Důvodová zpráva & Meziresortní připomínání aneb Co se děje před „žvanírnou“?

Pokud chceme jako právní stát fungovat (vzpomeňme zde čl. 1 Ústavy České republiky, dále jen „Ústava“ nebo „Úst”, který deklaruje, že ČR je „[…] demokratický právní stát[1]“), musíme si vymezit pravidla hry, podle kterých budeme moci nebo nemoci hrát. K tomuto slouží právě zákonodárný proces. Moc zákonodárná (tedy tvořit zákony) náleží (dle čl. 15 Ústavy) výhradně Parlamentu ČR, zákonodárná iniciativa je ještě článkem 41 Úst zúžena na Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR.[2] S ohledem na téma tohoto článku a fakt, že zákonodárný proces je křivolakou stezkou (ne nepodobnou trnité cestě plné obrů Kolodějů, trpaslíků a princů Drsoňů), bude se následující část věnovat procesu do momentu, než (poprvé) opustí brány Poslanecké sněmovny.

Zákonodárný proces začíná oním spásným nápadem někoho na vládě, v Parlamentu či na kraji. „Mělo by se …“[3] Pokud je od slov blízko k činům, začíná příslušný legislativní odbor [ministerstva, vlády (která vypracovává až 60 % všech návrhů zákonů),[4] poslaneckého klubu, senátorského klubu či zastupitelstva kraje] vypracovávat tzv. paragrafové znění, tedy přeměnu myšlenky „mělo by se …“ na „jak to bude ve Sbírce vypadat?“ Zde na scénu poprvé nastupují Legislativní pravidla vlády („LPV“), dokument, který je „závazným manuálem“[5] pro vznik technicky kvalitních předpisů.[6]

Vzhledem k výše uvedenému faktu, že až 60 % právních předpisů iniciuje vláda, je dobrým zvykem ostatních zákonodárných iniciátorů postupovat při přípravě svých návrhů obdobně (zejména s ohledem na právní jistotu a konzervativní a rigidní povahu práva). Přestože jsou LPV „manuálem“ vládním, používají jej tak na vyhotovení svých návrhů i poslanci, senátoři či zastupitelé.[7]

Společně s důvodovou zprávou legislativci vypracovávají také tzv. RIA – Regulatory Impact Assessment, které se sestává z „definice problému; identifikace, pochopení a popis[u] problému a dotčených skupin; navržení variant řešení; zhodnocení dopadů.“[8] Toto RIA je poté zapracováno do důvodové zprávy.

Důvodová zpráva

Než vstoupí zákon (ve formě říkejme třeba prenatální) do Poslanecké sněmovny k prvnímu čtení a poslanci se k němu mohou začít vyjadřovat, musí být připraven každému jednomu z nich poskytnout relevantní informace o tom, proč zrovna on je vhodným kandidátem na pokrytí naší situace „Mělo by se …“ a proč vlastně naši situaci vůbec řešit. Podle Zdeňka Šína: „Důvodová zpráva nemůže doplňovat předpis, může však vysvětlit a informovat o tom, jak navrhovatel hodlá to nebo ono ustanovení provádět.“[9] Důvodovou zprávu tedy můžeme zkráceně popsat jako odůvodnění navrhované právní úpravy .[10]

Důvodová zpráva je povinnou součástí návrhu zákona (ať se jedná o vládní či mimovládní návrh). „De lege lata je povinnost vyhotovovat důvodovou zprávu zakotvena v ustanovení § 86 odst. 3 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Podle tohoto ustanovení platí, že ‚součástí návrhu zákona je důvodová zpráva, která odůvodňuje principy nové právní úpravy‘.“[11]

Proč však je důvodová zpráva povinnou součástí? Stejně jako při vaření guláše potřebujeme recept, tak i ke znalosti práva je nutné znát příslušnou judikaturu. Pro důvodovou zprávu platí, že objasňuje teleologický význam daného zákona – tedy záměr legislativce.[12] Jak plyne i z judikátu Pl. ÚS 33/97: „[…] jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení, […]“, musíme tedy právo zkoumat například i pomocí záměru legislativce.[13]

Důvodová zpráva má tedy být, ale jaká? A co v ní? Z víc jak třicetileté praxe českého zákonodárného procesu vyplynuly čtyři body,[14] jakási mantra všech legislativců, kterých je dobré se při psaní DZ držet. Jsou jimi:

• zákonnost: splnění náležitostí § 86 odst. 3 zákona o jednacím řádu PS (viz níže – náležitosti obecné části DZ),
• soulad s LPV: soulad s článkem 9 LPV (viz níže),
• přehlednost: důraz na dobrou orientaci v textu,[15]
• srozumitelnost, stručnost a určitost: maximální seznatelnost myšlenek (pokud ne, není DZ tím, čím má být, tedy vodítkem v nejistých vodách právního jazyka).

