Jak řeší český zákonodárce problematiku nábožensky korektní stravy ve věznicích?

Česká legislativa se této problematice věnuje pouze okrajově a spíše nepřímo. Větší roli naopak hraje množství mezinárodních dohod o lidských právech, které se věnují svobodám náboženského vyznání. Za důležitý bod ve vývoji můžeme považovat přijetí Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které byly podepsány zástupci tehdejší ČSSR již v roce 1968 a do českého právního řádu vstoupily roku 1976. Setkáváme se zde s právem na svobodu projevování náboženství, jež může být omezena pouze zákonem a za přesně stanovených podmínek.[1] Toto právo v téměř totožném pojetí převzala později i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Listina základních práv a svobod:

„(1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.

[…]

(4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.“[2]

Výše uvedené však neznamená neomezené projevování víry. Povinností státu je nastavit pravidla pro výkon náboženské svobody, která se tradičně neomezuje pouze na víru jako takovou, ale např. také na její výuku či používání náboženských symbolů. Nejen že stát nesmí do této svobody zasahovat, nýbrž ji musí i chránit vzhledem ke třetím osobám.[3] Dle Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) (Bayatyan proti Arménii, § 120) by „stát měl být neutrálním a nestranným pořadatelem provozování různých náboženství, věrouk a přesvědčení, tato role má vést k veřejnému pořádku, náboženské harmonii a toleranci v demokratické společnosti.“[4] Tedy hrát roli jakéhosi nezávislého třetího, který celou situaci moderuje. Je na místě tvrdit, že český právní řád má, minimálně v této otázce, velmi blízko i k dalším státům, které přistoupily k výše zmíněným mezinárodním smlouvám, především tedy státům Evropské unie. Pro příklad si můžeme uvést polský Kodeks karny wykonawczy (Zákon o výkonu trestu), jenž říká, že by mělo být přihlíženo k náboženským a kulturním požadavkům odsouzených,[5] tedy v podobně neurčité dikci jako náš právní řád.

Přímo na problematiku nábožensky korektní stravy ve věznicích odkazují i Evropská vězeňská pravidla: „Vězňům musí být poskytována strava s přihlédnutím k jejich věku, zdravotnímu a tělesnému stavu, náboženskému přesvědčení, kulturním zvyklostem a charakteru vykonávané práce.“[6] Česká legislativa se však v tomto případě rozhodla vydat méně striktní cestou a ponechává věznicím v dané otázce větší míru autonomie. Především dbá na podmínky panující v konkrétním zřízení, jako např. v § 11 zákoně o výkonu vazby: „Věznice poskytuje obviněným pravidelnou stravu za podmínek a v hodnotách, které odpovídají udržení zdraví a přihlížejí k jejich zdravotnímu stavu a věku; přitom přihlíží k požadavkům kulturních a náboženských tradic obviněných.“[7] Shodně na věc nahlíží i zákon o výkonu trestu odnětí svobody[8]. Všeobecně platí, že by věznice měly vycházet stravovacím požadavkům vstříc do té míry, do které jim to jejich možnosti dovolují. V tomto duchu můžeme odkázat např. na § 28, odst. 2 řádu výkonu vazby: „Obviněnému, který vzhledem ke svému založení nebo přesvědčení nechce akceptovat běžné stravovací zvyklosti, se umožní pořizovat na vlastní náklady doplňkovou stravu v přijatelném rozsahu, pokud to podmínky ve věznici dovolují; nárok na poskytnutí stravy podle §27 odst. 1 tím není dotčen.“[9]

Rozhodovací praxe

Ústavní soud

Český Ústavní soud se k dané problematice vyjadřoval v rozhodnutí z 10. 4. 1998, sp. zn. II. ÚS 227/97. V tomto případě stěžovatel uvádí, že může z náboženských důvodů jíst pouze košer stravu, navíc odmítá konzumovat jakékoli maso kromě rybího. Dále uvádí, že nejen že mu Vazební věznice Pankrác tuto stravu neposkytuje, ale navíc mu brání v obstarávání stravy doplňkové. Věznice toto popírá a říká, že není v jejích možnostech připravovat další zvláštní dietu. Navíc tvrdí, že byl umožněn dovoz košer stravy ze strany konzulátu Spojených států amerických (stěžovatel je jejich občanem) i Židovské obce v Praze.

Ústavní soud stížnost odmítl jako neopodstatněnou s odůvodněním, že věznice umožnila dovážení potravy zvenčí, takže svobodu náboženského projevu nijak neohrozila.

V rozhodnutí dále rozvíjí svůj náhled na věc, z nějž je patrné, že je vždy nutno posuzovat každý jednotlivý případ zvlášť. Záleží ku příkladu na konkrétním aspektu projevu, zda dotyčný náboženská pravidla dodržoval ještě před omezením svobody, a také na konkrétní možnosti věznice (možnost dopravovat stravu, možnost poskytovat náhradní formu stravování).

