Mezinárodní příslušnost ve věcech bezdůvodného obohacení

Vzhledem ke skutkovému stavu budeme nejprve hledat v pramenech práva Evropské unie. Při jejich interpretaci je třeba také přihlédnout k rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“).[1]

Připusťme, že rakouský kupující se obrátil na český soud. Tento soud výše popsaný skutkový stav právně kvalifikuje jako bezdůvodné obohacení. Při posuzování své příslušnosti a kontrole splnění kritérií působnosti[2] bude aplikovat nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis). V tomto nařízení však není žádné ustanovení, které by upravovalo příslušnost ve věcech bezdůvodného obohacení. O kterém pravidlu z druhé kapitoly nařízení Brusel I bis bude tedy uvažovat?

Článek 4 nařízení Brusel I bis upravuje obecnou příslušnost, podle níž je možné žalobu podat v členském státě Evropské unie, kde má žalovaný bydliště. Kritériem pro založení příslušnosti je místo bydliště žalovaného. Toto pravidlo zároveň vyjadřuje zásadu, že žalovaný se nejlépe může obhajovat před soudy svého bydliště. Základním východiskem pro interpretaci kritéria pro založení příslušnosti (bydliště) jsou články 62 a 63 nařízení Brusel I bis.[3] Odůvodnění nařízení uvádí, že „příslušnost by měla být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně vymezených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného spojujícího prvku.“[4]

Rakouský žalobce si tedy vybral článek 4 nařízení Brusel I bis a podal žalobu k českému soudu. Otázkou je, zda by pro něj nebylo výhodnější podat žalobu u rakouského soudu a zda takový soud má pravomoc k projednání věci. Odůvodnění nařízení Brusel I bis existenci jiných kritérií pro určení příslušnosti, která budou založena na úzké vazbě mezi soudem a podanou žalobou nebo budou usnadňovat řádný výkon spravedlnosti, připouští. Jsou však omezeny právní jistotou a s ní spojenou možností předvídat příslušnost soudu ze strany žalovaného.

K příslušnosti alternativní

Diskutuje se například použití článku 7 odst. 1 nebo odst. 2 nařízení Brusel I bis, tzv. alternativní příslušnosti.

Prvně zmiňované ustanovení upravuje příslušnost v případě, kdy je předmětem sporu smlouva nebo nároky ze smlouvy. Příslušným bude soud státu, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Rozsah ustanovení míří na smluvní závazkové vztahy, jejichž kolizní úpravu nalezneme v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

Článek 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis obsahuje pravidlo pro určení příslušnosti ve věcech deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti. Příslušný bude soud, kde došlo nebo může dojít ke škodní události.[5] Rozsah ustanovení v podstatě představuje mimosmluvní závazkové vztahy, jejichž kolizní úpravu nalezneme v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II).

Již delší dobu se Soudní dvůr zaměřuje na možnost užití článku 7 odst. 1 a odst. 2 nařízení Brusel I bis při určování sudiště ve věcech bezdůvodného obohacení a na vztah těchto dvou ustanovení. K významným interpretačním vodítkům se řadí i rozhodnutí ze dne 27. září 1988 ve věci 189/87, Athanasios Kalfelis v Bankhaus Schröder, Münchmeyer, Hengst and Co. a další (rozhodnutí ve věci Kalfelis).[6] Toto rozhodnutí mimo jiné zavádí pojetí článku 7 odst. 2 jako zbytkové kategorie vůči článku 7 odst. 1 a dovozuje jejich autonomní interpretaci.

Modelový případ vychází ze situace, kdy strany mezi sebou uzavřely smlouvu, avšak jedna z nich využila možnosti od smlouvy odstoupit.[7]

Uvažujme o aplikaci článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Ustanovení se použije v případě bezdůvodného obohacení, které vzniklo na základě neplatné nebo nicotné smlouvy, přeplněním či v důsledku povinnosti vrátit poskytnutá plnění z titulu odstoupení od smlouvy.[8] Náš rakouský kupující by mohl podle rozhodnutí Soudního dvora žalovat českého prodávajícího i u rakouského soudu, jelikož předmět sporu tvoří nároky ze zaniklé smlouvy, podle níž se mělo plnit v Rakousku. Nutné je si také uvědomit, že na rozdíl od obecné příslušnosti stanoví příslušnost alternativní nejen pravomoc, ale i místní příslušnost. Prodávající má možnost volby podat žalobu jak k českému, tak k rakouskému soudu a oba soudy by měly shledat svou pravomoc ve věci.

Částečně jsme vyřešili otázku položenou v úvodním modelovém případu, máte čas na další?

