Incest – je nelegální? Odpověď vás možná překvapí

Úvod

Ve zvláštní části zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „TZ“), můžeme nalézt § 188 a k němu přidělený trestný čin „Soulož mezi příbuznými“. Jeho skutková podstata zní: „Kdo vykoná soulož s příbuzným v pokolení přímém nebo se sourozencem, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.“

Jaký je důvod tohoto zákazu? Je možné, že se jedná „pouze“ o materializaci nějakého morálního cítění? Tento názor autor článku odmítá. I pokud by se jednalo o důvod kriminalizace, nelze jej považovat za primární. Nevěra, která také bývá částí společnosti odsuzována, trestným činem není. Musí zde proto být i jiný důvod.

Samotný incest není trestným činem, který by se řešil na denním pořádku. V roce 2016 nebylo spáchání tohoto trestného činu zjištěno ani jednou, pouze byl dodatečně objasněn jeden případ z předchozích let, v roce 2017 bylo zjištěno jedno spáchání, v roce 2018 bylo registrováno pět případů, v roce 2019 šest (z toho jeden čin spáchán dítětem a jeden mladistvým), v roce 2020 čtyři (z toho jeden spáchán dítětem a jeden mladistvým), v roce 2021 šest, v roce 2022 nula a v roce 2023 sedm.[1]

Prof. Tomeš tak vyslovuje domněnku, že tento trestný čin má velký podíl latentní (nenahlášené) kriminality.[2] Je nasnadě se domnívat, že je to způsobeno zrovna onou dobrovolností a společným souhlasem obou „pachatelů“. Povětšinou by se tedy ani nemuselo jednat o věc, kterou by někdo řešil nebo oznamoval k prošetření policii.

Je možné se také setkat se spácháním trestného činu soulože mezi příbuznými v jednočinném souběhu se znásilněním, případně s pohlavním zneužíváním;[3] takový souběh však není předmětem článku, který se zaměřuje na jednání konsenzuální. Pakliže se budeme zaobírat subjektem, tedy pachatelem, budeme předpokládat, že je plně svéprávný, plnoletý, příčetný a rozumově a mravně vyspělý.

Nejdříve se podíváme na základy trestní teorie. Byť jde o složitoumaterii, je pro pochopení tématu nezbytná a i v praxi se může leckdy hodit. Čtenáři však mohou přeskočit až na konec článku, pokud toto opakování nepotřebují, aniž by se museli obávat, že jim unikne důležitá informace týkající se zkoumaného trestného činu.

Pojem trestného činu a jeho znaky

Podle § 13 odst. 1 TZ: „Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.“ Abychom tak určité jednání mohli označovat za trestné, musí splňovat určité zákonem stanovené formální znaky. Tyto znaky dělíme na:

• protiprávnost;
• na typové znaky, tvořící skutkovou podstatu trestného činu, tedy
  • objekt,
  • objektivní stránka,
  • subjekt,
  • subjektivní stránka; a
• obecné znaky, tedy
  • věk,
  • příčetnost,
  • rozumová a mravní vyspělost.[4]

Nutno podotknout, že se jedná o jednoduché vysvětlení a trestněprávní teorie je dále konkretizuje. Bude záležet také na skutkové podstatě trestného činu, která může být komplexnější (a mohou se v ní objevovat další / fakultativní znaky, které poté musí být naplněny) než je námi pojaté vymezení zkoumaného trestného činu soulože mezi příbuznými. Nový TZ opustil materiální hledisko (viz další kapitola) pojetí starého trestního zákoníku a do znaků trestného činu jej již nepočítá.

Společenská škodlivost

Společenská škodlivost je vyjádřena v jedné ze základních zásad trestního práva: zásadě subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Je formulována v § 12 odst. 2 TZ: „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“ Vyjadřuje, jak moc konkrétní jednání ohrožuje společnost a její hodnoty. Zásada subsidiarity trestní represe říká, že jednání, které může být trestáno jako trestný čin, musí být závažné a dosahovat určitého stupně společenské škodlivosti (v minulosti také společenské nebezpečnosti) a trestněprávní postih může být uplatňován pouze jako poslední ze všech možností, tedy ultima ratio. Nestačí tak, že byly naplněny formální znaky skutkové podstaty, že se stalo to, co je v TZ napsáno, ale k uplatnění trestního postihu je také nutné, aby samotné jednání také v konkrétním případě dosahovalo určité hladiny společenské škodlivosti, což se posuzuje v průběhu celé interpretace.[5] V minulosti byla společenská nebezpečnost materiálním znakem skutkové podstaty (vedle formálních znaků); v současném pojetí se proměnila v korektiv.[6]

