Jak pandemie ovlivnila život cizinců v České republice

Azylové řízení

I během nouzového stavu mohli cizinci v ČR požádat o mezinárodní ochranu. Změnil se však způsob, jak to udělat. Za normálních okolností se cizinec, který zde hodlá žádat o azyl, pohodlně vlakem či autobusem dopraví do Zastávky u Brna, kde se nachází přijímací středisko. Zde podstoupí nutné úvodní procedury včetně azylového pohovoru. V březnu 2020 však začalo fungovat nové karanténní přijímací středisko v Bělé-Jezové. Zřízeno bylo v prostorách detenčního zařízení, které se nachází v poměrně odlehlé oblasti, uprostřed lesa, čtyři kilometry od nejbližší obce, do které se dá dostat veřejnou dopravou.

Zde museli žadatelé podstoupit čtrnáctidenní karanténu. Později došlo k jejímu zkrácení pouze do doby negativního výsledku PCR testu. Až po jejím absolvování cizince odvezli do Zastávky, kde teprve začalo samotné azylové řízení. Povinnost absolvovat karanténu se týkala také cizinců, které zajistila cizinecká policie. Během karantény byl zpočátku omezen přístup cizinců k právní pomoci. Kvůli špatnému internetovému připojení měli problém komunikovat s vnějším světem. Neziskové organizace poukazovaly na to, že cizinci obecně nebyli dostatečně informováni o své situaci. Objevilo se i několik bezpečnostních incidentů, včetně sexuálního napadení, jehož výsledkem bylo těžké ublížení na zdraví dvou osob.[1]

Po ukončení karantény a převozu do Zastávky čekala na žadatele další omezení. S vyhlášením nouzového stavu ministerstvo vnitra na několik týdnů prakticky zastavilo vyřizování azylových žádostí. Jednotlivá řízení sice nebyla formálně přerušena, neprobíhaly však žádné azylové pohovory ani jakékoliv jiné úkony vyžadující osobní přítomnost cizince. Nebyla vydávána žádná správní rozhodnutí. To logicky vedlo k průtahům v řízení. K dalšímu zpoždění pak přispělo, že azylové pohovory určitou dobu probíhaly pouze v jediné místnosti, která na ně byla přizpůsobena (vybavena plexisklem oddělujícím úředníka provádějícího pohovor od cizince). To pak znamenalo, že namísto pár dnů, které žadatelé o azyl běžně čekají na svůj první pohovor, museli v některých případech čekat i týdny.

Nové situaci se musely přizpůsobit i přijímací podmínky v Zastávce a pobytových střediscích. Ubytovaní žadatelé o azyl nesměli využívat společné prostory pro volnočasové aktivity, jako je tělocvična nebo televizní místnost. Jídlo se nepodávalo v jídelně, ale každý si je musel vyzvednout a vzít na pokoj. Právní poradenství ve středisku určitou dobu neprobíhalo a bylo dostupné online nebo telefonicky. Cizinci směli opustit přijímací středisko pouze v nezbytně nutných případech (nákup, návštěva lékaře nebo právníka apod.).

Stejně jako v jiných zemích došlo k pozastavení dublinských transferů.[2] Během tří měsíců od dubna do června 2020 neproběhl žádný transfer do ČR ani z ní. To byl problém především pro cizince čekající na transfer v detenci. V některých případech mohlo prodlení s realizací dublinského transferu vést k přechodu odpovědnosti za vyřízení azylové žádosti na ČR.[3]

Kvůli pandemii také výrazně klesl celkový počet žádostí o mezinárodní ochranu, podaných v tuzemsku. Zatímco v roce 2019 ČR evidovala 1922 žádostí, v roce 2020 jich bylo pouze 1164.[4]

Vyřizování pobytových oprávnění

V návaznosti na vyhlášení nouzového stavu vláda přijala krizové opatření, kterým zakázala vstup na území ČR všem cizincům, kteří zde neměli povolen trvalý pobyt nebo přechodný pobyt nad 90 dnů. Zároveň cizincům i občanům žijícím v ČR zakázala území ČR opustit.[5] Pokud cizinec tento zákaz porušil, nebyl mu následně umožněn opětovný vstup. O něco později byly z tohoto pravidla zavedeny četné výjimky.[6] Vláda kromě toho zastavila přijímání žádostí o víza a přechodné a trvalé pobyty na zastupitelských úřadech ČR v zahraničí. Do té doby neukončená řízení o žádostech o víza byla zastavena a ostatní řízení přerušena.[7]

Tato opatření omezila volný pohyb občanů EU a jejich rodinných příslušníků. V mnoha případech vedla k několikaměsíčnímu odloučení rodin. Největšímu problému čelili občané ČR (případně občané EU žijící v ČR), kteří měli trvalý partnerský vztah s cizincem ze třetí země. Pro ně dlouho žádné výjimky, umožňující vstup, neplatily.[8]

Pokud jde o cizince, kteří se v době vyhlášení nouzového stavu nacházeli v ČR legálně, krizové opatření stanovilo, že tito cizinci jsou oprávněni setrvat na území republiky po dobu trvání nouzového stavu.[9] Ministerstvo vnitra na svých stránkách k tomuto pravidlu dodalo, že tito cizinci zde mohou setrvat „… bez nutnosti řešit svoje pobytové záležitosti.“[10] To si mnozí vyložili tak, že během nouzového stavu nemusí žádat o prodloužení či změnu končících pobytových oprávnění.[11] Ve většině případů se o pobytové oprávnění žádá osobně na pracovišti Ministerstva vnitra. To však v době nouzového stavu neumožňovalo sjednat si termín k podání takové žádosti.[12] Později se ukázalo, že pokud cizinec příslušnou žádost včas nepodal a platnost jeho povolení k pobytu během nouzového stavu vypršela, o své oprávnění k pobytu nenávratně přišel. Po skončení nouzového stavu mohli tito cizinci pobývat na území ČR dalších 60 dní a poté museli zemi opustit.

