Kritika empirického konstruktivismu podle B. C. van Fraassena

Povaha světla je otázkou, jež se řeší již několik tisíciletí. Zde se nabízí zmínit Aristotela zastávajícího názor, že světlo jsou malé částice, které se velmi rychle pohybují prostorem a zároveň jsou natolik malé, že jsou schopny projít některými materiály (např. sklem).[1] Samotný Aristoteles později vytvořil teorii éteru, kterou vyvrátil své původní přesvědčení o povaze světla.[2] V jeho novém pojetí je éter jemnou všudypřítomnou tekutinou vyplňující prostor, jež je schopna přenášet světlo jako mechanickou energii. Není tedy překvapením, že světlo neuniklo pozornosti moderní filozofie. Jedním z představitelů fikcionalismu[3], kteří se světlem zabývali, je Bastiaan Cornelis van Fraassen. Spolu se světlem řešil povahu všeho, co vidíme, a snažil se najít odpověď na otázku, do jaké míry máme zraku věřit. Ve svém díle Constructive Empiricism Now poukazuje na důležitost rozlišování mezi pozorovatelným a nepozorovatelným, přičemž za legitimní zdroj poznání, který má pravdivostní hodnotu, považuje pouze smyslovou zkušenost.[4]

V první části textu stručně vysvětlím myšlenku empirického konstruktivismu a jeho pojetí světla. Ve druhé části článku tento filozofický přístup podrobím kritice a pokusím se ho vyvrátit.

Pozorovatelné, nepozorovatelné a společenská halucinace

Celá koncepce konstruktivismu má tendenci omezovat se na zrak jako jeden ze způsobů poznání. Nikterak ale nepopírá, že existenci objektu lze prokázat například hmatem.[5] Samotný van Fraassen je obhájcem tzv. empirického konstruktivismu.[6] Jde v podstatě o rozšíření myšlenky fikcionalismu o existenci pravdivostního poznání, ke kterému dochází pouze skrze smysly. V případě zraku je to potom ono pozorovatelné, které má tu šanci mít pravdivostní hodnotu.

Pozorovatelné[7] je tedy to, co jsme schopni vidět. Vše, co jsme schopni zpozorovat, přičemž k přijetí závěru „to, co vidím, je pravda“ nepotřebujeme akceptovat žádnou teorii. Jako příklad lze uvést autorem kritizovaný přístup k mikroskopům. Abychom přijali fakt, že to, co vidíme v mikroskopu, je pravdivé, musíme akceptovat teorii, že čočka v mikroskopu láme světlo a my jsme schopni vidět realitu detailněji.[8] V takovém případě hovoříme o nepozorovatelném[9], tedy o tom, co nelze spatřit pouhým okem a co je pozorováno „skrze“ nějakou teorii. Legitimní pravdivostní hodnotu proto mají pouze informace, které lze zařadit do kategorie pozorovatelného.

Společenské halucinace jsou velmi kontroverzní záležitostí, protože je lze označit jako výjimku z pravidla popsaného výše. Jde o pozorovatelné fenomény, které však nemají pravdivostní hodnotu. Všichni vidíme duhu, odraz ve vodě či zrcadle, jejichž společným znakem (na rozdíl od individuální halucinace) je fakt, že je vidíme všichni. Když mluvíme o těchto fenoménech, mluvíme o nich jako o věcech, nicméně ani jedna společenská halucinace nemá materiální základ. Slovy van Fraassena: „…není zde žádný reálně hmatatelný zářící oblouk tyčící se nad zemí, i když to tak na první pohled vypadá.“[10]

Nepozorovatelnost světla

Jdete v noci, v naprosté tmě, a jediné, co vidíte, je kužel světla, který proudí z vaší svítilny. Nevidíte však světlo, ale pouze částice prachu, jež jsou díky světlu vidět.[11] Světlo, jakožto nepozorovatelný fenomén, prosazoval Arthur Zajonc. Jeho projekt Heuréka spočíval ve vytvoření tzv. světelné krabice. Krabici osvětlil velmi silným projektorem, svítícím přímo dovnitř, přičemž projektor neosvětloval žádné předměty uvnitř krabice a ani její vnitřní povrch. A poté do ní pohlédl dírkou – neviděl nic než tmu. Po vsunutí předmětu se však předmět ozářil spolu se zbytkem prostoru.[12] Také jeho rozhovor s kosmonautem Rustym Schweickartem vedl ke stejným závěrům. Ten tvrdil, že pokud při pobytu ve vesmíru nemáte ve svém zorném poli žádný sluncem ozářený objekt, nevidíte nic víc než temné hloubky bezedného vesmíru.[13] Projekt Heuréka spolu s výpovědí Rustyho Schweickarta vedly Zajcona k závěru, že světlo samotné nelze vidět, byť ho může být plný prostor, a jde tedy o nepozorovatelný fenomén.

