Chirurgický zákrok jako podmínka úřední změny pohlaví neobstál před Ústavním soudem

S napětím očekávaný nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 52/23 (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) byl přijat většinou 13 z celkového počtu 15 soudců. Odlišná stanoviska připojili soudci Josef Fiala a Milan Hulmák, který však nezpochybňoval hodnotové zaměření nálezu a obecné důvody pro jeho přijetí. Domníval se pouze, že měl Ústavní soud zvolit jiné řešení.

Ačkoliv bylo zrušení napadené právní úpravy vzhledem k její dlouho kritizované podobě a závěrům Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“)[1] a Evropského výboru pro sociální práva (dále jen „EVSP“)[2] možné očekávat, vyvolalo nemalé vášně a bouřlivé diskuze. Ty se týkaly jak samotného jádra věci, tedy podmínek úřední změny pohlaví, tak i role Ústavního soudu jakožto tzv. negativního zákonodárce.

Níže stručně shrnu skutkové okolnosti a procesní vývoj věci, samotné odůvodnění nálezu včetně procesních aspektů a obsah jednotlivých odlišných stanovisek a přidám několik poznámek k problematice chirurgického zákroku.

Skutkové okolnosti a procesní vývoj věci (včetně argumentace navrhovatele)

Navrhovatel je trans muž. Narodil se s biologickými znaky ženy a po narození byl úředně evidován jako žena s ženským jménem a odpovídajícím formátem rodného čísla. Prochází procesem změny pohlaví, nepřeje si nicméně podstoupit chirurgický zákrok, který představuje zákonnou podmínku úřední změny pohlaví.

V roce 2019 se u správních orgánů domáhal zápisu změny:

• neutrálního jména na jméno mužské,
• ženského formátu rodného čísla na formát mužský a
• úředního označení pohlaví z ženského („F“) na mužské („M“).

Správní orgány však jeho žádosti nevyhověly, jelikož nepředložil potvrzení o ukončení léčby pro změnu pohlaví (tedy o tom, že podstoupil požadovaný chirurgický zákrok). Neúspěchem pro navrhovatele skončila i následující řízení o žalobě u Městského soudu v Praze[3] a o kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu.[4]

Navrhovatel se proto obrátil na Ústavní soud. Svou ústavní stížnost[5] spojil s návrhem na zrušení § 29 odst. 1 občanského zákoníku,[6] § 21 a § 23 zákona o specifických zdravotních službách[7] a § 62 odst. 1 a § 72 odst. 3 a 5 zákona o matrikách.[8] První senát Ústavního soudu se rozhodl tento návrh postoupit[9] k rozhodnutí plénu.[10]

Podmínka úřední změny pohlaví v podobě chirurgického zákroku byla podle navrhovatele neurčitá, nelegitimní, nepotřebná a nepřiměřená. Navrhovatel namítal, že je protiústavní nutit trans osoby k chirurgickému zákroku, a popírat tak jejich právo na rodičovství (na rozdíl od ostatních osob).

Navrhovatel rovněž uvedl, že závěry dřívějšího nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 2/20, který se problematiky dotýkal, nejsou pro tuto věc přiléhavé. Navrhovatel totiž na rozdíl od navrhovatelky ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/20 není nebinární osobou, která si změnu pohlaví nepřeje. Dodal, že Ústavní soud se v dřívějším nálezu k ústavnosti napadených ustanovení nevyjádřil, jelikož je nepovažoval za relevantní. Navíc se jednalo „pouze“ o rozhodnutí tzv. kvalifikované menšiny, a nález proto neměl precedenční povahu.

Posouzení Ústavním soudem

Ústavní soud rozdělil odůvodnění do dvou částí. V první části se zabýval procesními předpoklady řízení. V části druhé se pak věnoval samotnému věcnému přezkumu napadených ustanovení.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

Ústavní soud musel v první řadě zhodnotit, zda je návrh na zrušení § 29 odst. 1 občanského zákoníku a § 21 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách přípustný, respektive zda ve věci není dána překážka věci rozsouzené (res iudicata). O návrhu na zrušení týchž ustanovení totiž rozhodoval v již citovaném nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/20. Dospěl však k závěru, že tento nález překážku věci rozsouzené nezakládá.

