Instalace bezpečnostních kamer musí být v souladu s ochranou osobních údajů

V současné době neexistuje jednotná právní úprava, která by řešila podmínky instalace kamerových systémů. Pokud si chcete ve svém objektu nainstalovat kameru, webové stránky Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „ÚOOÚ“ nebo „Úřad“) jsou nejvhodnějším místem, kde hledat informace. Naleznete tam mnoho praktických příkladů, otázek a odpovědí a můžete vznést i vlastní dotaz.[1]

Natáčením osoby na kameru dochází k zásahu do soukromí člověka, a tím do jeho osobnostních práv. Je potřeba chránit osobní údaje, které by kamera mohla zaznamenat. Ochranu ve smyslu zákona o zpracování osobních údajů[2] zajišťuje Úřad. Jeho činnost popisuje § 54 zákona. Takovou činností je např. dozor nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem či projednávání přestupků a ukládání pokut. K řešení soukromoprávních sporů vyplývajících z porušení osobnostních práv podle občanského zákoníku jsou příslušné soudy v občanskoprávním řízení.

Při posuzování legality instalace kamerového systému záleží na mnoha faktorech, které určí, jakými pravidly se jeho užívání bude řídit. Rozdíl může spočívat v tom, na jakém místě se kamera bude nacházet – veřejném či soukromém, kým je umístěna – soukromou osobou či orgány veřejné moci, za jakými účely je umístěna a zda pořizuje i záznam. V následujícím textu se nebudu zabývat využíváním kamer orgány veřejné moci, ale pouze užitím pro soukromé účely.[3]

Obecně lze říct, že při provozování téměř každého kamerového systému dochází ke kolizi práv. Na jedné straně stojí ochrana osobnosti a osobních údajů, na druhé straně právo vlastnit majetek a ochrana majetku, případně zdraví.

V ústavní rovině je právo na ochranu soukromí a osobních údajů zakotveno v Listině základních práv a svobod (dále jen „LZPS“)[4]. Podle čl. 7 odst. 1 LZPS je zaručena nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Podle čl. 10 LZPS má každý právo na ochranu před neoprávněným zásahem do svého soukromého a rodinného života a před neoprávněným zneužíváním údajů o své osobě. Má být také zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

Ochranu osobních údajů upravují rovněž mezinárodní předpisy. Jsou jimi např. Úmluva Rady Evropy č. 108 z roku 1981, čl. 8 Listiny základních práv Evropské unie (někdy také označované jako Charta základních práv EU)[5] nebo čl. 16 Smlouvy o fungování Evropské unie[6]. V roce 2018 nabylo účinnosti evropské nařízení o zpracování osobních údajů, známé spíše pod zkratkou GDPR (General Data Protection Regulation)[7].

Problematiku fungování kamerových systémů upravoval do 29. 4. 2019 v České republice zákon o ochraně osobních údajů,[8] který byl zrušen a v souladu s GDPR nahrazen zákonem o zpracování osobních údajů[9]. Jak název napovídá, tento zákon se zabývá pouze ochranou při zpracování údajů a na ochranu jako takovou se tedy vztahují pouze obecné předpisy, zejména občanský zákoník[10].

Kamerové systémy bez záznamu

Jak samotný název napovídá, jedná se o systémy, které slouží pouze k monitorování. Nedochází u nich k ukládání záznamu, a proto nebudou podřízeny režimu zpracování osobních údajů podle GDPR a zákona o zpracování osobních údajů. Instalace takového systému bude podléhat pouze režimu občanského zákoníku[11] a LZPS. Z těchto právních předpisů vyplývá, že kamery nesmí být umisťovány tak, aby snímaly citlivé záležitosti a příliš narušovaly soukromí – jedná se např. o toalety, šatny, sprchy či bankomaty, u nichž kamera nesmí zabírat, co osoba zadává. Snímané osoby nemusí udělovat souhlas, ale měly by být upozorněny, např. cedulemi, že prostor je monitorován.

