Institut úředního díla v rámci současné české právní úpravy

Výchozí bod

Listina základních práv a svobod[1] zakotvuje ve svém čl. 10 ochranu osobnostních práv, čl. 11 ochranu majetkových práv a čl. 34 zákonnou ochranu práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti.

Institut autorského díla lze nalézt upravený v autorském zákoně.[2] Dle § 2 se jedná o výsledek tvůrčí činnosti autora, který může být vyjádřen v jakékoli objektivně vnímatelné podobě, přičemž není brán ohled na jeho rozsah, účel či význam.[3] Takové dílo není limitováno svojí trvanlivostí, dokončeností, vývojovou fází a ani tím, zda se jedná o celek či pouhou část či části. Dále se může jednat o jména postav, dílo vzniklé zpracováním nebo překladem jiného díla. Mezi autorská díla se řadí rovněž sborník a databáze.[4]

K zásadám, na kterých stojí autorské právo, se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007. Mezi tyto zásady patří například to, že autorem se myslí fyzická osoba nebo společenství fyzických osob (čili spoluautorství nebo také například kolektivní dílo)[5], autor svobodně rozhoduje o užití díla, autorovi náleží za užití jeho díla odměna, autor požívá ochrany svých oprávněných zájmů, a to jak osobních, tak majetkových, autor si může osobovat své autorství, a to i přes skutečnost, že existuje dílo jiného autora, které je na pohled stejné, a v neposlední řadě ještě dvě, které se vážou na veřejný zájem.[6] Ve veřejném zájmu tak lze omezit autorská práva v případě některých užití autorova díla jinou osobou a rovněž lze ve veřejném zájmu, k čemuž může dojít pouze v nepočetných výjimkách, nezaplatit autorovi odměnu za šíření jeho díla jinou osobou.

Úřední dílo jako výjimka z pravidla

Autorský zákon stanovuje dvě podstatné výjimky z autorskoprávní ochrany děl. Jednou z nich je institut úředního díla. Ustanovení § 3 písm. a) tohoto zákona poskytuje demonstrativní výčet děl, která prohlašuje za úřední, přičemž dále zavádí skrze slova: „a jiná taková díla, u nichž je veřejný zájem na vyloučení z ochrany,“ obecné kritérium na základě kterého lze daný výčet rozšiřovat. Tímto však rozsah aplikace ustanovení nekončí, jelikož skrze § 94 platí přiměřeně i pro poskytovatele databáze.

Důvodová zpráva k autorskému zákonu úřední díla považuje za „výluky z ochrany podle práva autorského, které sice splňují náležitosti ochrany podle práva autorského (neboť jde o autorská díla), avšak veřejný zájem na jejich volném šíření a přístupu veřejnosti k nim je z ochrany vylučuje“.[7] U úředních děl tedy lze předpokládat, že se de facto jedná o díla, která by, nebýt výjimky, byla autorskými díly. „Název úřední dílo, tedy není pouhým výtvorem terminologie, jelikož v praxi skutečně dílem je.“[8]

Zde tedy dochází k tzv. obratu o 180°. Je důležité si uvědomit, že „autorovi v případě děl vyloučených z ochrany ve veřejném zájmu vůbec nevzniknou subjektivní autorská práva.“[9] Výčet úředních děl poskytnutý autorským zákonem navíc lze rozšiřovat a jako úřední dílo lze za určitých okolností označit i databázi. Stěžejní motivací pro takové počínání je zákonem požadovaný veřejný zájem.

