Krácení odměny pro neuspokojivé sportovní výsledky: smutná realita právního postavení profesionálních hokejistů

Tato událost inspirovala autory tohoto článku, aby se nad celou problematikou zamysleli z právního hlediska. Úvodem se autoři věnují právnímu postavení profesionálních hokejistů a klubů obecně. Následně se zaměřují na jejich vzájemný smluvní vztah reprezentovaný hráčskou smlouvou. V této souvislosti se zabývají zejména jejími problematickými ustanoveními včetně otázky odměňování hokejistů a právního důvodu pro krácení základní odměny z hráčských smluv. Závěrem článku pak autoři nabízí možnosti, jak se v případě neoprávněného krácení své odměny mohou hokejisté bránit.

Je profesionální hokejista zaměstnanec?

V českém právním řádu neexistuje právní norma, která by explicitně upravovala postavení profesionálních sportovců. Současný stav je výsledkem téměř třicetiletého organického vývoje právních vztahů mezi profesionálními hokejisty a kluby. Z tohoto hlediska je přirozené, že jak kluby, tak hokejisté zvolili pro úpravu vzájemného právního vztahu normy obchodního práva, kdy obě strany vystupují jako podnikatelé. Hokejisty k uvedenému vybízí zejména daňové zvýhodnění osob samostatně výdělečně činných,[1] kluby především absence odvodových povinností spojených s pracovními poměry.[2]

Právě v souvislosti s daňovými konsekvencemi takového právního vztahu se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda profesionální hokejová smlouva nepředstavuje tzv. zastřený pracovněprávní úkon. V obecné rovině dospěl k závěru, že činnost profesionálního kolektivního sportovce se sice velmi blíží zákonnému vymezení závislé práce, nedosahuje však její intenzity.[3] Rozsudek Nejvyššího správního soudu tak aproboval zavedenou praxi, podle které je vztah hokejista – klub vztahem dvou podnikatelů, a to se všemi veřejnoprávními (zejména daňovými a odvodovými), ale i soukromoprávními důsledky.

Právní postavení nejen profesionálních hokejistů, ale i sportovců kolektivních sportů v České republice obecně představuje na evropské úrovni naprostý unikát. Ve většině zemí EU se profesionální kolektivní sportovci nachází v obdobném právním postavení jako zaměstnanci, v některých z nich jsou dokonce plně podřízeni pracovněprávním normám.[4] Je pravdou, že nic nebrání klubům a hokejistům svůj smluvní vztah podřídit normám pracovního práva, avšak z výše uvedených důvodů k tomu v praxi nedochází.

Profesionální hokejisté jsou tak ve svém právním postavení vůči klubům z principu ochuzeni o veškeré ochranné instituty, které pracovní právo poskytuje zaměstnancům, a to včetně takových institutů, jako je minimální či zaručená mzda, obecný zákaz smluvních pokut či právo kolektivního vyjednávání. Na druhou stranu v těchto vztazích existuje (alespoň v teoretické rovině) takřka neomezená kontraktační svoboda, ta však s ohledem na faktické postavení profesionálních klubů nemá v praxi téměř žádné využití.

Dominantní postavení profesionálních klubů

V České republice v současnosti působí 29 profesionálních hokejových klubů, které jsou společně se všemi ostatními hokejovými kluby sdruženy do Českého svazu ledního hokeje, z. s., dále také jen „ČSLH“. Svaz je ve vztahu ke svým členům a úpravě jejich vzájemných vztahů nadán tzv. normotvornou pravomocí[5] – tj. oprávněním vydávat vlastní vnitřní předpisy, které jsou závazné pro jeho členy . Interní předpisy ČSLH připravují a schvalují orgány, v nichž nejsou profesionální hokejisté, narozdíl od klubů, nijak zastoupeni.[6]

Hokejisté jsou dle předpisů ČSLH povinni uzavřít pro výkon činnosti profesionálního hokejisty s klubem hráčskou smlouvu, jejíž vzor v minulosti sestavila Asociace profesionálních klubů ledního hokeje a který všechny profesionální kluby v České republice ve smluvních vztazích s profesionálními hokejisty využívají dodnes.[7]

Pokud tedy hokejista chce v ČR působit profesionálně, nezbývá mu než hráčskou smlouvu předepsaného znění podepsat. Na nemožnost realizovat činnost profesionálního hokejisty bez podpisu schváleného znění hráčské smlouvy odkazuje sama hráčská smlouva v čl. X. odst. 7, který stanoví, že „Tato Smlouva podléhá v plném znění, včetně všech příloh a dodatků, registraci řídícím orgánem příslušné Ligy a bez této platně zaregistrované Smlouvy nemůže Hráč startovat v příslušné Lize.“[8] Skutečná možnost negovat jednotlivá ustanovení hráčské smlouvy prostřednictvím dodatků pak leží v rukách pouze těch hokejistů, o které mají kluby největší zájem, a jsou proto ochotny při uzavírání hráčské smlouvy přistoupit na jejich požadavky.[9] Drtivá většina hráčů se však v takové pozici nenachází.

