Česká republika neuznává zahraniční rozhodnutí o osvojení stejnopohlavními páry. Novela institutu manželství to může změnit

Zamítavý nález Ústavního soudu[1] (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) vzbudil poměrně velkou pozornost médií i veřejnosti. Negativně se k němu na svém Facebooku vyjádřila mj. iniciativa Jsme fér, která prosazuje zavedení manželství osob stejného pohlaví v České republice.[2] Pochvalně se o něm naopak vyjádřila např. konzervativní Aliance pro rodinu.[3]

Obecné soudy se v původním řízení zabývaly návrhem dvou registrovaných partnerů společně žijících ve Spojených státech. Jeden z nich je občanem České republiky, druhý Trinidadu a Tobaga. Rozhodnutím Vrchního soudu státu New Jersey partneři osvojili dvě nezletilé děti. Po nějaké době se obrátili na české soudy s návrhem na uznání tohoto rozhodnutí. Okresní soud v Nymburce jejich návrh zamítl. Partneři se následně odvolali ke Krajskému soudu v Praze, který Ústavnímu soudu předložil návrh na zrušení části § 63 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“).

Dotčená právní úprava

Dotčené ustanovení ZMPS říká, že:

Návrh Krajského soudu v Praze směřoval proti té části, která říká, že osvojení musí být „přípustné podle hmotněprávních ustanovení českého práva“. Občanský zákoník totiž umožňuje osvojení pouze manželům, případně jednomu z manželů, výjimečně i jiné osobě.[5] Osvojení párem registrovaných partnerů občanský zákoník naopak neumožňuje. Je tedy zřejmé, že kombinace těchto dvou ustanovení českého právního řádu brání soudům v uznání zahraničních rozhodnutí o osvojení stejnopohlavními páry.

V této skutečnosti navrhovatel (krajský soud) spatřoval jak porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, zakotvujícího jeden ze základních principů při rozhodování ve věcech dětí, jímž je nejlepší zájem dítěte. Stejně tak navrhovatel spatřoval rozpor s ochranou rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Je však nutné podotknout, že navrhovatel za neústavní nepovažoval samotnou českou právní úpravu osvojení v občanském zákoníku, ale pouze následky, ke kterým tato úprava vede při aplikaci § 63 odst. 1 ZMPS na zahraniční rozhodnutí.

Podle důvodové zprávy k ZMPS je smyslem dotčeného ustanovení snaha zabránit obcházení českého práva.[6] Lze si představit hypotetickou situaci, kdy český pár osvojí dítě v zahraničí, aby se vyhnul zákazu vyplývajícímu právě z české právní úpravy. Cíl této úpravy je tedy v tomto pohledu možné označit za legitimní. Navrhovatel nicméně poukázal na to, že k osvojení v zahraničí nemusí nutně dojít s úmyslem obcházet české právo. V těch případech, kdy tomu tak je, by se ostatně i po zrušení problematické části tohoto ustanovení nabízela soudům možnost využití výhrady veřejného pořádku a následného neuznání zahraničního rozhodnutí v souladu se zbytkem (návrhem nedotčeného) ustanovení ZMPS.[7]  

Odůvodnění rozhodnutí

Hlavním argumentem, který Ústavní soud vedl k zamítnutí návrhu, je podle mého názoru suverenita České republiky ve smyslu čl. 1 Ústavy. Jedním z hlavních rysů státní suverenity je výkon soudní moci na vlastním území. Stanovení podmínek pro uznání zahraničních soudních rozhodnutí a možnost je vůbec uznat je dle Ústavního soudu zcela v pravomoci zákonodárce. Ten v této věci není ústavním pořádkem České republiky nikterak omezen: „Nejde tak o nic jiného než o typický projev suverenity České republiky na vlastním území v podobě nepřiznání primátu vnitrostátního práva cizího státu nad právem českým.“[8]

Ústavní soud k tomu navíc vyjádřil přesvědčení, že „ke změně institutů, které se dotýkají rodiny, manželství či vztahů mezi dospělými a dětmi, je lépe než evropský soudce předurčen národní zákonodárce.“[9] Ze skutečnosti, že zákonodárce může stanovit pravidla pro osvojování, vyvozuje, že může bránit, aby byla obcházena prostřednictvím osvojení v zahraničí. Ústavní soud dal za pravdu stěžovateli v tom, že snaha zabránit obcházení českého práva je jediným účelem dotčené právní úpravy. Akcentuje však, že z jeho pohledu není relevantní, jestli český občan v zahraničí pravidla obešel záměrně, či nikoliv.