Akceptace a přesvědčení

Kritika fikcionalismu se většinou zaměřuje na druhou část van Fraassenovy teorie, tedy na dělení mezi akceptováním a přesvědčením o pravdivosti teorie[14]. Rozdíl lze velmi dobře ilustrovat na otázce existence Boha. Věta: „Věřím, že existuje Bůh, protože mi to přináší vnitřní klid a útěchu,“ moc nedává smysl. Pomyslný autor věty zde použil výraz „věřím“, přičemž ten v adresátovi vyvolává pocit, že jde o přesvědčení o pravdivosti obsahu věty, nicméně toho lze dosáhnout pouze podložením empirických dat. Tedy význam věty je sdělení, že osoba akceptuje existenci Boha, protože je to pro ni nejadekvátnější odpověď na otázku Boží existence. Kritika se vesměs soustředí na to, že při plnohodnotném akceptování teorie není rozdíl mezi akceptací a přesvědčením o její pravdivosti.[15] Na druhou stranu člověk může plně akceptovat, že číslo π je 3,14, ale nikdy o pravdivosti tohoto výroku nebude přesvědčen. Na samotný problém se dá dívat i obráceně – věří, že číslo π je nekonečné (respektive že má nekonečný desetinný rozvoj), ale neakceptuje to, protože by nikdy nebyl schopný s takovým číslem pracovat.

Empirická adekvátnost pozorovatelného

„To, co vidím, je pravda.“ Na první pohled člověk nespatřuje v tomto výroku žádnou chybu. Běžně svému zraku věříme a obrazu okolního světa formujícího se v naší mysli přikládáme pravdivostní charakter. Sám van Fraassen toto považoval za pravdivé poznání světa. Osobně jsem však toho názoru, že zapomněl na jednu důležitou věc – mezi mnou a tím, co vidím, něco je. Tomu něčemu říkáme světlo, a byť jde o něco nepozorovatelného, tak jde o informační linku mezi mnou a realitou. Tedy pokud je to něco nepozorovatelného, potřebujeme teorii, která vysvětlí, jak a jestli vůbec světlo tímto způsobem funguje. Status pozorovatelného tedy spočívá na faktu, že teorie o fungování světla onu pravdivostní hodnotu má. Pokud by ji neměla a šlo jen o její akceptaci, tak by to vedlo pouze k akceptaci teorie o pravdivostní hodnotě pozorovatelného. Tento trochu chaotický myšlenkový postup se pokusím demonstrovat níže.

Představte si řeku. Jeden břeh demonstruje realitu a druhý břeh demonstruje mě, mé já, moji mysl. Na břehu reality je velké množství krabic, které jsou plné informací, a na mém břehu stojím a čekám, než si budu moci krabici otevřít a informaci zpracovat. Světlo představuje most. Není-li světlo, není most a informace se ke mně nedostanou. Je-li světlo, je most a informace ke mně po této informační lince proudí. Přijde krabice, já ji rozbalím, vyhodnotím informaci (např. o tvaru, barvě či poloze a udělám si závěr ve smyslu „támhle je to, čemu říkáme strom“) a sápu se po další krabici. Bylo by bláhové si myslet, že krabice dokážu rozbalovat na dálku. Nejde to ve tmě, existence světla je tedy esenciální pro fungování zraku. Nebo bych musel tvrdit, že světlo propůjčuje mým očím funkci přijímat informace na dálku bez jakéhokoliv kontaktu.[16]

Přijde krabice, já ji rozbalím a vyhodnotím, že je to informace o duze. Společenské halucinace, konstrukt samotného van Fraassena, jsou hlavním problémem celé teorie. Ve své podstatě tvrdí, že ani zrak není neomylný v určování toho, co má onu pravdivostní hodnotu, respektive co je pozorovatelné. Abychom mohli věcem, které vidíme, připisovat pravdivostní hodnotu, musíme vytvořit blacklist věcí, jež ji nemají. Vytvořit pravidlo, které určí, jaké věci nejsou pravdou, přičemž je potřeba vytvořit teorii, jež toto pravidlo podpoří.