Smluvní svoboda profesionálních hokejistů je tak značně omezena faktickou dominancí klubů, které ze své pozice prosazují své zájmy, ať při příjímání interních předpisů ČSLH či při uplatňování závazného (formulářového) vzoru hráčské smlouvy. Uvedené je především důsledkem neexistence jakéhokoliv orgánu či mechanismu ve struktuře ČSLH, který by prosazoval vůli a zájmy hráčů.

Problematická ujednání hráčské smlouvy a odměňování hráče

Výše popsané smluvní postavení hráčů a klubů odráží také poměr vzájemných smluvních povinností obsažených v hráčské smlouvě: 2 povinnosti klubu[10] oproti 15 povinnostem hráčů.[11]

Slabší vyjednávací pozice se v právní sféře hráčů negativně projevuje také v tom, že po dobu trvání závazku z hráčské smlouvy je klub oprávněn postoupit svá práva a povinnosti plynoucí ze smlouvy jinému klubu, s čímž je hráč nucen podpisem smlouvy předem výslovně souhlasit. Z hlediska hráče je to problematické zejména v situaci, kdy se klub rozhodne postoupit (formou trvalého přestupu nebo dočasného hostování) svá práva a povinnosti z hráčské smlouvy na klub nižší soutěže. V takovém případě se totiž po dobu, po kterou by hráč působil v nižší soutěži, může v případě extraligového hráče vyplácená základní měsíční odměna snížit až o 80 % základní měsíční odměny sjednané v hráčské smlouvě. V případě působení prvoligového hráče v druholigovém klubu může dojít ke snížení až o 50 % základní měsíční odměny.

V porovnání s normami pracovního práva je neobvyklá též možnost klubu vypovědět hráčskou smlouvu bez udání důvodu (oproti zákazu výpovědi pracovního poměru zaměstnavatelem z jiných než zákonem vymezených důvodů)[12] nebo možnost sjednání jakékoliv smluvní pokuty v příloze hráčské smlouvy (oproti zákazu sjednání smluvních pokut, nestanoví-li zákoník práce jinak).[13]

Ve vztahu k odměňování stanoví hráčská smlouva pouze obecný rámec. Konkrétně upravuje, že hráči náleží tzv. základní odměna (nároková složka) a případné další odměny (nenároková složka).[14] Sjednání konkrétních podmínek je pak ponecháno dohodě smluvních stran. Hráčská smlouva v této souvislosti pouze stanoví, že hráči vzniká nárok na základní odměnu při splnění všech podmínek uvedených v hráčské smlouvě.[15]

Snížení odměny profesionálního hráče v praxi

Vrátíme-li se k příkladu popsanému v úvodu tohoto článku, kdy došlo k plošnému snížení odměn všech hráčů klubu, jeví se jako nejdůležitější ustanovení hráčské smlouvy povinnost hráče hrát lední hokej ve všech utkáních, k nimž byl klubem nominován, a to podle svých nejlepších schopností, pod vedením a řízením klubu, nejsou-li zde objektivní důvody, které mu toto neumožňují (např. zdravotní nezpůsobilost).[16]

Z uvedeného vyplývá, že pro plnění této sjednané povinnosti je nezbytné, aby ji hráč plnil dle svých nejlepších schopností. Takto vágně formulovaná smluvní povinnost hráče poskytuje klubu velmi široký prostor pro úvahu, zda hráč svou povinnost hrát lední hokej dle svých nejlepších schopností splnil či nikoliv. Hráčská smlouva totiž nespecifikuje, jakým způsobem bude posuzováno, zda hráč předmětnou povinnost splnil. Rovněž v hráčské smlouvě nejsou uvedeny žádné limity, jakým způsobem se případné nesplnění povinnosti hráče hrát lední hokej dle svých nejlepších schopností projeví ve výši základní odměny, na kterou hráči vznikne nárok. V případě nespokojenosti klubu s hráčovými individuálními výkony (případně s výkony celého mužstva) se tak klubu nabízí možnost zhodnotit, že hráč svou povinnost hrát lední hokej dle svých nejlepších schopností nesplnil, a zkrátit z tohoto důvodu jeho základní odměnu.

Ve výše uvedené souvislosti se rovněž nabízí možnost klubu snížit odměnu hráče započítáním případných nároků ze smluvních pokut sjednaných dle hráčské smlouvy.[17] Vzhledem k tomu, že se jedná o právní vztah mezi dvěma podnikateli, je při určení výše smluvních pokut klub limitován zejména obecnými právními principy a zásadami (např. dobrými mravy). Byť by se tak dle odborné literatury nemělo dít,[18] teoreticky nelze zcela vyloučit možnost, že vícero smluvních pokut ve svém souhrnu hráče o jeho odměnu zcela připraví.

Jak se mohou profesionální hokejisté bránit?

