§ 318a trestního zákoníku obstál – ústavní filtry zákonnosti ve světle nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 5/25

Úvod

Dne 11. 2. 2025 nabyla účinnosti novela TrZ, která ve svém ust. § 318a zakotvila novou skutkovou podstatu:

• 318a Neoprávněná činnost pro cizí moc

(1) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude potrestán

1. a)ten, kdo v úmyslu ohrozit nebo poškodit ústavní zřízení, svrchovanost, územní celistvost, obranu nebo bezpečnost České republiky anebo obranu nebo bezpečnost mezinárodní organizace, k ochraně jejíchž zájmů se Česká republika zavázala, vykonává na území České republiky činnost pro cizí moc,
2. b)ten, kdo naruší svrchovanost České republiky tím, že na jejím území pro cizí moc sleduje jiného zpravodajskými prostředky, nebo
3. c)občan České republiky nebo osoba bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt, jež v úmyslu uvedeném v písmenu a) vykonává mimo území České republiky činnost pro cizí moc.

(2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,

1. a)získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného značný prospěch nebo spáchá-li takový čin ve značném rozsahu, nebo
2. b)způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,

1. a)získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, nebo
2. b)způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu.

(4) Odnětím svobody na osm až patnáct let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu.

(5) Příprava je trestná.

Zákonodárce shora citované ustanovení zahrnul do taxativního výčtu trestných činů nepřekažení trestného činu dle § 367 TrZ a neoznámení trestného činu dle § 368 TrZ, a současně umožnil uplatnění účinné lítosti dle § 33 TrZ. Osoba, která se hodnověrně dozví o přípravě, páchání nebo spáchání jednání naplňujícího skutkovou podstatu dle § 318a TrZ, a přesto jej nepřekazí nebo neoznámí způsobem předpokládaným zákonem, může – při splnění dalších zákonných podmínek – nést trestní odpovědnost za takové jednání. V případě § 318a TrZ je výslovně připuštěna, jak již bylo řečeno, účinná lítost podle § 33 TrZ. Trestní odpovědnost pachatele tak může zaniknout, pokud pachatel dobrovolně zamezí škodlivému následku nebo jej napraví, případně trestný čin včas oznámí tak, aby bylo ještě možné škodlivému následku zabránit. K objasnění shora citovaného trestného činu lze nařídit i odposlech a záznam telekomunikačního provozu, jelikož se tento rovněž nachází v taxativním výčtu trestných činů, u nichž je takový postup výslovně připuštěn dle § 88 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TrŘ“).

Zavedení § 318a TrZ znamená posun v trestněprávní ochraně bezpečnostních zájmů státu. Vedle tradičních skutkových podstat deváté hlavy zvláštní části TrZ se objevuje nová norma, která postihuje „neoprávněnou činnost pro cizí moc“ v kombinaci se specifickým úmyslem ohrozit či poškodit ústavní zřízení, svrchovanost, územní celistvost, obranu nebo bezpečnost. Tato konstrukce zároveň vyvolala zásadní otázky: (a) zda byla přijata ústavně předepsaným způsobem (zejm. námitka tzv. „přílepku“), a (b) zda její formulace splňuje požadavek určitosti trestní normy a nezpůsobí nepřiměřený zásah do ústavně chráněných zájmů. Uvedeným se zaobíral Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 5/25.

Samotné znění § 318a TrZ je však značně atypické a je s ním spojeno hned několik nejasností. Skutková podstata tohoto trestného činu je neurčitá, nejasná, nelze ji rozumně vyložit, její bezprostřední aplikací by mohl být ohrozen princip ultima ratio, včetně nejednotného posuzování jinak stejných případů. Její neurčitost počíná samotným názvem tohoto trestného činu, jenž zní „neoprávněná činnost pro cizí moc“. Ani v TrZ, ani jinde nenajdeme odpověď, o jakou cizí moc se jedná. Jelikož zákonodárce stanoví, že pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu bude důležitý „zlý úmysl“, s jakým je určitá informace předávána, nikoliv závažnost (relevance) takové informace, bude korektivem trestního bezpráví jen zásada subsidiarity trestní represe, což není koncepčně správné.[1]