Druhou odrážku – tedy soulad s článkem 9 LPV – lze popsat spolu s příručkou Legislativní proces takto: „Zhodnocení platného právního stavu [ZPS – pozn. autora článku] a vysvětlení nezbytnosti nové úpravy v jejím celku tento zákon označuje jako obecnou část a vysvětlení jednotlivých ustanovení jako zvláštní část. […] Obecná část důvodové zprávy by se pak členila takto:

1. Zhodnocení platného právního stavu,
2. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy,
3. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy,
4. Soulad navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem,
5. Soulad navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána,
6. Soulad navrhovaného řešení se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z jejího členství v Evropské unii,
7. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy,
8. Odůvodnění návrhu, aby Poslanecká sněmovna vyslovila s návrhem zákona souhlas již v prvém čtení.

[…] [Z]vláštní část důvodové zprávy by se měla členit podle jednotlivých ustanovení, která jsou v ní odůvodňována (tj. podle jednotlivých paragrafů, článků či bodů).“[16]

Pro čtenáře zde jsou přiloženy i krátké vhledy do DZ v zahraničí, které mají podobný systém legislativy. T ento vhled vkládám zejména pro srovnání komplikovanosti či propracovanosti „cizokrajných“ návrhů zákonů a jako možný příklad, jak lze také návrhy zákonů dělat. Země, které nám vhled poskytnou, budou: Rakousko, Německo, Francie a Velká Británie. V nadpisech následujících kapitol jsou uvedeny komory parlamentu, zodpovědné za prvotní nakládání s návrhy zákonů.[17]

Nationalrat

Pro účely tohoto článku jsem k analýze rakouské úpravy zvolil návrh zákona z 27. 5. 1999, o studiu na vysokých školách (tzv. „Akademien-Studiengesetz“)[18].

Rakouská úprava identicky kopíruje úpravu českou. DZ následuje nekomentovaný návrh zákona (Gesetzentwurf) s přílohami. Je dělena na část obecnou (v části Vorblatt – předsazení), kde sleduje věcný záměr – tedy proč je nutno tuto oblast regulovat novým zákonem (Probleme), co od úpravy očekává (Ziele und Inhalte), dále zda je reálně možná alternativa k tomuto zákonu (Alternativen), „kolik to bude stát“ (Kosten) a nakonec, jak je zákon eurokonformní (EU-Konformität). Následuje část zvláštní, kde je každý paragraf rozebrán s dopady a důvody zvolení takových slov, jaká legislativec použil.

Téměř 100% shoda s českou úpravou znovu dokládá v odborných kruzích známý fakt, že rakouská právní identita je blízká české, díky téměř čtyřsetleté společné právní historii.

Pokud bychom chtěli hledat zákonný základ pro rakouskou úpravu, tedy jakési „LPV pro Rakousko“, museli bychom nahlédnout do „legislativních směrnic – Legislatische Richtlinien“, které „jsou součástí příručky zákonodárné techniky (Handbuch der Rechtssetzungstechnik), vydávané Ústavní službou (Verfassungsdienst) Spolkového kancléřství“.[19]

Bundestag

Pro účely tohoto článku jsem k analýze německé úpravy zvolil návrh zákona z 20. 9. 2022, o změně zákona o volbách do Evropského parlamentu („Entwurf eines Sechsten Gesetzes zur Änderung des Europawahlgesetzes“).[20]

Německý parlamentní systém je pro naši porevoluční legislativu také blízký, leč můžeme v návrhu zákona vidět drobné technické nuance, ve kterých se od našich návrhů liší. Předně je to detailnější členění a rozpracování odůvodňujících prvků, jako jsou např. na první straně opět řešení problému ve společnosti a čeho má úprava dosáhnout (Problem und Ziel), co samotný zákon zavádí – jakási anotace (Lösung) či náklady občanů, ekonomiky či státní správy (Erfüllungsaufwand). Po následném návrhu zákona následuje obecná část DZ, kde jsou tato data, která byla na předsazení (Vorblatt) uvedena, rozvedena a okomentována. Ve zvláštní části je opět uveden důvod každého paragrafu.