Pro posouzení této otázky považoval Ústavní soud za nezbytné vymezit, o čem vlastně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/20 meritorně rozhodl. Uvedl, že totožnost věci pro účely posouzení existence překážky věci rozsouzené je třeba hodnotit nejen na základě totožnosti napadených ustanovení, ale i na základě tvrzených a následně zkoumaných důvodů protiústavnosti.[11] Rozsah skutečně provedeného ústavního přezkumu je zde určující. Pokud by totiž překážka věci rozsouzené měla vzniknout v každém případě, kdy Ústavní soud návrh na zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení zamítne nálezem, znamenalo by to absolutní nemožnost tyto právní předpisy nebo jejich jednotlivá ustanovení z hlediska jejich ústavnosti opakovaně posuzovat, byť z odlišných důvodů. Takový výklad by byl formalistický a neudržitelný. Není totiž možné, aby Ústavní soud v rámci jediného řízení zvládl posoudit všechny myslitelné ústavně relevantní kontexty věci. Vyloučení přezkumu z odlišných důvodů by tak vedlo k samotnému popření úlohy Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti. Proměnu kontextu, v němž Ústavní soud rozhoduje, může navíc představovat i vývoj společenských a právních poměrů v důsledku plynutí času (viz body [38] až [42]).

Právě z hlediska popsané perspektivy nahlížel Ústavní soud na svůj dřívější nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/20. Z jeho odůvodnění plyne, že se v něm zabýval ústavností zákonného tvaru rodného čísla.[12] Naproti tomu ústavnost zákonných podmínek úřední změny pohlaví věcně nehodnotil, ačkoliv byl výrok nálezu zamítavý ve vztahu ke všem tehdy napadeným ustanovením. Tuto skutečnost mělo tehdejší plénum ideálně reflektovat odmítnutím návrhu v uvedeném rozsahu. To však v této věci nebylo rozhodující. Posuzovat překážku věci rozhodnuté pouze na základě znění výroku by představovalo nepřípustný formalismus. Překážka věci rozsouzené proto ve vztahu k § 29 odst. 1 občanského zákoníku a § 21 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách nevznikla (viz bod [43]).

Tehdejší věc se navíc od té nynější lišila i z hlediska skutkových okolností. Navrhovatel v této věci není nebinární osobou, která si úřední změnu pohlaví nepřeje. Naopak. Jedná se o trans člověka, který o úřední změnu pohlaví aktivně usiluje (viz bod [45]).

Nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/20 navíc představuje „pouze“ stanovisko tzv. relevantní menšiny. Vnitřní závaznost jeho závěrů a jeho obecná normativní funkce jsou tak při posuzování existence překážky věci rozsouzené výrazně oslabeny. Ústavní soud zdůraznil, že stabilita jeho judikatury „představuje ústavní hodnotu per se, která má zaručit relativní stálost právního prostředí. Plénum […] proto zásadně nemůže již vyslovený právní názor měnit jen z důvodu proměny hlasovacích poměrů či soudcovského sboru […]. Avšak právní závěry, k nimž dospěla jen tzv. relevantní menšina pléna, nemohou vyvolat stejné legitimní očekávání o své nezměnitelnosti, jako plenární nálezy přijaté kvalifikovanou většinou pléna [pro podobný názor srov. již nález sp. zn. Pl. ÚS 42/2000 ze dne 24. 1. 2001 (N 16/21 SbNU 113; 64/2001 Sb.), část VII. – 2)]“ (viz body [46] až [47]).

