Viktor Typlt
student Právnické fakulty Masarykovy univerzity a obdivovatel zdravotnického práva
Jak se zapojil veřejný ochránce práv do vyloučení homosexuálních mužů transfuzními stanicemi? Jak je otázka omezení dárcovství upravena v judikatuře Soudního dvora Evropské unie? Na to odpovíme v druhém díle článku.
První díl článku najdete zde.
Kancelář Veřejného ochránce práv řešila stížnost paní K., jež byla odmítnuta nemocnicí Y jako vhodný dárce krve pro svou slepotu.[1]
Při řešení zmíněného případu prohlásil ředitel oné nemocnice, že provozovatel zařízení transfuzní služby musí plnit povinnosti, jež mu ukládá zákon a prováděcí předpis (jímž je míněna vyhláška o lidské krvi).[2] Žádný jiný předpis, ze kterého by měla odběrová centra vycházet, neuvedl. Proto ani v lékařském prostředí není Doporučení přijímáno 100% jako závazné.
Veřejný ochránce práv se zároveň dotazoval České společnosti Jana Evangelisty Purkyně – Společnosti pro transfuzní lékařství, která vydala Doporučení, ohledně vyřazení potenciálního dárce krve.
Předseda Výboru společnosti zaujal stanovisko, že „[z]působilost k odběru krve nebo krevní složky se u každého posuzuje individuálně. Z tohoto důvodu nejsou z dárcovství v ČR plošně vylučovány osoby např. pro svoji národnost, rasu, politickou příslušnost, náboženství, sexuální orientaci či zdravotní postižení. „Výbor rozhodně odmítá stanovisko, že odmítnutí dárce krve může představovat zdravotní újmu nebo diskriminaci v přístupu ke zdravotní péči, protože odběrem krve pro výrobu transfuzních přípravků není dárci poskytována žádná pro něj potřebná zdravotní péče.““[3]
Zopakujme si jeden výrok - „nejsou z dárcovství v ČR plošně vylučovány osoby např. pro svou […] sexuální orientaci“. Je nutno uznat, že v České republice opravdu gayové (bisexuálové) nejsou z darování plošně vyřazeni, ale sexuálně aktivní gayové (bisexuálové) již plošně vyřazeni jsou.
Dále je potřeba okomentovat zmíněný výrok, který uvádí, že odmítnutí dárce krve nemůže představovat zdravotní újmu nebo diskriminaci v přístupu ke zdravotní péči, protože odběrem krve není dárci poskytována žádná pro něj potřebná zdravotní péče. Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), zakotvuje subjektivní právo každé osoby na to, aby s ní bylo rovně zacházeno v rozhodných oblastech. Zákaz diskriminace však není absolutní povahy – neznamená totiž, že musí být každému bez dalšího vyhověno, avšak dává mu právo, aby oproti člověku, který diskriminační znak postrádá (zde osoba heterosexuální, asketický gay, bisexuál bez pohlavního styku s mužem), nebyl bez legitimního důvodu znevýhodněn.[4]
„Tvůrci antidiskriminační legislativy jistě chtěli zabránit diskriminaci pacientů. Pochybuji však, že zamýšleli uplatnění rovného zacházení na darování krve.“[5] Přesně tento výrok ve svém článku uvedl doc. JUDr. Filip Křepelka, Ph.D. S uvedeným výrokem se v celém rozsahu neztotožňuji. Antidiskriminační legislativa má za cíl zamezit jakékoliv diskriminaci osob bez legitimního důvodu, tedy i osob darujících krev. S tím souhlasí i Veřejný ochránce práv, který ve své zprávě uvádí, že „[v]yloučení zájemce z dárcovství krve s odkazem na jeho sexuální orientaci lze proto považovat za přímou diskriminaci ve smyslu § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona“.[6]
Soudní dvůr Evropské unie v roce 2015 ve věci C-528/13 řekl, že „[p]okud jde o některé technické požadavky na krev a krevní složky, musí být [bod 2.1 přílohy III směrnice Komise 2004/33/ES] vykládán v tom smyslu, že kritérium pro trvalé vyloučení z dárcovství krve uvedené v tomto ustanovení, které se týká sexuálního chování, platí i pro situaci, kdy členský stát stanoví […] trvalou kontraindikaci dárcovství krve platící pro muže, kteří měli sexuální styky s jinými muži, pokud je na základě aktuálního stavu lékařských, vědeckých a epidemiologických poznatků a údajů zjištěno, že takové sexuální chování vystavuje tyto osoby vysokému riziku nákazy závažným infekčním onemocněním přenosným krví, a pokud při respektování zásady proporcionality neexistují účinné postupy pro detekci těchto infekčních onemocnění nebo – v případě neexistence takových postupů – neexistují méně omezující metody než taková kontraindikace, aby byl zajištěn vysoký stupeň ochrany zdraví příjemců.“[7]
Na první pohled Soudní dvůr Evropské unie opravdu schvaluje vyřazení z darování krve osoby rizikového chování, což je logické, ale zároveň uvádí povinnost neexistence méně omezující metody. A pokud jsou sexuálně aktivní homosexuálové (bisexuálové) považováni za osoby rizikového chování, nedokázali bychom zde najít méně omezující metodu? V případě darování krve dárce vyplňuje poučení i dotazník formou čestného prohlášení. Dokážu si představit zjišťování informací, u nichž by potenciální dárce (libovolného pohlaví) odpovídal, zda v uplynulém roce absolvoval nechráněný pohlavní styk (heterosexuální či homosexuální), avšak dotazovat se pouze mužů, zdali měli homosexuální styk, je naprosto nepřípustné.