Nález Pl. ÚS 5/25 je s ohledem na neurčitost znění § 318a TrZ přelomový nikoli tím, že by poskytl jeho „kazuistický“ výklad, avšak tím, že nastavuje metodologii ústavně konformní aplikace: norma obstojí, pokud bude vykládána restriktivně, způsobem předvídatelným a opřeným o obecně uznávané výkladové metody, při současném respektu k čl. 17 (svoboda projevu) a čl. 22 (svobodná soutěž politických sil) Listiny základních práv a svobod. To je současně odpověď na doktrinální kritiku, která již krátce po přijetí poukazovala na vágnost a zneužitelnost některých variant § 318a [zejm. písm. a) a c)] a na problematický legislativní proces.[2]

Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 5/25 považuje § 318a TrZ za ústavně přijatelný ne proto, že by byl jeho text sám o sobě „bezchybný“, ale proto, že splňuje tři podmínky. Zaprvé obstál způsob jeho přijetí v rámci legislativního procesu Parlamentu České republiky, a to i ve světle níže uvedené judikatury k legislativním přílepkům a k omezení parlamentní rozpravy. Zadruhé Ústavní soud připouští, že požadavek určitosti trestní normy se může naplnit i tím, že se význam některých pojmů postupně upřesní soudním výkladem. Zatřetí byly zároveň vymezeny restriktivní mantinely, které musí orgány činné v trestním řízení promítnout do dokazování i do odůvodnění svých rozhodnutí. Výsledkem je, že „těžiště“ ústavnosti § 318a TrZ se přesouvá do praxe: pokud by v konkrétních věcech docházelo k excesům, nepůjde typicky o samotnou vadu zákona, ale o chybný výklad a nedostatečnou procesní disciplínu.

Jádro nálezu: právní argumentace Ústavního soudu

Ratio decidendi I: „přílepek“ a legislativní proces ve světle Pl. ÚS 77/06 a Pl. ÚS 41/23

Ústavní soud vychází z ustálené doktríny, že projednávané pozměňovací návrhy nesmějí extenzivně překročit předmět projednávaného návrhu, aniž by měly úzkou věcnou souvislost s jeho předmětem nebo účelem, jinak se mohou změnit v tzv. neústavní přílepky, které narušují předvídatelnost práva a obcházejí ústavní pravidla zákonodárné iniciativy [srov. nález Pl. ÚS 5/25].

Rozdíl mezi „legislativními jezdci“ („legislative riders“) a „divokými jezdci“ („wild riders“) Ústavní soud přitom vymezil již ve svém nálezu ze dne 15. února 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06 (dále jen „nález Pl. ÚS 77/06“). Legislativní jezdci představují vybočení z omezeného prostoru vyhrazeného pozměňovacím návrhům a může nabýt povahy překročení intenzity daného návrhu anebo povahy extenzivního překročení předmětu vymezeného návrhem zákona. Jejich používání je v USA často diskutováno, nicméně je považováno sice za nežádoucí, avšak ústavně konformní formu pozměňovacích návrhů. Od tohoto prvního případu je však nutné odlišit druhý případ, nazývaný divocí jezdci. V tomto případě jde o překračování kritérií testu uplatňovaného na základě tzv. germaneness rule, tj. pravidla úzkého vztahu. Jinými slovy, jde o testování otázky, zda v konkrétním případě jde o řádný pozměňovací návrh anebo o návrh, pro který se v českém prostředí vžilo označení tzv. „přílepek“. V tomto případě se technikou pozměňovacího návrhu k návrhu zákona připojí úprava zcela jiného zákona, s legislativní předlohou nesouvisejícího. Dle nálezu Pl. ÚS 77/06 jsou neústavní přílepky porušením principu právního státu, obcházením čl. 41 Ústavy (tj. zákonodárné iniciativy) a porušením čl. 44 Ústavy (tj. práva vlády vyjádřit se).