Následně Ústavní soud posuzoval otázku aktivní legitimace navrhovatele (viz body [48] až [54]). V tomto ohledu dospěl k závěru, že navrhovatel aktivně legitimován je, jelikož mezi napadenými ustanoveními a napadenými soudními rozhodnutími existuje úzká vazba v tom smyslu, že „nebýt napadeného zákonného ustanovení, nebylo by vydáno ani rozhodnutí jako jeho následek“.[13]

Ústavní soud nicméně nepřipustil změnu návrhu v tom smyslu, aby přezkoumal rovněž ústavnost § 72a odst. 2 a 3 věty druhé zákona o matrikách ve znění účinném od 1. 1. 2024. Tato ustanovení totiž ve věci navrhovatele nebyla použita. Ústavní soud navíc, jak je popsáno výše, připustil návrh na vyslovení neústavnosti obsahově souvisejících ustanovení § 62 odst. 1 a § 72 odst. 3 a 5 téhož zákona (viz bod [58]).

Věcný přezkum napadených zákonných ustanovení

Ústavní soud dospěl k závěru o rozporu zákonného požadavku chirurgického zákroku pro účely úřední změny pohlaví (§ 29 odst. 1 věta první občanského zákoníku) se základním právem osob, které o úřední změnu pohlaví usilují, na ochranu jejich tělesné integrity a osobní autonomie a s jejich lidskou důstojností (viz body [62] až [93]).

Za zásah do integrity člověka (ať už tělesné, či duševní) považuje Ústavní soud „způsobení zranění, způsobení či zhoršení choroby, a to i choroby, resp. poruchy psychické, ale i pouhé způsobení bolesti“.[14] Provedení chirurgického zákroku tak nepochybně představuje významný, invazivní a citlivý zásah do tělesné integrity lidí usilujících o úřední změnu pohlaví (viz bod [67]).

Základní právo na ochranu soukromí pak zahrnuje i právo člověka na sebeurčení a osobní autonomii, respektive „garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování o sobě samém, včetně rozhodování o uspořádání vlastního života“.[15] Sem spadá i rozhodnutí člověka, jak bude navenek projevovat svou identitu, tedy to, „jakým člověkem se cítí být. Ztotožňuje-li se někdo trvale s odlišným pohlavím, než jaké mu bylo přiřazeno podle jeho biologických znaků a přeje-li si projevovat se v souladu s tím, jde o svobodné rozhodnutí jednotlivce o sobě samém spadající pod ochranu práva na sebeurčení a osobní autonomii. Jde o rozhodnutí, které uznává již více než tři desítky let i český zákonodárce [...], byť tak činí ústavně problematickým způsobem.“ Lidé, kteří usilují o úřední změnu pohlaví, ale nepřejí si podstoupit chirurgický zákrok, totiž musí volit mezi omezením svého práva na ochranu tělesné integrity a omezením svého práva na soukromí. Ve všech případech, kdy jsou povinni předložit doklady či uvést oficiální jméno a příjmení, totiž o sobě musí odhalit navýsost citlivou informaci, a to zpravidla vůči cizím lidem (viz body [68] až [73]).

Podmínka chirurgického zákroku pro účely úřední změny pohlaví mohla podle Ústavního soudu sledovat legitimní cíl v podobě zajištění právní jistoty a stability (viz body [75] až [81]). Může tak mimo jiné zabránit svévolným, neautentickým či účelovým změnám pohlaví. Požadavek právní jistoty jako důvodu pro zavedení přísných postupů pro ověření motivace jednotlivce v souvislosti s úřední změnou pohlaví navíc ve své judikatuře připustil i ESLP.[16] Legitimní cíl v podobě právní jistoty a stability může koneckonců spočívat i v připodobnění pohlavních orgánů pociťovanému pohlaví či znemožnění reprodukční funkce za účelem zachování „tradičního“ pojetí rodičovství (zejména mateřství) v právním řádu, a tedy i jeho konzistence a stability v oblasti statusových otázek rodičovství.[17]

Ani popsaný legitimní cíl však nemohl nic změnit na závěru o protiústavnosti napadených ustanovení, a to především z důvodu jejich rozporu s lidskou důstojností osob usilujících o úřední změnu pohlaví. Podmínka chirurgického zákroku se totiž vztahuje na všechny tyto osoby bez rozdílu, tedy i na ty, které si chirurgický zákrok nepřejí, a představuje tak porušení zákazu nakládat s nimi jako s objektem. Vyžadovat bez výjimky provedení invazivního, rizikového a nevratného chirurgického zákroku pouze pro zachování právní jistoty a stability je navíc zjevně nepřiměřené. Uvedeného legitimního cíle lze totiž dosáhnout i šetrnějšími způsoby – například za pomoci diagnostických posudků nezávislých specializovaných sexuologů (viz body [82] až [87]).

