Autorská práva k software

Jde skutečně o dílo?

Abychom celému problému dostatečně porozuměli, musíme si nejprve položit jednoduchou otázku, a to, zda jde v případě software opravdu o autorské dílo. Odpověď najdeme v zákoně č. 121/2000 Sb., autorský zákon (“AutZ”), který uvádí, že se výtvor programátora chrání jako autorské dílo, přičemž pod tuto ochranu spadá zdrojový kód či jakýkoliv vnímatelný zápis.[1] V případě, že se jedná o dílo na objednávku, postupuje naše právní úprava podle § 58 odst. 7 výše zmíněného zákona, a program tak spadá do režimu zaměstnaneckého díla, jelikož se programátor zaváže vykonat konkrétní práci. Počítačový program je tedy chráněn okamžikem svého vzniku bez nutnosti registrace, musí však splňovat podmínku originality, aby byl odlišitelný od již vzniklých programů.

Stejně jako u jiných výtvorů chráněných tímto právem, i software je chráněn ve prospěch svého autora, jímž může být pouze fyzická osoba.[2] Pokud však program vznikl v rámci právnické osoby, která je právnickou osobou, hovoříme o kolektivním díle jednotlivých vývojářů podílejících se na jeho zpracování .

Objednávka software od živnostníka

Představme si následující situaci. Objednáme si program od vývojáře – podnikající fyzické osoby . V tomto případě se objednatel nachází ve značně výhodném postavení, jelikož s objednaným programem nabývá také majetková práva, která k němu patří. Objednatel tedy nemusí smluvně sjednávat s autorem programu žádné podmínky, jelikož při nabývání majetkových práv k dílu získává i oprávnění jej dále zveřejňovat, upravovat dle libosti či jakkoliv rozšiřovat bez nutnosti obracet se na programátora.

Na první pohled je patrné, že tato situace byla pro autora programu značně nevýhodná, uživatel programu může dílo užívat a upravovat v rozsahu § 66 autorského zákona. Z tohoto ustanovení vyplývá, že na objednatele nepřecházejí práva k samotnému programu, ale pouze jeho rozmnoženině, tedy licenci,[3] se kterou může následně pracovat podle odst. 1.

V praxi se nejčastěji tento postup uplatňuje při vytváření webových stránek na zakázku, přičemž se pro tyto účely běžně používá úprava § 61 autorského zákona. Objednatel zadá programátorovi přesné parametry, jak se má stránka zobrazovat, a když k ní po vytvoření získá přístup, může ji libovolně upravovat a aktualizovat, přičemž programátorovi právo zasahovat do webu zaniká.

V neposlední řadě ale nesmíme zapomenout na fakt, že se stále pohybujeme ve smluvním vztahu, takže si strany mohou např. ujednat režim, podle něhož má programátor po dokončení přístup k webovým stránkám, i když nespadají do jeho vlastnictví .[4] Problematika udělování oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových autorských práv k počítačovým programům byla již částečně řešena Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ve věci C-393/09 . Soudní dvůr dospěl k závěru, že uživatelské rozhraní není podobou vyjádření počítačového programu, jako je tomu např. u zdrojového kódu, takže nemůže být chráněn podle směrnice 91/250. Tomuto dílu však může náležet běžná autorskoprávní ochrana podle směrnice 2001/29.

Program vytvořený právnickou osobou

V případě, že si objednáme program od společnosti zabývající se vytvářením počítačových programů, nemůžeme použít výše uvedený § 58 autorského zákona, protože se na tvorbě díla nepodílela jedna fyzická osoba, ale společnost, tedy právnická osoba. Podstatou toho, proč rozlišovat, zda pro nás software vytvoří programátor jako živnostník, nebo právnická osoba, je především skutečnost, že právnická osoba nemůže být autorem díla.[5] Pokud bychom o společnosti programátorů uvažovali jako o kolektivu autorů, lze použít § 59 odst. 2 autorského zákona. Pro účely práce jednotlivých členů právnické osoby na díle pro objednatele se ale tato úprava nepoužije, protože by se programátoři dostali do stavu, kdy by vůči objednateli byli v postavení jeho zaměstnanců, což není cílem ani jedné ze zúčastněných stran.

Celá situace se pro nás značně komplikuje, jelikož po dokončení požadovaného software společností k němu nenabýváme všechna majetková práva. V praxi potom mohou nastat problémy, jako je nemožnost program jakkoliv ovládat či do něj zasahovat, takže pro objednatele představuje následně celá smlouva pouze ztrátu času a především peněz.