Pro nález Pl. ÚS 5/25 je důležité, že navrhovatel (skupina senátorů) se dovolával i závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 4. prosince 2024, sp. zn. Pl. ÚS 41/23 (dále jen „nález Pl. ÚS 41/23“), zejména proti „příliš abstraktnímu“ vymezování vztahu pozměňovacího návrhu k předmětu původního návrhu. Nález Pl. ÚS 41/23 uzavírá, že legislativní přílepek je takový pozměňovací návrh, který (i.) nemá úzký vztah ani (i.a.) k účelu, ani (i.b.) k obsahu původního návrhu zákona, a současně (ii.) v Poslanecké sněmovně nebylo dosaženo širokého konsenzu na jeho přijetí. U takového přílepku je třeba posoudit intenzitu, v níž zasahuje ústavní pravidla a principy. V této souvislosti Ústavní soud posuzuje, zda nad porušenými ústavními pravidly a principy nepřevažují jiné, protichůdné ústavní hodnoty, pro které je namístě úpravu nerušit. Tato kritéria přitom nejsou algoritmem, jenž by pořadí kroků stanovil závazně. Je-li tedy zřejmé, že na potřebnosti přílepku panoval široký konsenzus nebo že převažuje zájem na ochraně právní jistoty, není na místě se mechanicky držet popsaného pořadí kroků.

Nález Pl. ÚS 5/25 tuto metodologii převzal a aplikoval: výslovně pracuje s tím, že senátorský návrh tvrdil absenci úzkého vztahu jak k předmětu, tak k účelu, zatímco vláda dovozovala naopak úzký vztah k účelu, a Ústavní soud musel vymezit, do jaké míry lze účel chápat „bezpečnostně“ a přesto dostatečně konkrétně. Ústavní soud především nepřipustil mechanickou aplikaci „algoritmu“, nýbrž zdůraznil vážení a intenzitu, a postupoval tak v souladu se závěry nálezu Pl. ÚS 41/23 uvedenými v předchozím odstavci.

Nález Pl. ÚS 5/25 tím fakticky potvrzuje, že ústavní test přílepku v českých podmínkách funguje jako test ústavní intenzity a racionality legislativního procesu – což je v bezpečnostně-politických balíčcích (např. Lex Ukrajina) zvlášť významné.

Ratio decidendi II: omezení parlamentní rozpravy a standard „otevřené diskuse“ (Pl. ÚS 47/23)

Nález Pl. ÚS 5/25 se podrobně zaobírá rovněž porušením § 66 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Jednací řád“). Navrhovatel totiž namítal, že v průběhu třetího čtení návrhu novely TrZ došlo ke zkrácení řečnické doby na dvě patnáctiminutová vystoupení. Podle jeho názoru pro takové omezení nebyl v projednávaném případě dán důvod, neboť průběh jednání nebyl provázen obstrukcemi. Diskusi ve třetím čtení přitom označuje za věcnou a meritorní. Současně upozorňuje, že rozprava byla ve třetím čtení ukončena i přesto, že do ní byli nadále přihlášeni další poslanci, což považuje za rozpor s § 66 odst. 1 Jednacího řádu. Zda takový postup nezasáhl i do ústavních principů následně posuzoval Ústavní soud.

Navrhovatel připomínal, že „předkládání pozměňovacích návrhů nespadá pod ústavní právo jednotlivých poslanců navrhovat zákony (právo zákonodárné iniciativy). Pozměňovací návrh musí být vskutku pozměňovacím návrhem k existujícímu návrhu zákona, nikoli alternativním návrhem zákona, jemuž slouží původní návrh zákona jen jako předmětem a účelem nesouvisející nosič“. Napadená ustanovení novelizující TrZ a TrŘ nebyla podle navrhovatele přijata a vydána v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem, jakož i byla v rozporu se zásadou legality v rovině nullum crimen sine lege certa.

V nálezu ze dne 4. června 2025, sp. zn. Pl. ÚS 47/23 (dále jen „nález Pl. ÚS 47/23“) Ústavní soud posoudil kolizi dotčených ústavních principů s využitím testu proporcionality, přičemž zhodnotil, že přijetí procedurálního návrhu o pevném času hlasování a následné ukončení rozpravy představuje vhodný a potřebný prostředek prosazení ústavního principu politického rozhodování vycházejícího z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním (body 83 až 90). Ve třetím kroku tohoto testu, tj. v rámci posouzení přiměřenosti daného opatření a zodpovězení otázky, zda zasáhl do samotné podstaty dotčených ústavních principů rovnosti členů parlamentu jako reprezentantů lidu a jejich oprávnění účastnit se sněmovní rozpravy, Ústavní soud zdůraznil (bod 94), že „podstatné je, zda v parlamentní rozpravě proběhla otevřená diskuse mezi zastánci konkurenčních názorů, včetně názorů menšinových, reprezentujících tyto názorové skupiny.“ Ústavní soud v tomto ohledu připomněl, že význam parlamentní diskuze spočívá v možnosti konfrontace názorů napříč politickým spektrem, jež je zárukou svobodné soutěže politických stran a politických sil podle čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny základních práv a svobod, a nikoliv v neomezeném uplatňování práva každého jednotlivého poslance (či senátora) se k ní vyjádřit (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 47/23, bod 55, nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2024, sp. zn. Pl. ÚS 30/23, bod 79).

