Kárná odpovědnost a kárná řízení se soudci a advokáty

Pokud si o právnickém prostředí děláte představy skrze filmy a seriály (jako asi většina společnosti), zřejmě budete mít pocit, že právník, který se nesnaží právo nějakým způsobem obejít, není dobrým právníkem. Ikony jako Saul Goodman nebo Harvey Specter přece „podváděly“ víceméně pořád… Tady se nám ale fikce s realitou rozchází opravdu markantně. Reálná praxe totiž, na rozdíl od seriálových tvůrců, počítá s kárnou odpovědností. Pokud vás tento institut už teď zklamal, nezoufejte, nejste první a určitě ani poslední, komu překazil plány.

Kárnou odpovědnost je možné klasifikovat jako podkategorii odpovědnosti správní.[1] Setkat se můžeme i s označeními „kázeňská“ či „disciplinární“ - zde je na místě zmínit pojem správní disciplinární delikt. Spáchat jej nemůže jen tak někdo. Může tak učinit pouze fyzická osoba, která je v určitém specifickém postavení, např. zaměstnanci státní správy, příslušníci soudnictví, policie, stavovských organizací lékařů nebo advokátů, veřejných vysokých škol atd. Navíc takové delikty nemusí být potrestány jenom v rámci disciplinárního řízení, ale může se tak stát i v trestním či přestupkovém řízení. Zásada ne bis in idem (= ne dvakrát v téže věci) se zde tedy neprojevuje.[2]

Výsledkem by měla být disciplína - pořádek instituce, profesní etika, odbornost, důstojnost, důvěryhodnost. Povinnost zachovávat všechny zmíněné hodnoty zástupcům právnických profesí plyne přímo ze zákona: hned na začátek lze zmínit zákon o advokacii, zákon o státním zastupitelství či zákon o soudech a soudcích (viz níže).

Kárné řízení je zahájeno na základě kárné žaloby. Kárné senáty pak rozhodují, zda se dotyčný dopustil kárného provinění. Je-li shledáno, že se kárně obviněný kárného provinění dopustil, je mu uloženo kárné opatření.[3]

Kárná odpovědnost soudců

Soudci jsou pod lupou společnosti neustále, právě na ně jsou totiž ze všech právnických profesí kladeny možná ty nejpřísnější požadavky. Důvěra lidí v soudnictví je jedním ze základních východisek demokratické společnosti, proto hraje kárná odpovědnost klíčovou roli ve výkonu jejich povolání.

Upravuje ji zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů „zákon o soudech a soudcích“) a zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců (zkráceně ZŘSSZ), jehož působnost byla novelou z roku 2009[4] rozšířena i na soudní exekutory.

Kárné senáty jsou zřízeny při Nejvyšším správním soudu, mají 6 členů v tomto složení: tři soudci, jeden státní zástupce, jeden advokát a jeden zástupce jiné právnické profese, nejčastěji akademik.[5] Řízení jsou jednoinstanční, lze proti nim však podat ústavní stížnost.[6] Návrh na zahájení řízení jsou oprávněni podat prezident republiky nebo ministr spravedlnosti vůči kterémukoli soudci, dále předsedové soudů vůči soudci vlastního soudu nebo soudu jim v soustavě podřízeného.[7] Podání návrhu musí být učiněno nejpozději 3 roky od spáchání provinění, potom kárná odpovědnost zaniká.[8]

I u samotného návrhu na zahájení řízení je třeba brát v úvahu závažnost situace, jaké je stíhaný soudce vystaven, jak k tomu uvádí NSS: „… každé podání kárného návrhu je viděno jako ultima ratio, neboť i pokud nakonec kárný soud dospěje ke zprošťujícímu rozhodnutí, je kárně obviněný soudce až do jeho vyhlášení ve značně nepříjemné situaci, a to jak ve svém pracovním okolí, tak především ve vztahu k veřejnosti, která dokáže velmi citlivě tyto skutečnosti vnímat. Zejména ze strany účastníků řízení pak může být pociťováno úkorně, že jejich zákonným soudcem je ten, kdo byl nařčen samotným předsedou soudu z protiprávního jednání, jelikož se mohou obávat, že protiprávního jednání se tento soudce dopustí i v jejich věci. Jinak řečeno, každé podání kárného návrhu je způsobilé zpochybnit vážnost, autoritu a důvěru v rozhodování kárně stíhaného soudce.“[9] Od toho se odvíjí i celková zdrženlivost jednotlivých kárných senátů.