Kromě toho podle názoru Ústavního soudu bránění uznání zahraničního rozhodnutí o osvojení nepředstavuje zásah do života osvojenců či osvojitelů. Problémy, kterým mohou v České republice v současné době čelit, klasifikoval spíše jako „hypotetické obavy ekonomické povahy“.[10]

Judikaturou Evropského soudu pro lidská práva se nález zabývá poměrně krátce. Odkazuje např. na starší rozhodnutí ve věci Pini a ostatní proti Rumunsku, podle kterého Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručuje žádné obecné právo stát se osvojitelem. Podle názoru většiny nelze žádné z dosavadních rozhodnutí ESLP využít kvůli podstatným odlišnostem v právním a skutkovém základu věci.

Odůvodnění uzavírá rozbor čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Tento článek říká, že „zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.“[11] Ústavní soud však konstatoval, že zájem dítě má být jedním z hlavních hledisek, nikoliv hlediskem výlučným. Za určitých okolností může ustoupit jiné hodnotě či jinému zájmu, jako je právě zamezení obcházení právního řádu.  

Odlišné stanovisko

Tři soudci Ústavního soudu – Pavel Šámal,[12] Kateřina Šimáčková a Vojtěch Šimíček – k nálezu uplatnili společné odlišné stanovisko, podle nějž měla být příslušná část § 63 odst. 1 ZMPS plénem Ústavního soudu zrušena. Ze stanoviska je patrný především odlišný přístup k celému problému. Soudci v něm poukazují zejména na skutečnost, že i po zrušení části dotčeného ustanovení ZMPS, která jako požadavek pro uznání osvojení klade soulad s hmotným právem České republiky, by v zákoně stále existovala výhrada veřejného pořádku. Ta je podle nich dostatečnou pojistkou proti obcházení českého právního řádu.

Odlišné stanovisko konstatuje, že pod rodinný život ve smyslu článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod lze podřadit i partnerské vztahy mezi osobami stejného pohlaví. Upozorňuje především na důraz, který ESLP klade na právní uznání již existujícího rodinného života. Za klíčové v tomto ohledu považuje zejména rozhodnutí ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku. Jde o rozhodnutí s odlišným skutkovým základem. Lucemburské státní orgány v něm odmítly uznat rozhodnutí o osvojení jednou osobou, ke kterému došlo v Peru. Závěr ESLP je přesto relevantní. Lucemburské soudy podle něj nesmí odmítnout přezkoumání a uznání de facto existujících rodinných vazeb s pouhým odkazem na striktní použití kolizních norem a vlastního práva. Sociální realita a nejlepší zájem dítěte musí v těchto případech převážit.[13]

Právě onu potřebu uznání faktického stavu disent na několika místech zdůrazňuje: „Zrušením napadené části zákonného ustanovení by se proto Ústavní soud nestal aktivistickým [...], nýbrž došlo by pouze k narovnání již existujícího právního stavu i v našich podmínkách.“[14] Rozsáhlou a důkladnou práci s judikaturou – jak Ústavního soudu, tak ESLP – je celkově nutné ocenit jako jednu z nejsilnějších stránek celého disentu.   

Dále disent kritizuje domýšlení motivace a důvodů, které dvojici registrovaných partnerů k podání návrhu na uznání osvojení vedly, ze strany Ústavního soudu v zamítavém nálezu většiny pléna. Navrhovatelé totiž dle disentérů sami nejlépe vědí, proč k soudnímu řízení přistoupili. V České republice by ve vztahu ke svým osvojencům přitom mohli čelit hned několika problémům. Disent zmiňuje situaci, kdy se jedno z dětí zraní či onemocní a bude nutná jeho hospitalizace v nemocnici. Osvojitelé by potom nemuseli mít např. právo na informace o jeho zdravotním stavu či právo činit důležitá rozhodnutí.[15]

Disent se rozsáhle zabývá i institutem nejlepšího zájmu dítěte. Abstraktní princip, jako je ochrana a preference manželství či tradiční rodiny vůbec, je podle něj sice silným a legitimním zájmem, přesto jej v případě soudní ochrany dětí není možné nejlepšímu (a konkrétnímu) zájmu dítěte nadřadit.[16] „V případě, že mezi osobami rodinný život, vzniklý na legální bázi, již existuje, je povinností všech orgánů veřejné moci jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a musí být respektovány právní záruky, které chrání vztahy dítěte a jeho rodiče.“[17]

Sporné body

Vzhledem k poměrně odlišným názorům obou skupin soudců se pokusím identifikovat některé sporné body nálezu a odlišného stanoviska. Prvním z těchto bodů je různý pohled na koncept nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu Úmluvy o právech dítěte.