Požadavek připodobnění pohlavních orgánů pociťovanému pohlaví není navíc k zajištění právní jistoty a stability právního řádu ani vhodný, natož přiměřený. Na to, jak okolí daného člověka vnímá z hlediska jeho pohlaví, totiž nemá skutečná podoba jeho pohlavních orgánů žádný vliv. Ani soulad jeho právního statusu s podobou jeho pohlavních orgánů proto kýženou stabilitu a právní jistotu nezajistí. Toho, že je možné ve společnosti vystupovat v roli pociťovaného pohlaví i bez chirurgického zákroku, si je přitom vědom i sám zákonodárce, který po lidech, kteří o operativní změny pohlavních orgánů usilují, vyžaduje, aby prokázali „schopnost žít trvale jako osoba opačného pohlaví“[18] (viz body [88] až [89]).

Za protiústavní považoval Ústavní soud i požadavek na znemožnění reprodukční funkce. S reprodukční funkcí člověka totiž nelze zacházet instrumentálně, pouze na základě jeho určité vlastnosti či identity. Totéž plyne i z judikatury ESLP[19] (viz body [90] až [92]).

Popsané důvody protiústavnosti se vztahovaly rovněž na § 21 odst. 1 větu první zákona o specifických zdravotních službách. Ústavní soud jej proto společně s § 29 odst. 1 větou první občanského zákoníku zrušil (viz bod [94]).

Ve zbývající části odmítl Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný, a to z těchto důvodů:

• Na požadavku lékařského potvrzení pro účely úřední změny pohlaví (§ 29 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku) neshledal nic protiústavního – ostatně ani navrhovatel nenamítal, že by úřední změna pohlaví měla být umožněna pouze na základě prohlášení daného jednotlivce (viz body [95] až [97]).
• Zbývající napadená ustanovení zákona o specifických zdravotních službách upravovala pouze podmínky provedení operativních zákroků u lidí, kteří si je přejí, což jejich právo na ochranu tělesné integrity a osobní autonomie ani jejich lidskou důstojnost neporušuje (viz body [98] až [100]).
• Namítaná protiústavnost podmínek pro změnu jména a příjmení podle napadených ustanovení zákona o matrikách plynula z protiústavních podmínek úřední změny pohlaví, nikoliv z podmínek pro změnu jména a příjmení jako takových. Tyto závěry jsou navíc analogicky přenositelné i na právní úpravu účinnou od 1. 1. 2024 (viz body [101] až [102]).

V souladu s principem minimalizace zásahů do činnosti Parlamentu Ústavní soud nenaznačil, jakou konkrétní podobu by budoucí právní úprava úřední změny pohlaví měla mít. Podotknul, že jistému zásahu do existující právní úpravy se vyhnout nemohl. Ačkoliv Ministerstvo spravedlnosti již před několika lety s odkazem na mezinárodní závazky České republiky a judikaturu ESLP zpracovalo návrh novelizace sporných ustanovení, která měla umožnit úřední změnu pohlaví bez chirurgického zákroku, od roku 2018, kdy proběhlo připomínkové řízení, již neproběhly žádné další kroky k jejímu přijetí (respektive to Ústavnímu soudu nebylo známo – vláda se totiž k problematice v tomto řízení ani nevyjádřila; viz bod [105]).