Osoba s bydlištěm ve Francii žaluje osobu s bydlištěm v České republice o vydání určité peněžité částky podle obecného pravidla (článku 4 nařízení Brusel I bis) u českých soudů. Představme si, že rozhodnutí soudu druhého stupně přiznává peněžitý nárok francouzskému žalobci, avšak český žalovaný s takovým rozhodnutím nesouhlasí a podá dovolání k Nejvyššímu soudu. V mezidobí rozhodnutí soudu druhého stupně nabylo právní moci a žalovaný peněžitou částku žalobci raději zaplatil. Dovolací soud následně rozhodne ve prospěch žalovaného (dovolatele) a zruší předcházející rozhodnutí. Žalobce se bezdůvodně obohatil. Mohl by Čech podle alternativní příslušnosti, pokud by Česká republika byla místem škodní události, žalovat Francouze u českého soudu podle článku 7 odst. 2? Jinými slovy řečeno, spadá takový případ pod rozsah tohoto článku, tedy delikt či kvazidelikt?

K naplnění rozsahu se vyžaduje, aby žaloba nesouvisela se smlouvou nebo nároky ze smlouvy ve smyslu článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis a směřovala k určení odpovědnosti žalovaného.[9] Zároveň podle Soudního dvora deliktní nebo kvazideliktní odpovědnost vzniká pouze za podmínky, že existuje mezi újmou a protiprávním jednáním příčinná souvislost. Ve světle poměrně nového rozhodnutí Soudního dvora ve věci C 242/20 má být pojem kvazidelikt vykládán jako nedbalostní delikt. Soudní dvůr akcentuje restriktivní pojetí alternativní příslušnosti ve prospěch příslušnosti obecné. Východiskem je „rovnost zbraní“ žalobce, který vybírá soud, a žalovaného, který má mít dobrou obranou výchozí pozici.[10]

V tomto případě, kdy původní žalovaný plnil na základě rozhodnutí, které bylo později zrušeno/změněno, v důsledku čehož vzniká bezdůvodné obohacení na straně žalobce, nelze použít alternativní příslušnost podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, protože skutkový stav nespadá pod delikt ani kvazidelikt. Tedy Čech musí žalovat Francouze u francouzského soudu podle obecného pravidla (actor sequitur forum rei).

Nejvyšší soud musel v důsledku tohoto výkladu přehodnotit svou dosavadní rozhodovací praxi, kdy pod rozsah článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, konkrétně věci kvazideliktní odpovědnosti, zařazoval i bezdůvodné obohacení.[11] Svou argumentaci opíral mimo jiné o pojetí bezdůvodného obohacení v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), které upravuje v článku 10 rozhodné právo ve věcech bezdůvodného obohacení s mezinárodním prvkem. Nejvyšší soud již nadále bezdůvodné obohacení s mezinárodním prvkem nezařazuje mezi kvazidelikty, tedy nedovozuje možnost aplikace článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis vždy, nýbrž rozděluje žaloby o vydání bezdůvodného obohacení s mezinárodním prvkem do třech kategorií:

• související se smlouvou (možnost užití alternativy podle článku 7 odst. 1),
• související s deliktem nebo kvazideliktem (možnost užití alternativy podle článku 7 odst. 2),
• nesouvisející (není možné použít článek 7 odst. 1 ani odst. 2).[12]

Ostatní možnosti

Představme si, že český nájemce za pronájem garsoniéry v Brně poslal pronajímateli s bydlištěm v Banské Bystrici omylem nájemné ve výši 25 000 Kč, přestože podle nájemní smlouvy měl zaplatit pouze 15 000 Kč. Pronajímatel je ve finanční nouzi a za žádnou cenu 10 000 Kč nechce vrátit. Nájemci dojde trpělivost a rozhodne se na pronajímatele podat žalobu. Domnívá se, že příslušným bude Městský soud v Brně, protože bytová jednotka, kterou si pronajímá, se nachází na Grohově ulici.

Podle obecné příslušnosti by měl žalobce podat žalobu na Slovensku, protože pronajímatel (žalovaný) má bydliště na Slovensku.[13] Lze však uvažovat i o použití výlučné příslušnosti podle článku 24 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Příslušné k projednání věci by byly pouze české soudy, protože pronajímaná nemovitost se nachází v České republice. Avšak zatím neexistuje rozhodnutí Soudního dvora, které by se touto konkrétní problematikou zabývalo. Nicméně určité závěry lze dovodit z jiných rozhodnutí.[14] Osobně se domnívám, že v našem případě by článek 24 byl relevantní.

K ostatním možnostem je třeba přiřadit i použití dalších článků nařízení Brusel I bis, jakožto článku 25 o dohodnuté příslušnosti, článku 18 o příslušnosti u spotřebitelských smluv a článku 26 o tzv. tiché prorogaci.

