Insolvenční soudy se neshodly, zda dlužníci musí vydat covidové odměny

Před příchodem pandemie nemoci covid-19 nebylo o výkladu § 412 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), žádných pochyb. Dlužník je dle zmíněného ustanovení povinen veškeré své mimořádné příjmy poskytnout do oddlužení. Z tohoto pravidla neexistovala žádná výjimka. Bylo lhostejno, zda dlužník dostal mimořádný příjem v souvislosti s výbornými pracovními výsledky či z jiného důvodu.[1] Dlužníci sice čas od času žádali o ponechání některých mimořádných příjmů, typicky např. vánočních odměn, nicméně neúspěšně. Bylo tedy nabíledni, že i s covidovými odměnami se bude zacházet stejně a v insolvenčním řízení se použijí k uspokojení pohledávek věřitelů.

V obvodu Vrchního soudu v Praze dlužníci odměnu vydat nemuseli

Vrchní soud v Praze nicméně dne 5. ledna 2021 vydal poměrně překvapivé rozhodnutí sp. zn. 4 VSPH 1515/2020. V projednávané věci dlužnice obdržela mimořádné covidové odměny, neboť pracovala ve zdravotnictví na covidovém oddělení, a požádala soud o snížení měsíčních splátek. To lze v již probíhajícím schváleném oddlužení připustit pouze v případě, že došlo ke změně okolností, které jsou rozhodné pro další plnění oddlužení. Krajský soud v Praze žádost dlužnice o snížení splátek zamítl, neboť změnu okolností rozhodnou pro snížení splátek v jejím případě neshledal. Vrchní soud v Praze usnesení Krajského soudu v Praze ale změnil tak, že dlužnici sníženou splátku v příslušném měsíci, ve kterém obdržela mimořádný příjem, povolil. Zaobíral se přitom tím, jakou povahu mimořádný příjem dlužnice má a jak dlužnice plnila své pracovní povinnosti v zaměstnání. Uzavřel, že mimořádné ocenění státu zdravotníkům za jejich mimořádný přínos nelze bez souhlasu dlužníka v oddlužení postihnout. Takový postup by byl dle názoru soudu v rozporu s dobrými mravy a principy spravedlnosti. Vrchní soud dále uvedl, že zákonodárce opomněl výslovně upravit, že mimořádnou covidovou odměnu nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí, tzn. ani v oddlužení. Toto opomenutí zákonodárce lze dle přesvědčení odvolacího soudu judikatorně napravit.

Na tomto místě bych se ráda vyjádřila k výše zmíněným důvodům, pro které Vrchní soud v Praze rozhodnutí Krajského soudu změnil. Povaha mimořádného příjmu se v případě aplikace § 412 insolvenčního zákona nezkoumá. Stejně důležitý a mimořádný příjem může obdržet např. hasič, který nasazuje vlastní život při boji s požáry a zachraňuje lidské životy. V jeho případě se ovšem musí veškeré mimořádné příjmy do oddlužení vydat. Proč by tedy jiné rizikové zaměstnání mělo dostat výjimku? Dle mého názoru, pokud by se měly udělovat z povinnosti poskytovat mimořádné příjmy do oddlužení výjimky, měla by být jasně stanovena pravidla, zejména na jaké profese (jednalo-li by se o mimořádné příjmy ze zaměstnání) by se výjimky vztahovaly. Judikatorně vytvořená jediná výjimka pro velmi úzký okruh dlužníků není dle mého názoru spravedlivá.

Další problém vidím v tom, že se Vrchní soud věnoval i tomu, jakou pracovní morálku dlužnice má. Je samozřejmě chvályhodné, činí-li dlužník vše, co je v jeho silách, aby si udržel stálé zaměstnání a měl pravidelný příjem, a to nejen ve vztahu k oddlužení. Nicméně pracovní morálka dlužníka by dle mého názoru neměla být rozhodujícím faktorem. Rozpor s dobrými mravy a principy spravedlnosti naopak shledávám v něčem jiném. Dlužníci si z valné většiny úpadek zaviní sami vlastním přičiněním, nerozvážným a nezodpovědným nakládáním s financemi. Zákon jim umožnil vstoupit do oddlužení, kde při bezproblémovém průběhu budou na konci řízení osvobozeni od placení významné části svých dluhů. Dlužník by tak měl projevit vděk a snažit se uspokojit své věřitele alespoň tak, jak mu to jeho pracovní možnosti, vzdělání a zdravotní stav dovolí. Má-li dlužník lépe placené zaměstnání, je logické, že by své příjmy měl do oddlužení poskytnout ve větší míře. Ponechat dlužníkovi mimořádné příjmy přesahující mnohdy i 80 000 Kč je v rozporu se zásadou maximálního uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení. Přitom není vyloučeno, aby dlužník požádal o snížení splátek, protože u něj nastala změna poměrů, která má vliv na plnění oddlužení. Domnívám se také, že přesvědčení soudu o tom, že zákonodárce zamýšlel, nicméně opomněl mimořádnou covid odměnu vyjmout z postižitelných příjmů, byl velmi odvážný odhad.