Pokud bychom chtěli hledat zákonný základ pro německou úpravu, tedy jakési „LPV pro Německo“, zákonná úprava svěřuje pravomoc k vydání pravidel tvorby zákonů do rukou ministerstva vnitra. Institucionální rovinu zajišťuje Národní rada pro kontrolu norem, která byla zřízena jako poradní orgán Spolkové vlády v roce 2006.[21]

Assemblé nationale

Pro účely tohoto článku jsem k analýze francouzské úpravy zvolil návrh zákona z 18. 10. 2022, o zřízení speciálních soudů pro řešení domácího násilí („création d’une juridiction spécialisée aux violences intrafamiliales“).[22]

Románské prostředí volí jiný způsob odůvodňování, volbu jazyka a texturu DZ (tedy „raport législatif“). Začíná Obsahem (Sommarie), kde shrnuje všechny části následné DZ. Na rozdíl od germánské strukturovanosti do jednotlivých kapitol a na předsazení uvedených anotačních dat začíná DZ quasiprojevem v Národním shromáždění („MESDAMES, MESSIEURS, Les chiffres en matière de violences commises au sein de la famille sont cruels et disent l’urgence à agir.“ – DÁMY A PÁNOVÉ, Čísla o násilí páchaném v rodině jsou krutá a ukazují, že je naléhavě nutné jednat.[23]). Po tomto „projevu“ následuje přezkum návrhu zákona (EXAMEN DE LA PROPOSITION DE LOI), můžeme to přirovnat k zvláštní části DZ, kde je každý článek navrhovaného zákona podroben přezkumu jednoho z 8 výborů Národního shromáždění (Assemblé nationale).[24] Zde je uveden souhrn problémů (Résumé du dispositif et effets principaux) či dosavadní úprava (Dernières modifications intervenues). Následuje část nazvaná Právní stát (L’ÉTAT DU DROIT), kde jsou rozebírány dopady na stav právního státu. Po posouzení právního státu lze nalézt část věnující se připomínání v daném výboru, který je ovšem netradičně (myšleno v kontextu česko-germánské legislativní techniky) koncipován jako stenografický záznam projevů v těchto výborech.

Z výše uvedeného lze tedy vypozorovat, že románský model DZ je v některých aspektech značně odlišný od germánského modelu.

House of Commons

Pro účely tohoto článku jsem k analýze britské úpravy zvolil návrh zákona z 18. 6. 2022, o ochraně dat a digitálních informací („Data Protection and Digital Information Bill“).[25]

Britská úprava DZ má (stejně jako anglosaský právní systém samotný) svá specifika, která zde budou popsána. První rozdíl, který návštěvníka stránek britské Dolní sněmovny napadne, je ten, že důvodová zpráva (tedy „Explanatory Notes“) je odděleným sněmovním spisem než návrh zákona jako takový, tedy odůvodnění a samotný text zákona tvoří dva dokumenty, ne jeden jako třeba u nás. V samotném spisu návrhu zákona je pouze zákon jako takový a odkaz na DZ do jiného spisu. V něm je DZ členěna do pěti samostatných částí, tedy:

• Overview of the Bill/Act – resumé zákona, anotace následného,
• Policy background – politický základ,
• Legal background – právní základ,
• Territorial extent and application) – územní přesah a aplikace,
• Commentary on provisions of Bill/Act – zvláštní část, zde je opět podobný princip jako v naší zvláštní části.