Tento koncept pochopitelně není neomezený.[18] Ústavní soud se jím zabýval v řadě případů, přičemž dovodil, že má v podstatě trojí význam. Tím prvním je založení hmotného práva dítěte, aby byl jeho nejlepší zájem předním hlediskem při jakékoliv rozhodovací činnosti týkající se dětí. Druhým je vytvoření interpretačního vodítka pro státní orgány pro posuzování konkrétních případů, podle kterého je nutné zvolit výklad vedoucí k efektivnímu naplnění a ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Třetí hledisko zakotvuje i určité procesní povinnosti, jako je např. nutnost řádného odůvodnění, jakým způsobem byl nejlepší zájem dítěte v konkrétním případě hodnocen a posuzován.[19]

V komentované věci má rozhodnutí obecných soudů o (ne)uznání rozhodnutí o osvojení na dítě a jeho nejlepší zájem přímý a bezprostřední dopad. Ustanovení § 63 odst. 1 ZMPS přitom obecnému soudu vůbec neumožňuje posoudit, co v daném případě nejlepší zájmem je, a aplikovat výše uvedená kritéria.

Za další ze sporných bodů lze považovat odlišné chápání toho, co je a co není obcházením českého právního řádu. Ustanovení § 63 odst. 1 ZMPS se mu snaží čelit dvěma prvky: výhradou veřejného pořádku a nutností souladu osvojení s hmotněprávními ustanoveními českého práva. Posouzení rozporu s veřejným pořádkem je záležitostí soudní moci, stanovení hmotné úpravy záležitostí moci zákonodárné. Zákonodárce tuto věc zřejmě nechtěl nechat k výhradnímu posouzení obecným soudům, a tak zvolil možnost plošné právní úpravy. Ta ovšem nyní dopadá na případy, které jsou často skutkově podstatně rozdílné. Komentovaný nález přitom v bodě 27 klade rovnítko mezi úmyslné obcházení českého právního řádu a obcházení způsobené např. ryze prakticky tím, že osvojitel delší dobu žije v zahraničí a založí zde rodinu. 

Tento přístup nepovažuji za správný. Sdílím názor disentujících soudců, vyjádřený v bodě 27 odlišného stanoviska, podle kterých je potřeba od sebe konkrétní případy odlišovat. Individuální posouzení soudem s možností výhrady veřejného pořádku se mi osobně jeví jako vhodnější koncept než snaha o celkové a univerzální řešení z pozice legislativy. Disent navíc poukazuje i na to, že by zrušení příslušné části odst. 1 § 63 ZMPS vůbec nemuselo vést k uznávání většího počtu zahraničních rozhodnutí o osvojení stejnopohlavními páry.

V této konkrétní věci by se uznání zahraničního osvojení veřejnému pořádku České republiky pravděpodobně nepříčilo. Navrhovatelé z původního řízení spolu podle dostupných informací žijí ve Spojených státech, a i od samotného osvojení již uběhla poměrně dlouhá doba. Se svými dětmi cestují do České republiky několikrát ročně na prázdniny a nelze říct, že by se zde plánovali usadit a žít tu natrvalo. Obcházení českého právního řádu pomocí osvojení v zahraničí tak z jejich jednání lze dovodit jen stěží.     

Nález dále potvrdil, že zákonodárce má ve věcech legislativní úpravy osvojení poměrně široký prostor. Ústavní soud v něm dokonce na dvou místech výslovně říká, že ve věcech rodinného práva je ke stanovení pravidel vhodnější zákonodárce než soudy: „Zákonodárce je totiž k řešení takových otázek, jakými jsou základní věci člověka jako biologického druhu, jeho života a jeho vztahů, tedy otázek rodiny, rodičovství a manželství, předurčen nejen lépe než Evropský soud pro lidská práva, nýbrž i než Ústavní soud samotný.“[20]

Tento přístup má evidentně své meze. Pokud bychom jej dovedli do extrému, Ústavní soud by zřejmě nikdy nemohl zrušit ani právní úpravu, která neumožňovala osvojení dítěte osobě v registrovaném partnerství. Odlišné stanovisko tří soudců ostatně právě tento přístup většiny k demokracii jako čistě většinovému rozhodovacímu procesu s neomezeným zákonodárcem kritizuje. Lidská práva podle něj představují korektiv většinového rozhodování, které by ve své čisté podobě mohlo vést až k útlaku menšin.

