Horizontalizace základních práv jako prostředek promítnutí environmentálních hodnot do soukromého práva

Základní práva v současnosti nabývají velkého významu a jsou uplatňována také v soukromém právu skrze proces horizontalizace základních práv, prostřednictvím kterého jsou do soukromého práva promítány nové hodnoty. Nemohlo by tedy soukromé právo pomocí této tendence převzít odpovědnost i za ochranu životního prostředí?

9. 9. 2021 Hana Šerá

Základní práva se již od 50. let 20. století uplatňují v soukromém právu. Jinými slovy tedy dochází k takzvané konstitucionalizaci soukromého práva neboli horizontalizaci základních práv.[1] V dnešní době se pravděpodobně nebude nikdo divit, že se základními právy pracujeme i v soukromém právu a v podstatě si ho bez ústavněkonformního výkladu nedovedeme ani představit (viz dále). Dříve ovšem nebyl tento přístup v žádném případě takto pevně ukotven. Koncept základních práv totiž původně vznikl jako ochrana jednotlivce vůči panovníkovi, resp. státní moci. Základní práva tedy nebyla myšlena v tom smyslu, že by měla regulovat vztahy mezi jednotlivci. Svou povahou patřila (a stále patří) do veřejného práva.[2]

Po druhé světové válce, při níž byla tvrdě pošlapána základní práva mnoha lidí, zažila jejich ochrana velký „boom“, neboť nikdo nechtěl znovu zažít hrůzy nedávno ukončené války. V této době byla uzavřena řada mezinárodních úmluv týkajících se základních práv,[3] která proto nabývala na významu a začala se uplatňovat i v soukromém právu. Současně se rozvinuly teorie o přímém a nepřímém účinku základních práv v soukromém právu. Při přímém účinku základní práva v soukromém právu přímo stanoví práva a povinnosti. U nepřímého účinku pouze prostupují soukromým právem, tzv. ho „prozařují“. Jedná se o to, že se soukromoprávní normy buď vykládají ústavněkonformním způsobem, či na sebe základní práva vezmou soukromoprávní podobu – např. se vtělí do generálních klauzulí, zásad či při legislativního procesu do soukromoprávních norem.[4] Dříve se okolo tohoto tématu našlapovalo po špičkách a hledala se možná řešení, jak zajistit vztah základních práv a práva soukromého, aniž by byla porušena samotná podstata soukromého práva, které je založeno na jiných zásadách a metodě regulace než veřejné právo. V počátcích horizontálního působení základních práv se jako obecně přijatelné řešení vztahu soukromého práva a základních práv považovalo pouze uplatňování nepřímého účinku.[5] Aplikaci přímého účinku mnozí právníci pokládali za nepředstavitelnou. Základní práva se však postupem času stala neodmyslitelnou součástí života lidí a v dnešní době lze stěží hovořit o tom, že by jejich přímá aplikace v soukromém právu v praxi neexistovala.[6]

Proces konstitucionalizace soukromého práva přinesl určitou změnu jeho hodnotového zaměření. Prostřednictvím horizontálního působení základních práv se do soukromého práva dostaly sociální prvky. Základní práva totiž do soukromého práva pronikají především skrze sociální otázky,[7] jejichž řešení dříve přináleželo pouze státu. Nyní v tomto ohledu převzali odpovědnost skrze proces konstitucionalizace soukromého práva i jednotlivci.[8] Tento proces iniciuje především Evropská unie. Jejím cílem je zajistit přístup na trh co největšímu počtu osob[9], k čemuž využívá především právní úpravu ochrany spotřebitele, ochrany zaměstnanců vůči zaměstnavateli či rovného zacházení.[10] Tento přístup je spojen také s procesem privatizace, při níž byla mnohá odvětví vložena do soukromých rukou, a stát tak ztratil své výsadní postavení. Proto následně začal zasahovat i do soukromého práva, neboť chtěl zabezpečit sociální integraci jednotlivce do společnosti.[11] Dalším důvodem rozmachu uplatňování sociálních otázek v soukromém právu je vznik nové generace základních práv, která je spojena se sociálními právy.[12] Původní generace základních práv týkajících se práv občanských a politických mohly zajistit pouze státy. U nových generací práv však již nebylo nutné, aby jejich garanci zaručovaly pouze státy, ale odpovědnost mohla být přenesena i na jednotlivce.