Meziresortní připomínání

Ve dvou se to lépe táhne. Víc hlav víc ví. Tato a mnohá další moudra by na otázku „Co si představíte pod mezirezortním připomínáním?“ odpověděla teta Kateřina ze Saturnina. Mezirezortní připomínání („MP“) je jakousi „prodlouženou rukou“ vnitroresortního připomínání a poslední šancí text odborně měnit, než nastoupí kolesa parlamentní mašinerie.[26]

MP standardně začíná, když příslušný orgán [tedy vláda (resp. její suborgán – ministerstvo) či skupina „Parlamentářů“] vloží svůj návrh do elektronické knihovny k tomu určené. Ano, dříve by tohle všechno zajišťovaly oběžníky, stohy papíru, bloky, tužky, psací stroje … Dnes vše máme v elektronické knihovně Legislativní rady vlády , zvané eKLEP, nacházející se v informačním systému VeKLEP.[27] Tento návrh musí mít všechny předepsané náležitosti podle článku 8 LPV (a tedy podpůrně i článku 5 odst. 1) a musí být předložen spolu se lhůtou k vyjadřování – ta je LPV označena za „přiměřenou“ v délce 15 dní.[28] Krom povinných subjektů, jimž má být návrh k projednání určen (upraveno taktéž v článku 5 odst. 1 LPV) má daný „[předkladatel] právo oslovit nad rámec výčtu […] jakékoliv další subjekty dle svého uvážení“.[29] Dle Zbírala je takové rozšíření příležitostí i hrozbou zároveň, neboť posiluje inkluzivitu MP, ale zároveň je zde riziko „diskrece“, tedy výběru subjektů, které jdou předkladateli „na ruku“.[30]

Pokud předkladatel návrh sám nestáhne, po uplynutí dané lhůty začíná zaslané (respektive do systému vložené) podněty a připomínky vypořádávat . Pokud připomínkové místo považuje připomínku za zásadní, musí ji takto označit. Pokud vznikne mezi předkladatelem a připomínkovým místem ohledně dané připomínky nesoulad, je nutno ji vypořádat tzv. vypořádací poradou mezi orgány předkladatele [většinou legislativního odboru ministerstva (důvod viz výše) a legislativním odborem připomínkového místa].[31]

Po těchto vypořádacích poradách předkladatel tabulku všech připomínek zveřejní s následujícími čtyřmi značkami:[32]

• Akceptováno: předkladatel podnět vzal v potaz a do návrhu jej zapracoval,
• Vysvětleno: předkladatel podnět nepřijal a připomínkové místo po vypořádací poradě na této připomínce netrvá,
• Neakceptováno: podnět přijat nebyl, místo na ní trvá, leč jej nehodlá formálně řešit,
• Rozpor: je nutno tento rozpor politicky konsenzuálně vyřešit.

Po tomto MP odchází vyřešený návrh zákona k rukám předsedy PS, který ho zařazuje k projednání v garančním výboru a poté na plénum PS.

Aby si čtenář mohl udělat představu o tom, jak nepostradatelným článkem v zákonodárném procesu MP je, uvádí Zbíral, že „ve sledovaném období [vlád Petra Nečase a Bohuslava Sobotky – pozn. autora článku] bylo podáno ke zpracovaným 541 předlohám celkem 54 903 připomínek všeho druhu, na jeden návrh zákona tedy v průměru připadá zhruba 100 připomínek. Rozdělení je ovšem velmi nerovnoměrné, medián […] dosahuje hodnoty 56. […] Rekordmanem v tomto směru byl na konci roku 2014 do MPŘ zaslaný Návrh zákona o vnitřním řízení a kontrole ve veřejné správě […], ke kterému bylo zasláno 3 233 připomínek, jejichž vypořádání si vyžádalo 1 203 stran závěrečné vypořádací tabulky. Dalších deset návrhů zákonů zaznamenalo více než 500 připomínek.“[33]

Připomínková místa (zejm. ta povinná – viz článek 5 LPV) jsou taktéž nerovnoměrně zastoupena ve sledovaném vzorku, kdy větší váha leží na straně ministerstev (62 % všech shromážděných připomínek), kraje s Prahou jsou zastoupeny pouze 21 % a ostatní připomínková místa zbylými 17 %.

Rekordmanem mezi ministerstvy je Ministerstvo vnitra, zejména díky svému „nezastupitelné[mu] postavení a odpovědnost[i] v systému organizace a výkonu veřejné správy, přičemž skoro všechny návrhy zákonů se nějakým způsobem veřejné správy přirozeně dotýkají“, které v daném období „vytvořilo“ přes 8 000 připomínek. Ihned v závěsu za ním je Ministerstvo financí, neboť valná většina zákonů se státního rozpočtu a fiskální politiky dotýká. Naopak na chvostu pomyslného žebříčku se „krčí“ Ministerstvo kultury a Ministerstvo zahraničních věcí, jejichž působnost je buďto velmi omezená (MK) či nesouvisí natolik s domácí politikou (MZV). Rekordmanem v disciplíně „napiš co nejdelší text“ (tedy počet slov na připomínku) je Ministerstvo spravedlnosti, které vítězí s průměrným počtem 299 slov na připomínku.