Kamerové systémy bez záznamu mnohdy nesplňují účel, za kterým si zpravidla někdo chce kamerový systém nainstalovat. Tedy aby zaznamenával činnost na pozemku v době jeho nepřítomnosti či sloužil jako důkazní materiál v případě spáchání trestného činu. Systém bez záznamu nalézá využití spíše v objektech, kde již funguje ostraha, nikoli v soukromých obydlích. Případně pokud pouze fyzická přítomnost kamery, jakožto psychologický efekt, poslouží k odrazení od nežádoucí činnosti. Příkladem kamery bez záznamu je také parkovací kamera v automobilu za předpokladu, že získané informace nijak neukládá a neshromažďuje.

Kamerové systémy se záznamem

Instalace kamerového systému se záznamem se jeví často jako vhodnější řešení k ochraně majetku a zdraví osob. Zde kromě samotného umístění kamer (co všechno zabírají) bude hrát velkou roli i fakt, že ukládají záznam, a tedy zpracovávají osobní údaje. To, co kamery zabírají, má poté vliv na podřazení případu pod příslušnou část právní úpravy, a tedy na rozsah práv a povinností z toho vyplývajících. Samozřejmě stále platí, že kamery nesmějí být umisťovány na místa sloužící ryze k soukromým úkonům – tedy totéž, co bylo řečeno o kamerách bez záznamu. Hlavním zdrojem právní úpravy je kromě obecných pravidel v občanském zákoníku a LZPS nařízení GDPR,[12] na které odkazuje zákon o zpracování osobních údajů[13]. Evropský sbor pro ochranu osobních údajů vydal k GDPR nezávazné Pokyny č. 3/2019 k zpracování osobních údajů prostřednictvím videotechniky, sloužící jako interpretační vodítko[14].

Podle § 86 občanského zákoníku nesmí nikdo zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Dále pak § 84 normuje, že zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením. Citované pravidlo však neplatí absolutně. Ustanovení § 88 občanského zákoníku obsahuje výjimku, podle které „svolení není třeba, pokud je záznam pořízen za účelem výkonu nebo ochrany jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob.“ Pokud si tedy do svého obchůdku vlastník pořídí kameru za účelem ochrany majetku a sledování, zda se někdo nedopouští trestného činu, svolení snímaných osob není zapotřebí.

Je klíčové vyhodnotit, zda požadované umístění kamery bude spadat pod regulaci GDPR, či ne. Pro takovéto určení si je třeba definovat, co to vlastně zpracování údajů je. Provozování kamerového systému se záznamem se považuje za zpracování osobních údajů, pokud je automatizovaně (zcela či zčásti) prováděn záznam osobních údajů.[15] Osobními údaji se rozumí takové údaje, na základě kterých lze danou osobu přímo či nepřímo identifikovat.[16] Fotky či videa z velké výšky by byly příkladem, kdy se nejedná o osobní údaje, za předpokladu, že osoby nijak identifikovat nelze ani přiblížením.

Z působnosti nařízení je vyjmuto mnoho případů zpracování osobních údajů, na něž se nařízení nevztahuje, jež je možno nalézt v čl. 2 GDPR.[17] Pro rozebíranou problematiku je důležité, že se nařízení nevztahuje na „zpracování údajů prováděné fyzickou osobou v průběhu výlučně osobních či domácích činností“[18]. Ani zákon nezakazuje nikomu chránit si vlastní pozemek kamerou. Z toho vyplývá, že pokud bude kamera zabírat pouze soukromou zahradu nebo vnitřní prostory domu, nedopadá na něj úprava GDPR. Musí se ale jednat o záběr výlučně vlastního pozemku. Taktéž nesmí být narušena práva osob žijících uvnitř do takové míry, se kterou nebudou souhlasit.