Podle společného stanoviska Organizace spojených národů, Světového programu boje proti AIDS, Světové zdravotnické organizace a Fondu OSN pro otázky populace, „představuje mužský latexový kondom nejúčinnější a nejdostupnější prostředek ke snížení přenosu infekce HIV a ostatních pohlavně přenosných infekcí“.[8] Nevidím tedy jediný důvod, proč by sexuálně aktivní homosexuál (bisexuál) nemohl darovat krev v případě, že provozuje výhradně chráněný pohlavní styk.
Pokud by transfuzní zařízení začala argumentovat, že se nechtějí potenciálních dárců krve doptávat na způsob jejich sexuálního života ještě ve větší míře než doposud (otázkou, zda potenciální dárce-muž měl v uplynulém roce nechráněný pohlavní styk s jiným mužem), dovolím si upozornit, že v České republice dárců ubývá a je jich nedostatek. Navíc se dle mého nejedná o intimnější informaci než v případě dotazu na pohlavní styk s mužem obecně. V letech od 2010 do 2018 ubylo více jak 50 000 dárců a těch aktivních zbylo kolem 250 000, což je nedostačující. Světová zdravotnická organizace uvádí, že v každé zemi by měla být 4 % dárců. V České republice odpovídá počet dárců 2,4 % obyvatel.[9] Proč jsou tedy zbytečně vyřazovány osoby naprosto zdravé, když by mohly pomoci lidem, kteří jejich krev potřebují?
Diskriminace člověka pro jeho sexuální orientaci je bezesporu v rozporu s Listinou či dalšími právními předpisy a zároveň může naplňovat skutkovou podstatu trestného činu diskriminace skupiny lidí dle § 402 trestního zákoníku. Je proto možné využít
§ 10 antidiskriminačního zákona a podat tak antidiskriminační žalobu na základě porušení § 1 odst. 1 písm. h) antidiskriminačního zákona, tedy zákazu diskriminace ve věcech přístupu ke zdravotní péči a jejího poskytování. Při neúspěchu je namístě dále využít veškerých opravných prostředků a následně se případně obrátit na Ústavní soud České republiky pro porušení základních lidských práv.
Další možností, jak se tomuto neoprávněnému zasahování do lidských práv bránit, je obrátit se na Kancelář Veřejného ochránce práv, která může v případě neoprávněného zásahu apelovat na zákonodárce, aby takovému postupu transfuzních stanic učinil přítrž.
A bylo by rovněž možné apelovat na zákonodárce, aby zákonem předcházel neoprávněným zásahům do lidských práv homosexuálních (bisexuálních) mužů, ke kterému dochází zákazem darování krve jen pro sexuální aktivitu těchto mužů, výslovným zákazem jejich generalizace a dodržování této kontraindikace k darování krve, která nevyplývá ex lege nýbrž z Doporučení. Virus HIV se bezesporu nepřenáší pouze při souloži muže s mužem, nýbrž i mezi mužem a ženou či ženou a ženou.
První díl článku najdete zde.
student Právnické fakulty Masarykovy univerzity a obdivovatel zdravotnického práva
[1] Zpráva veřejného ochránce práv ze dne 02. 05. 2012, sp. zn. 161/2011/DIS.
[2] ibidem, s. 2.
[3] ibidem, s. 3.
[4] ibidem
[5] Křepelka, F. Přípustnost vyloučení sexuálně aktivních gayů z darování krve v Evropské unii a v České republice jako jejím členském státu. s. 19.
[6] Zpráva veřejného ochránce práv ze dne 24.10.2011, sp. zn. 75/2011/DIS/AHŘ.
[7] Léger proti Francii. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, 30.03.2009, stížnost č. 19324/02.
[8] Jedlička, J., Stupka, J. a Kubátová, A. Krátký odborný návod dostatečně odpovědným milencům. Praha: Státní zdravotní ústav/CEM, 2007. s. 4. Dostupné z: http://www.prevencehiv.cz/materialy/9-kondom.pdf
[9] Garkisch, D. Česku chybí dárci krve. Jejich počty klesají. Kdo a jak může darovat krev? Nasezdravotnictvi.cz [on-line]. Dostupné z: https://www.nasezdravotnictvi.cz/aktualita/cesku-chybi-darci-krve-jejich-pocty-klesaji-kdo-a-jak-muze-darovat-krev
Aktuálně je Česká republika jednou z posledních zemí Evropské unie, která dosud nedostála svým mezinárodním závazkům v oblasti ochrany dětí před tělesnými tresty. Co má na situaci změnit chystaná novela občanského...
Práce z domova neboli „home office“ je v poslední době stále žhavějším tématem – o to se „zasloužila“ zejména pandemie covid-19. Zažehnání této krize však neznamená, že by se po něm slehla zem. Právě naopak – mnoho...