Objekt a objektivní stránka

Objektem trestného činu jsou právní zájmy a hodnoty chráněné TZ. Jedná se o hodnoty, na jejichž ochraně má společnost takový zvláštní zájem, že jim poskytuje trestněprávní ochranu. Nutno podotknout, že trestněprávní ochrana by měla být až ta nejzazší a porušení hodnot méně závažným způsobem nemusí být předmětem řízení trestního, ale například jen přestupkového. Může se jednat o snadno představitelný život, zdraví či majetek.[7] U trestného činu výtržnictví však může být chráněným zájmem/objektem i abstraktní ochrana veřejnosti proti neslušnému chování.[8] Předmětem útoku je pak konkrétní fyzická věc, na kterou pachatelé útočí (například lidské tělo, cizí peněženka).[9]

Objektivní stránka trestného činu charakterizuje způsob spáchání trestného činu a jeho následky. Obligatorními znaky jsou tak jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Jednání je projev vůle pachatele navenek do reálného světa. Znak jednání může být naplněn aktivním konáním (střelbou ze zbraně) či opomenutím, pokud byl pachatel vzhledem ke skutečnostem případu povinen aktivně konat (neposkytnutí první pomoci či neoznámení trestného činu).[10]

Následkem je porušení či ohrožení chráněného zájmu. K samotné újmě nemusí dojít. Rozlišují se trestné činy poruchové (k újmě došlo) a ohrožovací (hrozilo reálné nebezpečí vzniku poruchy).[11] Následek je narušení chráněného objektu (abstraktního chráněného zájmu) a účinek je narušení předmětu (konkrétní reálné fyzické věci).[12]

Příčinný vztah (kauzální nexus) pak spojuje jednání s následkem, ale i účinkem. Pachatel tak může být trestně odpovědný za trestný čin pouze v případě, že svým jednáním opravdu zasáhnul do chráněného zájmu a způsobil poruchu, případně ohrožení. Základem je teorie podmínky, dle které je „příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal“. Pokud však hovoříme o příčinném vztahu, nelze jej hledat donekonečna, musí být někde přerušen. V opačném případě by to vedlo k velkému rozšíření trestní odpovědnosti.[13] Ad absurdum bychom trestali rodiče vraha, protože jej špatně vychovali. Korektivem je zásada gradace příčinné souvislosti, která říká, že příčiny a podmínky nemají na způsobení následku stejně velký význam. Dalším korektivem je zásada umělé izolace jevů, která izoluje jednání pouze na jednání v trestněprávním smyslu, na trestněprávní následek a trestněprávní příčinu mezi nimi.[14]

„Stručně shrnuto, základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev vůbec nenastal, nebo by nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožením místa, času apod.). Teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, je korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 140).“[15]

Subjekt a subjektivní stránka

Subjektem je pachatel, tedy osoba, která svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty. Pachatelem se dále rozumí, dle § 113 TZ, i spolupachatel a další účastníci (organizátor, návodce či pomocník). Můžeme je najít definované v §§ 22 – 24 TZ. Původně se pachatelem rozuměla pouze fyzická osoba. Později byl přijat zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „ZOTOP“), podle něhož může být pachatelem i právnická osoba, pokud jí lze přičítat porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, když byl trestný čin spáchán v jejím zájmu či v rámci její činnosti.[16]

Aby bylo možné fyzickou osobu považovat za pachatele, je nutné splnit obligatorní znaky. Těmi jsou věk (až den po dni patnáctých narozenin),[17] příčetnost a u mladistvých (v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok)[18] rozumová a mravní vyspělost.[19] Aby byla osoba rozumově a mravně vyspělá, musí být schopna rozpoznat protiprávnost svého jednání a ovládat je.[20]