Ponechme nyní stranou hodnocení, zda intenzivní rozšiřování aplikace základních práv v soukromém právu má pozitivní nebo negativní vliv na jeho samotnou podstatu představovanou autonomií vůle jakožto vyjádření prostoru svobody jednotlivce vůči státu.[13] Jestliže proces konstitucionalizace soukromého práva umožnil skrze soukromé právo řešit sociální otázky, za které primárně nesly odpovědnost státy, můžeme se nyní zaměřit na možnosti využití této tendence k promítnutí dalších hodnot do soukromého práva.

V současné době kolem sebe neustále slyšíme zprávy o tristním stavu životního prostředí. Jeho ochrana se stala součástí volebních programů, státy se zavazují vyrábět co nejvíce energie z obnovitelných zdrojů, na mezinárodní úrovni byla přijata Pařížská dohoda, která stanoví zejména dlouhodobé cíle ohledně ochrany klimatu a která se zabývá snižováním emisí skleníkových plynů. Také jednotlivci si uvědomují nutnost ochrany životního prostředí a třídí odpady, nepoužívají jednorázové obaly na jídlo a pití, nosí si své hrníčky na kafe „to go“. Velmi módní záležitostí se staly bezobalové obchody. Ochrana životního prostředí se projevuje např. i v módním průmyslu skrze eko a udržitelnou módu. V tomto výčtu by se dalo pokračovat. Lze tedy shrnout, že ochrana životního prostředí je velmi aktuálním tématem, a to nejen na úrovni států, ale i jednotlivců.

V této souvislosti vyvstává otázka, zda by nebylo vhodné, aby soukromé právo převzalo i odpovědnost za ochranu životního prostředí, která se stala důležitou hodnotou současné společnosti a která je spojena s poslední generací základních práv. Hodnoty ochrany životního prostředí vyplývají také z různých dokumentů ústavního významu. Jedná se např. o již zmiňovanou Pařížskou dohodu, Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 37 Listiny základních práv Evropské unie či čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k tomu, že právo odráží aktuální vývoj a hodnoty společnosti, stálo by jistě za úvahu, zda by nebylo možné skrze konstitucionalizaci soukromého práva promítnout do soukromoprávních poměrů také environmentální otázky. To by bylo možné pomocí nepřímého účinku základních práv týkajících se ochrany životního prostředí, a to např. při výkladu právních norem, při výkladu právních jednání či by se tyto hodnoty mohly promítnout do zásad soukromého práva, jako jsou např. dobré mravy. Převážil by pak vždy výklad, který je nejvíce v souladu s ochranou životního prostředí.

 

Nastíněný přístup by se samozřejmě dotkl svobodného prostoru jednotlivce, který je základem soukromého práva a do něhož by mu stát neměl zasahovat, a stanovil by tak autonomii vůle určité meze. Jednotlivec by totiž na sebe musel převzít odpovědnost za ochranu životního prostředí v oblasti, v níž se podle českého občanského zákoníku může brát o vlastní štěstí[14] (v tom se právě odráží individualistické pojetí soukromého práva), a to bez ohledu na zájmy celé společnosti a bez ohledu na životní prostředí. Je to ale pouze naše štěstí? Nebo musíme brát v potaz i zájmy druhých? Napadá mě proto otázka, zda bezohledné dosahování vlastního štěstí je v dnešní době přijatelný přístup, zvláště ve vztahu k ochraně životního prostředí. Pokud pošlapeme štěstí společnosti spočívající v příznivém životním prostředí, měli bychom stále jak dosáhnout vlastního štěstí?

Antropocentrismus, ke kterému se hlásí současný občanský zákoník, tedy naráží z hlediska stavu životního prostředí na určité mantinely. Skrze konstitucionalizaci soukromého práva ho můžeme omezit zavedením hodnot ochrany životního prostředí do soukromého práva. Hranice toho, kde v tomto končí svoboda jednotlivce, by se dala vyjádřit tak, že každý je oprávněn brát se o vlastní štěstí, ale pouze způsobem, který působí co nejméně újmy ostatním.[15] To by se dalo interpretovat i tak, že člověk se může brát o své štěstí způsobem, který působí co nejméně újmy životnímu prostředí, neboť kondice životního prostředí naší planety je odrazem kvality životů nás všech.