Tuto nečinnost nelze považovat za udržitelnou. Ústavní soud se proto za této situace rozhodl „katalyzovat“ neexistující, respektive nefunkční demokratickou diskuzi. Vykonatelnost nálezu odložil do 30. 6. 2025, a poskytl tak zákonodárci časový prostor, aby přijal odpovídající právní úpravu. Pokud by zákonodárce zůstal nadále nečinný, upravoval by úřední změnu pohlaví po uvedeném datu již pouze § 29 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku (vyžadující lékařské potvrzení), zatímco operativní zákroky by napříště upravoval pouze zákon o specifických zdravotních službách. Nyní tak bude „odpovědností zákonodárce, aby zabránil vzniku nepřehledných situací, které by právní jistotu a stabilitu právního řádu mohly narušit“ (viz body [106] až [112]).

Odlišná stanoviska

Soudce Milan Hulmák ve svém odlišném stanovisku nejprve zdůraznil, že se ztotožňuje s hodnotovým zaměřením nálezu a obecnými důvody pro jeho přijetí. Domníval se však, že většina měla zvolit odlišné řešení, které by dotčeným osobám přineslo kýženou změnu okamžitě, a nikoliv až v budoucnu, navíc v závislosti na nejistých okolnostech. Toto odlišné řešení mělo spočívat „v konstatování neústavnosti odkazu v § 17a zákona o matrikách na úpravu v občanském zákoníku (p. p. č. 24) a zrušení části první věty za ‚zdravotnickým zařízením' (podobně, jde-li o poznámku pod čarou v § 72a, resp. konstatování neústavnosti odkazu v původním § 72 odst. 5)“, nikoliv v kompletním zrušení úpravy změny pohlaví v § 29 odst. 1 občanského zákoníku. Ten totiž bylo možné vyložit i tak, že upravuje úřední změnu pohlaví pouze v případě osob, které si provedení chirurgického zákroku přejí.

Většina podle něj opomněla, že „otázka změny pohlaví nutně souvisí s tím, jak se vymezuje muž a žena, co je smyslem a účelem právní úpravy, která určitým způsobem mezi mužem a ženou rozlišuje. Není zde přitom přezkoumávána ústavnost takového rozlišení v konkrétních případech. Právní řád pracuje s pojmem muže a ženy v různých případech, přičemž důvodem rozlišení může být i odlišné pohlaví v biologickém smyslu, různé reprodukční orgány. […] Ten, kdo je mužem například v úřední evidenci, může být v jiných případech s ohledem na smysl dané regulace ženou a naopak (to však platí i dnes).“

Jinými slovy, je-li rozlišování mužů a žen v určitých případech dáno pohlavní identitou, která na pohlaví v biologickém smyslu nezávisí, § 29 občanského zákoníku se nepoužije. Definují-li navíc v praxi proces změny pohlaví medicínské požadavky na základě diagnózy poruchy sexuální identifikace,[20] přičemž pro úřední změnu pohlaví část tohoto postupu nelze vyžadovat, jsou podmínky vydání potvrzení zjevně naplněny již provedením kroků nezahrnujících chirurgický zákrok. Za tohoto stavu by Ústavní soud „drobnými zásahy do zákona o matrikách a přijatým zásahem do zákona o specifických zdravotních službách ve své podstatě deklaroval stav, který by zde měl platit i bez zásahu Ústavního soudu“.

V neposlední řadě se Milan Hulmák vymezil proti odkladu vykonatelnosti nálezu. Poukázal na závěry judikatury ESLP[21] a rozhodnutí EVSP ve věci Transgender Europe a ILGA-Europe proti České republice[22] a stejně jako většina vyzdvihnul, že „návrh reagující na výše uvedené nedostatky byl připraven Ministerstvem spravedlnosti již v roce 2018 (č. j. 581/2017–LO-SP/8). I v tomto návrhu se výslovně konstatoval nesoulad stávající úpravy jako odůvodnění navrhované nové úpravy. Nelze proto přehlížet dlouhodobou nečinnost zákonodárce. To vše navíc v situaci, kdy podle čl. 10 Ústavy mají mezinárodní smlouvy přednost před zákonem a i obecným soudům je dána možnost tento rozpor řešit, např. pomocí interpretace zákona.“