V současnosti hokejisté vzorové hráčské smlouvy akceptují pro výše zmíněnou daňovou výhodnost. Je však na zvážení, zda daňové zvýhodnění opravdu dostatečně kompenzuje skutečnost, že v konečném souhrnu může být profesionální hokejista na odměně krácen víc, než by byl povinen odvést na dani z příjmů jako zaměstnanec.

Problematika postavení profesionálních sportovců byla obecnými soudy doposud řešena pouze z veřejnoprávního hlediska. Nelze tak vyloučit, že v budoucnu dojde k soudnímu přezkumu hráčské smlouvy v soukromoprávní rovině anebo k jinému judikaturnímu odklonu od výše popsané praxe, která klubům umožňuje krátit hráčům jejich odměnu zcela dle libosti. Situaci mají v tomto směru v rukách zejména samotní hokejisté, kterým může krácením jejich odměny vznikat nedůvodná újma plynoucí z jejich fakticky závislého postavení. V případě svého nesouhlasu s takovým krácením mají hráči možnost hájit svá práva nejen v rámci řízení před smírčí komisí ČSLH, ale zejména před nezávislým a nestranným soudem. V tomto směru lze jednoznačně doporučit vyhledat pomoc zkušeného advokáta.

Úvodní foto: Unsplash by Markus Spiske

*Srov. Mandát, P. Další kolaps Zlína a tvrdá reakce vedení! Hráčům budou kráceny platy [online]. 9. 1. 2023 [cit. 21. 3. 2023]. Dostupné z: https://www.hokej.cz/dalsi-kolaps-zlina-a-tvrda-reakce-vedeni-hracum-budou-kraceny-platy/5070763

[1] Uvedené vyplývá ze srovnání § 7 odst. 7 a § 6 odst. 12 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Srov. § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, a dále § 2 odst. 1 zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění.

[3] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011, č. j. 2 Afs 16/2011-78.

[4] Srov. právní postavení profesionálních sportovců kolektivních sportů např. v Belgii, Francii, Maďarsku, Německu, Nizozemsku, Slovensku či Španělsku. V podrobnostech k režimu aplikace pracovněprávních norem na činnost profesionálních kolektivních sportovců v Německu viz např. Štefko, M. Fotbal a hokej výkonem závislé práce s přihlédnutím k německé úpravě. In: Pichrt, J (ed.). Sport a (nejen) pracovní právo. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 100.

[5] Srov. Český svaz ledního hokeje, z. s. Stanovy ČSLH [online]. 20. 6. 2020 [cit. 21. 2. 2023]. Dostupné z: https://www.ceskyhokej.cz/data/document/file/cslh-stanovyrady2020-2021.pdf

[6] Srov. Část III. Stanov ČSLH.

[7] Zbořil, L. Glos, P. Právní ochrana profesionálních hokejistů [online]. Economia, a. s., 9. 10. 2020. [cit. 16. 3. 2023]. Dostupné z: https://pravniradce.ihned.cz/c1-66826110-pravniochrana-profesionalnich-hokejistu

[8] Asociace profesionálních hokejových klubů. Hráčská smlouva ELH a 1. liga [online] 19. 4. 2022 [cit. 21. 2. 2023]. Dostupné z: https://www.apklh.cz/files/media_files/0/eh6tj/2022-04-29-hracska-smlouva-elh-i-liga-schvalena.docx

[9] Zbořil, L. Glos, P. Právní ochrana profesionálních hokejistů [online]. Economia, a.s. 9. 10. 2020. [cit. 16. 3. 2023]. Dostupné z: https://pravniradce.ihned.cz/c1-66826110-pravniochrana-profesionalnich-hokejistu

[10] Klub se v zásadě zavazuje vůči hráči pouze k placení odměny dle hráčské smlouvy a k dočasnému poskytnutí potřebného materiálního zajištění nezbytného k provozování činnosti dle hráčské smlouvy.

[11] Hráč se podpisem hráčské smlouvy zavazuje mj. k plnění smluvních povinností, které zcela zásadním způsobem nepřijatelně zasahují do soukromé a osobní sféry hráče. Hráč např. podpisem smlouvy uděluje klubu výlučné svolení k zásahu do jeho osobnostních práv, a to nejen na dobu trvání hráčské smlouvy, ale dokonce ještě na dobu 24 měsíců po jejím skončení, viz čl. IV. odst. 1 a 2 hráčské smlouvy .

[12] Srov. § 52 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.

[13] Srov. § 346d odst. 7 zákoníku práce.

[14] Viz čl. II. odst. 1 hráčské smlouvy .

[15] Viz čl. II. odst. 1 hráčské smlouvy .

[16] Viz čl. III. odst. 1 hráčské smlouvy . Pravidla pro krácení odměny z důvodu zdravotní nezpůsobilosti hráče upravuje čl. VI. hráčské smlouvy.

[17] Viz čl. IX. hráčské smlouvy .

[18] Viz KOHOUT, David. Smluvní pokuty plynoucí ze smluv o profesionálním výkonu sportovní činnosti. In: PICHRT, Jan, TOMŠEJ, Jakub (eds.). Proměny odměny. První vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 81. ISBN: 978-80-7676-019-6.