Pl. ÚS 5/25 tyto závěry převzal a užil jako argumentační rámec a uvedl, že porušení Jednacího řádu může mít ústavní rozměr, ale z hlediska proporcionality rozhoduje, zda byla zachována podstata dotčených ústavních principů – zejména zda proběhla otevřená diskuse.

Ratio decidendi III: legalita a určitost – „měkčí“ standard nullum crimen sine lege certa

Věcná část nálezu Pl. ÚS 5/25 je nosná zejména v tom, že Ústavní soud výslovně akceptuje, že trestní právo může obsahovat obecnější pojmy vyžadující náročnější interpretaci, a že postupné upřesňování pravidel trestní odpovědnosti soudním výkladem není samo o sobě porušením zákazu trestu bez zákona dle čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zásadní podmínkou je zachování podstaty trestného činu a předvídatelnost výsledku výkladu, dosažená obecně uznávanými metodami. Ústavní soud navíc jako významný dokument pro interpretaci ustanovení § 318a TrZ připomíná rovněž důvodovou zprávu k návrhu zákona, projednávaného Poslaneckou sněmovnou v rámci svého 9. volebního období jako sněmovní tisk č. 861, která slouží jako interpretační vodítko pro aplikační praxi při tvorbě judikatury.

Ústavní požadavek určitosti hmotněprávní trestní normy je naplněn tehdy, je-li možné skutkovou podstatu trestného činu vyložit způsobem umožňujícím seznat, která jednání jsou trestně postižitelná. Ústavní soud doplňuje, že ve své činnosti vychází z principu ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů. To znamená, že v situaci, v níž ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavním pořádkem a jedna nikoliv, není dán důvod pro zrušení takového ustanovení.

K ústavnosti samotného § 318a TrZ

Vztah k subsidiaritě trestní represe

V rovině subsidiarity trestní represe Ústavní soud nejprve připomíná, že kriminalizace určitého jednání je primárně projevem trestněpolitické pravomoci zákonodárce (bod 84). Zákonodárce podle Ústavního soudu vyjádřil vůli, že jednání popsané v § 318a TrZ nelze účinně potírat ani mu předcházet jinak než prostředky trestního práva (bod 85). Svůj závěr opírá o důvodovou zprávu k tisku č. 861 a o odůvodnění pozměňovacího návrhu č. 5055, které se podle něho v odůvodnění zavedení nového trestného činu shodují. Z těchto dokumentů přebírá klíčovou tezi, že dosavadní úprava postihovala jen některé formy spolupráce s cizí mocí, přičemž škodlivé zásahy mohou vznikat i vyzvídáním neutajovaných informací nebo jinými podpůrnými aktivitami, jež byly dříve trestné jen při souběhu s jinými delikty. Zároveň zdůrazňuje, že spolupráce s cizí mocí může mít i podobu přípravného jednání (např. budování agenturní sítě, mapování rozhodovacích procesů) s potenciálem navazovat na další škodlivé činnosti (bod 85). V návaznosti na to Ústavní soud uzavírá, že odůvodnění z ústavního hlediska dostatečně vysvětluje úvahy zákonodárce, čímž je naplněna presumpce, že při kriminalizaci byla reflektována subsidiarita trestní represe (bod 85).

Na základě shora uvedeného Ústavní soud konstatoval, že napadená úprava není nepřijatelně represivní (bod 87), a zároveň doplnil tři důležité korektivy: (a) nepovažuje skutkovou podstatu za „bezbřehou“, (b) vylučuje použitelnost § 318a TrZ na případy ústavně chráněné svobody projevu, zejména na politické projevy se silnou ochranou podle čl. 22 Listiny základních práv a svobod, a (c) obavy ze zneužití považuje v tuto chvíli za předčasné s tím, že případné excesy mají korigovat obecné soudy a v ústavně relevantních případech i Ústavní soud (bod 87). V bodě 88 pak výslovně vyzdvihuje, že v navazující praxi bude nutné § 318a TrZ interpretovat ve světle zásad trestního práva, zejména principu ultima ratio v aplikačním významu (tj. trestní právo se užije až tehdy, když jiné prostředky nestačí nebo když skutek dosahuje potřebné společenské škodlivosti).