Soudce Josef Fiala na rozdíl od ostatních považoval v dané věci za relevantní nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/20, s jehož závěry se ztotožnil. Nespatřoval důvod pro jejich změnu, jelikož dosud nenastaly takové sociální změny, které by tento přístup odůvodňovaly. Ve shodě s napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu měl za to, že zrušení napadených ustanovení by představovalo „soudní prosazení výlučně subjektivního pojetí změny pohlaví jen na základě prohlášení (tvrzení) dané osoby. To je přitom řešení, jehož prosazení soudům […] zásadně nepřísluší a které ani nevyžaduje judikatura ESLP. Takové řešení by bylo možno akceptovat jen z rozhodnutí zákonodárce, při současném komplexním vyřešení řady souvisejících otázek napříč celým právním řádem […].“ Kritický byl rovněž vůči časovým účinkům nálezu. Představu, že zákonodárce stihne v časovém prostoru, který mu Ústavní soud poskytnul, nově upravit podmínky úřední změny pohlaví a tomu přizpůsobit i navazující úpravu v různých oblastech, považoval „za nepřípustně aktivistickou, protože v průběhu necelých 14 měsíců není reálné důsledně objasnit tzv. materiální předpoklady normotvorby a dokončit přijetí příslušné právní úpravy“.

Několik poznámek k problematice chirurgického zákroku

Ústavní soud v části věnující se odůvodnění protiústavnosti § 29 odst. 1 občanského zákoníku nejdříve vymezil, co se rozumí znemožněním reprodukční funkce a přeměnou pohlavních orgánů [viz body [62] až [64]).

Podmínka znemožnění reprodukční funkce podle něj znamená, že „člověk po dokončení změny pohlaví nesmí být schopen počít dítě, tj. dál se reprodukovat“. K dosažení tohoto cíle je v praxi vyžadováno buď provedení hysterektomie (odstranění dělohy) u trans mužů, či orchiektomie (odstranění varlat) u trans žen.[23]

Požadavek přeměny pohlavních orgánů zahrnuje v případě trans mužů především mastektomii (odstranění prsou), hysterektomii (odstranění dělohy), oboustrannou ovariektomii (odstranění vaječníků), metoidioplastiku (vytvoření penisu z hormonálně hypertrofovaného klitorisu), faloplastiku (vytvoření penisu), scrotoplastiku (vytvoření šourku) a urethoplastiku (vytvoření močové trubice).V případě trans žen pak jde o orchiektomii (odstranění varlat), penektomii (odstranění penisu), vaginoplastiku (vytvoření vaginy), klitorideoplastiku (vytvoření klitorisu) a labioplastiku (vytvoření stydkých pysků).[24]

Ústavní soud uvedl, že úřední (statusová) změna pohlaví nastane „pouze tehdy, podstoupí-li jednotlivec chirurgickou kastraci (odebrání dělohy či varlat) a další chirurgické zákroky směřující k přeměně pohlavních orgánů“.

Na tomto místě si dovolím citovaný závěr jemně korigovat. Na základě uvedeného by se totiž mohlo zdát, že úřední změny pohlaví ve smyslu § 29 odst. 1 občanského zákoníku lze dosáhnout pouze tehdy, podstoupí-li jednotlivec všechny výše uvedené zákroky ze skupiny male-to-female, či female-to-male, a maximálně se tak přiblíží vzhledu pociťovaného pohlaví (což ostatně Ústavní soud považoval za možný legitimní cíl napadené právní úpravy). To však v praxi vyžadováno není. Podmínka podstoupení chirurgického zákroku spočívajícího ve znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů se totiž považuje za splněnou již na základě provedení hysterektomie (odstranění dělohy) v případě trans mužů, či orchiektomie (odstranění varlat) v případě trans žen.[25]