TZ nedefinuje pojem příčetnost, v § 26 se však definuje pojem nepříčetnosti, který vylučuje trestní odpovědnost. Nepříčetností je tak duševní porucha, pro kterou, v době spáchání trestného činu, nebyl pachatel schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo je ovládat.[21] Duševní porucha je demonstrativně vysvětlena v § 123 TZ a je širší než pojem duševní choroba (nemoc). Může být vyvolána nemocí, může být však vyvolána i alkoholem či omamnými látkami a může být přechodná i krátkodobá. Relevantní je, že ovlivňovala duševní schopnosti pachatele v době spáchání trestného činu.[22] Formulace nepříčetnosti v § 26 TZ a rozumové a mravní vyspělosti v § 5 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže je prakticky stejná. U mladistvých však není založena na existenci duševní choroby, ale na biologické realitě,[23] a to sice, že nikdo učený z nebe nespadl.

Subjektivní stránka je vztah vnitřního stavu pachatele, psychiky, jeho mysli, k provedení trestného činu. Objektivní stránka je na rozdíl od subjektivní stránky vnějším vztahem pachatele k jednání. Obligatorním znakem subjektivní stránky je zavinění (fakultativním je například motiv).[24]

Zavinění dělíme na úmyslné a nedbalostní. Důležitá je zde složka vědění (věděl, nebo nevěděl) a vůle (chtěl, nebo nechtěl, případně byl s následkem srozuměn).[25] Úmysl dělíme na přímý (pachatel věděl a chtěl) a nepřímý (věděl, že může způsobit ohrožení, a pokud by je způsobil, byl s následkem srozuměn).[26] Nedbalost se pak dělí na vědomou (pachatel věděl, že může způsobit ohrožení, ale spoléhal, že takové porušení nezpůsobí) a nevědomou (nevěděl, ale vzhledem ke svým okolnostem vědět měl a mohl).[27]

O vědomou nedbalost by se tak jednalo v případě, kdy těžař dřeva v rámci kácení stromu dostatečně nezajistil bezpečnost osob, které by se mohly v lese pohybovat (neboť dle zákona č. 289/1995 Sb. o lesích, má každý právo na obecné užívání lesů, tedy k volnému pohybu v nich) a spáchal tak usmrcení z nedbalosti, když na kolemjdoucího houbaře spadl jím poražený strom.[28]

K příkladu nevědomé nedbalosti prof. Šámal[29] odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR,[30] kdy myslivec za snížené viditelnosti zpozoruje v nepřehledném terénu psa, který se však chová klidně, což by jej jak z hlediska objektivních okolností (znalostí člena mysliveckého sdružení), tak i z hlediska jeho subjektivních dispozic (zkušeností, znalostí, ale i konkrétních okolností případu) mělo vést k úvaze, že v blízkosti je člověk, a nemůže proto po psu vystřelit. Pokud však vystřelí a člověka zasáhne, odpovídá za ublížení na zdraví z nevědomé nedbalosti.

Protiprávnost

Aby mohlo být jednání označováno za trestné a protizákonné, musí být splněna podmínka protiprávnosti. Tuto podmínku je vždy nutné posuzovat v rámci celého právního řádu. Naplnění znaků skutkové podstaty může sice na první pohled znamenat, že byl spáchán trestný čin, v některých případech však může být splněna okolnost vylučující protiprávnost.[31] V TZ tyto podmínky najdeme pod §§ 28 – 32. Jedná se o krajní nouzi, nutnou obranu, svolení poškozeného, přípustné riziko a povolené použití zbraně. Logicky není možné všechny tyto okolnosti aplikovat na všechny trestné činy.[32]

Můžeme se tak setkat s použitím nutné obrany například proti pachatelům trestných činů proti životu a zdraví. Nejedná se však o povolení zabíjet a okolnosti vylučující protiprávnost se vždy posuzují přiměřeně k celé události.[33] Pokud se budeme bránit a útočníkovi způsobíme zranění, které by jinak mohlo být klasifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví, nutná obrana může vyloučit protiprávnost a jednání tak nebude považováno za trestný čin, protože bude chybět jeden z jeho znaků.