Vynětí úředního díla z autorskoprávní ochrany ovšem neznamená stav absolutní anarchie. V případě jakéhokoliv užití úředního díla je vždy vhodné zvážit možnost existence zvláštní zákonné úpravy; přesněji řečeno předpokládat, že užití úředního díla je korigováno veřejnoprávními předpisy stanovujícími zvláštní právní úpravu.[10]

Fenomén jménem „veřejný zájem“

Veřejný zájem je otázkou, která si zasluhuje náležitou pozornost sama o sobě. V judikatuře vystupuje například jakožto zájem veřejně prospěšný.[11] K pochopení veřejného zájmu je nezbytné vnímat jeho distinkci vůči zájmu soukromému. Ústavní soud k tomuto dovodil, že „zatímco ‘soukromých’ zájmů je nekonečné množství a definuje si je každý subjekt práva v rámci autonomie vůle [...] v konkrétním časovém okamžiku, veřejný zájem je formulován v rámci pravidel veřejného práva [...] zpravidla zákonem [...] předem [...], vždy ve vazbě na konkrétní řešenou otázku, kdy nelze vyloučit ani střet ‘veřejných’ zájmů formulovaných v rámci různých veřejnoprávních korporací.“ [12]

V kontextu autorského práva je třeba uvést, že autorský zákon a ani žádný jiný právní předpis veřejný zájem nikterak přímo nedefinují.[13] Vzhledem k zájmu ochrany autora je třeba vždy veřejný zájem vykládat restriktivně a jeho případné použití vždy rovněž zdůvodnit.[14]

Demonstrativní výčet děl poskytnutý autorským zákonem

Čl. 2 odst. 4 Bernské úmluvy o ochraně uměleckých a literárních děl z roku 1886[15] stanovuje tři základní kategorie úředních děl, přesněji řečeno úředních textů spadajících do oboru:

1. Zákonodárství
2. Veřejná správa
3. Soudnictví

Je zde rovněž pamatováno na úřední překlady těchto děl, které jsou také úředními díly.

Ustanovení § 3 autorského zákona stanovuje demonstrativní výčet úředních děl, který lze rozšiřovat:

1. Právní předpisy
2. Rozhodnutí
3. Opatření obecné povahy
4. Veřejná listina
5. Veřejně přístupný rejstřík a sbírka jeho listin
6. Úřední návrh úředního díla a jiná přípravná úřední dokumentace
7. Úřední překlad úředního díla
8. Sněmovní a senátní publikace
9. Obecní kroniky
10. Státní symbol a symbol jednotky územní samosprávy
11. Jiná taková díla, u nichž je veřejný zájem na vyloučení z ochrany

Na uvedeném výčtu je možné vidět, že základní trojice kategorií úředních děl je v rámci autorského zákona zachována, přičemž výčet je početnější než v Bernské úmluvě o ochraně uměleckých a literárních děl, což je především způsobeno snížením míry obecnosti výčtu.

Zvláštní kategorií v rámci tohoto výčtu je databáze, přesněji řečeno úřední databáze, existenci které lze dovodit skrze kombinaci §§ 3 a 94 autorského zákona. Otázkou je, jak moc široce lze § 3 uplatnit i v případě databází. Možným řešením je vztáhnout tuto výjimku z autorskoprávní ochrany na databázi, pokud je součástí úředního díla, tedy díla, které již z ochrany vyjmuté je.[16] Použití odkazovací normy navíc nasvědčuje tomu, že by měly být kladeny zvýšené nároky na osobu, které je zákonné ustanovení určeno.[17] Můžeme tak svým způsobem mluvit o „restriktivnější restriktivitě“, která může spočívat v tom, že by se tato výjimka měla vztahovat na pořizovatele databáze pouze za předpokladu, že by nejprve byla zahrnuta v zákoně. Existence takové databáze by tedy byla stanovena zákonem.[18]

Co se úředního překladu týče, pro snazší představu je vhodné např. srovnání překladu úředního textu v krásné literatuře a překladu rozsudku ESLP do jednoho z evropských jazyků umístěného na oficiálních webových stránkách.