Pokud objednatel ví, že v budoucnu bude chtít do programu zasahovat nebo ho zveřejňovat, je ideální možností ještě před samotnou realizací projektu do smlouvy se společností uvést, že po předání přístupu k programu bude disponovat konkrétními právy, která ve smlouvě vymezí. Mnoho společností se právě takovým ujednáním vyhýbá, ale i v tomto případě se dá najít cesta, jak program využívat. Pro obě strany nejvýhodnějším řešením je sjednání licence pro užívání programu objedna telem, popřípadě více osobami. Ve výsledku tak objednateli vznikne právo software používat, ale jen v omezené míře a pro účely uvedené ve smlouvě.

Když autorský zákon nestačí

Dojde-li k uzavření smlouvy mezi společností a objednatelem, která nebude možnost zásahu do díla nijak upravovat, dostávají se obě strany do velice riskantní situace. Pokud totiž není rozsah užívání programu nijak vymezen a jedná se o dílo společnosti, vznikají po uzavření smlouvy nejasnosti a pře o to, komu práva k programu náleží. Objednatel může tedy absenci ujednání ve smlouvě pochopit tak, že do programu může volně zasahovat a následně dojde k překvapení, že k jeho funkcím nemá přístup. Oproti tomu společnost takové požadavky chápe jako zásah do majetkových práv ke svému programu a může odmítat objednateli přístup umožnit . V takovém případě se nabízí možnost postupovat dle úpravy autorského zákona a přiznat objednateli právo užívat program v běžném rozsahu, nikoliv však pro převod či většího zásahu do díla.[6]

Další z možností je postup podle § 2634 občanského zákoníku, který pojednává o úpravě poměrů mezi zhotovitelem a objednatelem v případě, že plnění má povahu díla chráněného právem duševního vlastnictví. Toto ustanovení však opět odkazuje na smlouvu, takže v případě, že objednatel dostatečně nevymezil účel, ke kterému by program užíval, nemá šanci na rozšíření práv do něj zasahovat.

Převod výkonu majetkových práv k software a naše právní úprava

Pokud není smlouva před začátkem práce vývojářů na programu podrobně sepsána a nejsou v ní uvedeny potřebné náležitosti pro možný převod práv, nabízí se otázka, zda by následně, po dokončení díla, nemohlo dojít k převodu autorských práv na objednatele. Asi není překvapením, že naše právní úprava převod osobnostních autorských práv (autorství) na nabyvatele díla neumožňuje, jelikož je v rozporu s koncepcí autorského zákona, protože objednatel nenaplňuje znaky autora díla, tedy není tvůrcem díla.[7] Lze však uvažovat o převodu výkonu majetkových práv k programu, což by zjednodušilo situaci nejen pro objednatele, ale i pro vývojáře. Nemuselo by tak docházet k vypisování jednotlivých práv do smlouvy, ale objednateli by byla udělena licence k užívání díla.

Výkonem majetkových práv se zabýval i Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 251/2006. Ve zmíněném případě došlo k porušení autorských práv, protože objednatel šířil dílo, i když to mezi sebou strany neměly ujednáno. Nejvyšší soud případ uzavřel tak, že podle smlouvy se autor díla zavázal vytvořit pro objednatele za odměnu vědecké, literární nebo umělecké dílo, přičemž objednateli uděluje souhlas, aby dílo užíval co do rozsahu smlouvy. Dále by pak k tomuto účelu měla vzniknout i smlouva o šíření díla, kde by byly upraveny podmínky mimo rozsah užívání díla vymezený v autorském zákoně.

Nejlepším možným řešením tak je včas se domluvit s autorem budoucího programu a jasně si určit režim jeho následného užívání vyhovující oběma stranám. Dnes spousta programátorů sice odmítá vydat celou dokumentaci a náhled do zdrojového kódu, ale jsou ochotni objednatelům poskytnout všechny potřebné informace a kurzy, jak s programem správně zacházet, či servisní balíček v případě, že něco nebude fungovat podle představ objednatele. Pro účely částečného převodu majetkových práv se dnes nejčastěji uplatňuje udělování licencí pro uživatele, čímž nedochází k omezování práv autora programu a objednatel může program užívat v souladu s licenční smlouvou.

Podle autorského zákona je program chráněn jako literární dílo. Foto: Hands on Keyboard Fitzco, Mark Morgan, flickr, CC BY 2.0

[1] SMEJKAL, Vladimír a kol. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 2., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, 770 s. ISBN 80-717-9765-0. s.487.

[2] § 5 odst. 1 AutZ

[3] JANSA Lukáš a Petr OTEVŘEL. Softwarové právo: praktický průvodce právní problematikou v IT. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2011, 340 s. ISBN 978-80-251-3458-0 (BROţ.). s.62

[4] JANSA Lukáš a Petr OTEVŘEL. Softwarové právo: praktický průvodce právní problematikou v IT. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2011, 340 s. ISBN 978-80-251-3458-0 (BROţ.). s.39

[5] § 5 odst. 1 AutZ

[6] § 66 odst. 6 AutZ

[7] § 6 AutZ