Dalším příkladem osobních či domácích činností je oslava narozenin, kterou si rodinný příslušník natočí na mobilní telefon. Není třeba výslovný souhlas ostatních účastníků, postačí pouze jejich srozumění a nevyjádření nesouhlasu. Následné zveřejnění videa na internetu, tedy zpřístupnění neurčitému počtu osob, do této výjimky nespadá.[19] Poněvadž se jedná o zpracování osobních údajů ve smyslu GDPR, je třeba souhlasu všech osob vyskytujících se na nahrávce. Nelze tak učinit bez jejich vědomí. Jinak se jedná o neoprávněný zásah do osobnostních práv a zdržení se jednání či náhradu za způsobenou újmu je možno vymáhat soukromoprávní žalobou. Pokud byly neoprávněně zveřejněny citlivé informace, může jít i o trestný čin, kde by obranou bylo i podání trestního oznámení.

Kameru na rodinném domě (soukromém pozemku) je možno směřovat i tak, že přiměřeným způsobem zabírá část veřejného prostranství nebo hranici se sousedním pozemkem, aby mohl být identifikován případný útočník. V praxi by se jednalo např. o kousek chodníku vedoucího ke vchodovým dveřím tak, aby bylo možno identifikovat osobu, jež by sprejovala na zdi. Výjimečně je možné zabírat veřejné prostranství ve větším rozsahu, což však již podléhá GDPR a musí se jednat o velmi závažné případy, které toto využití odůvodní – např. opakované závažné útoky proti majiteli kamery.[20] Některé kamery zaznamenávají kromě obrazu i zvuk. Co se zvuku týče, dopadají na něj stejná pravidla a ustanovení jako na obraz. Tedy, aby se jednalo o zpracování, musí být osoba jasně rozeznatelná. I v takovém případě se totiž jedná se o zpracování pro soukromé účely. To však neznamená, že kamerou mohu odposlouchávat rozhovory sousedů. Je potřeba uvážit, zda kamera zachycuje rozhovory nahodile či s vyšší frekvencí, která již může neoprávněně zasahovat do soukromí sousedů. V případě sporu však nejlépe rozhodne po podání žaloby soud.

Dílčí závěr

Kamery pro soukromé účely a ochranu majetku na soukromém pozemku lze umístit dovnitř bytu (nikoliv do společných prostor chodby[21]), rodinného domu, na zahradu, na pozemek rodinného domu s přiměřeným záběrem na veřejné prostranství či hranici sousedova pozemku, aniž by podléhaly režimu GDPR. Není ani nutné registrovat kamerový systém a zpracování osobních údajů u ÚOOÚ, jak tomu bylo dříve dle zákona o ochraně osobních údajů[22]. V ostatních případech musí být kamerový systém provozován v souladu s GDPR a dalšími právními předpisy (k tomu viz dále).

Nevhodně umístěná sousedova kamera

Představme si následující situaci. Soused A zabírá pozemek souseda B nevhodným způsobem a sousedu B se to nelíbí, neboť zasahuje do jeho soukromí a soukromí osob žijících v jeho domě. Soused A má domněnku, že se na jeho pozemku nebo majetku soused B dopouští protiprávní či jiné nevhodné a nežádoucí činnosti, a mimosoudní domluva není možná. Podle Úřadu musí mít soused pro snímání druhých osob vážný důvod. Nesmí však narušovat soukromí druhých sousedů ani je nijak špehovat. Vhodným  by bylo snímání pouze po hranice pozemku, případně lehce za ně, nikoli např. snímání vnitřních prostor domu. V takovém případě Úřad radí obrátit se na soud s návrhem požadovaného opatření, zejména půjde o zdržení se protiprávního jednání s případnou žádostí o kompenzaci.[23]