Blíže k některým úředním dílům z výčtu stanoveného § 3 autorského zákona

Nezbytnost právního institutu úředního díla si lze snadno uvědomit již na prvním z výčtu, tedy na právním předpisu. Sám Ústavní soud vyřkl závěr, že „[z]ákladním pramenem práva v České republice, zpravidla obsahujícím normy, je zákon.“[19] Lze si tak snadno představit, jak by mohlo autorovo rozhodnutí odmítnout zveřejnit své dílo, tedy právní předpis, hluboce zasáhnout do funkčnosti státního aparátu a znevážit princip právní jistoty.

U chápání pojmu rozhodnutí v kontextu úředního díla se lze setkat se dvěma lehce odlišnými názory. Prvním je ten, že pod pojmem rozhodnutí lze rozumět pouze úřední rozhodnutí vydaná na základě zákona při výkonu státní moci či jiné veřejné moci ze strany státu, samosprávy či soukromých osob.[20] Druhým je ten, že bychom měli pod pojmem rozhodnutí rozumět „jakékoli úřední rozhodnutí včetně ESLP a/nebo SDEU zakládající povinnosti České republice [...] i ostatní (rozsudky zavazující jiné státy).“[21]

Samostatnou otázkou je problematika tzv. právních vět. Za předpokladu, že dojde k výběru věty ze soudního rozhodnutí a zároveň je možné prokázat kreativitu a originalitu takového výběru, lze uvažovat o autorskoprávní ochraně takového díla.[22] Zde je však nutné uvést, že lze hovořit o právních větách dvojího druhu. Mezi první lze řadit například právní věty v rámci autorských komentářů, a oproti tomu ty právní věty, které vznikají v rámci úřední činnosti, přičemž ohledně takových lze uvažovat jako o druhu úředního díla ve spojitosti s veřejným zájmem na jejich úředním užití.[23]

Osobně nepovažuji uvažování o právních větách jako o druhu úředního díla za vhodný krok v kontextu dělby moci. Vzhledem k tomu, že již od Bernské úmluvy je možné dělit úřední díla do tří hlavních kategorií, které v podstatě odpovídají tradiční dělbě moci, vyvstává otázka, zdali by začlenění právních vět mezi úřední díla nemohlo znamenat další krok směrem k precedenčnímu systému. Spojení veřejného zájmu s existencí právních vět by mohlo vést k tendenci je prosadit za rovnocenný protějšek právním předpisům.

Dalším druhem úředních děl jsou opatření obecné povahy. Správní řád je v § 171 definuje negativně, když stanovuje, že se nejedná ani o právní předpis a ani o rozhodnutí.[24] Jedná se o jakousi kombinaci aktu normativního a individuálního.[25] Zajímavostí je, že opatření obecné povahy bylo přidáno do výčtu § 3 autorského zákona skrze novelu s účinností od 1. 1. 2007 v souvislosti s obsáhlými změnami na poli stavebního práva.

Definici veřejné listiny lze nalézt ve vícero právních předpisech. Podle občanského zákoníku je jí listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci nebo taková listina, kterou za veřejnou prohlásí zákon.[26] Trestní zákoník navíc stanovuje, že jí je i listina vydaná soudem České republiky.[27]

Znatelně více charakteristických prvků veřejné listiny lze zjistit z právní úpravy vysvědčení, diplomů o absolutoriu a výučních listin v rámci školského zákona, který stanovuje, že se jedná o veřejné listiny.[28] Obsah a formu těchto listin stanoví prováděcí právní předpisy.[29] Detailně stanovené parametry lze nalézt v příslušné vyhlášce Ministerstva školství.[30]

Mezi sněmovní publikace řadí zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny podklady pro jednání a těsnopisecké zprávy o schůzích.[31] Úředním dílem je rovněž návrh zákona a důvodová zpráva.[32] Pro senátní publikace je právní úprava podobná, nicméně platí výjimka z veřejnosti pro těsnopisecké zprávy a příslušné tisky o neveřejných schůzích.[33]