Vztah k určitosti samotného znění 

V rovině určitosti nově přijaté normy upravené v § 318a TrZ Ústavní soud nejprve připomíná, že výklad podústavního práva je úkolem obecných soudů, nicméně při námitce neurčitosti musí Ústavní soud ověřit, zda lze soudním výkladem dosáhnout výsledku slučitelného se zásadou legality, tedy zda je adresátům dostatečně seznatelné, co nesmí činit (bod 89). Poté uvádí, že řada pojmů v § 318a TrZ (např. ústavní zřízení, svrchovanost, obrana a bezpečnost) je v TrZ běžná a výkladově zvládnutelná; totéž platí pro pojem „cizí moc“, který vymezuje široce (stát mimo ČR, případně mezinárodní organizace), a zároveň zdůrazňuje, že z působnosti předmětného ustanovení jsou vyloučeny legální činnosti, jelikož znakem skutkové podstaty je neoprávněnost, resp. protiprávnost (bod 90).

Ústavní soud připouští, že varianty § 318a odst. 1 písm. a) a c) jsou formulovány poměrně široce, ale podle něho je lze vyložit ústavně konformně. Za „hlavní limity“ trestní odpovědnosti zde označuje dva prvky: specifický (druhý) úmysl a požadavek výkonu činnosti „pro cizí moc“ (bod 91). Specifický úmysl má být interpretován tak, že trestní odpovědnost lze založit jen tehdy, když pachatel míří na konkrétní a reálné (nikoli abstraktní) ohrožení či poškození chráněného zájmu, a to jednáním bezprostředně způsobilým takový následek vyvolat (bod 93). K pojmu „pro cizí moc“ soud doplňuje, že z důvodové zprávy plyne vyloučení „osamělých vlků“ bez vazby na cizí moc a přejímá jako ústavně souladný závěr doktríny, že bude nezbytná určitá ingerence cizí moci (bod 94). Výklad má dále podporovat systematika deváté hlavy TrZ a opět i požadavek protiprávnosti (bod 95). V bodě 96 Ústavní soud shrnuje, že právě výklad specifického úmyslu, povahy vztahu k cizí moci, systematika a protiprávnost umožní § 318a písm. a) a c) TrZ dostatečně precizovat, a tím naplnit požadavek nullum crimen sine lege certa; zároveň připomíná zásadu priority ústavně konformní interpretace před derogací a ukládá státním orgánům povinnost interpretovat § 318a TrZ ústavně konformně tak, jak to v nálezu vyložil.

Rovněž znění § 318a odst. 1 písm. b) TrZ, tj. narušení svrchovanosti České republiky tím, že pachatel na jejím území pro cizí moc sleduje jiného zpravodajskými prostředky, považuje Ústavní soud za výkladově méně problematickou. Zdůrazňuje nutnost použití zpravodajských prostředků, požadavek následku (narušení svrchovanosti) a vymezuje, že nepůjde o trestný čin, pokud pachatel jedná z čistě osobních důvodů.

Narušení svrchovanosti nelze dovozovat ani tam, kde jde o sledování se souhlasem či vědomím kompetentních orgánů (např. spolupráce služeb). I zde trvá na nutnosti prokázat vazbu na cizí moc a vylučuje podřazení sledování bez zpravodajských prostředků či sledování věcí (bod 97). V bodě 98 uzavírá, že § 318a TrZ lze odlišit od příbuzných deliktů právě svými znaky (specifický úmysl, vztah k cizí moci, neoprávněnost) a že norma dostojí typizační i diferenciační funkci. Otázku souběhů ponechává primárně aplikační praxi. Na závěr odmítá, že by nepředvídatelnost šla založit pouhým poukazem na odlišné názory doktríny, a jako příklad uvádí, že považuje za absurdní, aby § 318a TrZ dopadal na „opisování zastávek nočního autobusu“. Současně dodává, že neobvyklá struktura skutkové podstaty (když tato začíná sankcí) sama o sobě neurčitost nezakládá, protože zásada legality nevyžaduje konkrétní „styl“ legislativní formulace.