Závěr o nezbytnosti podstoupit kompletní „balíček“ chirurgických zákroků se jeví jako logický (a jednoznačný) i z důvodu znění čl. 1 bodu 2 doporučeného postupu při provádění chirurgických zákroků směřujících ke změně pohlaví transsexuálních pacientů uveřejněného ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví v roce 2012. Je však třeba pamatovat na to, že zákonná úprava hovoří výhradně o znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů, aniž by blíže určovala, jak má být znemožnění reprodukční funkce dosaženo, respektive v čem konkrétně má přeměna pohlavních orgánů spočívat. Doporučený postup popsaný ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví přitom nelze považovat za závazný, a tedy nepřipouštějící jiný výklad. Na neurčitost zákonné úpravy (a nejen na ni) ostatně upozorňovala Kateřina Šimáčková ve svém obsáhlém odlišném stanovisku k závěrům nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/20.[26] V návaznosti na to a ve shodě s vyjádřením vlády v dané věci nicméně uvedla, že výkladové obtíže je možné překonat právě s přihlédnutím k ustálené výkladové praxi.[27]

Je otázkou, zda se Ústavní soud těmto aspektům v nynější věci úmyslně vyhnul, či zda jejich existenci přehlédl.

První z uvedených variant bych považovala za značně nešťastnou vzhledem k tomu, že ve veřejném prostoru přetrvávají mylné představy o tom, že trans osoby mohou úředně změnit pohlaví až poté, co podstoupí onen kompletní „balíček“ chirurgických zákroků, a s tím spojené obavy pramenící ze zrušení napadené právní úpravy.

Druhá z uvedených variant by byla v jistém směru pochopitelná, jelikož skutečná podoba ustálené praxe může při zdánlivé jednoznačnosti právní úpravy leckoho překvapit. Na druhou stranu nelze odhlédnout od skutečnosti, že právě tyto aspekty detailně popsala Kateřina Šimáčkové v uvedeném odlišném stanovisku. V takovém případě by bylo ovšem jejich přehlédnutí pochopitelné mnohem méně, neboť lze považovat za žádoucí, aby si Ústavní soud byl při svém rozhodování vědom nejen závěrů své judikatury, ale i (alespoň v hrubé podobě) výhradám vůči nim obsaženým právě v odlišných stanoviscích. Koneckonců jsou to právě odlišná stanoviska, která závěrům většiny (či relevantní menšiny) nastavují pomyslné zrcadlo, a nejeví se tedy jako vhodné před ním „zavírat oči“.

Ať už se jedná o kteroukoli z uvedených variant (případně jinou variantu), na závěrech nálezu by to nemohlo nic změnit. Rozpor s lidskou důstojností a s právem osob usilujících o úřední změnu pohlaví na ochranu tělesné integrity a na osobní autonomii by existoval i v případě, kdy by chirurgický zákrok zahrnoval „pouze“ orchiektomii či hysterektomii, a to z totožných důvodů, jaké Ústavní soud v odůvodnění předestřel.

Závěr

Český zákonodárce si je již několik let vědom rozporu požadavku chirurgického zákroku pro účely úřední změny pohlaví s mezinárodními závazky České republiky v oblasti lidských práv. Lze tedy považovat za žádoucí, že se Ústavní soud rozhodl na jeho nečinnost v této oblasti reagovat, a plnit tak svou úlohu ochránce základních práv. Tím spíše, jedná-li se o problematiku týkající se velmi malé skupiny osob, která je pro většinovou populaci i politickou reprezentaci okrajová a jejíž řešení je již dlouhou dobu odkládáno.[28]

Před vyhlášením nálezu bylo možné zaznamenat jisté obavy (které jsem sdílela), zda Ústavní soud v případě zrušení napadených ustanovení dokáže dostatečně odůvodnit odchylku od závěrů nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/20. Domnívám se však, že v tomto ohledu Ústavní soud nezklamal a svůj závěr o neexistenci překážky věci rozsouzené precizně odůvodnil.