Článek 25 upravuje možnost stran uzavřít dohodu o sudišti. Tato může být uzavřena ex ante, v úvahu přichází téměř výhradně v případě vzniku bezdůvodného obohacení ze smlouvy, která bude obsahovat prorogační doložku. Avšak při její formulaci je nutné si dát pozor. Doložka může znít „pouze spory, ve kterých dojde k porušení smluvní povinnosti strany A zaplatit včas, budou projednány před českými soudy“. V takovém případě nelze uvažovat o jejím dopadu na případný spor mezi stranami o vydání bezdůvodného obohacení. Na rozdíl od formulace „veškeré spory z této smlouvy budou projednány před českými soudy“, kdy již lze tvrdit, že budou zahrnuty i spory o vydání bezdůvodného obohacení.

K výčtu možností lze přidat i užití tzv. speciální příslušnosti, například když bezdůvodné obohacení vzniklo v úzké souvislosti se spotřebitelskou smlouvou. To lze dovodit i z výše uvedené možnosti využít článek 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Do úvahy totiž vstupuje kromě zásady předvídatelnosti a právní jistoty i ochrana slabší strany. Soudní dvůr však tuto možnost zatím neuvádí.

Samozřejmě není vyloučena ani tichá prorogace. To znamená, že se žalovaný účastní bez námitek jednání u soudu, který není podle jiných ustanovení nařízení Brusel I bis příslušný.[15]

Závěrem

Mezinárodní příslušnost ve věcech bezdůvodného obohacení je možné určit podle článku 4 nařízení Brusel I bis, tedy obecného pravidla, podle kterého žalobce podává žalobu ve státě bydliště žalovaného. Někdy bude mít žalobce možnost použít i alternativní pravidla. Článek 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis lze použít, pokud existuje úzká souvislost bezdůvodného obohacení se smlouvou nebo nároky ze smlouvy. Článek 7 odst. 2 se užije v případě spojitosti bezdůvodného obohacení s deliktem či kvazideliktem. K určení sudiště ve věcech bezdůvodného obohacení lze využít i ostatní ustanovení druhé kapitoly nařízení Brusel I bis. Avšak vždy se vyžaduje důsledné rozlišování situace, z níž vzniklo bezdůvodné obohacení, a zároveň dobrá znalost často obtížně srozumitelných rozhodnutí Soudního dvora. Jedinou jistotou nadále zůstává pouze článek 4 nařízení Brusel I bis. Ostatní možnosti nejsou zatím jasně vymezeny. Dnešní pojetí určování sudiště ve věcech bezdůvodného obohacení s mezinárodním prvkem může do praxe přinést problémy. Vždyť i samotné bezdůvodné obohacení je obtížně uchopitelnou disciplínou v národních právních řádech.

Článek je zkrácenou verzí odborné práce, vypracované v rámci Studentské odborné vědecké činnosti.

Úvodní foto: Chorvatská kuna, Bicanski, Pixnio.com, CC.

[1] Soudní dvůr vykládá pojmy práva Evropské unie autonomně, tzv. nezávisle na vnitrostátním i mezinárodním právu.

[2] Časová: použitelnost nařízení Brusel I bis od 10. ledna 2015 (čl. 66), osobní: obecně bydliště žalovaného v členském státě Evropské unie (čl. 6), věcná: věci občanské a obchodní (čl. 1), s výjimkou podle čl. 2, místní: členské státy Evropské unie s výjimkou Dánska.

[3] Článek 62 obecně upravuje bydliště fyzické osoby a článek 63 sídlo právnické.

[4] Bod 15 odůvodnění nařízení Brusel I bis.

[5] Mnohá rozhodnutí Soudního dvora se věnují výkladu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.

[6] Rozhodnutí bylo vydáno ještě k Bruselské úmluvě z roku 1968, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních. Nařízení Brusel I bis částečně přebírá ustanovení této úmluvy i rozhodnutí Soudního dvora, která se k ní vážou.

[7] Strana mohla odstoupit a právní jednání, jímž od smlouvy odstoupila, vyvolávalo účinky ex tunc.

[8] Rozhodnutí Soudního dvora ve věci C 242/20 – HRVATSKE ŠUME d.o.o., Zagreb proti BP Europa SE ze dne 9. prosince 2021.

[9] Rozhodnutí Soudního dvora ve věci C 366/13 – Profit Investment SIM SpA, en liquidation v. Stefano Ossi a další ze dne 20. dubna 2016.

[10] Rozsudek Soudního dvora ve věci C 242/20 – HRVATSKE ŠUME d.o.o., Zagreb proti BP Europa SE ze dne 9. prosince 2021.

[11] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013, a ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 240/2021.

[12] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2327/2022.

[13] Pro určení bydliště je třeba podle čl. 62 nařízení Brusel I bis vycházet z právního řádu Slovenské republiky.

[14] Například rozhodnutí Soudního dvora ve věci 241/83 – Erich Rösler proti Horstu Rottwinkelovi ze dne 23. října 1984.

[15] Naplnění článku 26 nařízení Brusel I bis a zohlednění všech výjimek tam uvedených.

Vybrali jsme pro vás