Falšování důkazů v trestním řízení je mařením spravedlnosti navzdory „dobrému“ úmyslu

Až k Nejvyššímu soudu se dostal případ dvou policistů[1], kteří zfalšovali výpovědi tří svědků. Pod hrozbou trestního, případně vazebního stíhání, donutili tři osoby podepsat předem připravené formuláře, aniž by proběhl jejich faktický výslech. Především na základě těchto důkazů byl obviněný obžalován z distribuce pervitinu. Až během hlavního líčení vyšlo najevo, že výpovědi svědků jsou vynucené a nepravdivé. Soud tedy obviněného zprostil obžaloby v plném rozsahu.

Ovšem policisté, kteří zfalšováním důkazů vzali spravedlnost takříkajíc do vlastních rukou, byli obviněni z přečinů zneužití pravomoci úřední osoby a vydírání. Sami se hájili tím, že poznatky o trestné činnosti obviněného získali od kolegů, nejednali tak z vlastního podnětu či zlého úmyslu. Zfalšováním výpovědí si chtěli jen usnadnit práci, nikoliv způsobit obviněnému závažnou újmu. Právě úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu je dle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku znakem skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Takovou škodou může být i újma imateriální (nemajetková), zejména jde o škodu morální, na právech, na zdraví, poškození v zaměstnání nebo v rodinném životě.

Opatření nezákonného důkazu svědčí ve smyslu § 329 odst. 1 trestního zákoníku o úmyslu pachatele způsobit jinému závažnou újmu v podobě zahájení soudního řízení a následného odsouzení. Policisté přesvědčení o vině obviněného si byli vědomi významu protokolu o výslechu svědka jako důležitého procesního úkonu, jehož přečtením může být proveden důkaz před soudem a který může být zásadní pro závěr soudu o vině. To jim nezabránilo ve zfalšování těchto zásadních důkazních prostředků v podobě hned tří svědeckých výpovědí. „Podle čl. 90 Ústavy je to jen soud, kdo rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Je základním principem fungování demokratického právního státu, že trestní stíhání a odsouzení člověka je přípustné pouze za předpokladu, že v předepsané procesní proceduře je vina prokázána na základě řádných zákonných důkazů.“[2]

Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na své dřívější usnesení 5 Tdo 1293/2003, v němž se rovněž zabýval nezákonným jednáním policisty. Z něj vyplývá, že na jednání policisty nemůže být pohlíženo jako na beztrestné pouze z důvodu sledování cíle, jenž by byl jinak v obecné rovině akceptovatelný. V tomto dříve posuzovaném případě se jednalo o náhradu škody způsobenou trestním jednáním.[3]

Jednání policistů nebylo v rozporu jen s výše zmíněným čl. 90 Ústavy, ale i s čl. 8 odst. 2 Listiny, který říká, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Zároveň došlo i k porušení zásady řádného zákonného procesu trestního řízení. Tuto zásadu uvádí přímo trestní řád v § 2 odst. 1, čímž navazuje na čl. 8 odst. 2 Listiny. Rovněž musíme mít na paměti presumpci neviny. Podle ní se osoba považuje za nevinnou až do právní moci odsuzujícího rozsudku soudu.[4]

Nejvíce zarážející je skutečnost, že se právě policisté jako představitelé orgánu činného v trestním řízení dopustili zfalšování důkazů, a to hned tří svědeckých výpovědí. Přitom jejich úkolem je jen shromáždit rozhodné skutečnosti. O samotné vině totiž rozhodne až soud, jak bylo zmíněno výše. Takové jednání je znepokojivé o to víc, pokud vezmeme v úvahu skutečnost, že se jedná o součásti téhož systému, který má zajistit fungování právního státu. Při provádění důkazů si soud všiml nesrovnalostí, při jejichž bližším přezkumu došel k závěru, že všechna tři svědectví byla zfalšována. Tím ovšem vyvstávají další otázky. Například, zda se jednalo o ojedinělý případ nebo zda se s takovým jednáním soudy potýkají mnohem častěji, ale ke zjištění pochybení policistů z jejich strany nedojde.

Maření spravedlnosti

Novelou trestního zákoníku provedenou zákonem č. 287/2018 Sb. došlo v § 347a s účinností od 1. 2. 2019 k zakotvení nového trestného činu maření spravedlnosti. Jedná se o reakci na některé mezinárodní závazky České republiky, zejména čl. 23 Úmluvy Organizace spojených národů proti nadnárodnímu organizovanému zločinu a čl. 25 Úmluvy Organizace spojených národů proti korupci a čl. 70 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu.[5]

Nově dochází ke kriminalizaci jednání, kdy osoba v trestním řízení, řízení před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem předloží věcný nebo listinný důkazní prostředek, o kterém ví, že je padělaný nebo pozměněný, s úmyslem použít ho jako pravý. Tento pozměněný prostředek musí mít podstatný význam pro rozhodnutí. Jednat se může například o změnu data nebo podpisu u smlouvy, směnky a podobně.

Už samotný návrh tohoto ustanovení vyvolal vlnu kritiky, hlavně z řad advokátů, kde se objevil názor, že podle interpretace § 347a trestního zákoníku může při některém z alternativních výkladů dojít k negativnímu zásahu do jejich činnosti a činit je fakticky odpovědnými za důkazy předložené v zastoupení jejich klientů. Nakonec došlo ke kompromisu v přijaté formulaci. Ta by měla riziko postihu advokáta zmírnit, přesto si nyní musí dávat o to větší pozor na dokumenty, jež od svých klientů přijímají. Je navíc vhodné klienty o této nové úpravě informovat.[6]

Tato nová úprava má komplexně postihnout jednání, které lze charakterizovat jako maření spravedlnosti. Například padělání nebo pozměnění důkazního prostředku bylo do té doby beztrestné, pokud se nejednalo o znalecký posudek nebo veřejnou listinu.[7] Paragraf 347a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku upravuje maření spravedlnosti úřední osobou. Pokud by se jednání policistů posuzovalo teď, hrozila by jim vyšší trestní sazba, tj. v rozmezí jeden rok až pět let. Úprava je nová, a tak je příliš brzy na to, aby se dalo vyvodit, zda bude mít nějaký význam v nové judikaturní praxi.

[1] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1121/2018.

[2] Vizte např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 7 Tz 99/99.

[3] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1293/2003, uveřejněné pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní.

[4] § 2 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).

[5] Důvodová zpráva k zákonu č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů s. 48–49. Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=79&CT1=0

[6] ČTK a RED. BA. Maření spravedlnosti se stane trestným činem. Bulletin-advokacie.cz [online]. 05. 12. 2018 [cit. 2020-06-27]. Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/mareni-spravedlnosti-se-stane-trestnym-cinem2

[7] Důvodová zpráva k zákonu č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů s. 48–49. Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=79&CT1=0