Soulož mezi příbuznými

Bambušková a spol. uvádí (shodně s Šámalem)[34]: „Trestný čin soulože mezi příbuznými vychází z dlouholeté morální zásady, že styk mezi nimi je zakázán, jelikož výsledkem takového jednání je v drtivé většině potomstvo stižené degenerací.“[35] Objektem trestného činu tak je zásada zakazující pohlavní styk mezi nejbližšími příbuznými. Prof. Šámal si pokládá otázku: „na kolik je tento trestný čin výsledkem ochrany společnosti před degenerací a nakolik pravidly morálky.“[36]

Objektivní stránka spočívá ve vykonání soulože, a to pouze soulože. Souloží je spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Jiné formy pohlavního styku než soulož nejsou touto skutkovou podstatou kriminalizovány.[37]

Subjekty trestného činu jsou osoby v pokolení přímém, tedy prarodiče, rodiče, děti a vnoučata a sourozenci. Sestřenice a bratranci už jsou v pořádku. V opačném případě by se jednalo o velký problém, neboť do manželství s těmito osobami vstoupit můžeme.[38] Pachatelem jsou oba souložící příbuzní za předpokladu, že o svém pokrevním příbuzenství vědí.[39] Pachatelé také musejí být trestně odpovědní. U sourozenců není relevantní, pokud mají pouze jednoho společného rodiče, či oba.[40] Na případnou trestní odpovědnost nemá vliv souhlas ani citový vztah či náklonnost.[41] Právnická osoba nemůže spáchat trestný čin soulože mezi příbuznými, neboť ten je v § 7 ZOTOP vyloučen.

K subjektivní stránce trestného činu se vyjadřuje § 13 odst. 2 TZ: „K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.“ Soulož mezi příbuznými tak je možno spáchat pouze jako úmyslný trestný čin, neboť není ve skutkové podstatě napsáno, že může být spáchán i z nedbalosti.[42]

Tomeš a kol. vyslovují názor, že právní nauka pokládá za sporné, zda se tento trestný čin vztahuje i na vztahy vzniklé osvojením.[43] Prof. Šámal (2022)[44] sděluje, že v minulosti se tento trestný čin omezoval pouze na pokrevní příbuzenství, v dnešní době však tato podmínka ve skutkové podstatě vepsána není. Proto se spíše přiklání k tomu, že i vztahy příbuzenské vzniklé osvojením by mohly být kriminalizovány. Také podotýká, že je tento trestný čin zařazen do hlavy III. trestního zákoníku (trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti), a nikoliv do hlavy I. (trestné činy proti životu a zdraví). Tedy proti životu a zdraví potenciálně narozeného dítěte, které bude mít špatné geny. V pozdějším komentáři prof. Šámal (2023)[45] svou úvahu rozvádí a poupravuje. Odkazuje na důvodovou zprávu, která zdůrazňuje nutnost postihu mezi blízkými pokrevními příbuznými. Akcentuje také, že trestané jednání se omezuje jen na případy soulože a ne na jiné pohlavní styky. Vyslovuje tak domněnku, že styky mezi adoptivními příbuznými do skutkové podstaty nespadají, ač toto ještě nebylo jednoznačně stanoveno.

Závěr

Soulož mezi příbuznými mohou spáchat osoby příbuzné v pokolení přímém nebo v sourozeneckém vztahu. Tyto osoby musí vědět, že jsou si příbuzné. Trestaným jednáním je pouze soulož, tedy spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Autor se přiklání k pozdějšímu názoru prof. Šámala, a to tedy, že příbuzenství vzniklé adopcí nespadá do trestaného jednání. Autor zastává názor, že se nejedná o materializaci morálky, když je trestaná pouze soulož a žádné jiné aktivity. Stejnopohlavní páry mohou dělat, co chtějí, stejně tak sourozenci opačného pohlaví, pokud se vyhnou souloži. Toto specifické zaměření pouze na soulož by autorovi nedávalo smysl, pokud by se mělo jednat o nějaká morální pravidla.