Užívání kamer v obchodě

Dalším příkladem může být následující situace. Vlastník malého obchůdku si chce dovnitř nainstalovat bezpečnostní kamery za účelem ochrany majetku a života. Jeho případ spadá pod úpravu GDPR, a proto musí splňovat obecné zásady zpracování osobních údajů podle čl. 5 GDPR. Údaje musí zpracovávat korektním, zákonným a transparentním způsobem. Pro jejich shromažďování musí mít legitimní účel, který musí mít vyjádřený[24] v záznamu, jenž si ke zpracovávání údajů vede, data musí shromažďovat jen v rozsahu nezbytném pro splnění účelu zpracování a jejich uchování musí zabezpečit způsobem, aby nedošlo k jejich neoprávněnému zpracování.[25] Taktéž musí prokázat některý právní titul (důvod) pro zpracování dle čl. 6 GDPR, což znamená, že musí odůvodnit, proč potřebuje ve svém obchodě kamerový systém. V kontextu článku 6 by se jednalo o titul dle odst. 1 písm. f): „zpracování je nezbytné pro účely oprávněných zájmů příslušného správce či třetí strany“.[26] Správcem je „fyzická nebo právnická osoba, orgán veřejné moci, agentura nebo jiný subjekt, který sám nebo společně s jinými určuje účely a prostředky zpracování osobních údajů“[27] – tedy i vlastník obchodu v uvedeném příkladu. Tituly pro zpracování osobních údajů mohou být právní (např. zpracování je nezbytné pro splnění veřejnoprávní povinnosti, která se na správce vztahuje), hospodářské (ochrana majetku), či nehmotné (ochrana života a zdraví).[28] Nejčastěji se bude pravděpodobně jednat o ochranu zdraví a majetku před případnou loupeží, krádeží či vandalismem, kde se musí jednat o reálně hrozící nebezpečí. Výše uvedené si lze demonstrovat na příkladu s obchodem. Pokud se obchod nachází ve čtvrti, u níž existují záznamy a důkazy o zvýšené kriminalitě, existuje reálné riziko spáchání trestného činu, proto instalace kamery má zákonný důvod. Postačuje pouhé riziko, nemusí se jednat o vlastní předešlou zkušenost. Na druhou stranu, pokud se jedná obchod s krátkou otevírací dobou v bezpečné čtvrti, pravděpodobně zákonný důvod s hrozbou nebezpečí existovat nebude.[29] Informace získané kamerovým systémem nesmí správce používat za jiným účelem, než pro který je shromažďuje, tedy např. k tvorbě personalizované reklamy či jinému nezákonnému účelu.

Pokud zákazník nabude přesvědčení, že kamera nějak porušuje jeho práva či ustanovení GDPR, může dle čl. 77 GDPR podat stížnost u dozorového úřadu, kterým je pro Českou republiku ÚOOÚ.

Řekněme tedy, že vlastník obchodu splňuje zákonnou podmínku pro to, aby si ve svém obchodě nainstaloval kameru. Budou zde platit stejná pravidla jako již několikrát výše zmiňovaná. Navíc, pokud má nějaké zaměstnance, musí být dodrženy pracovněprávní předpisy. Z pohledu zkoumané problematiky je důležitý zejména § 316 odst. 2 zákoníku práce,[30] podle kterého nesmí zaměstnavatel bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze jeho činnosti narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování, odposlechu a záznamu jeho telefonických hovorů, kontrole elektronické pošty nebo kontrole listovních zásilek adresovaných zaměstnanci. Jelikož byl zrušen dosavadní zákon o ochraně osobních údajů, nemá majitel oznamovací ani registrační povinnost. Musí však na kamery ve svém obchodě upozornit nějakou cedulí, a to ideálně u vstupu do prodejny (případně vstupů, pokud jich je více).[31] Majitel obchodu má postavení správce údajů, a proto má povinnost vést záznamy o činnostech zpracování dle čl. 30 GDPR, ve kterých uvádí povinně tyto informace:

• jméno a kontaktní údaje správce;
• účely zpracování (bezpečnostní důvody blíže rozepsané);
• popis kategorií subjektů údajů a kategorií osobních údajů (o koho se jedná, zaměstnanci, zákazníci);
• příjemci osobních údajů a informace o případném předání osobních údajů do třetích zemí;
• plánované lhůty pro výmaz, je-li možné je určit (jak dlouho bude uchovávat záznamy, aby splnily svůj účel);
• technická a organizační bezpečnostní opatření, je-li možné je určit (zabezpečení dat před únikem třetím stranám po technické i po softwarové stránce – kryt kamer, zámek, vícestupňové zabezpečení pro přihlášení do systému se záznamy...).[32]

Záznamy o činnostech zpracování svým způsobem nahrazují registrační formuláře z již neplatné právní úpravy s rozdílem, že se neposílají Úřadu, ale uchovává si je správce.

