Jak nastavit smlouvu mezi hercem a divadlem

Úvodem

Článek 26 Listiny základních práv a svobod zaručuje, aby se každý jednotlivec mohl svobodně rozhodnout, jaké povolání si zvolí, připravoval se na toto zaměstnání a aby zvážil, zda bude podnikat či provozovat hospodářskou činnost. Ustanovení pokrývá všechny aspekty profesního uplatnění jednotlivce v pracovním poměru.

Při konkretizaci práva na svobodnou volbu povolání u divadelních i jiných umělců lze poukázat na nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém se uvádí následující:

„Právnické a fyzické osoby provozující činnost, při které pořádají umělecká představení, mohou rozhodnout o tom, že činnost dosud zajišťovanou prostřednictvím výkonných umělců zaměstnávaných v základním pracovněprávním vztahu budou nadále zabezpečovat na základě občanskoprávních smluv (dohod) uzavíraných s výkonnými umělci (aniž by šlo o výkon závislé práce).“[1]

Nejvyšší soud dovodil, že výkon umělecké činnosti může spadat pod působnost více právních režimů, jinými slovy uměleckou činnost lze vykonávat buď jako závislou práci, anebo jako samostatnou výdělečnou činnost.

Proč je to tak důležité?

Určení toho, v jakém režimu je herecká činnost vykonávána, je zcela klíčové. Odvíjí se od něj totiž, zda na daný právní vztah budou, či nebudou dopadat normy práva pracovního, což má následně vliv na povahu právního poměru. Především jde o ochrannou funkci pracovního práva, z níž by případnému herci zaměstnanci vyplývala určitá konkrétní protektivní práva. Na stranu druhou výkon herecké činnosti na základě smlouvy z oblasti práva občanského umožní oběma stranám značnou flexibilitu, která zejména v této oblasti představuje důležitý element.

Pro ukázku si uvedeme demonstrativní příklady. Vezměme si např. potenciální brněnské divadlo, které chystá inscenaci nové divadelní hry. Shání do daného představení šikovného herce. Zájemcem a vhodným kandidátem se ukáže být pan Talentovaný. Divadlo tedy s panem Talentovaným uzavře smlouvu. Celý proces se odehrává v přátelském duchu a nikdo moc neřeší „zbytečné formality“. Prostě podepíší „nějakou běžnou smlouvu“.

V průběhu samotného vystoupení se však stane, že pan Talentovaný z nedbalosti použije nevhodnou kulisu (nabroušený meč), přičemž si ublíží, a navíc poškodí majetek divadla.[2] Divadlo má pana Talentovaného tak akorát dost, protože kromě tohoto incidentu přišel dvakrát na zkoušku pozdě, a proto se rozhodne právní vztah s panem Talentovaným ukončit, navíc po něm požaduje náhradu škody za poškození majetku. Pan Talentovaný však vše zkonzultuje se svým talentovaným advokátem a brání se, že divadlo s ním může vztah ukončit pouze s taxativně vymezených důvodů, které naplněny nebyly. Navíc škodu divadlu nahrazovat nehodlá, protože nebyl seznámen se zásadami bezpečnosti a tyto u něj nebyly ani průběžně kontrolovány. I kdyby však hradit něco měl, bude jeho odpovědnost za škodu limitována jen do určité výše. Aby toho nebylo málo, sám pan Talentovaný vyhrožuje žalobou, protože k poranění mečem došlo z důvodu zanedbání povinností ze strany divadla.

V nastíněné situaci lze demonstrovat, jak zásadní může být správné kvalifikování právního vztahu mezi hercem a divadlem. Kdo má pravdu, pan Talentovaný, nebo divadlo? Svým způsobem mohou mít pravdu oba. Na co se tedy musíme ptát?

Závislá práce

Nejdůležitější pro určení právního režimu bude v našem případě zjistit, zda uvedený právní poměr naplňuje znaky závislé práce. Při naplnění těchto znaků se bude vždy jednat o základní pracovněprávní vztah, a to i bez ohledu na označení, jaké si strany pro dané právní jednání zvolí).