Kárné provinění soudce tkví v zaviněném porušení povinností soudce, jakož i v zaviněném chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů.[10] Jedná se tudíž o velmi obecnou skutkovou podstatu. Praxe ukazuje, že v 75 % všech kárných řízení se soudci se jedná o průtahy či nečinnost. Ve zbylých řízeních bychom se setkali s případy, kdy např. soudce doplnil další výrok do písemného vyhotovení rozsudku a do protokolu o jednání až po vyhlášení rozsudku, nebo soudce ve sporu, který měl projednávat specializovaný senát, činil úkony jako samosoudce.[11]

Přestože v zákoně nalezneme pouze velmi úzkou nabídku kárných opatření, nebývá zpravidla využívána v plném rozsahu. Byl-li soudce uznán vinným, lze mu uložit:

• důtku,
• snížení platu až o 30 % na dobu nejvíce 1 roku a při opětovném kárném provinění, jehož se soudce dopustil v době před zahlazením kárného opatření, na dobu nejvíce 2 let,
• odvolání z funkce předsedy senátu,
• odvolání z funkce soudce.[12]

Nejčastěji bývá uloženo dočasné snížení platu či důtka. Odvolání z funkce se děje opravdu vzácně. V závažných případech se mohou stíhaní soudci taláru sami vzdát, kárné řízení se tím zastaví a oni se tak výslovnému odvolání z funkce vyhnou. Zůstanou tedy bezúhonní, což jim umožňuje nadále působit v jiných právnických profesích.[13]

V případě výskytu nedostatků v práci či drobných nesrovnalostí v chování soudce nedochází pochopitelně okamžitě k podání kárné žaloby. Existuje institut tzv. výtky - tu můžeme chápat jako napomenutí a pro soudce nemá žádné významné dopady. Jakmile se udělí výtka, není už možné dále vést kárné řízení. Podíváme-li se na výtky z tohoto úhlu, povšimneme si jejich potenciální problematičnosti. Při výborném vztahu soudce s osobou, která je oprávněna udělit výtku, by mohl být závažný prohřešek odbyt pouhou výtkou bez možnosti následného přezkumu. Kvůli takovému zneužití by se daný soudce vyhnul kárnému řízení, ze kterého by mohly plynout odpovídající následky, a vyvázl by bez sebemenšího problému.[14] Na druhou stranu se sluší dodat, že se pohybujeme v čistě teoretické rovině a že se s tímto jednáním nesetkáváme.

Běžně se nesetkáváme ani s kárnými řízeními vedenými se soudci obecně. Za rok to bývají jednotky, popř. nižší desítky případů. S celkovým počtem přibližně 3 000 soudců je to dle mého názoru velmi pěkná statistika.

Změny novelou z roku 2008

Zákon č. 314/2008 Sb., neboli tzv. „Pospíšilova“ reforma, byla zásadním, možná až revolučním zásahem do zákona o soudech a soudcích. Přenesla kárná řízení na Nejvyšší správní soud, zakotvila jednoinstanční řízení, zavedla složení kárných senátů obsahující jak soudce, tak nesoudce, a obecně kárná řízení zpřísnila – zvýšily se sankce, prodloužily se lhůty k podání kárné žaloby a zavedlo se pravidlo „třikrát a dost“. Přes velkou spoustu novelizací přetrvaly hlavní změny „Pospíšilovy“ reformy dodnes.[15]

Tvůrci reformy si od ní slibovali hodně, soudci se jí naopak bránili i před Ústavním soudem. Do praxe se ale projevila naproti vysokým očekáváním jen nepatrně, což ukázala studie Davida Kosaře a Terezy Papouškové. Po implementaci novely poklesl obecně počet kárných návrhů. Pokles byl zaznamenán také v počtu uložených kárných opatření a v celkové úspěšnosti kárných navrhovatelů.[16] Lze tedy konstatovat, že výše zmíněnou zdrženlivost kárných senátů zákonodárce jen tak ovlivnit nedokáže.