Situace byla na počátku pandemie snad pro každého velmi chaotická. Tím spíš, jste-li cizinec, který nemluví česky. Pravidla se měnila rychleji než ministři zdravotnictví, informace byly často neúplné a dostupné pouze v češtině a angličtině. Jednotlivá pracoviště Ministerstva vnitra byla víceméně zavřená, takže k informacím se zde cizinci nedostali. Snaha o telefonickou konzultaci bývá obvykle marná i mimo nouzový stav. Později však Ministerstvo vnitra zřídilo speciální telefonickou linku poskytující cizincům informace v několika různých jazycích.

Vyhoštění a zajištění cizinců v souvislosti s porušením ochranného opatření

Případy vyhoštění a zajištění cizinců v souvislosti s porušením ochranného opatření se postupně dostaly i ke správním soudům. Soudy se poměrně dlouhou dobu nemohly shodnout, zda vyhoštění a zajištění cizince, zdůvodněné potenciálním ohrožením veřejného pořádku pouze z toho důvodu, že vstoupil na území ČR v rozporu s ochranným opatřením, je zákonné či nikoliv. Judikatura byla zpočátku hodně rozporná. Objevovaly se jak rozsudky aprobující postup policie, které tvořily většinu,[14] tak menšinové rozsudky, rušící její rozhodnutí.[15] Nakonec však v judikatuře převážil právní názor, že „[c]izinec, který vstoupil na území České republiky v době, kdy to bylo zakázáno ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví vydaným v souvislosti s výskytem onemocnění covid-19, nepředstavuje bez dalšího nebezpečí pro veřejný pořádek.“[16] Policie totiž podle soudů opomněla vzít v úvahu to, že zákon o pobytu cizinců jasně rozlišuje mezi pojmy ohrožení veřejného zdraví a ohrožení veřejného pořádku. V případě ohrožení veřejného zdraví umožňuje cizince vyhostit, pouze pokud skutečně trpí infekční nemocí.[17] A zajistit cizince z tohoto důvodu nelze vůbec. V těchto případech totiž měl být na místě postup podle zákona o ochraně veřejného zdraví, stejně jako v případě českých občanů, a nikoliv omezování osobní svobody.[18]

Závěr

Zanedlouho tomu budou již dva roky od momentu, co Česká republika v souvislosti s pandemií poprvé vyhlásila nouzový stav. Pro cizince, kteří zde v té době žili, nebo žít chtěli, to nebylo lehké období. Někteří z nich se dlouhé měsíce neviděli se svými blízkými, jiní kvůli nepřehledným opatřením a neúplným informacím přišli o svůj pobyt či dokonce na jistý čas ztratili osobní svobodu.

Nezpochybňuji, že ani pro státní orgány nebylo lehké reagovat na zcela novou situaci a nastavit pravidla tak, aby chránila veřejné zdraví a zároveň co nejméně zasahovala do práv dotčených osob. Věřím však, že zkušenosti z uplynulých dvou let poslouží k tomu, aby stát ani cizinci již podobným výzvám čelit nemuseli.

[1] Viz zprávu nevládních organizací pro Výbor proti mučení ze dne 25. 1. 2021, dostupnou zde: https://tbinternet.ohchr.org/Treaties/CAT/Shared%20Documents/CZE/INT_CAT_ICS_CZE_44396_E.pdf

[2] Postup podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států.

[3] V souladu s čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III platí, že pokud k přemístění nedojde během šestiměsíční lhůty, příslušnému členskému státu zanikne jeho povinnost převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stává dožadující členský stát.

[4] Viz statistické zprávy MVČR o mezinárodní ochraně dostupné zde: https://www.mvcr.cz/soubor/cs-stat-rijen-2021-1-pdf.aspx

[5] Usnesení č. 76/2020 Sb., usnesení vlády České republiky ze dne 13. března 2020 č. 203 o přijetí krizového opatření.

[6] Usnesení č. 142/2020 Sb., usnesení vlády České republiky č. 334 o přijetí krizového opatření.

[7] Usnesení č. 71/2020 Sb., usnesení vlády České republiky ze dne 12. března 2020 č. 198 o přijetí krizového opatření.

[8] Viz zprávu o šetření veřejného ochránce práv sp. zn. 4691/2020/VOP/BS ze dne 15. 12. 2020, dostupnou zde: https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/8722

[9] Tamtéž.

[10] https://web.archive.org/web/20200315145211/https://www.mvcr.cz/clanek/nove-povinnosti-a-informace-pro-cizince-prevence-rozsireni-covid-19.aspx

[11] https://migracnikonsorcium.cz/cs/cizinci-nouzovy-stav-navrh-zavedeni-prechodneho-stavu-doplneni-pobytovych-nalezitosti/

[12] Umožněno bylo objednání pouze na registraci po příjezdu a s tím spojené pořízení biometrických údajů, výdej biometrických průkazů o povolení k pobytu a výdej překlenovacího štítku.

[13] § 119 odst. 1 písm. a) bod 2 a § 124 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.

[14] Viz např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 2 A 28/2020, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2020, sp. zn. 17 A 70/2020, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. 34 A 20/2020, nebo rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2020, sp. zn 75 A 25/2020.

[15] Viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 41 A 60/2020, nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 42 A 7/2020.

[16] Právní věta z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020, č. j. 6 Azs 333/2020-30. Obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2021, č. j. 8 Azs 216/2020-61, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2021, č. j. 4 Azs 284/2020-19.

[17] § 119 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

[18] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2021, č. j. 2 Azs 360/2020-27.