Závislou práci vymezuje zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce v § 2 odst. 1 jakožto práci, „která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.“

Vedle znaků obsažených v zákoně jsou dovozovány i další podpůrné znaky, které pojmenovala doktrína a judikatura vrcholných soudů. Tak např. podle Nejvyššího správního soudu je společným rysem (jakýmsi leitmotivem) znaků závislé práce osobní a hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Tyto znaky napomáhají k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit. V tomto smyslu především k odlišení od samostatného podnikání, ale zároveň i od aktivit jiného charakteru (např. mezilidské výpomoci).[3]

Indikátorem vztahu nadřízenosti a podřízenosti může být, vztáhneme-li obecné vymezení blíže na herce a jiné jevištní umělce, to, zda jsou povinni držet se pokynů režisérů, dirigentů či choreografů, již vůči nim jednají jménem uměleckého souboru, potažmo jakou míru kreativity a volného prostoru mají herci ponechánu. Pokyny výše uvedených osob lze podřadit pod pokyny vedoucích zaměstnanců a jedná se o pokyny, jak má umělec svou činnost vykonávat.[4]

Při posuzování můžeme vedle zmíněných znaků vyjít i ze skutečné vůle stran při sjednávání smlouvy. Tu můžeme dovozovat dle obecných interpretačních metod, např. na základě e-mailové korespondence mezi divadlem a panem Talentovaným. Klíčové však bude zjistit, zda daný stav naplňuje znaky závislé práce tak, jak byly vymezeny výše. Právě naplnění takové pozice, ve které by se pan Talentovaný nacházel ve fakticky slabším postavení, bude znamenat aplikaci ustanovení, která tento nepoměr v určitém ohledu herci kompenzují (např. enumerativní výčet výpovědních důvodů, povinnosti divadla při zajištění bezpečnosti a zdraví při práci, rozsah případné náhrady škody).

Pokud bychom dospěli k závěru, že se o pracovněprávní vztah nejedná, bude pozice obou stran mnohem flexibilnější. Nabízí se tak širší katalog způsobů, jak rozvázat právní poměr mezi hercem a divadlem, rozsah škody nebude limitován, povinnosti divadla při zajišťování bezpečnosti nebudou tolik přísné.[5] Pro herce a umělce obecně může být také nepříznivé to, že při vytvoření díla nebo uměleckého výkonu za použití pracovněprávních norem se bude jednat o tzv. zaměstnanecké dílo a sám herec pak bude v dispozici se svým výkonem omezený, neboť taková majetková práva vykonává ze zákona zaměstnavatel (§ 58 a násl. autorského zákona).

Občanskoprávní smlouvy

Nyní se blíže podívejme na situace, kdy nejsou naplněny znaky závislé práce a právní vztah tak bude spadat pod režim občanského práva. Náš právní řád neobsahuje pro právní poměr mezi hercem a divadlem specificky upravený smluvní typ. Složitost spočívá v tom, že v právních předpisech nelze přímo najít obecný smluvní typ, kterému by šla „smlouva o vytvoření výkonu výkonného umělce“ snadno podřadit.[6]

Ponechává se tak otevřený prostor pro smluvní strany, aby si vzájemná práva a povinnosti upravily zcela na míru a aby využily a potažmo i kombinovaly ustanovení různých smluvních typů. Znamená to možnost, aby smluvní strany uzavřely i smlouvu, která není výslovně pojmenována, tzv. „inominát“ (srov. § 1746 OZ). Lze totiž uzavřít podle své vůle jak smlouvu, která je zákonem upravena, tak i smlouvu, která upravena není.[7]

V našem případě přichází při uzavírání herecké smlouvy v úvahu využití smlouvy o dílo, smlouvy příkazní nebo právě inominátní smlouvy, která bude pravidla některého z uvedených smluvních typů částečně využívat.

Zároveň je v tomto bodě důležité upozornit, že v praxi se již poměrně často můžeme setkat se zaběhlými názvy jako „Smlouva o vytvoření uměleckého výkonu“, „Autorská smlouva“, „Umělecká smlouva“ apod.

Při sjednávání „herecké smlouvy“ bude časté využití především ustanovení smlouvy o dílo nebo smlouvy příkazní. To, ke kterému z těchto smluvních typů se spíše úprava práv a povinností ve smlouvě bude klonit, má zásadní význam.