Ministerstva v rolích předkladatelů (tedy toho, kdo návrh zákona do MP vkládá) se dělí do dvou skupin. Laicky řečeno: „Na vrcholu pevně stojí Ministerstvo financí s 15 653 obdrženými připomínkami ke svým zákonům, pak dlouho nic, a pak zbylá ministerstva s obdrženým počtem mezi 3 000 a 4 000 připomínkami“. Zajímavostí může být počet obdržených připomínek k návrhům Ministerstva obrany, které obdrželo „pouhých“ 671 připomínek. Souvisí tento fakt snad s malou kompetencí ostatních ministerstev ve vojenských věcech? Či snad s nevolí Ministerstva obrany šířit tyto informace? Tyto otázky by jistě vydaly na novou práci, či snad na závěrečnou práci, ovšem nyní zůstanou nezodpovězeny.

Jakmile projde návrh MP a vypořádacími komisemi, lze pozorovat míru změny návrhů. Průměrně ministerstva své návrhy mění v délce 24 %, maximum této změny v daném období využilo Ministerstvo vnitra a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v průměrné výši 30 % celého návrhu, naopak nejvíce rigidní ve svých návrzích bylo Ministerstvo kultury, které je měnilo průměrně v délce 10 %.

Pokud budeme sledovat připomínky ve vztahu k faktu, zda jde o novelu či nový zákon, pak jsou dle shromážděných dat jednoznačně (podle průměru i mediánu) připomínkovány nové zákony; pokud jde o transpozici práva EU do české legislativy, je více připomínkována legislativa přejímaná.[34]

Co nám z této části plyne? Připomínky jsou nepostradatelný prvek v legislativním procesu u nás . Jsou produkovány zejména Ministerstvy vnitra a financí (která ze své funkce, jež jim je přiřknuta kompetenčním zákonem, promlouvají do aspektů života, které valná většina zákonů reguluje), ovšem nejvíce připomínkovaným ministerstvem jsou finance. Více připomínanou legislativou je legislativa evropská, z domácí hlavně nové zákony.

Úvodní foto: "2013/01/17 Jednání Poslanecké sněmovny" by Občanská demokratická strana, CC BY 2.0. https://www.flickr.com/photos/95793959@N04/8947113778

Tento článek vznikl zkrácením seminární práce do předmětu Akademické psaní, vypracované v akad. roce 2022/2023 pod vedením doc. Tatiany Machalové.

[1] Nakolik je toto sousloví protimluvem [demokratický – vláda lidu (z řeckého démos – lid, lůza) a právní stát – vláda práva, kde úlohou moderního státu je tyto dva instituty sbližovat v praktické rovině], jak četně uvádí například Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu, přesto není rozbor rozporu hlavním tématem tohoto článku, jen je nutné jej mít na paměti.

[2] Myšleno ve smyslu místa podání návrhu . Způsobilý k podání návrhu zákona je dle Ústavy také kolektiv senátorů, vláda či zastupitelstvo kraje (viz čl. 41 odst. 2 Úst).

Skyllová, J. Zákonodárná iniciativa. In: Pavlíček V. Ústavní právo a státověda. Praha: Leges, 2020, s. 787.

[3] Axel Burghart ve své knize Die Pflicht zum guten Gesetz toto „mělo by se“ a jeho vtělení do paragrafového znění shrnuje (s oporou v judikatuře Spolkového ústavního soudu) do čtyř bodů: impuls, analýza problému, nastolení politické agendy a definice cílů.

In: Burghart, A. Die Pflicht zum guten Gesetz, Berlin: Duncker&Humblot, 1996, s. 77–81.

[4] Boháč, R. a kol. Legislativní proces: (teorie a praxe). Praha: Tiskárna Ministerstva vnitra, 2011, s. 98.