Přílepek a „bezpečnostní účel“: hranice abstrakce

Jelínek postavil svou kritiku mimo jiné na tom, že zákon byl přijat jako přílepek a že v tomto důsledku chyběl standardní legislativní proces projednávání návrhů zákonů. Dále zdůraznil, že absence legisvakanční lhůty a trestnost přípravy posilují problém přehnané kriminalizace.[3] Nález Pl. ÚS 5/25 však nakonec test přílepku nepřeklopil do derogace – pracuje s vážením ústavních hodnot.

Z pohledu ústavní teorie je zbytné, že shora polemizovaný nález Pl. ÚS 77/06 spojuje legislativní přílepky s rizikem nepředvídatelnosti práva a s oslabováním principu právního státu, protože zákon se pak stává „nosičem“ změn, které spolu věcně nesouvisejí. Tento pohled dobře navazuje na Jelínkovu kritiku, podle níž takový postup snižuje důvěru v právní řád a fakticky obchází standardní procedury. Na základě uvedeného je vhodné číst nález Pl. ÚS 5/25 jako rozhodnutí, které přijetí napadené úpravy připouští, ale jen za cenu zvýšených nároků na její následnou aplikaci. Samotná procesní vada ještě automaticky nevede ke zrušení zákona, zároveň však vyžaduje restriktivní, ústavně konformní výklad a vysokou míru aplikační kázně.

Dopady pro praxi: minimální aplikační standard

Především platí, že pouhý „zahraniční prvek“ v jednání (kontakt nebo komunikace se zahraniční osobou či institucí apod.) není sám o sobě dostatečný. Orgány činné v trestním řízení musí spolehlivě prokázat, že konkrétní činnost je skutečně vykonávána „pro cizí moc“ ve smyslu zákonné konstrukce a ústavně konformního výkladu, tedy že existuje relevantní vazba k cizí moci, která není jen volná či nahodilá (nález sp. zn. Pl. ÚS 5/25).

Současně je třeba u § 318a odst. 1 písm. a) a c) TrZ považovat za hlavní filtr trestnosti specifický úmysl. Rozhodující není samotná existence komunikace či spolupráce, nýbrž účelové směřování jednání k ohrožení nebo poškození zákonem chráněných statků; právě odlišení tohoto kvalifikovaného úmyslu od „pouhé“ (byť třeba kontroverzní) komunikace je nutnou součástí právního posouzení i odůvodnění rozhodnutí.

Dalším nezbytným korektivem je neoprávněnost chápaná jako protiprávnost. V odůvodnění musí být srozumitelně vyloženo, proč posuzované jednání postrádá právní základ a proč nejde o legitimní, právem chráněnou aktivitu, která by z dosahu § 318a TrZ měla být vyloučena.

Pokud je skutková podstata dle § 318a TrZ posuzovaná z hlediska jejího legislativního procesu přijetí, musí být proveden explicitní ústavní test ve světle čl. 17 a čl. 22 Listiny základních práv a svobod. Právě politický projev požívá totiž zvýšené ochrany a jeho postih je přípustný jen ve výjimečných, přesně odůvodněných situacích.

V neposledním případě nelze hodnotit projev v průběhu legislativního procesu návrhu zákona izolovaně podle slovního obsahu. Je nutné pracovat s pravidlem kontextu, tj. vyhodnotit situaci, adresáty, účel a okolnosti projevu, přičemž závěr o překročení hranic ústavní ochrany musí být konkrétní a opřený o zjištěné okolnosti, nikoli hypotetický či jen intuitivní.

Závěr

Zavedení § 318a TrZ představuje kvalitativní posun v trestněprávní ochraně bezpečnostních zájmů státu, přičemž jde současně o normu, která svou povahou a šíří vyvolává zvýšené nároky na ústavní kontrolu a na následnou aplikační disciplínu. Nález Pl. ÚS 5/25 potvrdil ústavní přijatelnost této skutkové podstaty, a to nikoli na základě tvrzení o „bezchybnosti“ zákonného textu, nýbrž na základě trojího ústavního rámce: obstojnosti legislativního procesu i ve světle judikatury k legislativním přílepkům a omezení parlamentní rozpravy, akceptace dynamické legality umožňující dotváření určitosti soudním výkladem a současně vymezení restriktivních mantinelů, které mají zabránit přepínání trestní represe.