Evropský soud pro lidská práva

Jedním z nejdůležitějších soudních rozhodnutí v otázce nábožensky korektní stravy ve věznicích je rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jakóbski proti Polsku[10] ze 7. 12. 2010. Stěžovatel se na základě článku 9 Úmluvy domáhal bezmasé stravy z náboženských důvodů, byl totiž mahajánským buddhistou. Ve věznici mu byla nejdříve podávána muslimská strava bez vepřového masa, ta mu však byla po čase odepřena a v návaznosti na to dotyčný hrozil hladovkou. Následně podává trestní oznámení i na chování vězeňské stráže, která měla zesměšňovat jeho vyznání, označovat jeho náboženské společenství za sektu a házet jeho náboženské knihy do toalety. Toto trestní oznámení bylo však pro nedůvodnost tvrzení zastaveno, stěžovatel si mohl volat s náboženskou obcí a u popisovaných případů nebyli přítomni svědkové.

Polský vězeňský inspektor konstatoval, že v dané věznici není možné vegetariánskou stravu připravovat. Stěžovatel byl později přesunut do jiné věznice, kde mu rovněž nebyla připravována vegetariánská strava. ESLP konstatoval, že k porušení článku 9 došlo, protože se věznice nesnažila se stěžovatelem domluvit na funkčním systému, který by oběma stranám vyhovoval. Z tohoto rozhodnutí vychází většina dalších v celé Evropě, mohli bychom ho považovat za jeden ze stavebních kamenů aktuálně fungujícího systému. Na tento rozsudek se odvolává třeba Nejvyšší správní soud v rozsudku z 5. 5. 2011. V konkrétním případě matka považovala za diskriminační, že její dítě nemá ze strany školy zajištěnu veganskou stravu. Vadila jí i varianta, kdy by doma požadovanou stravu připravila a ve školní jídelně by byla jen ohřívána. Návrh byl odmítnut pro nepřípustnost.

Obdobný případ řešil ESLP v kauze Vartic proti Rumunsku.[11] Zde se jednalo rovněž o buddhistu, který vyžadoval bezmasou stravu, ovšem z důvodu jeho zdravotního stavu mu bylo nutné servírovat jídla s vyšší kalorickou hodnotou. Věznice byla schopna poskytnout pouze stravu určenou pro křesťanský půst, která však nebyla dostačující. Navíc žalobce neměl ani možnost přijímat požadovanou stravu např. formou balíků, neměl tedy ani možnost alternativy pro zajištění vhodné stravy, jako např. v případě Cha‘are Shalom ve Tsedek proti Francii.[12] ELSP konstatoval, že bezmasá strava není pro věznici nepřiměřeně zatěžující, a musí ji tedy poskytovat. Vyčetl také neposkytnutí vhodné alternativy.[13]

Veřejný ochránce práv

Úřad ombudsmana se problematikou zaobíral v několika svých stanoviscích, na tomto místě budou přiblížena dvě z nich.

V prvním případu z roku 2009 byla odepřena vegetariánská strava příslušníkovi hnutí Hare Kršna. Situace byla navíc ztížena přístupem ředitele věznice, který na náboženské potřeby dotyčného nedbal a nutil ho podepsat prohlášení, „že vegetariánství je módním výstřelkem, škodí zdraví, není v možnostech kuchyně zajišťovat vegetariánskou stravu a nedochází k žádnému porušování jeho práv.“[14] Veřejný ochránce práv se odvolává na stanovisko ÚS 227/97 a věznice nakonec podává upravenou muslimskou stravu, v níž je podíl masa nižší než v obyčejně podávané stravě.[15]

U druhého případu z roku 2017 naopak vystupuje jako stěžovatel křesťan. Dotyčný nesouhlasí s postupem věznice Kuřim, která mu odmítla podávat stravu bez vepřového masa. Věznice nerespektovala jeho příslušnost k Církvi adventistů sedmého dne, jež stravu bez vepřového vyžaduje, ale považovala ho za katolíka. Své tvrzení podložila svědectvím tamního kaplana, který hovořil o pravidelném přijímání svátostí jako zpověď nebo svaté přijímání, což adventisté nedělají (ti se nechávají pouze pokřtít).[16]

Ombudsman konstatuje, že kaplan nemá kompetenci rozhodovat o víře nebo nevíře trestance, už proto, že k tomu neexistuje žádná opora v právním řádu. Dále se zamýšlí nad tím, jestli stěžovatel nepraktikoval katolictví jen „z nouze“, například z toho důvodu, že adventistický kněz do věznice nedochází a katolická víra má k adventistické blízko. Ve svém stanovisku ombudsman doporučil vyjít stěžovateli vstříc a poskytnout mu stravu bez vepřového masa, což by v daném případě neměl být pro věznici problém už jen z toho důvodu, že strava bez vepřového je připravována i pro muslimské trestance.[17]