Povinnost vést pamětní knihu neboli kroniku má každá obec dle § 1 zákona o kronikách obcí, ve znění pozdějších zákonů. Obsah kroniky je v režii obce, nicméně občan starší 18 let nebo takový, kterému občanská práva přiřkl zákon, může navrhnout změnu,[34] doplnění nebo opravu, avšak je na obci, aby posoudila, zdali tak provede.[35]

Státní symboly a symboly jednotek územní samosprávy jsou příkladným druhem úředních děl. Hodnota, kterou tyto symboly oplývají, je nepopiratelná. Výčet státních symbolů České republiky lze nalézt v samotné Ústavě,[36] nicméně bližší úpravu, tedy jejich vizuálně-technickou stránku, upravuje zákon o státních symbolech České republiky. Ke státním symbolům se také váže povinnost užívat je vhodně a důstojně.[37]

Principiálně je problematika symbolů v kontextu samosprávy srovnatelná se státními symboly. Jsou upraveny skrze zákony a jejich užití společně s vizuálně technickým zpracováním je do určité míry předdefinováno a limitováno. Výchozí úpravu lze nalézt v obecním zřízení, krajském zřízení a samostatně pro Prahu i v zákoně o hlavním městě Praze.

Další díla, která jsou ve veřejném zájmu vyňata z autorskoprávní ochrany

Česká judikatura k institutu úředního díla bohužel není překypující. Lze tak nalézt tři situace, kdy soudy přímo zahrnuly do svých úvah problematiku úředních děl.

Nejvyšší soud se jednou v tomto kontextu setkal s otázkou poznávacích značek motorových vozidel.[38] V dané věci soud shledal otázku, zdali je poznávací značka úředním dílem, irelevantní. Podle Nejvyššího soudu obviněný použil název úřední dílo přiléhavě k poznávací značce motorového vozidla i přesto, že soudy nižší instance shledaly, že se vůbec o autorské dílo nejedná. Nejvyšší soud poukázal na vývoj tohoto označení, přičemž od určité fáze vývoje státní moc započala s regulací, kdy skrze právní normy byly postupně stanoveny parametry, barva a samotná povinnost používat toto značení. Tvůrčí přínos ze strany občanů tak byl postupně minimalizován.

Zde je vhodné zmínit podobnost s tzv. zúředněním díla, což je situace, kdy vznik díla a okamžik jeho zahrnutí do množiny úředních děl nejsou totožné. S tím se pojí otázka, zdali k takovému užití byl v první řadě udělen autorův souhlas, jelikož v opačném případě by se z pohledu ústavního práva jednalo o nucené omezení či by přímo bylo možné uvažovat o vyvlastnění vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.[39]

S otázkou, zdali je urbanistická studie úředním dílem, se setkal Nejvyšší správní soud,[40] přičemž pracoval s tím, že tehdy platné znění stavebního zákona řadí urbanistickou studii mezi územně plánovací podklady, ty pořizuje obec a obsah společně s rozsahem urbanistické studie stanovuje obec v zadání. Soud zde dovodil, že se jedná o úřední dílo na základě toho, že zpracovatel urbanistické studie se řídí zadáním obce, přičemž ta jej může kdykoliv změnit a případně rozhodnout o nevyužití výsledného díla, aniž by musela jakkoliv zohledňovat zpracovatelovo stanovisko. Je tedy zcela na obci, zdali bude urbanistická studie jakkoliv užita.

V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 4 Azs 339/2018-37, je zmíněna úřední databáze Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra. Zajímavou anomálií je odkazování Městského soudu v Praze na § 6 správního řádu, kdy ten poměrně často používá sekvenci slov „správní orgán ho může požadovat teprve tehdy, nelze-li skutečnosti, jež mají být zjištěny, vyhledat jiným způsobem (zejm. z úředních databází, seznamů či evidencí, prověřováním, dožádáním či zjištěním z úřední činnosti).[41] Ustanovení § 6 správního řádu však pojem úřední databáze vůbec nepoužívá.[42]

Tzv. třístupňový test

Důvodová zpráva[43] k zákonu č. 216/2006 Sb., kterým byl změněn autorský zákon, stanovuje tzv. třístupňový test jako prostředek pro uplatnění všech výjimek anebo pro omezení autorského práva. Tento test lze nalézt v § 29 autorského zákona.