V rovině legislativního procesu Ústavní soud navázal na svou ustálenou rozhodovací praxi k přílepkům a zdůraznil, že ústavní přezkum se neomezuje na formální zjištění nesouladu s Jednacím řádem, ale hodnotí intenzitu zásahu do ústavních principů a vážení protichůdných ústavních hodnot. Standard „otevřené diskuse“ pak slouží jako klíčové kritérium pro posouzení ústavní relevance omezení rozpravy. Nález tím zároveň potvrzuje, že v bezpečnostně-politických balíčcích nelze automaticky dovozovat neústavnost pouze z atypického způsobu přijetí. Procedurální deficit však současně zvyšuje nárok na přesvědčivost věcného odůvodnění a na restriktivní aplikaci následně přijaté úpravy.

Ve věcné rovině nález Pl. ÚS 5/25 přijímá „měkčí“ standard určitosti trestní normy: ústavní požadavek nullum crimen sine lege certa je splněn, pokud lze skutkovou podstatu vyložit způsobem, který je pro adresáty dostatečně seznatelný a předvídatelný, přičemž konkrétní obsah normy se může dotvářet soudním výkladem za použití obvyklých interpretačních metod a s významnou rolí důvodové zprávy jako interpretačního vodítka. Tento přístup je u § 318a TrZ opřen o to, že rozhodujícími limity trestní odpovědnosti jsou zejména speciální (druhý) úmysl, požadavek výkonu činnosti „pro cizí moc“ a neoprávněnost chápaná jako protiprávnost, přičemž aplikace musí vylučovat legální činnosti a izolované jednání bez relevantní vazby na cizí moc.

Z pohledu praxe z toho plyne, že „těžiště“ ústavnosti § 318a TrZ se přesouvá do každého jednotlivého potenciálního trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení musí prokázat reálnou a relevantní vazbu na cizí moc. Pouhý zahraniční prvek nepostačí. U variant podle § 318a odst. 1 písm. a) a c) TrZ musí být specifický úmysl chápán jako hlavní filtr trestnosti a musí být důsledně odlišován od pouhé komunikace či spolupráce bez úmyslu ohrozit nebo poškodit chráněné statky. Neoprávněnost musí fungovat jako skutečný korektiv protiprávnosti, který vylučuje legální jednání a brání bezbřehé kriminalizaci. V případech, jež mají projevovou nebo politickou dimenzi, pak musí být při aplikaci § 318a TrZ respektována zvláštní ústavní ochrana politického projevu ve světle čl. 17 a čl. 22 Listiny základních práv a svobod. Postih je přípustný jen ve výjimečných a přesně odůvodněných situacích. Současně je nezbytné pracovat s pravidlem kontextu – hodnotit projevové složky nikoli izolovaně, ale s ohledem na situaci, adresáty, účel a okolnosti, a závěr o překročení hranic ústavní ochrany opřít o konkrétní zjištěné skutečnosti.

Nález Pl. ÚS 5/25 tak ve výsledku neuzavírá debatu o § 318a TrZ, ale přenáší ji do aplikační roviny. Ústavní konformita normy bude v praxi záviset na tom, zda orgány činné v trestním řízení a soudy budou schopny restriktivní filtry Ústavního soudu promítnout do dokazování a odůvodnění a zda budou zásadu ultima ratio skutečně uplatňovat v jejím aplikačním významu. Pokud se tyto požadavky nenaplní, riziko přepínání trestní represe a nejednotnosti praxe – které doprovázelo § 318a TrZ již v doktrinální kritice – se může promítnout do konkrétních excesů, jež budou muset být korigovány obecnými soudy a v ústavně relevantních případech i Ústavním soudem.

Z dosud uvedeného tak plyne, že Ústavní soud považuje požadavek určitosti za splněný i tehdy, když se konkrétní obsah skutkové podstaty dotváří společně zákonným textem, důvodovou zprávou a následným soudním výkladem, a zároveň vymezil restriktivní mantinely, které musí aplikační praxe respektovat.

[1] Jelínek, J. Nad první novelou trestního zákoníku v roce 2025. Bulletin advokacie. 2025, č. 3, s. 21-23.

[2] Ščerba, F. K novému trestnému činu neoprávněné činnosti pro cizí moc. Trestněprávní revue. 2025, č. 4, s. 187 a násl

[3] Jelínek, J. Nad první novelou trestního zákoníku v roce 2025. Bulletin advokacie. 2025, č. 3, s. 21 a násl.