Nejvyšší správní soud

V tomto případě projednával Nejvyšší správní soud rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové. Stěžovatel měl k dispozici vegetariánskou stravu ve Vazební věznici Olomouc i později ve Věznici Valdice, kde mu však začala být později odebírána s odůvodněním, že již nemůže být nadále zajišťována z důvodu rekonstrukce kuchyně. Ostatní trestanci s odlišným stravovacím režimem byli přemístěni do jiných věznic, stěžovateli byla však jeho žádost o přemístění několikrát zamítnuta. Stěžovatel potézačal masitou stravu odmítat, což bylo věznicí chápáno jako vyhlášení hladovky. Z toho důvodu nemohl docházet do práce a vydělávat si na nákup vlastní stravy ve vězeňské kantýně. Nezbylo mu nic jiného než konvertovat k islámu, aby měl alespoň částečně modifikovanou stravu, přestože je křesťanem. Následně mu byla vegetariánská strava ze strany věznice opět povolena.[18]

Krajský soud žalobu zamítl s konstatováním, že věznice nemusí trestancům korektní stravu aktivně zajišťovat, ale musí zajištění pouze umožnit. Po podání kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu bylo rozhodnutí zrušeno s poukázáním na nedobrovolné označení za hladovkáře a navazující znemožnění výdělku za účelem nákupu vyhovujících potravin v kantýně.[19]

Závěrem

Velmi neurčitá dikce zákona může v tomto případě způsobit újmu. V České republice nejsou pevně stanovena žádná komplexní pravidla pro poskytování nábožensky korektní stravy ve věznicích. Zákonodárce problematiku upravil jen v několika málo paragrafech příslušných zákonů, to je ovšem pro praxi zcela nedostatečné. De lege ferenda by mělo být zváženo vytvoření komplexního zákona, který bude řešit podmínky poskytování požadované stravy s ohledem na náboženské požadavky a jiné druhy diet. Stát by měl rovněž ve spolupráci s věznicemi vytvořit jistou formu metodiky, která by upravovala způsob zacházení s „domnělými nevěřícími“, tedy těmi, o kterých si věznice myslí, že víru pouze předstírají z důvodu větších výhod. Je evidentní, že věznice nejsou schopny tuto otázku samostatně posoudit a stát jim tento úkol nijak neulehčuje.

Napříč rozhodnutími je patrné, že soudy preferují dialog mezi trestanci a věznicí a také že věznice nejsou povinny aktivně zajišťovat trestanci vyhovující stravu, ovšem musí mu její zajištění povolit. Toho bývá dosahováno pomocí vězeňských kantýn, kde si trestanci mohou jídlo kupovat, nebo dovážením vyhovujícího jídla z vnějšku (např. ve spolupráci s náboženskou obcí). Tento pohled je patrný zejména z rozhodnutí ESLP ve věci Jakóbski proti Polsku, jež by svou důležitostí pro navazující rozhodovací praxi v celé Evropě mohlo být považováno za základní kámen celé problematiky. Tato praxe je v současné době velmi rozumná, zejm. ve zohledňování konkrétních možností daného ústavu. Do budoucna by však měla být zvážena možnost komplexní úpravy a stanovení podmínek, např. podmínek, za kterých musí být poskytnuta požadovaná strava. Díky tomu by nemuselo být rozhodováno o každém případu ad hoc a došlo by ke zvýšení právní jistoty.

Úvodní foto: Solitary cell in Jacques-Cartier Prison Rennes, France, Edouard Hue, Wikipedia Commons, CC BY-SA 3.0

[1] Článek 18 vyhlášky Ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Článek 16 zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Pospíšil, I., Langášek T., Šimíček, V., Wagnerová E. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012.

[4] BOBEK, Michal. Kapitola XIX [Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 9 EÚLP)]. In: KMEC, Jiří, KOSAŘ, David, KRATOCHVÍL, Jan, BOBEK, Michal. Evropská úmluva o lidských právech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 967.

[5] POLSKO. Art. 109 §1 Ustawa Kodeks karny wykonawczy Dz.U.2021.53 t.j., ve znění pozdějších předpisů.

[6] Článek 22.1 Doporučení č. Rec(2006)2 Výboru ministrů členským státům k Evropským vězeňským pravidlům ze dne 11. 1. 2006.

[7] Zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů.

[8] § 16 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů.

[9] Vyhláška Ministra spravedlnosti č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů.

[10] Jakóbski proti Polsku, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 7. 12. 2010 č. stížnosti 18429/06.

[11] Vartic proti Rumunsku (č. 2), rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 7. 12. 2013 č. stížnosti 14150/08.

[12] Cha‘are Shalom ve Tsedek proti Francii, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 27. 6. 2000 č. stížnosti 27417/95.

[13] Gregor, M. Ochrana náboženskej slobody vo „väzniciach“ z pohľadu Európskeho súdu pre ľudské práva. In: Benák, J. Církev a stát (2018). Brno: Masarykova univerzita, 2018, s. 44-48.

[14] Stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 1229/2008/VOP/MČ.

[15] Tamtéž.

[16] Stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 10. 7. 2017, sp. zn. 1271/2017/VOP/JM.

[17] Tamtéž.

[18] Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2019, č. j. 30 A 9/2019 - 122.

[19] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 2 As 280/2019 - 20.