazní břemeno de facto neaplikovaly, protože z provedeného dokazování vyvodily zcela nesprávné závěry, Ústavní soud jejich rozhodnutí zrušil. Tento případ jasně ukazuje, že aplikace sdíleného důkazního břemene může zcela zásadně změnit výsledek soudního řízení. Dokonce i tak očividná a na první pohled zřejmá diskriminace, jaké byli vystaveni žalobci v tomto konkrétním sporu, může bez využití sdíleného důkazního břemene skončit procesním neúspěchem.

Závěr

Sdílené důkazní břemeno je v praxi velmi užitečným nástrojem, který obětem diskriminace pomáhá dosáhnout spravedlnosti. Stávající právní úprava ale zcela nelogicky neuplatňuje tento institut ve všech případech diskriminace podle antidiskriminačního zákona, a tím některé oběti diskriminace naprosto bezdůvodně znevýhodňuje, což ostatně ukazuje i judikatura. Bez efektivní pomoci v podobě speciální úpravy důkazního břemene je jakákoliv ochrana obětí diskriminace naprosto iluzorní.[8] Nezbývá proto než doufat, že český zákonodárce konečně vyslyší opakované výzvy Veřejného ochránce práv,[9] nadnárodních organizací[10] a odborné veřejnosti[11] a působnost § 133a OSŘ rozšíří tak, aby chránil všechny oběti diskriminace bez rozdílu.

Úvodní fotka: A photo about the topic Burden of Proof. Foto: Burden of Proof, Alpha Photo, Flickr, CC BY-NC 2.0

[1] Lavický, Petr. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s. 144.

[2] Scheu, Harald Christian. Problematika důkazního břemene v evropském antidiskriminačním právu. Jurisprudence. 2013, č. 4, s. 20.

[3] Boučková, Pavla, Havelková, Barbara, Koldinská, Kristina, Kühnová, Eva, Kühn, Zdeněk, Whelanová, Markéta. Antidiskriminační zákon: komentář, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 437.

[4] Jednotlivé oblasti jsou uvedeny v § 1 odst. 1 antidiskriminačního zákona, zatímco diskriminační důvody jsou vyjmenovány v § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona.

[5] Pro bližší informace k důležitosti rovnosti zbraní viz Molek, Pavel. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, s. 236.

[6] Nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 1213/13.

[7] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2012, sp. zn. 3 Co 87/2011 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2011, sp. zn. 34 C 25/2006

[8] Kvasnicová, Jana, Šamánek, Jiří a kolektiv. Antidiskriminační zákon: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 316.

[9] Rozhodování českých soudů o diskriminačních sporech 2015–2019, Výzkum veřejného ochránce práv ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 61/2019/DIS, s. 32.

[10] Rada Evropy: Evropská komise proti rasismu a nesnášenlivosti (ECRI). Zpráva ECRI Česká republika (pátý monitorovací cyklus) ze dne 16. 6. 2015. Bod 15.

[11] Za všechny lze zmínit příslušné kapitoly v již citované publikaci Boučková, Pavla, Havelková, Barbara, Koldinská, Kristina, Kühnová, Eva, Kühn, Zdeněk, Whelanová, Markéta. Antidiskriminační zákon: komentář, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016.

Vybrali jsme pro vás