Autor se také musí vymezit vůči vzniku trestní odpovědnosti adopcí, neboť ta dle něj nedává smysl. S tímto také prakticky souhlasí Jelínek,[46] když se pozastavuje nad tím, že trestaná je pouze soulož, která je stižena rizikem početí dítěte s genetickou deformací, nikoliv všechny ostatní sexuální aktivity. Jelínek se však taktéž pozastavuje nad systematickým zařazením tohoto trestného činu do hlavy III. místo hlavy I. TZ. [47]

Pochopitelná by byla kriminalizace u osvojitele a osvojovaného dítěte (i když také pouze na základě implicitních morálních pravidel), ale u nevlastního sourozence (pro jistotu autor dodává, že se jedná o sourozence, kteří nemají ani jednoho společného biologického rodiče) nedává smysl, zvláště pak, pokud by se jednalo o osvojení staršího dítěte či mladého dospělého, kdy by tito dva nevlastní sourozenci spolu nevyrůstali a neměli by tak čas si od mladého věku vytvořit paralelu k pokrevnímu poutu.

Autor se tak táže trestního zákoníku, kdo je, aby stál v lásce dvěma dospělým souhlasícím příbuzným. Ad absurdum by si pak tito nevlastní sourozenci museli vždy vyžádat „povolení“ od prezidenta (milost/abolice), které by mohlo jejich potrestání zvrátit. Osvojení lze pak zrušit pouze, pokud jsou pro to důležité důvody.[48] Soulož mezi těmito důvody zřejmě není. Otázkou zůstává, jakým způsobem by se nahlíželo na neplodné příbuzné. Dle autora by zde byla vyloučena společenská škodlivost činu (riziko potomstva), a proto by se o trestný čin u neplodných příbuzných nemělo jednat a státní zástupce by měl trestní stíhání odložit, či zastavit.

Amor vincit omnia.

[1] Statistické přehledy kriminality za roky 2016-2020 [online]. Policie České republiky. [cit. 26. 10. 2023]. https://www.policie.cz/statistiky-kriminalita.aspx

[2] Tomeš, Igor a kolektiv autorů. Sociální právo České republiky, [Systém CODEXIS]. Linde Praha [cit. 03. 10. 2023]. https://next.codexis.cz/legislativa/CR17044_2023_07_01?souvisejici=CR17044&pravyPanel=komentar&datovyZdroj=komentare&souvisejiciCast=paragraf188&strana=1&jenNejnovejsi=true&limit=10&idKomentare=LIBERIS126736&hash=paragraf188#paragraf188

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu Československa ze dne 30. 4. 1987, sp. zn. 4 To 14/87; Šámal, Pavel, Šámalová, Milada. Trestní zákoník. 3. vydání. [Systém Beck] Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2371–2374. [cit. 26.10.2023] https://www-beck-online-cz.ezproxy.muni.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembsgnpwk5tlgiys443cl4zdambzl42dax3qmyytqoa#

[4] Šámal, Pavel. Trestní právo hmotné: 9., přepracované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2022, s. 89–105.

[5] Jelínek, Jiří. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. Praha: Leges, 2019, s. 133; Beneš, P. SUBSIDIARITA TRESTNÍ REPRESE A ZÁSADA ULTIMA RATIO V NOVÉM TRESTNÍM ZÁKONĚ [online]. bcak.cz. [cit. 14.10.2023]. https://www.bcak.cz/subsidiarita-trestni-represe-a-zasada-ultima-ratio-v-novem-trestnim-zakone/; Šámal Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. [Systém Beck] Praha: C. H. Beck, 2023, s. 196-197. [cit. 26.10.2023] https://www-beck-online-cz.ezproxy.muni.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembsgnpwk5tlgiys443cl4zdambzl42dax3qmyyte#; Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30.01.2013, sp. zn. Tpjn 301/2012.

[6] Novotný, Oto. Trestní právo hmotné. 1, Obecná část. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 110; Šámal. Trestní právo hmotné: 9., přepracované vydání. s. 99-100.

[7] Novotný. Trestní právo hmotné. 1, Obecná část. s. 142-143.

[8] Bambušková, Vendula, Dostál, Petr, Kvapil, Miroslav, Tobolková, Adéla, Valtrová, Michaela a Žmolíková, Darina. Zákon trestní zákoník - judikatorní komentář. [Systém CODEXIS]. Codexis Publishing [cit. 12.10.2023]. https://next.codexis.cz/legislativa/CR17044_2023_07_01?workspaceId=b0b182a4-5e12-4141-a8b3-f718496a187c&souvisejici=CR17044&pravyPanel=komentar&datovyZdroj=komentare&souvisejiciCast=paragraf358&strana=1&jenNejnovejsi=true&limit=10&idKomentare=LIBERIS159622&hash=paragraf358#paragraf358

[9] Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer, 2022, s. 133, 137.