Kárná odpovědnost advokátů

Advokacii v České republice praktikuje kolem 12 000 osob. Dá se předpokládat, že se obyčejný člověk s advokátem za svůj život alespoň okrajově setká. Otázku důvěry už podvědomě spojujeme spíše se soudci, ale i u advokátů má důvěra nezanedbatelnou roli. Nastavení pravidel profesní etiky a pravidel soutěže v rámci advokacie proto považuji za stěžejní pro výkon tohoto povolání.

Právní základ představují zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, a usnesení představenstva České advokátní komory („ČAK“) č. 1/1997 Věstníku o Etickém kodexu České advokátní komory. Pravomoc rozhodovat o kárné odpovědnosti advokátů mají tříčlenné kárné senáty, tvořené členy kárné komise ČAK. Kárnou komisi volí sněm, což je nejvyšší orgán ČAK, a má 83 členů. Legitimitu České advokátní komoře propůjčuje zejména fakt, že v ní mají advokáti povinné členství, rozhoduje tak v záležitostech svých členů.

Kárné provinění definuje zákon jako závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi zákonem o advokacii nebo zvláštním zákonem (…) nebo stavovským předpisem.[17]

Rozdíly oproti soudcům

Návrh podává buď předseda kontrolní rady ČAK, nebo ministr spravedlnosti. Existuje odvolací kárná komise, proto jsou kárná řízení s advokáty dvojinstanční. A protože se na rozhodování kárných komisí ČAK hledí jako na rozhodování v oblasti veřejné správy, mohou se proti němu advokáti bránit i správní žalobou k Městskému soudu v Praze, a když to nevyjde tam, přijde do hry kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.[18]

Liší se i výčet jednotlivých kárných opatření. Advokátovi lze uložit:

• napomenutí,
• veřejné napomenutí,
• pokutu až do výše stonásobku minimální měsíční mzdy,
• dočasný zákaz výkonu advokacie uložený na dobu od šesti měsíců do tří let,
• vyškrtnutí ze seznamu advokátů.[19]

Nejčastěji se uděluje pokuta a napomenutí. Nutno také zmínit, že kárné odpovědnosti podléhají i advokátní koncipienti.[20] U asistentů soudců, justičních čekatelů či právních čekatelů nic podobného nenajdeme.

Jak už jsem zmínil výše, hledí se na rozhodování kárných komisí ČAK jako na rozhodování správní, rozhodnutí tedy nejsou veřejná. Není proto dost dobře možné podrobit toto rozhodování nějakému podrobnějšímu výzkumu. Na webových stránkách ČAK se však člověk může dostat k přehledům kárných rozhodnutí a podaných kárných žalob. Vyplývá z nich, že podaných kárných žalob je za rok 110 až 170, z toho bývá shledáno kárně vinnými 60 až 90 advokátů. Přehledy naleznete zde: https://www.cak.cz/prehledy-vyrizovani-a-rozhodnuti.

Důtky a napomenutí

Výčet kárných opatření uvádí u soudců důtku, u advokátů zase napomenutí. Jedná se v zásadě o stejný institut a v obou případech jde o nejmírnější trest, jejž lze uložit. Výše zmíněné zákony tyto pojmy nijak nedefinují, v běžném jazyce bychom na jejich místě řekli „pokárání“ či „upozornění“. Důtky a napomenutí představují pomyslný „zdvižený prst“ či znamení, že příště by kárný senát udělil trest přísnější. Právě proto se důtky, resp. napomenutí, udělují v kombinaci s dalším opatřením (např. s pokutou). Není však vyloučeno, že kárný senát obviněnému uloží pouhou důtku, případně pouhé napomenutí.

Fakt, že kárně obviněný již v minulosti důtku obdržel, kárný senát reflektuje jako jednu z prvních věcí, co se týče kárného opatření: „Ve prospěch osoby kárně obviněné, byť jen mírně, lze hodnotit skutečnost […,] že jí v minulosti nebyla udělena žádná výtka ve smyslu § 88a zákona o soudech a soudcích a ani nebyla z osobního spisu zjištěna žádná další pochybení při výkonu funkce.“[21]

Udělení pouhé důtky má často kýžený efekt – soudce po výstraze začne ke své práci přistupovat lépe a jeho jméno se u kárného senátu už nikdy neobjeví. Často, ale ne vždy. Například v případu Valehrach bylo kárné řízení se stejným soudcem zahájeno třikrát pro tutéž věc – průtahy v řízení. Dotyčný soudce byl nakonec zbaven své funkce.[22]

Pouze u advokátů se pak vyskytuje specifikum v podobě veřejného napomenutí. Napomenutí se stane veřejným, když ho předseda České advokátní komory uveřejní ve Věstníku ČAK. U soudců takové opatření samozřejmě nedává smysl, všechny rozsudky jsou totiž od počátku veřejně dostupné.

