Meze svobody projevu: Naše násilí a vaše násilí versus Slušní lidé

Svoboda projevu a její meze

Svoboda projevu patří historicky k nejdůležitějším svobodám, což opakovaně potvrzuje Ústavní soud České republiky i Evropský soud pro lidská práva. [1] Pro svoji důležitost je pojímána značně široce a pokrývá nejen projevy související s politickými otázkami, ale chrání i projevy zábavné, komerční a bulvární [2], a dokonce i ty, které „zraňují, šokují nebo znepokojují.“ [3]

Široké pojetí svobody projevu však neznamená její bezbřehost. Lze ji omezit, pokud tak stanoví zákon a takové opatření je v demokratické společnosti nezbytné k zajištění některého legitimního cíle, například v zájmu předcházení nepokojům, ochrany morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných. [4] Dále je nutné omezit takový projev, kterým je šířena národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí (čl. 20 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech).

Lidskoprávní dokumenty chrání i šokující projevy. Svoboda projevu však má své hranice

Ústavní soud se, podobně jako Evropský soud pro lidská práva, opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že svobodou projevu jsou chráněny i ty projevy, které zraňují, šokují nebo znepokojují. Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že „veřejně šířená stanoviska by zásadně neměla vybočit z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neboť jinak by ztratila charakter korektního úsudku nebo komentáře a jako taková by se mohla ocitnout mimo meze ústavní ochrany.“ [5]

Z rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) můžeme vypozorovat několik kritérií, na jejichž základě lze vymezit hranice svobody projevu. Vždy je však nutné posuzovat všechny okolnosti konkrétního případu.

Jedním z kritérií je skutečnost, zda se jedná o umělecký projev či nikoliv. To lze nejlépe demonstrovat na judikatuře ESLP k pornografickým dílům. David Kosař v komentáři k evropské Úmluvě uvádí, že „štrasburské instituce zjevně rozlišují mezi tvrdou pornografií bez uměleckých ambicí, jež ochrany čl. 10 Úmluvy nepožívá … a uměleckými díly se sexuální tématikou, u nichž je posouzení daleko těžší.“ [6] Dále však naznačuje, že tam, kde svoboda projevu koliduje nejen s veřejným zájmem na ochranu morálky, ale rovněž s náboženským cítěním jiných, bývá ESLP více zdrženlivý než u jiných případů týkajících se ochrany morálky. [7]

Dalším hlediskem je skutečnost, zda je projev určen veřejnosti nebo jen omezené skupině osob a také jak je projev zabezpečen před přístupem „neoprávněných“ osob (zejm. nezletilých). [8] Ve věci Wingrove proti Spojenému království ESLP vyslovil souhlas se zákazem publikace videa se sexuální tématikou na náboženské motivy a dospěl k závěru, že „jakmile jsou videa jednou puštěna do oběhu, mohou lehce uniknout dohledu vnitrostátních orgánů, neboť je možné je kopírovat, půjčovat a jinak šířit.“ [9] Za český příklad lze uvést Ústavním soudem aprobovaný zákaz veřejné výstavy fotografií zobrazujících potraty ve městě Chrastava. [10]

Postoj ESLP k této problematice lze tedy shrnout tak, že v případě pobuřujících projevů se sexuální a náboženskou tématikou nechává ESLP členským státům poměrně široký prostor pro uvážení, zda uvedené projevy postaví mimo zákon. Pokud se stát rozhodne takový projev sankcionovat, bude ESLP takový zákaz zpravidla tolerovat, a to zejména tehdy, pokud půjde o projev veřejně šířený a nevykazující umělecký charakter.

Hra Naše násilí a vaše násilí jakožto pobuřující projev

Tyto závěry dopadají rovněž na hru Naše násilí a vaše násilí. Není pochyb o tom, že jde o hru kontroverzní, urážející a provokativní. Přes kontroverzní projev jí však nelze upřít jistou uměleckou hodnotu. Divadelní hra vychází z historických reálií a poukazuje též na problémy současného světa.

Projev navíc není otevřený široké veřejnosti. Naopak je určen pouze pro návštěvníky divadla, kteří si na představení zakoupí vstupenku, a tento znepokojující a šokující projev tak  v zásadě neopouští zdi divadla. Je sice pravdou, že díky medializaci případu byla hra značně zpropagována ve sdělovacích prostředích i na sociálních sítích, avšak hra samotná veřejná nebyla.

Hranice tolerance divadelní hry Naše násilí a vaše násilí je velice úzká. Příklon na tu či onu stranu bude spíše otázkou přesvědčivější právní argumentace. Osobně se domnívám, že s ohledem na široce tolerovanou svobodu projevu v sekulárním státě roku 2018, uzavřenou povahu divadelního představení, jeho kontext a jistý umělecký přínos není naplněn prvek přiměřenosti a nezbytnosti k zákazu hry, případně k pohnání herců či ředitele divadla k právní odpovědnosti. Jsem přesvědčen, že v této věci by jediným soudcem mělo být veřejné mínění.