[5] Podle participanta ve výzkumu, provedeného týmem okolo Martina Škopa, mají LPV „v minimálním rozsahu garantovat to, že navrhovaný předpis bude přehledný, jednoznačný, srozumitelný, vnitřně bezrozporný“, avšak při výskytu neřešené problematiky „tyto mezery […] nějakou ‚zavedenou, uznanou, nepsanou praxí [vyplňovat], nebo se musí vymyslet úplně nové řešení‘“.

In: Škop, M. a kol. Tvorba práva – empirické studie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2019, s. 120–121.

[6] Nakolik se tyto požadavky daří naplňovat, nechť si čtenář udělá obrázek sám.

[7] Boháč. Legislativní proces, s. 326.

[8] Boháč. Legislativní proces, s. 250–251.

[9] Šín, Z. Tvorba práva – pravidla, metodika, technika. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 89–90.

[10] Boháč. Legislativní proces, s. 323.

[11] Ibid.

[12] O teleologickém výkladu blíže viz Melzer, F. Metodologie nalézání práva: Úvod do právní argumentace. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 122–124.

[13] Kokeš, M. Temná zákoutí legislativního procesu: příprava vládních návrhů zákonů v ČR Praha: Leges, 2020, s. 278.

[14] Boháč, Legislativní proces, s. 325–327.

[15] Pro srovnání můžeme citovat Ulricha Karpena, německého politika a juristu, který se ve svém příspěvku ve sborníku Sprache und Recht pozastavuje mj. nad tím, že zákony SRN se stávají čím dál detailnějšími a nepřehlednějšími (čemuž může například napomoci níže detailně rozebíraná DZ). Sbírka zákonů , přijatých v Německu v roce 1962, čítala 23 zákonů na 776 stranách, avšak v roce 1977 (tedy o 15 let později) již 35 zákonů na 3188 stranách. [Jen na okraj, kompletní loňská (tedy sbírka z roku 2021) čítá 5267 stran.] In: Karpen, U. Die Pflicht zum notwendigen und zum guten Gesetz In: Haß-Zumkehr, U. Sprache und Recht, Berlin, Boston: De Gruyter, 2002, s. 389. Sbírka dostupná na https://www.bgbl.de/xaver/bgbl/start.xav#__bgbl__%2F%2F*%5B%40attr_id%3D%27I_2022_55_inhaltsverz%27%5D__1672135256516

[16] Boháč, Legislativní proces, s. 327–328 (tučné písmo – autor článku).

[17] Nutno podotknout, že autor článku se snažil kontaktovat elektronicky příslušníky těchto komor s prosbou o zodpovězení otázek validních k tématu článku, ovšem k datu psaní článku bohužel bezúspěšně.

[18] Dostupné z https://www.parlament.gv.at/PAKT/VHG/XX/I/I_01755/fname_140683.pdf

[19] Kokeš. Temná zákoutí, s. 227.

[20] Dostupné z https://dserver.bundestag.de/btd/20/034/2003499.pdf

[21] Kokeš. Temná zákoutí, s. 227.

[22] Dostupné z https://www.assemblee-nationale.fr/dyn/16/rapports/cion_lois/l16b0513_rapport-fond.pdf

[23] Důvodová zpráva fr. Národního shromáždění k zákonu o zřízení speciálních soudů pro domácí násilí, s. 5.

[24] Zde je nutné upozornit na mírnou odchylku francouzského legislativního modelu od germánského, ke kterému se řadí i naše legislativa. In: Kazdera, P. Legislativní proces dle francouzské ústavy ze 4. října 1958, 2012, diplomová práce, Právnická fakulta, UPOL, s. 27.

[25] Dostupné z https://bills.parliament.uk/bills/3322/publications

[26] Kokeš. Temná zákoutí, s. 275.

[27] Dostupné z https://odok.cz/portal/veklep/materialy

[28] Zbíral, R. Návrhy zákonů v meziresortním připomínkovém řízení: zásadní fáze legislativního procesu, nebo přehlídka malicherných podnětů? Časopis pro právní vědu a praxi. 2021, Sv. XXIX, 2, s. 270.

[29] Ibid.

[30] Ibid.rr

[31] Boháč. Legislativní proces, s. 167.

[32] Zbíral. Návrhy zákonů, s. 273.

[33] Zbíral. Návrhy zákonů, s. 275 (tučné písmo – autor článku).

[34] Zbíral. Návrhy zákonů, s. 275–286.