Otázkou totiž bude, k čemu přesně se povinný subjekt zavázal. V případě smlouvy příkazní, nebo přesněji řečeno smluv příkazního typu lze obecně říct, že se jedná o smlouvu o vynaložení úsilí, nikoli smlouvu o výsledku. Ustanovení § 2438 OZ totiž určuje, že příkazce poskytne odměnu (byla-li sjednána), i když výsledek nenastal, ledaže byl nezdar způsoben tím, že příkazník porušil své povinnosti.[8] Naproti tomu smlouvou o dílo se zavazujeme s určitému výsledku. Jde tedy o zhotovení konkrétního výsledku našeho snažení. Správná kvalifikace tedy může mít významný vliv při posouzení otázky, zda došlo, či nedošlo k porušení smluvní povinnosti nebo zda vznikla některé ze stran práva z vadného plnění.

Smlouvu o dílo najdeme upravenou v § 2586 až 2635 OZ. Ustanovení § 2631 až 2635 OZ jsou pro naše téma obzvláště významná, neboť je zde zvlášť upravena smlouva o dílo s nehmotným výsledkem, což je i herecký (umělecký) výkon.

Využití smlouvy o dílo může být pro smluvní strany poměrně intuitivní. Nicméně jak bylo uvedeno shora, smlouva o dílo je smlouvou o výsledku. Avšak výkon výkonného umělce se kromě jiného vyznačuje tím, že výkonný umělec provádí uměleckou interpretační činnost v průběhu inscenace, nejde tedy přímo o výsledek, ale právě o tuto činnost. V úvahu by tak mohla připadat spíše smlouva příkazní (či samozřejmě smlouva inominátní, která bude využívat alespoň částečně ustanovení smluv příkazního typu).[9]

K čemu se tedy přiklonit? Pro herce, který se zavazuje provést svým uměleckým výkonem dílo, by mohlo být výhodnější tendovat spíše ke smlouvám o činnosti než smlouvám o výsledku. Je tomu tak zjevně proto, že nenese odpovědnost za situaci, kdy se výsledek nedostaví. Představit si můžeme našeho známého pana Talentovaného, který i přes očekávání divadla nepředvede zdaleka tak zářný výkon, jaký se od něj vyžadoval.[10] Publikum je zklamané, pověst divadla může být poškozena, což se promítne do jeho hospodářské sféry. Může divadlo namítat vůči panu Talentovanému porušení jeho smluvní povinnosti? Pokud by ujednaná smlouva měla povahu smlouvy příkazní, pak by měl výhodu pan Talentovaný, byť samozřejmě za předpokladu, že plnil svou povinnost poctivě a podle svých schopností (§ 2432 OZ).

Naopak pokud by mezi stranami byla sjednána smlouva o dílo s nehmotným výsledkem, velice by záleželo na tom, jak byl výsledek specifikován. Na smluvní strany je zde kladen poměrně značný tlak. Je třeba charakteristiku výsledku vybalancovat tak, aby nebyla příliš obecná, což by vedlo k potenciálním výkladovým nejasnostem, ale zároveň ani příliš detailní, neboť pak by i nuance mohly vést k porušení smluvní povinnosti.

Jako řešení situace by se mohlo jevit uzavření nepojmenované smlouvy, skrze kterou si strany svá práva a povinnosti upraví na míru. Při případném sporu se však smlouva bude posuzovat podle smluvního typu, ke kterému má nejblíže, a to bude ve většině případů právě buď příkazní smlouva, nebo smlouva o dílo.