Samotné tvrzení, že světlo je jakási informační linka, je vlastně postaveno na moderních teoriích o fungování světla. Na problém se můžeme podívat i jinak, bez potřeby jejich využití, avšak se zachováním podstaty celé myšlenky. Nikdo nezpochybňuje, že v naprosté tmě není vidět nic. Přítomnost světla je tedy podmínkou přijetí informace o existenci pozorovatelného. Jak tedy můžeme tvrdit, že pozorovatelné má pravdivostní hodnotu, když je závislé na něčem, co ji nemá? Je to, jako bychom stavěli dům na neznámém podloží (které může být nejen pevné jako skála, ale také nestabilní jako tekutý písek) a tvrdili, že výrok „tento dům nespadne“ je pravdivý. Nutnost přítomnosti světla je tedy něco, co se u pozorovatelného opomíjí a podkopává jeho empirickou adekvátnost.

Závěr

Domnívám se, že přístup van Fraassena ke zraku je chybný. Podle mého názoru jsme zrakem schopni pravdivostní hodnotu připsat pouze existenci světla, ale nejsme schopni pravdivě vysvětlit jeho podstatu či mít díky zraku pravdivý obraz reality. Tyto závěry jsou velmi skeptické – tvrdit: „to, co vidím, není pravda.“ Nic nám však nebrání, abychom akceptovali teorie o fungování oka a světla, popřípadě abychom byli přesvědčeni o jejich pravdivosti. Ve výsledku si každý z nás může říct, že to, co vidí, považuje za pravdivý obraz reality.

Analogicky lze tyto závěry použít i na ostatní smysly. Při popisování toho, co vnímáme čichem nebo sluchem, obvykle mluvíme tak, že tyto smysly mají šanci fungovat „na dálku“ stejně jako zrak. I u nich opomíjíme onu informační linku. U hmatu tomu tak není. Je jediným smyslem, který popisujeme a běžně chápeme tak, jak smysly fungují – přímým kontaktem.

Citace fotky:

Ženské oko. Foto: A woman´s eye, Petar Milošević, Wikipedia Commons, CC BY-SA 3.0

[1] Van FRAASSEN, B. C. Constructive Empiricism Now. Philosophical Studies, 2001, roč. 157, s. 152.

[2] Tamtéž.

[3] Fikcionalismus je přístup uplatnitelný napříč obory. Tvrdí, že teorie nemají pravdivostní hodnotu, ale jejich přínos spočívá v akceptovatelnosti, tj. v užitečnosti. Například číslo 3 v podstatě neexistuje. Tři jablka ano, ale samotné číslo neoznačuje nic. Byť dle fikcionalisty čísla neexistují, tak jejich používání vede k prakticky užitečným závěrům, což z nich dělá akceptovatelný fenomén. Více viz SOBEK, Tomáš. Nemorální právo. Praha: Ústav státu a práva. 2010, s. 103.

[4] SOBEK, Tomáš. Nemorální právo. Praha: Ústav státu a práva. 2010, s. 111.

[5] Ze smyslů je zrak ten hlavní, který z pohledu filozofie klame a stává se tedy v tomto ohledu nejzajímavějším prostředkem k poznání světa. Není tedy divu, že se dílo zaměřuje primárně na něj.

[6] Van FRAASSEN, B. C. Constructive Empiricism Now. Philosophical Studies, 2001, roč. 157, s. 151.

[7] V originále „observable“.

[8] Van Fraassen toto nazývá „observation by instruments“. Více viz van FRAASSEN, B. C. Constructive Empiricism Now. Philosophical Studies, 2001, roč. 157, s. 154.

[9] V originále „unobservable“.

[10] „… there is no real material shining arch standing above the earth, although at first it looks that way.“ van FRAASSEN, B. C. Constructive Empiricism Now. Philosophical Studies, 2001, roč. 157, s. 156.

[11] Tamtéž, s. 152.

[12] ZAJONC, Arthur. Catching the Light: The Entwined History of Light and Mind. New York: Oxford University Press Inc, 1995, s. 12.

[13] Tamtéž.

[14] V originále „acceptance“ a „belief“.

[15] Mezi takové kritiky patří např. J. Jordan a P. Teller. Více viz SOBEK, Tomáš. Nemorální právo. Praha: Ústav státu a práva. 2010, s. 112.

[16] Ani bezkontaktní nabíjení telefonu se neděje bez žádné linky proudící energie mezi nabíjecí stanicí a telefonem. Energie na jednom místě jednoduše nemizí a na druhém se zázračně neobjevuje. Tedy alespoň si to myslíme…

[17] Paul Teller trefně argumentoval přilepením mikroskopu na oko. Více viz van FRAASSEN, B. C. Constructive Empiricism Now. Philosophical Studies, 2001, roč. 157, s. 157.

[18] Aby si to čtenář nevyložil špatně, tak musím upozornit, že nenarážím na kultovní sci-fi Matrix.