[10] Novotný. Trestní právo hmotné. 1, Obecná část. s. 151-156; Šámal. Trestní právo hmotné. s. 139-144.

[11] Novotný. Trestní právo hmotné. 1, Obecná část. s. 163-164.

[12] Šámal. Trestní právo hmotné. s. 151-153.

[13] Novotný. Trestní právo hmotné. 1, Obecná část. s. 167-168.

[14] Ibidem, s. 169-170; Šámal. Trestní právo hmotné. s. 154-158.

[15] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 681/2016, bod 24.

[16] § 8 ZOTOP ve spojení s § 9 ZOTOP.

[17] § 25 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.

[18] § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže).

[19] § 5 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže).

[20] Novotný. Trestní právo hmotné. 1, Obecná část. s. 181-185.

[21] Novotný, Oto. Trestní právo hmotné. 1, Obecná část. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 188-189.

[22] Jelínek Jiří a kolektiv autorů. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 9. vydání. [Systém CODEXIS]. Leges [cit. 12.10.2023]. https://next.codexis.cz/legislativa/CR17044_2023_07_01?workspaceId=b0b182a4-5e12-4141-a8b3-f718496a187c&souvisejici=CR17044&pravyPanel=komentar&souvisejiciCast=paragraf26&strana=1&limit=10&datovyZdroj=komentare&jenNejnovejsi=true&idKomentare=LIBERIS186136&hash=paragraf26#paragraf26

[23] Šámal. Trestní právo hmotné. s. 183.

[24] Novotný. Trestní právo hmotné. 1, Obecná část. s. 219-220; Šámal. Trestní právo hmotné. s. 203.

[25] Novotný. Trestní právo hmotné. 1, Obecná část. s. 221-223; Šámal. Trestní právo hmotné. s. 203-207.

[26] Novotný. Trestní právo hmotné. 1, Obecná část. s. 229; Šámal. Trestní právo hmotné. s. 218.

[27] Novotný. Trestní právo hmotné. 1, Obecná část. s. 234; Šámal. Trestní právo hmotné. s. 224-225.

[28] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1310/2014; Šámal, a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. s. 369.

[29] Ibidem, str. 370.

[30] Nejvyšší soud České socialistické republiky ze dne 19. 5. 1983, sp. zn. 1 Tz 18/83.

[31] Novotný. Trestní právo hmotné. 1, Obecná část. s. 111.

[32] Šámal. Trestní právo hmotné. s. 101.

[33] Novotný. Trestní právo hmotné. 1, Obecná část. s. 265-268.

[34] Šámal. Trestní právo hmotné. s. 715; Šámal. Šámalová. Trestní zákoník. 3. vydání. s. 2371-2374.

[35] Bambušková. Zákon trestní zákoník - judikatorní komentář.

[36] Šámal. Trestní právo hmotné. s. 715.

[37] Jelínek. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 9. vydání.

[38] § 675 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

[39] Chmelík, Jan a kolektiv autorů. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. [Systém CODEXIS]. Linde Praha [cit. 03.10.2023]. https://next.codexis.cz/legislativa/CR17044_2023_07_01?souvisejici=CR17044&pravyPanel=komentar&souvisejiciCast=paragraf188&strana=1&limit=10&idKomentare=LIBERIS130670&datovyZdroj=komentare&jenNejnovejsi=true&hash=paragraf188#paragraf188

[40] Šámal. Trestní právo hmotné. s. 715.

[41] Ibidem, s. 715.

[42] Bambušková. Zákon trestní zákoník - judikatorní komentář.

[43] Tomeš. Sociální právo České republiky.

[44] Šámal. Trestní právo hmotné. s. 715.

[45] Šámal. Šámalová. Trestní zákoník. 3. vydání. s. 2371-2374.

[46] Jelínek. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. s. 612-613.

[47] Ibidem, s. 612-613.

[48] § 840 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Vybrali jsme pro vás