Sporné případy

Ve sporných příkladech můžeme vzít v úvahu několik východisek, od kterých se lze odrazit. Pojmovým znakem smlouvy o dílo je úplatnost, a z toho důvodu se jí může podobat jen úplatná příkazní smlouva. Jak již bylo zmíněno v případě smlouvy o dílo, provádí zhotovitel v souladu s § 2586 dílo na svůj náklad a nebezpečí. Oproti tomu pokud byla uzavřena smlouva příkazní, nese riziko příkazce. V doktríně se lze setkat s názorem, že rozlišení smlouvy o dílo od úplatné smlouvy příkazní bude ve sporných případech odvislé od toho, zda je dosažení výsledku v dispozici dlužníka, nebo zda je jeho dosažení ovlivňováno náhodou.[11] Obecně není možné usuzovat, že by se někdo zavázal ke splnění povinnosti, která by spočívala na náhodě. Můžeme tak konstatovat, že čím větší bude pravděpodobnost zásahu náhody do činnosti, tím spíše půjde o smlouvu příkazní, protože se tak zvyšuje riziko nedosažení očekávaného výsledku. Klíčovou otázkou, kterou si tedy musíme položit, je, do jaké míry je vytvoření hereckého výkonu v rukou herce a do jaké míry zde existuje riziko zásahu náhody. Domnívám se, že v tuto chvíli není možné konstatovat paušální závěr pro všechny případy, a je tak nutno vycházet z individuálních okolností každého případu. Při posuzování lze vycházet z míry náhodnosti dostavení se výsledku vystoupení, tedy jinými slovy řečeno, jak moc pevně herec svírá vystoupení ve svých rukou. Přesnou dělící čáru však dosud nikdo nenamaloval a je nutné vyčkat, zda do budoucna s konkrétnějším řešením nepřijde judikatura.

I s ohledem na výše zmíněné nejistoty, které fenomén herecké smlouvy obestírají, lze do budoucna uvažovat o tom, zda by situace neměla být ze strany zákonodárce upravena konkrétním smluvním typem, či zda by alespoň neměla být nastavena určitá zákonná východiska, jako je tomu i v některých jiných evropských státech.[12]

Závěr

Cílem článku bylo zabývat se fenoménem tzv. herecké smlouvy, tedy takové smlouvy, na jejímž základě vzniká právní poměr mezi hercem a divadlem. V článku jsem zhodnotil výhody a nevýhody různých modelů právních vztahů mezi hercem a divadlem. Hlavní myšlenkou pak bylo samotné porovnávání výkonu divadelní herecké činnosti prostřednictvím pracovního poměru, nebo na základě některých smluv z občanského zákoníku v rámci samostatné činnosti. Zvláště se pak zaměřil na občanskoprávní typy smluv a poukázal na potenciální rizika, které mohou vyplývat z neexistence konkrétního smluvního typu. Lze konstatovat, že občanskoprávní závazky poskytují stranám větší flexibilitu. Strany si mohou zvolit takový z nich, který jim bude vyhovovat, nebo uzavřít inominátní smlouvu, v níž si práva a povinnosti upraví na míru. Naproti tomu pracovní poměr lze uzavřít jen na základě pracovní smlouvy. Na tento vztah dopadají normy pracovního práva, které přináší do vztahu více protektivních ustanovení, snaží se o vyrovnání nerovného postavení mezi hercem-zaměstnancem a divadlem-zaměstnavatelem (pokud se strany pro naplnění znaků závislé práce nachází v těchto postaveních) a je stabilnější.

Článek je zkrácenou verzí odborné práce, vypracované v rámci Studentské odborné vědecké činnosti.

Úvodní foto: The orchestra pit, curtain and side boxes in Harrogate Theatre in Harrogate, England, Celia Perry, Wikipedia Commons, CC0 1.0

[1] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2128/2019.

[2] Skutkový stav inspirován rozhodnutím Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 12. 10. 1920, sp. zn. Rv I 370/20.

[3] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013-35.

[4] HORECKÝ, J., BLAŽEK, M. a kol. Závislá práce a výkon umělecké činnosti. Brno: Masarykova univerzita, 2020, s. 28, 29.

[5] Např. možnost příkazce příkaz dle libosti jednostranně odvolat bez uvedení důvodu dle § 2443 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jako „OZ“).

[6] CHLOUPEK, V., KOŠUT, V., SRSTKA, J. Smlouvy v divadelní praxi. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2013. s. 104.

[7] SALAČOVÁ, M. Nepojmenované smlouvy. Právní rozhledy, 1996, č. 7, s. 308 – 309.

[8] MAREK, K. Příkazní smlouva. Komorní listy, 2015, č. 1, s. 29–32.

[9] CHLOUPEK, V., KOŠUT, V., SRSTKA, J. op. cit., s. 104.

[10] Samozřejmě předpokládejme, že v tomto příkladě nejde o pracovněprávní vztah.

[11] SIMON, Pavel. § 2430 [Základní ustanovení]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 781, marg. č. 10.)

[12] Pro příklad lze uvést rakouský či slovenský právní řád.

Vybrali jsme pro vás