1. Jedná se o zvláštní případ stanovený zákonem.
2. Takové užití díla není v rozporu s běžným užitím díla.
3. Nejedná se o nepřiměřené dotčení oprávněných zájmů autora.

Tzv. tříprvkový test vychází již z Bernské úmluvy[44] o ochraně literárních a uměleckých děl z roku 1886:

1. Zákonodárství je vyhrazena možnost dovolit rozmnožování autorských děl (zákonný prvek).
2. Takové rozmnožování nenarušuje normální využívání díla.
3. Takové rozmnožování nezpůsobuje neospravedlnitelnou újmu oprávněným zájmům autora.

Na těchto verzích z různých dob je možné vidět, že i přes tok času stojí na třech zásadách:

1. Autorské právo lze omezit pouze zákonem a pouze ve zvláštních případech.
2. V případě takového omezení nelze dílo užít v rozporu s jeho běžným užitím.
3. Nelze nepřiměřeně zasáhnout do oprávněných zájmů autora.

Mám za to, že při každém budoucím rozšíření výčtu úředních děl nebo případném zúřednění díla by mělo být postupováno podle třístupňového testu. Je vždy nezbytné, aby úřednímu dílu byla věnována zákonná úprava, aby se nejednalo pouze o obecnou, široce pojatou a snadno zneužitelnou charakteristiku, aby nebylo zneužito v rozporu s jeho běžným užitím a aby skrze tento krok nebylo nepřiměřeně zasaženo do oprávněných zájmů autora.

Co úřední dílo tedy představuje?

Úřední díla vykazují určité obecné společné rysy:

1. Jsou vázána na veřejný zájem.
2. Jsou upravena zákonem (jejich existence, forma, obsah atd.).
3. Lze u nich předpokládat užití ve velkém množství.
4. Případný tvůrčí proces ze strany subjektu, který dílo užívá, je minimalizován.

Úřední dílo je řešením konfliktu veřejného zájmu na volném užití díla k lepšímu fungování státu a soukromého zájmu na ochraně autorství díla s tím, že v právním řádu České republiky je uplatněno jako výčet děl označených za díla úřední, na která se taková úprava váže, a to společně se stanovením kritérií pro případ, že by bylo takového užití třeba i v jiných případech u dalších děl.

Úvodní foto: Institut úředního díla si zasluhuje více pozornosti. Foto: Vysoké Mýto, městský úřad, Stanislav Dusík, Wikipedia Commons, CC BY-SA 4.0

[1] Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Z. č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Určité prvky jsou seznatelné již v úpravě smlouvy o dílo v rámci občanského zákoníku.

[4] K pojmu databáze viz § 88 a § 89 autorského zákona.

[5] § 59 z. č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů.

[6] Dané rozhodnutí však ještě používá pojem obecný zájem.

[7] Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).

[8] Dubják, Jakub. Úřední dílo. Brno, 2023. Soutěžní práce. Masarykova univerzita v Brně. Právnická fakulta, s. 10.

[9] Holcová, Irena. § 3: Výjimky z ochrany práva autorského ve veřejném zájmu. In: Holcová, Irena. Autorský zákon a předpisy související (včetně mezinárodních smluv a evropských předpisů): Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 98.

[10] Srov. Holcová, Irena. § 3: Výjimky z ochrany práva autorského ve veřejném zájmu. In: Holcová, Irena. Autorský zákon a předpisy související (včetně mezinárodních smluv a evropských předpisů): Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 101.

[11] Nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III ÚS 455/03.

[12] Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 1084/15.

