Co se děje s umělými klouby našich prarodičů aneb právní status implantátů v tělech zemřelých

Na počátku své existence je kovový implantát samostatnou věcí v právním smyslu určenou k voperování do lidského těla. Je-li pacientovi diagnostikována dysfunkce kloubu či jiná zdravotní komplikace, je implantát voperován do lidského těla. Od tohoto okamžiku se potýkáme s řadou interpretačních problémů. Zejména zemře-li člověk, v jehož těle se kovový implantát nachází, a tělo zemřelého je pohřbeno žehem. Kovové endoprotézy a jiné implantáty jsou totiž vyráběny z kvalitních kovů, které v kremační komoře nedosahují svých teplot tání. Mimo popel tak v kremační komoře po spálení těla zemřelého nacházíme i neshořelé kyčelní či kolenní endoprotézy našich babiček a dědečků. Jaký je ale právní status těchto neshořelých implantátů? A reaguje nějak na tuto problematiku česká právní úprava?

Právní status implantátu po kremaci

S umělými kloubními náhradami a jinými kovovými implantáty se pojí řada neprobádaných právních otázek. Ať už jde o právní status implantátu ve všech fázích jeho existence, majetkové právo k němu či možnost dalšího nakládání s implantáty. Tento článek však pojednává pouze o jedné z klíčových otázek této problematiky, o právním statusu neshořelých kovových implantátů po kremaci (dále také jako „implantáty po kremaci“).

Teoreticky lze vymezit tři možná pojetí právního statusu implantátu po kremaci. Lze jej považovat 1) za lidský ostatek, nebo 2) za věc v právním smyslu. Podmíněně lze implantátu po kremaci také přiznat povahu 3) odpadu.

1) Implantát po kremaci jako lidský ostatek

Přestože není právní status implantátu po kremaci jako lidského ostatku přímo stanoven, určitá interpretační vodítka nasvědčující tomuto pojetí nalezneme v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Dle § 493 občanského zákoníku „lidské tělo, ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, nejsou věcí.“ Z tohoto ustanovení lze dovodit, že lidské tělo (ať již živé, či mrtvé), včetně jeho částí, nelze a priori považovat za věc v právním smyslu.

V tomto kontextu je nutno uvést, že se umělý kloub či jiný implantát stává v okamžiku pevného spojení s lidským tělem částí lidského těla. Sdílí tedy stejný právní osud jako samotné lidské tělo. Právní povahu těla zemřelého a zjevně i jeho neoddělených částí poté upravuje § 92 občanského zákoníku.  Dle tohoto ustanovení je „lidské tělo pod právní ochranou i po smrti člověka.“ Je-li postmortálně chráněno celé tělo zemřelého, měly by být chráněny i jeho jednotlivé části, byť byly po smrti člověka odděleny žehem (tedy kremací). Neshořelý kovový implantát po kremaci by tak měl po smrti člověka požívat stejný režim jako tělo zemřelého po pohřbu, tzn. režim lidského ostatku.

Pojetí implantátu po kremaci jako lidského ostatku lze podpořit především etickými argumenty. Prvotním účelem zavedení implantátu do lidského těla bylo zlepšení zdravotního stavu pacienta. Řada pacientů si tak zajisté k implantátu ještě za svého života vybudovala zvláštní citový vztah, když se s ním sžila a považovala jej za plnohodnotnou část svého těla. Zejména z důvodu citové návaznosti tak lze implantát po kremaci považovat za lidský ostatek.

K tomuto přístupu lze závěrem uvést, že pojetí implantátu po kremaci jako lidského ostatku je odborníky většinou odmítáno. Autoři odborných právních publikací mají za to, že není dán žádný legitimní důvod, proč oddělenému implantátu přiznávat osobnostně právní ochranu, neboť se u něj zcela postrádá osobnostně právní prvek.[1]

2) Implantát po kremaci jako věc v právním smyslu

Podobně jako v prvně zmíněném přístupu ani pojetí implantátu jako věci v právním smyslu není přímo stanoveno. Určitá interpretační vodítka nasvědčující pojetí implantátu po kremaci jako věci v právním smyslu však nalezneme v zákoně č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a změně některých zákonů (dále jen „pohřební zákon“) a dosavadní judikatuře[2]. 

Dle § 14 odst. 2 písm. g) pohřebního zákona je „provozovatel krematoria povinen uložit lidské ostatky zbavené kovových a jiných nespalitelných příměsí spolu se značkou nezničitelnou ohněm do pevně uzavíratelné urny a označit ji číslem záznamu o zpopelnění v návaznosti na jím vedenou evidenci lidských pozůstatků a lidských ostatků a dalších údajů.“ Z tohoto ustanovení lze dovodit, že zákonodárce s kovovými a jinými nespalitelnými příměsemi nepočítá jako s lidskými ostatky, a proto stanovuje pracovníkovi krematoria povinnost tyto kovové části od popela (tj. lidských ostatků) oddělit.

Současně je § 14 pohřebního zákona jediným zákonným ustanovením českého právního řádu, které výslovně reaguje na skutečnost, že po dokonání procesu kremace zůstávají v kremační komoře i „kovové nespalitelné příměsi“. Není však přímo stanoveno, zda lze kolenní, kyčelní, ramenní a jiné neshořelé kovové implantáty po kremaci považovat za kovové nespalitelné příměsi ve smyslu § 14 odst. 2 písm. g) pohřebního zákona.