Kamery v bytových domech

K používání kamerových systémů v bytových domech se Úřad vyjádřil ve svém Stanovisku č. 1/2016, revidovaném v červnu 2018 po nabytí účinnosti GDPR.[33] Z něj vyplývá, že na umístění kamer v bytovém domě se aplikují stejná pravidla, jako u výše popsaného příkladu s obchodem, tedy odůvodnění nutnosti instalace kamer – musím prokázat, že je zde důvodné riziko narušení chráněného zájmu, upozornění na kamery a obecné náležitosti dle LZPS a občanského zákoníku o umístění kamery. Kamery nesmí zasahovat do soukromých záležitostí osob, nesmí tedy zaměřovat konkrétní byty či obsah sklepů. 

Správce musí splnit informační povinnost vůči obyvatelům domu před instalací kamery, neboť je mu předem znám konkrétní okruh osob, do jejichž práva na soukromí by mohl zasáhnout. Může tak učinit například na společné schůzi či prostřednictvím e-mailu. Pokud se někdo přistěhuje po nainstalování, informační povinnost se splní dodatečně. U osob, které přichází do domu nepravidelně, je splněním informační povinnosti vyvěšení informačních tabulí u všech vstupů do sledovaných prostor (včetně vstupu do výtahu – pokud je kamera umístěna ve výtahu). Tabulka musí obsahovat upozornění, že je prostor sledován, a údaje o správci. V případě porušení některé z povinností, např. nesplnění informační povinnosti, může Úřad udělit správci, tedy provozovateli kamery, pokutu.

Pro všechny výše uvedené případy platí, že pokud dojde k trestné činnosti vůči osobě či majetku např. provozovatele kamery a kamery ji zaznamenají, není oprávněn záznamy svévolně sdílet s neoprávněnými osobami, ku příkladu na sociálních sítích. Správný postup by zde byl si záznamy uchovat a obrátit se na orgány činné v trestním řízení, které jsou příslušné tyto otázky řešit a na jejich vyžádání jim kamerové záznamy předložit.[34]

Zajímavým příkladem je medializovaný případ prodejny elektrokol ekolo.cz s.r.o. Z prodejny bylo odcizeno elektrokolo a majitel zveřejnil obrazový záznam z kamery, na němž byl zachycen podezřelý pachatel, na sociální síť Facebook s prosbou o pomoc s dopadením. Úřad mu za tento čin udělil pokutu ve výši 5 000 Kč, s čímž majitel nesouhlasil. Případ se dostal až k Ústavnímu soudu, který ve svém usnesení[35] potvrdil prvotní rozhodnutí Úřadu. Ústavní soud uvedl, že pod účel ochrany majetku nespadá zveřejnění záznamu na sociální síti, jelikož jím je samotná instalace kamery a možnost využití záznamu jako důkazního materiálu v soudním řízení. Správce nesmí svým postupem nahrazovat činnost orgánů veřejné moci, v tomto případě Policie ČR. Názory na tuto kauzu jsou odlišné a značně se vyvíjí. Předsedkyně ÚOOÚ v letech 2015-2020 Ivana Janů se vyjádřila, že s rozhodnutím, které bylo vydáno před jejím nastoupení do funkce, nesouhlasí. Vyslovila, že rozhodovací činnost ÚOOÚ se vyvíjí a že na zájmy ochrany majetku a osob by měl být kladen větší důraz.[36] [37] 

[1] Oficiální web Úřadu pro ochranu osobních údajů: https://www.uoou.cz/

[2] § 54 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů.

[3] K otázce kamerových systémů ve městech se vyjadřuje Ministerstvo vnitra na svých stránkách, dostupných zde: https://www.mvcr.cz/clanek/kamerove-systemy.aspx

[4] Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky.