[13] Telec, Ivo a Tůma, Pavel. § 3: Výjimky z ochrany práva autorského ve veřejném zájmu. In: Telec, Ivo a Tůma, Pavel. Autorský zákon: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 73.

[14] Chaloupková, Helena a Holý, Petr. § 3: Výjimky z ochrany podle práva autorského ve veřejném zájmu. In: Caloupková, Helena. Autorský zákon: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 18.

[15] Vyhláška o Bernské úmluvě o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886, doplněné v Paříži dne 4. května 1896, revidované v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněné v Bernu dne 20. března 1914, a revidované v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříži dne 24. července 1971.

[16] Srov. Chaloupková, Helena, Holý, Petr a Urbánek, Jiří. Výjimky z ochrany podle práva autorského ve veřejném zájmu. In: Chaloupková, Helena. Mediální právo: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 409.

[17] Srov. Telec, Ivo a Tůma, Pavel. § 94: Použití úpravy hlavy. In: Telec, Ivo a Tůma, Pavel. Autorský zákon: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 867.

[18] Srov. Telec, Ivo a Tůma, Pavel. § 3: Výjimky z ochrany práva autorského ve veřejném zájmu. In: Telec, Ivo a Tůma, Pavel. Autorský zákon: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 82.

[19] Nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 504/10.

[20] Srov. Telec, Ivo a Tůma, Pavel. § 3: Výjimky z ochrany práva autorského ve veřejném zájmu. In: Telec, Ivo a Tůma, Pavel. Autorský zákon: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 76.

[21] Holcová, Irena. § 3: Výjimky z ochrany práva autorského ve veřejném zájmu. In: Holcová, Irena. Autorský zákon a předpisy související (včetně mezinárodních smluv a evropských předpisů): Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 101.

[22] Polčák, Radim. Výjimky z ochrany podle práva autorského ve veřejném zájmu. In: Polčák, Radim. Autorský zákon: Praktický komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2020, s. 63.

[23] Srov. Telec, Ivo a Tůma, Pavel. § 3: Výjimky z ochrany práva autorského ve veřejném zájmu. In: Telec, Ivo a Tůma, Pavel. Autorský zákon: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 79-80.

[24] § 171 z. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (správní řád).

[25] Hejč, David. § 171: [Povinnost postupovat podle části šesté]. In: Potěšil, Lukáš. Správní řád: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 815-816.

[26] § 567 občanského zákoníku.

[27] § 131 z. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[28] Z. č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

[29] § 28 odst. 7 školského zákona.

[30] Vyhláška Ministerstva školství č. 3/2015 Sb., o některých dokladech o vzdělání.

[31] § 120 z. č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů.

[32] Srov. Telec, Ivo a Tůma, Pavel. § 3: Výjimky z ochrany práva autorského ve veřejném zájmu. In: Telec, Ivo a Tůma, Pavel. Autorský zákon: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2019, s 78.

[33] § 149 odst. 1 a 2 z. č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění pozdějších předpisů.

[34] § 3 Z. č. 132/2006 Sb., o kronikách obcí, ve znění pozdějších předpisů.

[35] § 4 z. č. 132/2006 Sb., o kronikách obcí.

[36] Čl. 14 Ústavy České republiky, ú. z. č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

[37] § 1 odst. 2 a 3 z. č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

[38] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 5 Tdo 815/2009.

[39] Srov. Telec, Ivo a Tůma, Pavel. § 3: Výjimky z ochrany práva autorského ve veřejném zájmu. In: Telec, Ivo a Tůma, Pavel. Autorský zákon: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 74.

[40] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2006 sp. zn. 1 As 48/2005-66.

[41] Např. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 6 Af 14/2019-66; rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 9 Af 32/2019-70; rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 14 Af 47/2018-59.

[42] Srov. § 6 odst. 2 správního řádu.

[43] Důvodová zpráva k zákonu č. 216/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[44] Čl. 9 odst. 2 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl.

Vybrali jsme pro vás