Existuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění?

Jedním z hlavních účelů trestání je náprava odsouzeného a ochrana společnosti před recidivou. V situacích, kdy je tohoto účelu dosaženo před vykonáním celého trestu a není již tedy třeba, aby odsouzený dále setrvával ve vězení, může být využito institutu podmíněného propuštění.[1] Jeho podmínky vymezuje ustanovení § 88 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „TZ“). Třemi základními předpoklady, které musí každý žadatel o podmíněné propuštění splnit, je vykonání určité části uloženého trestu nepodmíněného odnětí svobody, prokázání polepšení a prognóza vedení řádného života.

Otázka vykonání příslušné části uloženého trestu nebývá zpravidla problematická, jelikož doba, kterou pachatel strávil ve výkonu trestu, je objektivně zjistitelná. Složitější je posouzení druhé a zejména třetí podmínky, tedy prognózy vedení řádného života. To je věcí soudcovské úvahy. Otázkou však je, do jaké míry tato soudcovská úvaha podléhá případnému přezkumu Ústavního soudu, tedy zda lze dovodit právo na podmíněné propuštění, při jehož existenci by posuzování podmínek mohl hodnotit i sám Ústavní soud.

Při nahlédnutí do hojné judikatury Ústavního soudu by bylo možné již v úvodu uzavřít, že nikoliv. V mnoha rozhodnutích se výslovně uvádí, že ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění neexistuje a není na ně právní nárok.[2] Lze říct, že napříč rozhodovací praxí Ústavního soudu panuje shoda na tom, že právo na podmíněné propuštění není. Liší se však názory na to, zda není konstruováno právě judikaturou.

Nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 575/21

V červenci letošního roku se Ústavní soud zabýval případem stěžovatele, jehož žádosti o podmíněné propuštění obecné soudy nevyhověly především s poukazem na jeho minulost. Stěžovatel měl v rejstříku trestů 24 záznamů. Od roku 1986 se dopouštěl trestné činnosti, v roce 2007 byl podmíněně propuštěn, avšak ve zkušební době se dopustil dalšího trestného činu. V současné době měl zajištěné zaměstnání i bydliště, ale vzhledem k recidivě nepovažovaly soudy tuto skutečnost za dostatečný předpoklad vedení řádného života.

Ústavní soud na úvod uvedl, že na podmíněné propuštění není právní nárok. Splnění podmínek pro vyhovění žádosti podléhá úvaze soudu a Ústavní soud by měl do rozhodování obecných soudů zasahovat pouze v případech, ve kterých byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). K tomu dojde například v situaci, kdy obecné soudy založí své rozhodnutí na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a posoudí podmínky vedení řádného života především na základě jeho minulosti před odsouzením. Stejně tak pokud vezmou v potaz skutečnosti vztahující se k povaze a závažnosti trestného činu, za nějž byl odsouzen, pokud poruší princip kontradiktornosti řízení nebo vyloučí možnost podmíněného propuštění pouze na základě trestní minulosti či jeho předchozího podmíněného propuštění, avšak nezohlední vývoj osobnosti od posledního odsouzení do současné doby.

Taková situace nastala dle Ústavního soudu i v tomto případě, kdy soudy nepolepšení stěžovatele dovodily především z jeho minulosti před posledním odsouzením. Jelikož nevzaly v potaz aktuální situaci odsouzeného, neposuzovaly, zda se polepšil, změnil a napravil, avšak při hodnocení předpokladů vedení řádného života se ohlížely primárně do minulosti, dopustily se dle Ústavního soudu rovněž porušení zákazu dvojího přičítání vyplývajícího z čl. 40 odst. 5 Listiny. Ten zakotvuje zákaz trestního stíhání za skutek, za který byla osoba již pravomocně odsouzena či naopak obžaloby zproštěna.

K této části výroku a odůvodnění uplatnil odlišné stanovisko soudce Jan Filip. Podle něj tím dochází de facto k vytvoření nového základního práva, a to práva na podmíněné propuštění, ačkoliv nic takového z čl. 40 odst. 5 Listiny dovodit nelze. Tímto postupem by podle něj bylo možné prohlásit každé „podústavní právo“ za základní, pokud by nebylo řádně posouzeno. Jan Filip má rovněž za to, že Ústavní soud vybočuje ze svých pravomocí a namísto soudního orgánu ochrany ústavnosti se z něj stává subjekt, který cestou procesního práva vytváří nová ústavně zaručená práva. V posuzovaní podmíněného propuštění pak v těchto mantinelech nad rámec ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodování obecných soudů a stává se jejich další instancí.