[5] Listina základních práv Evropské unie ze dne 7. 12. 2000. Dostupná zde: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX%3A12012P%2FTXT

[6] Smlouva o fungování Evropské unie dostupná zde: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:12012E/TXT

[7] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), účinné od 25. 5. 2018, dostupné zde: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:32016R0679

[8] Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zrušen ke 24. 4. 2019.

[9] Zákon č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů.

[10] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[11] Zejména ustanovení § 81–§ 89 občanského zákoníku upravující ochranu osobnosti.

[12] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), účinné od 25. 5. 2018, dostupné zde: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:32016R0679

[13] Hlava II zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů.

[14] Pokyny Evropského sboru pro ochranu osobních údajů č. 3/2019 ze dne 29. 1. 2020 verze 2.0 ke zpracování osobních údajů prostřednictvím videotechniky, dostupné zde: https://www.uoou.cz/assets/File.ashx?id_org=200144&id_dokumenty=44288

[15] Čl. 2 odst. 1 GDPR.

[16] Čl. 4 odst. 1 GDPR.

[17] Pokyny č. 3/2019 Evropského sboru pro ochranu osobních údajů, s. 7–8.

[18] Čl. 2 odst. 2 písm. c) GDPR.

[19] Pokyny č. 3/2019 Evropského sboru pro ochranu osobních údajů, s. 7–8.

[20] Úřad pro ochranu osobních údajů, 2020 [online]. ÚOOÚ. [cit. 14. 9. 2020]. Dostupné z: https://www.uoou.cz/k-nbsp-provozovani-kamerovych-systemu/d-29535/p1=1099

[21] Společné prostory zabírají všechny obyvatele bytového domu, přičemž nejsou primárně určeny ke konání soukromých činností pouze k průchodu obyvatel ke svým bytům. Proto jejich monitorování nespadá do výjimky v čl. 2 odst. 2 písm. c) GDPR, jak je popsáno dále. Je však potřeba dodržet podmínku odůvodněné instalace.

[22] Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. (Zákon byl zrušen k 24. 4. 2019 a nahrazen nyní platným zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů.)

[23] Úřad pro ochranu osobních údajů, 2020 [online]. ÚOOÚ. [cit. 14. 9. 2020]. Dostupné z: https://www.uoou.cz/co-delat-kdyz-soused-pouziva-kameru/ds-5283/archiv=0&p1=2619

[24] Pro to, aby byl účel vyjádřený, nepostačí pouze uvést „ochrana zdraví a majetku“, ale je potřeba důvod podrobněji rozepsat, případně připojit statistiku kriminality v oblasti či jiné důkazy podporující legitimitu kamerového systému.

[25] Čl. 5 GDPR.

[26] Čl. 6 odst. 1 písm. f) GDPR.

[27] Čl. 4 odst. 7 GDPR.

[28] Pokyny č. 3/2019 Evropského sboru pro ochranu osobních údajů, s. 9.

[29] Pokyny č. 3/2019 Evropského sboru pro ochranu osobních údajů, s. 9–13.

[30] Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

[31] Str. 26–28 Pokynů č. 3/2019 Evropského sboru pro ochranu osobních údajů.

[32] Čl. 30 odst. 1 GDPR.

[33] Stanovisko č. 1/2016, revize červen 2018, Umístění kamerových systémů v bytových domech, dostupné zde: https://m.uoou.cz/assets/File.ashx?id_org=200144&id_dokumenty=38408

[34] Úřad pro ochranu osobních údajů, 2020 [online]. ÚOOÚ. [cit. 14. 9. 2020]. Dostupné z: https://www.uoou.cz/casto-kladene-otazky-ke-kameram-a-kamerovym-systemum/ds-5041/archiv=1&p1=2619

[35] Usnesení Ústavní soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3565/16.

[36] Úřad pro ochranu osobních údajů, 2020 [online]. ÚOOÚ. [cit. 10. 1. 2020]. Dostupné z: https://www.uoou.cz/uoou-by-pokutu-v-pripadu-ekolo-cz-znovu-neudelil/d-27149

[37] Více o kauze Ekolo např. zde: https://www.epravo.cz/top/clanky/urad-na-ochranu-osobnich-udaju-se-kaje-106855.htmlm