Hana Šerá

doktorandka na Katedře občanského práva Právnické fakulty MUNI

Nedotknutá příroda. Foto: archiv autorky.

[1] Viz např. článek Tichý, Luboš. Působení základních práv na soukromoprávní poměry a jeho meze. Časopis pro právní vědu a praxi. 2010, č. 1, s. 10 a násl.

[2] K tomu podrobněji viz např. Šerá, Hana. Historické kořeny a výchova zakotvení základních práv v systému práva. Právní rozhledy. 2020, č. 6, s. 207 a násl.

[3] Jako nejvýznamnější z nich lze uvést např. Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech či Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

[4] Viz např. Collins, Hugh. The constitutionalisation of European private law as a path to social justice? In: Micklitz, Hans - Wolfgang. The many concepts of social justice in European private law. USA: Edward Elgar, 2011, p. 135–136, Šerá, Hana. Konstitucionalizace českého soukromého práva. Právní prostor. 2019, Vyhnánek, L. Horizontální působení základních práv. In: Kosař, D. a kol. Ústavní právo. Casebook. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 383.

[5] Srov. např. Ivičič, Marek. Horizontální působení základních práv a svobod. Disertační práce. Masarykova univerzita, 2012, Ivičič, Marek. K horizontálnímu působení základních práv a svobod. Bulletin advokacie. 2007, č. 6, s. 21 a násl.

[6] Přímá aplikace základních práv v soukromém právu souvisí s mezerami v právu. V současné době je přímý účinek základních práv v soukromém právu spojen především s tzv. sekundárními mezerami v právu, kdy je pomocí teleologické redukce zúžen rozsah právní normy, tedy skrze ústavněkonformní výklad jsou vyloučeny účinky právní normy a základní práva vytvoří nové pravidlo chování. Viz k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, který se týká práv menšinového spoluvlastníka, přičemž základní právo modifikovalo zákonný princip majorizace, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03, který se týká známého sporu Vondráčková vs. Rejžek, v němž se jednalo o otázku ochrany osobnosti. K posledně zmiňovaném nálezu viz článek Bobek, Michal. Helena, kontakt na mafiány a nové obrysy svobody slova v judikatuře Ústavního soudu. Soudní rozhledy. 2005, č. 10, s. 364 a násl., který se vyjadřuje i k přímému horizontálnímu účinku základních práv.

[7] Hurdík, Jan. Sociální normy soukromého práva a jejich místo ve struktuře soukromého práva. Právný obzor. 2018, č. 5, s. 431 a násl., Srov. Jurčová, Monika. Slovak law of obligations and social norms. In: Jurčová, Monika. Social function of private law and its prolifertaion by applying the principles of European private law. Praha: Leges, 2019, s. 80 a násl., Micklitz, Hans – Wolfgang. The many concepts of social justice in European private law. USA: Edward Elgar, 2011, p. 26–28.

[8] V soukromém právu se tyto otázky promítají skrze zákaz diskriminace či ochranu slabší smluvní strany, které jsou vyjádřením ústavního principu rovnosti.

[9] Srov. např. čl. 26 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie.

[10] Viz např. čl. 2 Smlouvy o Evropské unii, směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, směrnice Rady 2004/113/ES ze dne 13. prosince 2004, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů.

[11] Janoušek, Michal. Ochrana slabší smluvní strany v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 22.

[12] Walkila, Sonya. Horizontal Effect of Fundamental Rights in EU Law. Europa Law Publishing, 2016, p 132.

[13] Základní práva přinášejí do soukromého práva regulatorní normy, v soukromém právu pak nelze hovořit o autonomii vůle, ale o regulované autonomii vůle, čímž se popírá jedno ze základních východisek soukromého práva, kterým má být svobodný prostor jednotlivce, do něhož mu stát nezasahuje.

[14] Viz § 3 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a důvodovou zprávu tomuto ustanovení.

[15] Myšlenka Jeremy Benthama, viz k tomu např. např. Hrdina, Antonín, Ignác, Masopust, Zdeněk. Chrestomatie ke studiu filosofie práva. Praha: Leges, 2011, s. 188–191.

Vybrali jsme pro vás


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info