Ani komentářová literatura se s takto extenzivním výkladem čl. 40 odst. 5 Listiny neztotožňuje. Zatímco jeho jazykové znění hovoří pouze o trestním stíhání a zakotvuje tedy právo procesní povahy, judikatura Ústavního soudu vztáhla dané pravidlo i na ukládání trestů – právo nebýt trestán (zákaz dvojího přičítání). Za zvláště problematické pak autoři považují, že čl. 40 odst. 5 Listiny bývá vztahován i na rozhodování o podmíněném propuštění a na hodnocení minulosti odsouzeného. Potíž spatřují především v tom, že rozhodování o podmíněném propuštění není rozhodováním o trestu ve smyslu čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny, ale patří do kategorie soudních rozhodnutí, která nemohou postavení odsouzeného zhoršit. Zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění nelze považovat za trest, a tudíž nemůže být porušen zákaz opakovaného trestního stíhání ani opakovaného trestání či dvojího přičítání téhož.[3]

Dosavadní judikatura Ústavního soudu nedává jednoznačnou odpověď

Jak již bylo uvedeno výše, v judikatuře Ústavního soudu se zpravidla explicitně uvádí, že neexistuje právo na podmíněné propuštění, není na něj právní nárok a splnění podmínek je výhradně věcí soudcovské úvahy.[4] Ústavní soud poté vymezuje dva okruhy situací, které podléhají jeho přezkumu v otázce podmíněného propuštění.[5] Prvním z nich je situace, kdy jsou proces či závěry dokazování zatíženy vadami a zásah Ústavního soudu by byl žádoucí i v případech, kdy výsledky dokazování byly podkladem pro rozhodnutí o vině. Jedná se zejména o neúplná skutková zjištění, kdy rozhodnutí bylo založeno na nesprávně zjištěném skutkovém stavu. Druhou situací je pak ústavně nekonformní výklad podmínek pro podmíněné propuštění, např. pokud je předchozí recidiva bez dalšího považována za překážku podmíněného propuštění kdykoliv v budoucnu bez ohledu na vývoj osobnosti a chování odsouzeného, nebo pokud je takovou překážkou povaha či způsob spáchaného trestného činu.

Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. I. ÚS 3073/19, je porušením zákazu dvojího přičítání, a tedy i principu ne bis in idem dle čl. 40 odst. 5 Listiny, pokud je zamítavé rozhodnutí o podmíněném propuštění založeno na okolnostech zohledněných v odsuzujícím rozsudku. Stejný závěr poté vyplývá i z nálezu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16. Naopak v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 2958/18, zaznívá názor opačný: „Nepropuštění odsouzeného z výkonu trestu nelze pokládat za trest; přihlédnutí k odsouzení není porušením zákazu opětovného trestního stíhání za čin, pro který byla osoba již pravomocně odsouzena.“

Ani ve starší judikatuře tedy není tato otázka řešena jednotně. V několika nálezech Ústavní soud dovodil, že zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění především s odkazem na minulost obviněného je porušením zákazu ne bis in idem vyplývajícím z čl. 40 odst. 5 Listiny. Jiná rozhodnutí se proti tomuto výkladu buď výslovně vymezují, nebo takové odůvodnění soudů vztahují pod porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, k němuž došlo nedostatečným zjištěním skutkového stavu, nedostatečným odůvodněním rozhodnutí apod.

Výklad, který vztahuje čl. 40 odst. 5 Listiny na rozhodování o podmíněném propuštění, považuji za velmi extenzivní a výrazně překračující oblast, na kterou dané ustanovení míří. Z jeho textu nijak nevyplývá, že by se měl tento článek vztahovat na jakékoliv přihlédnutí ke skutečnostem, které nastaly v minulosti. Zakazuje pouze opětovně trestně stíhat osobu pro skutek, za nějž již byla odsouzena nebo byla obžaloby zproštěna. Dle mého názoru tak skutečně ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění není možné dovodit, ačkoliv lze tyto tendence v judikatuře Ústavního soudu nalézt. V případě ústavněprávního přezkumu rozhodnutí, které se zabývalo podmíněným propuštěním, tak lze brát v potaz pouze takové vady, které jsou porušením práva na spravedlivý proces a které by byly vadami i v řízení o jiné problematice, ať už jde o nedostatečně zjištěný skutkový stav, či o výklad podmínek zcela mimo meze zákona.

Vězeňská cela. Foto: Jails face shutdown, tribe comes to rescue, Navajo Times, CC BY-SA 4.0

[1] Púry in: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník, 2. vydání [online]. Beck-online. 2012 [cit. 2. 10. 2021]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembrgjpwk5tlg4&rowIndex=0

[2] Např. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1635/21, ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1711/21, nebo ze dne 1. 1. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04.

[3] Novák in Husseini, Faisal a kol. Listina základních práv a svobod, 1. vydání [online]. Beck-online. 2021 [cit. 8. 10. 2021]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembsgfpwk232ge4texzr

[4] Např. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1635/21, a ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 688/21.

[5] Nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 2204/17.

[6] Nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16.

[7] Nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 2204/17.

[8] Nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16.