Protestní projev hnutí Slušní lidé v průběhu divadelní hry

Hranici svobody projevu je třeba hledat též v případě zablokování divadelního představení ze strany hnutí Slušní lidé. Netroufám si hodnotit, do jaké míry hra zasáhla jejich náboženské cítění a morální hodnoty. Je však třeba uvést ve stručnosti dvě skutečnosti. Zaprvé, přerušení představení nebylo spontánním projevem pobouřených diváků v divadelním sále, kteří si v dobré víře zakoupili vstupenky v očekávání příjemného kulturního zážitku, ale šlo o připravovaný záměr. To ostatně dokazuje již předchozí pokus hnutí dostat se bez vstupenek na předchozí hru Prokletí, jakož i vyjádření předsedy hnutí Zdeňka Pernici, který uvedl: „Udělali jsme maximum pro to, abychom takové zvrácenosti, které rozdělují společnost, zrušili.“ [11]

Zadruhé, je třeba vnímat incident v širším kontextu toho, že hnutí Slušní lidé není pouze faktické shromáždění brněnských občanů. Podle zprávy Ministerstva vnitra se jedná o extremistický politický subjekt, který již v minulosti vyvolal v Brně řadu kontroverzí a jeho členové tvoří mj. i osoby s neonacistickou či chuligánskou minulostí. [12]

Na podzim hnutí plánuje též účast v brněnských komunálních volbách. Uvedené skutečnosti je nutné vzít v potaz při úvahách o „čistotě úmyslů“ Slušných lidí při blokádě divadelní hry. Nelze vyloučit, že z jejich strany mohlo dojít k nepřípustnému zneužití práv ve smyslu čl. 17 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod. [13]

Přiměřenost protestu Slušných lidí

Lze mít pochopení pro to, že kontroverzní povaha hry Naše násilí a vaše násilí mohla část společnosti pobouřit. Nedomnívám se však, že by bylo její zablokování ze strany Slušných lidí přiměřené a nezbytné. Jak jsem již uvedl, hra se konala za zavřenými dveřmi a byla určená primárně pro zájemce o tento druh umění.

Jiná by byla pochopitelně situace, kdyby se totéž divadlo konalo na veřejně přístupném místě a mohlo mít dopad na neurčitý počet osob, včetně dětí (viz citovaná judikatura). Pokud je nyní hra známá široké veřejnosti, domnívám se, že je to právě zásluhou Slušných lidí, kteří se o její propagaci zasloužili. Nepřiměřenost blokády představení je dána rovněž tím, že stejně dobře mohli dát Slušní lidé najevo svůj odpor prostřednictvím demonstrací před budovou divadla či využitím práva petičního – a to aniž by tím zasahovali do práv účinkujících herců a jiných diváků.

V daném případě však svobody herců a ostatních diváků šetřeny nebyly, neboť Slušní lidé představení přerušili a zablokovali jeho další pokračování. Je pravděpodobné, že pokud by policie Slušné lidi z divadla nevyvedla, ti by jeho pokračování neumožnili, což vyplývá i z citovaného vyjádření předsedy hnutí Zdeňka Pernici. To by ovšem představovalo flagrantní popření svobody projevu hereckého sboru. [14]

Závěrem

Jsem toho názoru, že představení Naše násilí a vaše násilí je vysoce kontroverzní a na samé hraně svobody projevu. V jeho prospěch však vypovídá, že se jedná o umělecký projev, odehrává se za zavřenými dveřmi divadla a pokud stát takový projev umožní, je nutné mu poskytnout odpovídající ochranu.

Hnutí Slušní lidé, stejně jako kdokoliv jiný, má pochopitelně legitimní právo se proti hře vymezit a její obsah kritizovat. V daném případě však hnutí nezvolilo vhodný způsob, jak kritiku projevit, když představení zablokovalo a samo tak nepřiměřeným způsobem omezilo svobody hereckého sboru, jakož i práva a svobody přítomných diváků.

Autor: Pavel Doubek

[1] Například v nálezu sp. zn. I. ÚS 1990/08 ze dne 23. 3. 2010 Ústavní soud uvedl, že svoboda projevu je „konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti a jedna ze základních podmínek pro její chod a sebeuplatnění jednotlivce.“

[2] Rozhodnutí ESLP ve věci Von Hannover proti Německu (č. 2) ze dne 24. 6. 2004, stížnost č. 59320/00.

[3] Rozhodnutí ESLP ve věci Handyside proti Spojenému království, ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72.

[4] Ustanovení čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dále též čl. 10 odst. 2 Evropské úmluvy o lidských právech.

[5] Nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03.

[6] KRNEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, 885 s. ISBN 978-80-7400-365-3. Kap. XX (svoboda projevu).

[7] Tamtéž. Například rozhodnutí ESLP ve věci İ.A proti Turecku ze dne 13. 9. 2005, stížnost č. 42571/98.

[8] Například nezabezpečený přístup na internetové stránky s obscénním obsahem – viz například rozhodnutí ESLP ve věci Perrin proti Spojenému království ze dne 18. 10. 2005, stížnost č. 5446/03.

[9] Rozhodnutí ESLP ve věci Wingrove proti Spojenému království ze dne 25. 11. 1996, stížnost č. 17419/90, § 62 a násl. Obdobně též rozhodnutí ESLP ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku ze dne 20. 9. 1994, stížnost č. 13470/87.

[10] Nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 164/15.

[11] Rozhovor předsedy hnutí Zdeňka Pernici ze dne 26. 5. 2018.

[12] Čtvrtletní zpráva o extremismu Odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra za 2. čtvrtletí roku 2017. Dostupná z: http://www.mvcr.cz/clanek/ctvrtletni-zpravy-o-extremismu-odboru-bezpecnostni-politiky-mv.aspx

[13] Podle čl. 17 EÚLP: „Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na popření kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví.”

[14] Srov. odlišné stanovisko k rozhodnutí ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku, bod 7.