Chceme-li implantát po kremaci považovat za věc v právním smyslu, je potřeba vypořádat již zmíněný § 493 občanského zákoníku, podle nějž části lidského těla, přestože byly od těla odděleny, nejsou věcí. K tomuto lze uvést, že § 493 občanského zákoníku zřejmě není účelné vykládat striktně jazykovým výkladem. Dle komentářové literatury se ustanovení § 493 občanského zákoníku vztahuje jen na přirozené části lidského těla[3], tedy nikoli na umělé části oddělené (jimiž jsou právě implantáty po kremaci).

Osobnostně právními aspekty mrtvého těla se také zabýval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2773/2004 ze dne 15. 12. 2005. Uvedl, že „lidské tělo ani jako mrtvola není věcí, pokud v něm sluší spatřovati tělo určité zemřelé osoby (potud je dáno i dědicům osobnostní právo). Jakmile tomu tak není, jest i mrtvola věcí (např. mrtvoly z dávných dob jako mumie nebo prehistorické nálezy).“ Přestože se soud v předmětné věci zabýval právním statusem těla zemřelého jako celku, závěry tohoto rozsudku lze zjevně aplikovat i ve vztahu k částem mrtvého lidského těla, jimiž jsou právě kovové implantáty, které se v těle zemřelého nachází a následně jsou kremací od těla odděleny.

Po dokonání kremačního procesu je implantát trvale oddělen od těla zemřelého a existuje tak nezávisle na popelu (tj. shořelém těle zemřelého). Není tak nerozlučně spjat s centrem osobnosti a jedná se v podstatě o předmět bez „duše“, který není schopen sám myslet a právně jednat, naopak je předmětem jednání jiných. Z těchto důvodů a s ohledem na skutečnost, že po kremaci nelze v implantátu spatřovat jakékoliv osobnostní prvky zemřelého, by implantát po kremaci měl být věcí v právním smyslu.

K tomuto pojetí implantátu po kremaci lze závěrem uvést, že s sebou přináší řadu dalších sporných a právem neupravených otázek, zejména pokud jde o majetková práva k takové věci či možnost zařazení implantátů po kremaci do aktiv dědictví.

3) Implantát po kremaci jako odpad

Třetím možným přístupem je pojetí implantátu po kremaci jako odpadu. Abychom mohli kovový implantát po kremaci považovat za odpad, musí být podle zákonné definice odpadu obsažené v § 4 odst. 1 zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, splněny dvě podmínky. Zaprvé se musí jednat o movitou věc a zadruhé musí existovat osoba, která se implantátu po kremaci zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit.

Co se týče první podmínky, její splnění je velmi problematické, neboť v českém právním řádu není právní status implantátu po kremaci výslovně stanoven. Předpokládejme však, že je kovový implantát věcí v právním smyslu, a tedy podmínka movité věci je splněna. Co se týče druhé podmínky, ta je zjevně splněna, neboť ustanovení § 14 odst. 3 písm. g) pohřebního zákona ukládá obsluhovateli kremačního zařízení povinnost se kovových a jiných nespalitelných příměsí zbavit.

Pojetí implantátu po kremaci jako odpadu nasvědčuje i znění vyhlášky č. 8/2021 Sb., o Katalogu odpadů a posuzování odpadů (dále jen „Katalog odpadů“), v níž byla pro odpady z krematorií zavedena samostatná skupina odpadů. Zde se ovšem potýkáme s dalším interpretačním problémem, který české právo nijak nereflektuje – a sice, co může spadat do kategorie odpadů z krematorií.

Po dokonání kremačního procesu totiž v kremační komoře vedle zpopelněného těla zemřelého nalézáme nejen neshořelé kovové implantáty, ale i různé jiné kovové předměty jako jsou např. kovové hřebíky z rakví či ocelové konstrukce rakví. Takové předměty, které nemají původ v lidském těle, jsou bezpochyby odpadem. Neshořelý implantát po kremaci však nelze bez dalšího považovat za odpad.

K tomuto přístupu lze závěrem uvést, že pokud nebude vyjasněno, zda má implantát osobnostně právní či věcně právní povahu, nelze vyhodnotit, zda jde o odpad ve smyslu veřejnoprávních předpisů. Aby totiž implantát po kremaci mohl být odpadem v souladu § 4 odst. 1 zákona o odpadech, musel by být movitou věcí v právním smyslu.

Závěr

Právní status implantátu po kremaci není v českém právním řádu výslovně stanoven. Zatímco současné soukromoprávní zákony, především ustanovení občanského zákoníku, směřují k pojetí implantátu po kremaci jako k lidskému ostatku, pohřební zákon a dosavadní judikatura směřuje k pojetí implantátu po kremaci jako věci v právním smyslu. Jestliže by implantát po kremaci byl považován za movitou věc v právním smyslu, šlo by mu z veřejnoprávního hlediska přiznat i status odpadu.

[1] Viz např. ONDRÚŠ, Miroslav. K právní povaze částí lidského těla. Právní rozhledy. 2018, roč. 27, č. 15-16, s. 521. nebo ŠUSTEK, P., HOLČAPEK, T. a kol. Zdravotnické právo. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 393.

[2] Nutno podotknout, že se soudy v dosavadní rozhodovací praxi ještě nikdy nezabývaly otázkou právního statusu implantátu po kremaci. Dosavadní judikatura pojednává především o nakládání s lidskými ostatky či o možných majetkových právech ve vztahu k lidskému tělu a jeho části (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp.  zn. 22 Cdo 2773/2004, ze dne 15. 12. 2005).

[3] Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1744.