Nález Ústavního soudu, který ruší podmínku chirurgického zákroku pro účely úřední změny pohlaví, rozhodně nebyl přijat bez emocí. Jeho odůvodnění však (navzdory výše popsané výhradě) obsahuje kvalitní a propracovanou argumentaci, a to jak většiny pléna, tak i disentujících soudců, jejichž odlišná stanoviska konfrontují potenciální slabá místa argumentace většiny, a nastavují jí tak ono pomyslné zrcadlo.

Úvodní foto: archiv Ústavního soudu

[1] Rozsudky ze dne 6. 4. 2017, A. P., Garçon a Nicot proti Francii, stížnosti č. 79885/12, 52471/13 a 52596/13, ze dne 11. 10. 2018, S. V. proti Itálii, stížnost č. 66216/08, ze dne 17. 1. 2019, X. proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, stížnost č. 29683/16, a ze dne 19. 1. 2021, X. a Y. proti Rumunsku, stížnosti č. 2146/16 a 20607/16.

[2] Rozhodnutí ze dne 15. 5. 2018, Transgender Europe a ILGA-Europe proti České republice, stížnost č. 117/2015.

[3] Rozsudek ze dne 18. 8. 2022, čj. 10 A 180/2019-43.

[4] Rozsudek ze dne 17. 8. 2023, čj. 6 As 207/2022-43.

[5] Řízení o ní vede Ústavní soud pod sp. zn. I. ÚS 2776/23.

[6] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[7] Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách.

[8] Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů.

[9] Ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

[10] Článek 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.

[11] Srov. přiměřeně nález ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/09.

[12] Ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel).

[13] Např. nálezy ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14, bod 21, ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 5/16, bod 40, či ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/17, bod 14.

[14] Nález ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2379/08, bod 11.

[15] Nález ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 7/15, bod 49.

[16] Rozsudek ve věci S. V. proti Itálii, bod 69.

[17] Viz napadený rozsudek NSS.

[18] Ustanovení § 21 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách.

[19] Citována výše v poznámce pod čarou 1.

[20] Ustanovení § 21 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách.

[21] Citována výše v poznámce pod čarou 1.

[22] Citována výše v poznámce pod čarou 2.

[23] Požadavek těchto zákroků se přirozeně nemusí týkat pouze trans osob, nýbrž všech osob, které si přejí podstoupit úřední změnu pohlaví (tedy lze uvažovat např. i o některých nebinárních lidech).

[24] Článek 1 bod 2 doporučeného postupu při provádění chirurgických zákroků směřujících ke změně pohlaví transsexuálních pacientů. In: Věstník Ministerstva zdravotnictví České republiky, 2012, č. 8, s. 5.

[25] Frinta, O. Komentář k § 29: In: Švestka, J; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I (§ 1 až 654). Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 149–152.

V tomtéž smyslu viz i důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. ODok Portál [online]. © 2024 Úřad vlády České republiky [cit. 13. 5. 2024]. Tento návrh zákona předložený Ministerstvem spravedlnosti v roce 2018 cílil v návaznosti na rozsudek ESLP ve věci A. P., Garçon a Nicot proti Francii právě na zrušení podmínky chirurgického zákroku pro účely úřední změny pohlaví. Důvodová zpráva je dostupná zde: https://odok.cz/portal/services/download/attachment/KORNAZWJBP8S/

[26] Viz bod 21 citovaného odlišného stanoviska.

[27] Obdobná praxe ostatně existovala i v době před účinností občanského zákoníku. Viz bod 21 citovaného odlišného stanoviska a tam citovaná literatura. Srov. rovněž Žuffová-Kunčová, T. Transgender osoby pohledem ústavního práva. Diplomová práce, Masarykova univerzita, Katedra ústavního práva a politologie [cit. 13. 5. 2024]. Dostupná zde: Závěrečná práce: Tereza Žuffová - Kunčová: Transgender osoby pohledem ústavního práva (muni.cz)

[28] Na to ostatně upozorňovali ve svém odlišném stanovisku k nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/20 i soudci Vojtěch Šimíček, Ludvík David, Jaromír Jirsa, Pavel Šámal, David Uhlíř a Jiří Zemánek.

Vybrali jsme pro vás