Zhodnocení institutu

Článek nastínil, co si představit pod kárnou odpovědností, jak tato odpovědnost funguje a jaké jsou rozdíly v kárných řízeních se soudci a advokáty. S kárným řízením se „naživo“ setkáme jen stěží. Navzdory vzácnému výskytu si však zaslouží naši pozornost.

Samozřejmě zde bude vždy přítomná projekce vlastních představ laické veřejnosti do lidí praktikujících některé z právnických povolání.[23] Zákon nám do toho však vstupuje a nastavuje jisté mantinely v podobě kárné odpovědnosti. V případě advokacie tak vymezuje zásady jinak extrémně konkurenčnímu prostředí. Zároveň se nejedná o žádný invazivní zásah a zdá se, že se podařilo najít vhodný balanc mezi absolutní svobodou a přespřílišnou svázaností pravidly.

Úvodní foto: Socha spravedlnosti, Foto: Golden Lady Justice, Bruges, Belgium, Wikimedia Commons, CC BY 2.0

[1] HAPLA, Martin, FRIEDEL, Tomáš a kol. Profesní etika právníků. Brno: Nugis Finem Publishing, 2022, s. 164.

[2] tamtéž, s. 165

[3] Kárné řízení proti advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi [online]. Portál veřejné správy. [cit. 19. 4. 2024]. https://portal.gov.cz/sluzby-vs/karne-rizeni-proti-advokatovi-nebo-advokatnimu-koncipientovi-S31385

[4] Zákon č. 286/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (...)

[5] § 4 odst. 1 a 4 ZŘSSZ

[6] Čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy

[7] § 8 ZŘSSZ

[8] § 89 zákona o soudech a soudcích

[9] Rozhodnutí kárného senátu ze dne 3. 10. 2013, č. j. 16 Kss 8/2013-45

[10] § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích

[11] HAPLA, Martin, FRIEDEL, Tomáš a kol. Profesní etika právníků. Brno: Nugis Finem Publishing, 2022, s. 167.

[12] § 88 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích

[13] BOBEK, Michal. Odpovědnost a disciplína soudce (v přerodu?). Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 14, s. 30.

[14]HAPLA, Martin, FRIEDEL, Tomáš a kol. Profesní etika právníků. Brno: Nugis Finem Publishing, 2022, s. 167.

[15] KOSAŘ, David, PAPOUŠKOVÁ, Tereza. Přinesla „Pospíšilova“ reforma kárného řízení skutečně zpřísnění kárného postihu českých soudců? Časopis pro právní vědu a praxi. Roč. 25, č. 2 (2017), s. 219-240

[16] tamtéž

[17] § 32 odst. 2 zákona o advokacii

[18] HAPLA, Martin, FRIEDEL, Tomáš a kol. Profesní etika právníků. Brno: Nugis Finem Publishing, 2022, s. 171.

[19] § 32 odst. 3 zákona o advokacii

[20] § 32 odst. 4 zákona o advokacii

[21] Rozhodnutí kárného senátu ze dne 22. 5. 2024, čj. 11 Kss 1/2024-73; bod 34

[22] Rozhodnutí kárného senátu ze dne 22. 1. 2024, čj. 11 Kss 2/2023-237; bod 222

[23] SMEJKALOVÁ, Terezie a kol. Veřejný pořádek, důstojnost soudce a judikatura: Tři studie využití přístupu sociálních reprezentací v analýze právních pojmů. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2022, 283 s. SpisyPrávnické fakulty Masarykovy univerzity, Edice Scientia, sv. č. 736. ISBN 978-80-280-0202-2 (print), 978-80-280-0203-9 (online, pdf).

Vybrali jsme pro vás