V této souvislosti bych rád připomněl odlišné stanovisko soudce Sládečka k nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 7/15, kterým byla zrušena část zákona o registrovaném partnerství, zakazující osvojení registrovanému partnerovi jako jednotlivci: Domnívám se totiž, že především demokraticky zvolenému zákonodárci přísluší, zda a jak problematiku adopce registrovanými partnery, resp. adopci stejnopohlavních osob upraví. Argumenty, které v něm zaznívají, jsou přitom velmi podobné jako ty, na kterých je postavené odůvodnění k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/20. Ve starším z obou případů Ústavní soud nicméně přistoupil ke zrušení části právní úpravy, protože shledal zásah do základních práv, v novějším již nikoliv. I upřednostňování zákonodárce před soudy má tedy svůj limit. Je jím právě otázka, jestli ze strany zákonodárce došlo k zásahu do základních práv.[21] Tou se bohužel Ústavní soud v nyní rozebíraném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/20 zabýval poměrně krátce (zejména v bodě 28), přičemž shledal, že napadené ustanovení k žádnému zásahu do práv nevede.

Volený zákonodárce pochopitelně musí mít v demokratickém státě dostatečně široký prostor pro rozhodování. Opačný přístup by mohl vést až k jeho odsunutí na druhou kolej, do pozice jakéhosi „poradního orgánu“.[22] Domnívám se však, že tento problém v posuzovaném případě nehrozí. Podle názoru autorů odlišného stanoviska (a konečně i navrhovatele) není česká právní úprava osvojení z pohledu ústavního pořádku problematická. Prostor zákonodárce k rozhodování tak v tomto směru příliš omezen není.

[1] Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/20 ze dne 15. prosince 2020 (47/2021 Sb.).

[2] https://www.facebook.com/jsmefer/posts/1468237033367786

[3] https://www.facebook.com/alianceprorodinu/posts/3629174967118857

[4] § 63 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

[5] § 800 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[6] Důvodová zpráva k vládnímu návrhu na vydání zákona o mezinárodním právu soukromém, s. 62. Dostupné na: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=364&CT1=0#prilohy

[7] Obdobně se postupuje v případě, že jsou všichni účastníci řízení o osvojení cizinci. Rozhodnutí se v České republice podle § 63 odst. 2 ZMPS uznává bez dalšího, jestliže to nebrání veřejnému pořádku.

[8] Rozebíraný nález sp. zn. Pl. ÚS 6/20, bod 24.

[9] Tamtéž, bod 32.

[10] Tamtéž, bod 28.

[11] Čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

[12] Pavel Šámal byl pro tento případ původně ustanoven jako soudce zpravodaj, pro svůj návrh však nezískal podporu pléna Ústavního soudu.

[13] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. června 2007 ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, stížnost č. 76240/01, § 130 až 135.

[14] Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/20 ze dne 15. prosince 2020, bod 6 odlišného stanoviska.

[15] Na tyto problémy upozorňuje ve svém příspěvku mj. i právnička iniciativy Jsme fér, viz: Horáková Adéla. Ústavní soud střeží hranice – nebojte, duhové rodiny k nám neproklouznou! [online]. Aktuálně.cz. 12. 1. 2021 [cit. 2. 4. 2021]. https://blog.aktualne.cz/blogy/adela-horakova.php?itemid=38627

[16] V této souvislosti disent odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. června 2017, I. ÚS 3226/16 (bod 27). Jednalo se v něm o rozhodnutí kalifornského soudu, kterým bylo stanoveno rodičovství dvou mužů k dítěti z náhradního mateřství. Neuznání by podle nálezu vedlo právě k porušení nejlepšího zájmu dítěte, kterým je uznání faktické a právní reality v podobě již existujícího vztahu (bod 55). 

[17] Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/20 ze dne 15. prosince 2020, bod 8.

[18] Advokát Vladislav Vnenk v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19. Podle tohoto rozhodnutí nelze brát nejlepší zájem dítěte v potaz v případě, kdy na něj rozhodnutí dopadá pouze zprostředkovaně (zde se jednalo o uložení trestu odnětí svobody otci dítěte).

Vnenk, Vladislav. Nejlepší zájem dítěte ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/20, aneb (nemilé) překvapení v převaze námitky politické úvahy zákonodárce. Právní rozhledy. 2021, č. 5, s. 179-183.

[19] Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1737/16 ze dne 12. července 2017 (zejména body 53 až 56).

[20] Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/20 ze dne 15. prosince 2020, bod 32.

[21] Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/15 ze dne 14. června 2016, bod 35.

[22] Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/20 ze dne 15. prosince 2020, bod 37.

[23] Další informace k průběhu legislativního procesu jsou dostupné na: https://www.psp.cz/sqw/text/historie.sqw?o=8&t=201&snzp=1