V reakci na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zavalila insolvenční soudy vlna žádostí dlužníků o ponechání mimořádných odměn, jež obdrželi v souvislosti s pandemií covid-19. Nežádali přitom pouze lékaři a zdravotní sestry, kteří by pracovali na covidovém oddělení, nýbrž i ostatní nezdravotničtí pracovníci nemocnic, klinik, praktických lékařů, zaměstnanci soukromých klinik a také pokladní ze supermarketů, vedoucí pokladní apod. Ti všichni uváděli vesměs stejná tvrzení, např. o tom, že během výkonu práce musí nosit ochranu úst a byli ve styku s osobami, které by mohly být covid pozitivní. Do styku s ostatními ovšem přicházeli všichni lidé, v podstatě celý svět. Bylo by tedy v souladu s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, aby byly mimořádné covid odměny za přínos republice ponechány i  uklízečce u praktického lékaře či vedoucímu pokladních, který tráví významnou část své pracovní doby v kanceláři? Neboť i ti měli jistě výbornou pracovní morálku a nějakým způsobem se mohli dostat do kontaktu s onemocněním.

Podle Vrchního soudu v Olomouci se měly odměny do oddlužení vydat

Řešení provedené zákonodárcem problém nevyřešilo a způsobuje další výkladové problémy

Zákonodárce ve snaze vyřešit tuto rozpolcenou problematiku novelizoval tzv. Lex Covid[3] (později zvaný také Lex Covid I), když v čl. XI Lex Covid II[4] vložil nový § 24a, který v odst. 1 zní takto:

„Odměna nebo jiné obdobné plnění poskytnuté zaměstnanci nebo příslušníku složky integrovaného záchranného systému nebo kritické infrastruktury za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního nebo služebního úkolu, který souvisel s plněním úkolů stanovených krizovými opatřeními a mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví v době epidemie COVID-19, podléhá výkonu rozhodnutí nebo exekuci pouze z jedné poloviny.“

Již letmým pohledem snadno odhalíme dvě zásadní úskalí. Prvním z nich je otázka, kdo spadá do kategorie kritické infrastruktury? Jsou to pouze policisté, hasiči, vojáci, lékaři, zdravotní sestry a bratři, nebo i řidiči sanitních vozidel, zaměstnanci prodejen potravin, poštovní doručovatelé, či ještě někdo další? Druhým problémem je výklad toho, co je mimořádný nebo zvlášť významný pracovní nebo služební úkol, který zaměstnanec vykonal nad rámec běžných „covidových“ úkolů. Je-li běžným každodenním úkolem zdravotníka na covidovém oddělení starat se o pozitivní pacienty, jaký další zvlášť významný úkol by musel splnit? Vždyť už jejich běžná pracovní náplň je dost náročná a významná.

Ve výsledku v praxi tato malá novela nebyla příliš velkou pomocí. Osobně mi v právní úpravě velmi chybí zohlednění některých významných faktorů, které by soud měl dle mého názoru zvážit. Jedná se například o to, zda dlužník plní všechny své povinnosti v oddlužení řádně, zda nemá nový závazek po splatnosti, zda nemá dluh na výživném, jaká je celková výše jeho dluhů a jak velkou jejich část již uhradil (výše mimořádných odměn v některých případech dosahuje i 50 % celkové výše dluhů dlužníka), ale také je více než vhodné zjistit a posoudit, zda je dlužník dlouhodobě schopen vykonávat takové náročné zaměstnání, zda by mu ponechání mimořádné odměny pomohlo zajistit si lepší odpočinek, kvalitní stravu a kupř. i pomoc s péčí o děti tak, aby byl schopen své zaměstnání dále vykonávat bez větších potíží, a tím nadále zajišťovat pravidelný příjem do oddlužení.

Práce zdravotníků je náročná, v této pandemické době náročnější než kdy dřív. Pokud ale dlužník svému věřiteli dluží, pokud má věřitelů víc, pokud není schopen sám uhradit všechny své dluhy a pokud žádá o osvobození od hrazení zbytku dluhů, měl by všechny své příjmy (v  postižitelné výši) vynaložit na úhradu alespoň toho, čeho je schopen. Právní úprava postižitelnosti mimořádných odměn v oddlužení není šťastně zvolená. Privileguje pouze jednu skupinu dlužníků, nadto ani jasně neuvádí, kdo do tétoskupiny patří. Přitom pandemií byli zasaženi všichni lidé do jednoho. Rozhodně by bylo de lege ferenda jednoznačně vhodné postavit najisto, zda lze z § 412 insolvenčního zákona činit výjimky a případně jaké.

[1] § 412 insolvenčního zákona upravuje povinnosti dlužníků v oddlužení plněním splátkového kalendáře, resp. kombinací splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Je-li úpadek dlužníka řešen konkursem, v insolvenčním řízení jsou postiženy všechny příjmy a veškerý majetek dlužníka bez výjimky. Je-li úpadek dlužníka řešen oddlužením v podobě zpeněžení majetkové podstaty, zpeněžuje se pouze jeho majetek, zatímco příjmy (řádné i mimořádné) mu zůstávají. Otázku postižitelnosti mimořádných covidových odměn proto řešíme pouze v oddlužení, při kterém je plněn splátkový kalendář.

[2] Dohlédací činnost insolvenčního soudu spočívá v rozhodování o otázkách průběhu insolvenčního řízení, udělování pokynů jednotlivým účastníkům řízení a zajištění účelu řízení. S ohledem na délku insolvenčního řízení a množství situací, které insolvenční soud řeší, je rozhodnutí při dohlédací činností obrovské množství. Mimo jiné se mohou týkat upřesnění výkladu zákonných ustanovení, např. právě toho, který příjem dlužníka je mimořádný ve smyslu § 412 insolvenčního zákona a který nikoliv. Proti rozhodnutím soudu vydaným v režimu § 11 insolvenčního zákona není ve smyslu § 91 insolvenčního zákona odvolání přípustné.

[3] Zákon č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu.

[4] Zákon č. 460/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, a zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.